14.10.2017 sobota 27.týden v mezidobí

Lk 11, 27 – 28

Jedna z žen, která naslouchala Ježíši, vyjádřila velký obdiv Ježíšově matce, Panně Marii: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“. Je to vyznamenání Mariiny výchovy. Velikost lidství má svůj zdroj především ve správném splnění rodičovského úkolu. Podstatou velikosti Ježíše z Nazareta je život jeho rodičů Josefa a Marie. Největší vliv na formování kvality lidského života má vztah mezi manželem a manželkou.

Žena z dnešního evangelia řekla velmi důležitou věc. Manželství a rodina je kovárnou, která vyková charakter svých dětí. Manželé se musí snažit o kvalitu vzájemného vztahu. Dítě potřebuje prostředí, které je proniknuté duchem lásky, která vnáší do rodinného života pokoj a tím bezpečí. Strach nás zavírá do sebe, způsobí, že se začínáme druhých bát. V Ježíši vidíme člověka, který se druhých nebojí, je jim úplně otevřený.

Když Ježíš uslyšel slova této ženy, odpověděl: „Spíše jsou blahoslaveni ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“.

Ježíš touto větou neřekl, že se tato žena mýlí, ale zdůraznil, že manželé jsou schopni budovat správný vztah jen tehdy, když jednají podle Božího slova, podle Božích přikázání a také se ve výchově svých dětí řídí Boží moudrostí, Božím slovem. Bůh dal v Bibli jasná pravidla, podle kterých by člověk měl jednat. Naše porozumění tomu, co je dobré a co je falešné, je velmi omezené. Sebe a také druhé uděláme šťastnými jen tehdy, když se bude naše životní moudrost zakládat na Božím slově. V tom je nám příkladem Panna Maria, když řekla: „ Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Maria celý svůj život postavila na moudrosti Božího slova.

8.10.2017, 27.neděle v mezidobí

Flp 4, 6 – 9; Mt 21, 33 – 43

Dnešní evangelium nám přináší podobenství o vinici pronajaté vinařům. Toto podobenství je obrazem, který nám ukazuje, jak s námi Bůh zachází. Majitel založil vinici, nachystal vše potřebné pro správné fungování a poté ji pronajal. Ti, kteří ji obdělávali, nemuseli nic budovat, mohli ji jen využívat. Také, pokud jde o záležitosti Božího království, vše je již Bohem připraveno.

Do reality Božího království, tedy do Boží přítomnosti, tj. do církve, ke které patříme, jsme byli zdarma uvedeni svátostí křtu. Získání Boží milosti nás nic nestojí. Spása je darem, který Bůh dává zdarma. My jsme nemuseli jít na kříž, Ježíš šel za nás. Přístup k Boží milosti máme stále zdarma.

O majiteli vinice evangelium říká, že svou vinici pronajal vinařům a vydal se na cesty. Svůj podnik úplně svěřil nájemcům. Také nám Bůh úplně svěřil svou společnost, církev. Řízení církve je v našich rukou. Bůh ve své společnosti nechal velký kapitál. Můžeme ho použít správně, nebo ho promarnit. Boží podnik je v našich rukou.

Často si stěžujeme na církev, že je špatná, že se v ní dějí zlé věci a přičítáme to Bohu. Ale celá tato mizérie, bída, se kterou se setkáváme, není Boží věcí, ale záležitostí našeho špatného řízení této společnosti. Není to Bůh, který si zvolil tyto manažery, ředitele, ale zvolili jsme si je sami. Když se ukazují jako nekompetentní, můžeme se zlobit sami na sebe. Namísto stížností na kněze, že nejsou dobří, je třeba se nejprve zeptat sám sebe, proč jsem se nerozhodl být knězem nebo řeholníkem, abych to udělal lépe. Kromě toho se nebavíme s knězem, jehož působení se nám nelíbí. Zlé věci se dějí, ale farníci nechtějí nic vidět; vážná pochybení jsou promlčena, ale za zády se pomlouvá. A tak tato společnost (církev) díky našemu selhání, tím, že se nezajímáme o její záležitosti, začíná krachovat.

Podobenství dnešního evangelia dále říká, že v určitém okamžiku majitel vinice chce vyúčtovat0 svůj zisk. A když ho nedostane, chce pronajmout svůj majetek jiným.

Pohoršuje nás, když od nás Bůh žádá život podle jeho přikázání. Ziskem Boha v této společnosti, v církvi, je život jeho členů podle evangelia v následování Ježíše Krista.

Copak je špatné profitovat ze své práce? Když budu více člověkem, ublíží mi to? Mám nějaký prospěch z toho, když se společnost, ve které pracuji, rozpadá? Co dobrého získám, když se nezapojím do života církve?

Je to jako při úpadku podniku, kdy se člověk ocitne na dlažbě bez naděje na dobrou práci a tím na důstojný život. Až tehdy se probudíme ze své podivné letargie, ale tehdy je zpravidla příliš pozdě.

Dnes v mnoha částech světa církev prožívá velmi vážnou krizi, protože společnost nevyrábí výrobek očekávaný majitelem. Naše společnost, církev, má svého dědice a tím je Ježíš Kristus. Pro většinu katolíků je velmi nepohodlnou osobou, protože žádá poslušnost, kvalitní práci, a to my nechceme. Slova z dnešního evangelia: „To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!“ – ukazují na způsob, jak myslí moderní katolíci. Chceme církev řídit sami, sami chceme rozhodovat, co je pro náš život důležité a správné: například otázky sexuální svobody, antikoncepce, celibátu, rodiny a manželství nebo slavení neděle atd.

Bůh nepochybně není mstivý, aby zlosyny krutě zahubil, ale pravdou je, že „svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek… Boží království vám bude odňato a dáno národu, který ponese jeho ovoce.“

Možná se někdy divíš, že v tvém životě jakoby Bůh není. Zeptej se upřímně sám sebe, zda se skutečně ztotožňuješ s touto společností, s církví, abys vyráběl správný produkt, to znamená, etické skutky, spravedlnost vůči druhému, odpuštění svým viníkům, laskavost k bližním?

Myslím si, že Bůh nepotřebuje šmejdy (nekvalitní věci). Šmejdy prostě odmítá. Každý potřebuje dobrý produkt. Nikdo nechce špatné věci, když je možné vytvořit nebo koupit dobré.

Části světa, které byly kolébkou křesťanství, jsou dnes muslimské, toto se může stát i s námi.

Nakonec mohu citovat slova svatého Pavla: „Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály“.

7.10.2017 první sobota v měsíci

Lk 10, 17 – 24

Dnešní evangelium popisuje radostný návrat učedníků z hlásání dobré zvěsti lidem, ke kterým je Ježíš poslal. Viděli, jak se skrze ně děly úžasné věci, zažili, jakou moc obdrželi k boji proti zlu. Dokonce i zlí duchové se jim podrobovali.

Na tuto radostnou zprávu Ježíš odpovídá velmi vážným varováním: Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe.

Tato událost nám říká, že vždy, když se začnou dít v našem životě krásné Boží věci, začínáme žít podle Božích přikázání, okamžitě se také objevuje zlý duch. Náš život na Zemi je a bude neustálý boj se silami temnoty. Pokušení je našim denním chlebem. Ale v tomto boji proti mocnostem temnoty nejsme sami. Bůh nás ozbrojil, takže můžeme odrazit každý útok zlého ducha.

Ježíš nám dal sílu svého jména, jako kdysi svým učedníkům. Také dnes v síle a moci Ježíše Krista můžeme šlapat na hady a štíry, to znamená postavit se každému zlu a přemáhat každý útok ďábla, našeho hlavního nepřítele, takže nám vůbec nebude moci uškodit.

My křesťané musíme vědět, jaké zbraně proti zlu jsme od Boha dostali. Velmi často stojíme bezmocně, vzdáváme se zlu, které nám ubližuje. Nevšímáme si možností, které jsme od Boha dostali. Neznáme a neumíme používat moc a sílu, kterou nám Bůh vložil do rukou.

Zeptejme se dnes každý sám sebe, zda jsme někdy použili moc Ježíšova jména s cílem odvrátit zlo, které na nás zaútočilo. Víme, jak bojovat ve jménu Ježíše Krista?

Zlý duch dobře ví, co znamená rozkaz ve jménu Ježíše Krista, zná své místo pod nohama Ježíše, ví, že se mu nemůže protivit. Ví, že Ježíš Kristus je Pánem celého vesmíru.

V dnešním evangeliu Ježíš také řekl, že naše jména jsou zapsána na nebesích. To znamená, že všechno, co patří nebeskému Otci, patří Ježíši, a je také nám k dispozici. Stejně jako v případě Ježíše, všechno, co je nebeského Otce, je i naše. Všechnu Boží pomoc, kterou potřebujeme, dostaneme vždy, když o ni požádáme v Ježíšově jménu a v jeho jménu ji budeme i používat.

Boží moudrost dostávají lidé pokorného srdce, kteří věří v Boží dobrotu, důvěřují, že Bůh neodmítne žádnou prosbu, vyslovenou jménem Ježíše Krista.

Zopakujme si: Udržet krásu a velikost křesťanského života vyžaduje znalost, že největší hrozbou je působení zlého ducha. On je jako lev, který neustále útočí na naše životy, aby je zničil. Ubráníme se jen tehdy, když se s vírou opřeme o moc Ježíše Krista.

Bůh se nejvíce raduje, když hledáme Ježíše Krista a poznáme ho jako jediného prostředníka mezi námi a Bohem. A žijeme z tohoto Ježíšova zprostředkování.

Mé oči budou blahoslavené, můj život bude blahoslavený vždy, když si obléknu Boží zbroj, když Bohu dovolím, aby mě chránil. K tomu ale potřebujeme odložit lidskou moudrost a chytrost. Bůh může obléknout do svého brnění jen člověka pokorného, který dobře ví, že sám ze sebe nemá sílu odstranit zlo ze svého života, že nezbytně potřebuje Boha. Bůh

nedává člověku své brnění jako ozdobu nebo dekoraci, ale jako jedinou možnou ochranu. Zeptejme se sami sebe, proč a jak se modlíme, s jakým vnitřním nastavením přijímáme svátosti? Člověk pokorný, tento maličký z evangelia dobře ví, že bez Boží pomoci zlo nezdolá. Proto sahá po svátostech církve, aby mohl dostat Boží milost.

Historie církve ukazuje, že se někdy Bohu podařilo ukázat svou všemohoucnost, své možnosti zachránit lidi od zla, které je obklopilo. K těmto událostem patří i záchrana Brna před Švédy. Zvláštní pomoc k získání Boží milosti poskytla Pana Maria skrze svůj svatotomský obraz.

Když přicházíme před ikonu černé Madonny do starobrněnské baziliky, měli bychom vždycky prosit, aby nás Panna Maria naučila své pokoře, která pak umožní Bohu dělat velké věci.

Naše jména byla při křtu zapsána v nebi, ale za naším jménem musí pokračovat naše tělo. A to potřebuje zvítězit nad hříchem. Toto zvládne jen člověk pokorný, který žije s Ježíšem Kristem. Jen tak má sílu odrazit útoky zlého ducha, jeho pokušení. Ke křesťanské modlitbě patří slova: Odříkám se působení zlého ducha ve jménu Ježíše Krista.

V těchto dnech slavíme třicáté výročí vyhlášení našeho kostela za baziliku menší. Je to potvrzení významu tohoto místa pro získávání potřebných Božích milostí od papeže. Náš kostel byl povýšen na baziliku minor především z důvodu přítomnosti ikony černé Madony, skrze kterou Bůh předával své milosti a chce předávat dál.

Bůh nás nenechá napospas zlu a hříchu, v Ježíši Kristu nám dává každou potřebnou pomoc. Kéž nám Maria pomáhá Boží milosti přijímat.

5.10.2017, čtvrtek 26.týdne v mezidobí

Lk 10, 1 – 12

Dnešní evangelium vypraví o vyslání učedníků, aby zvěstovali Boží království. Boží království je království Ježíše Krista. Zmrtvýchvstáním Ježíše z Nazareta Bůh ukázal, že Ježíš je Pánem nad životem a smrtí každého člověka. Když chci dojít do věčnosti, musím se podrobit vládě Ježíše Krista a s plným vědomím vyznávat, že Ježíš Kristus je můj osobní Pán a Spasitel.

Obraz vyslání dvaasedmdesáti učedníků říká, že k hlásání pravdy o Ježíši jsou vyzváni všichni křesťané, že hlásání evangelia není jen úkol kněží a biskupů.

Další důležitá informace je, že Ježíš posílá učedníky po dvou. Z toho vyplývá, že hlásání evangelia není jen předávání teoretických informací o Ježíši z Nazareta. Proto hlasatelé evangelia jdou po dvou, aby v jejich jednotě a jednomyslné modlitbě byl přítomen sám Ježíš. Ježíš přislíbil, že bude vždy reálně přítomen tam, kde se v jeho jménu sejdou dva křesťané a Bůh vždy vyslyší každou prosbu, kterou mu v jednotě předloží.

Hlásání evangelia není nějakou teoretickou přednáškou, ale zvěstováním samotného Ježíše. Ani nejhlubší lidská moudrost a zkušenost, kterou si můžeme předávat, nevyřeší naše problémy. Potřebujeme Spasitele, potřebujeme se setkat s tím, který řekl: „Já jsem přemohl svět!“

Žeň, o které Ježíš mluví v evangeliu, je lidskou situací, ve které člověk hledá pomoc, protože pochopil, že na své problémy sám nestačí. Ale ne každý člověk je k pomoci druhého nebo Boha otevřený. Proto evangelium mluví o odmítnutí hlasatelů Božích milostí. Ne každý chce od Boha přijmout dar pokoje. Lidská pýcha pomoc nepřijímá.

Ježíš potřebuje svědky, kteří budou schopni věrohodně ukázat krásu Boží lásky, kteří nezatemní pravdu o Boží milosti, která je vždy darem zdarma dávaným, kteří ukážou Boha, který nám slouží. Ježíš má jenom nás křesťany, aby ukazoval svou dobrotu.

Když odmítnu Ježíše, vede to vždy k eskalaci zla v mém životě. Důsledek je jeden: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému člověku.

Naše záchrana je jenom v Ježíši z Nazareta. Jeho zmrtvýchvstání je také naším zmrtvýchvstáním. To je jádro Božího zákona. Kéž bychom tuto radostnou zvěst opravdu slyšeli a s druhými se o ni rozdělili.

17.9.2017 , 24.neděle v mezidobí

Mt 18, 21 – 35

Minulou neděli jsme slyšeli evangelium o bratrském napomenutí a vysvětlení, jak toto napomenutí má probíhat. Jestliže tvůj bratr zhřeší proti tobě, když ti ublíží, máš povinnost ho napomenout, ale takovým způsobem, aby zůstal dále tvým bratrem. Se svým viníkem se mám spřátelit.

Je to vůbec možné, spřátelit se se svým viníkem? Není Ježíšův požadavek, smířit se s tím, kdo mi ublížil, jen iluzí?

Dnešní evangelium říká, že je to možné, protože v tom spočívá odpuštění. Odpustit znamená darovat. Ale jsme schopni odpustit vždycky, když nám někdo ublíží? Existuje taková křivda, takové zranění, které odpustit nejde?

Je Bůh, který žádá, abychom všem a všechno odpustili, a sám zlo ve světě nezastaví ani nepotrestá viníky, Bohem, kterému můžeme věřit, kterého můžeme poslouchat? Tuto pochybnost chci doložit citací fragmentu knihy „Noc“ Elia Wiesela. V roce 1958 poprvé po návratu z koncentračního tábora mohl popovídat o svých zkušenostech. Wiesel píše, že po příjezdu do tábora – poté, když nacisté vyvraždili celou vesnici, z které přežil jen on, zvolal v duchu: Nikdy nezapomenu na ty momenty, které zabily mého boha a mou duši … Nikdy na to nezapomenu, i kdybych byl odsouzen k tomu, abych žil tak dlouho, jako sám Bůh. Také připomíná děsivý den uprostřed mnoha děsivých dnů, kdy dítě (on, Elia Wiesel) asistovalo při popravě (ano!) dalšího dítěte, které mělo tvář smutného anděla; uslyšel, jak za ním někdo sténá: Kde je Bůh? Kde je? Kde je Bůh? A zevnitř mu nějaký hlas odpovídal: „Kde je?“ Byl pověšen na této šibenici. V tomto okamžiku jeho víra v Boha hasne ve tmě, protože Bůh se mu od této chvíle zdál nepřítomný.

Zda Ježíš, který odpovídá Petrovi, že musí vždy odpouštět: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát“, může od nás žádat něco takového? Ježíš v dnešním evangeliu říká, že není zlo, které bychom nemohli odpustit. Mohu odpustit všechno a vždy, protože je to v mých možnostech. Já to opravdu mohu udělat. Ježíš dává nezpochybnitelné svědectví, když visí na kříži, když trpí tolik nespravedlností, prožívá tak strašná muka, přijímá potupu a říká tato slova: „Otče odpusť jim, protože nevědí, co dělají!“

Ježíš, když mluví o odpuštění, ví jedno, že je to jediný lék, který nás může uzdravit ze všech křivd, z každého zranění, z každé újmy.

Je důležité vědět, že odpuštění je vždy proces, který může trvat velmi dlouho, ale nakonec odpuštění způsobí, že na křivdu nemyslím s bolestí a ublížením a mohu se sblížit s osobou, která mi ublížila.

Myslím si, že naše nezdravé ambice, naše krátkozrakost, nám říkají, že je nemožné odpustit, ale Ježíš říká, že máme odpustit: „Ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát.“

Křivda, kterou jsme utrpěli, nás snadno oslepuje, zbavuje vědomí, že na zlo můžeme vždy odpovědět dobrem, odpuštěním.

Ptáme se, zda ti, kteří páchají zlo, ubližují, si jsou vědomi zla, které druhým působí? Ježíš z vrcholu kříže řekl: nevědí, co činí.

Po slovech o nezbytnosti odpouštět, pronesl Ježíš podobenství o ničemném služebníku. Toto podobenství upozorňuje na jednou věc, že neodpouštěná křivda neustále visí nade mnou, zotročuje mě a ve skutečnosti stále zhoršuje můj duševní stav. Vstupuji do vězení, odkud není cesta ven. Když v srdci neodpustím, je to moje největší neštěstí, protože mě zbavuje svobody. Když neodpustím, jsem

stále vězněm zla, které mi ublížilo. Nedostatek odpuštění znemožňuje léčbu ze zla, které nás zranilo. A tak jsme nemocní na vlastní přání, z vlastní vůle.

A především tím, že nechci odpustit, znemožňuji Bohu jakékoliv působení, zbavuji se jeho milosti, to znamená, že zůstávám sám ve svém utrpení, se svou ranou, bez možnosti vysvobození.

Naše bolavé zážitky, zakoušenou křivdu můžeme zatlačit do podvědomí a předstírat, že se nic nestalo. Ale dříve nebo později se nám připomene, bude nás sužovat a brát radost ze života. Skutečně nám bude bránit prožívat normální vztahy s lidmi, protože se budeme druhých bát, uvnitř budeme plni strachu z každého nového setkání s lidmi, budeme se bát dalšího zranění. Je to naprosto tragické: nejsem to já, kdo spáchal zlo, neublížil jsem nikomu, ublížil mi někdo jiný, někdo jiný mě zranil, a já, když neodpustím, zbavují se každé Boží pomoci, uzdravení. Sám sobě křivdím, umožňuji další eskalaci zla v mém životě, a také skrze mě. Neuzdravená rána ze zakoušené křivdy mě činí pachatelem dalšího zla, dělá ze mě nespravedlivého člověka.

Na svého trýznitele se mohou dívat pouze z jednoho místa, a to spolu s Ježíšem z výše jeho kříže. Když se budeme dívat na pachatele nepravostí jinýma očima než Ježíšovýma, staneme se sami násilníky.

Pro šťastný život není jiná cesta, než neustálé odpouštění svým viníkům každé zakoušené křivdy. V prvním čtení jsme slyšeli slova: „Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání … vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu“.

Když Ježíš přikazuje, abychom odpouštěli, znamená to, že odpouštět můžeme vždy a každému. Ježíš nežádá nemožné věci.

16.9.2017 sobota 23.týden v mezidobí

Lk 6, 43 – 49

Dnešní evangelium nás upozorňuje na důležitost správných rozhodnutí. Nemůžeme stavět svůj život na tom, co není pravda. Když chybí pravda, opíráme se o iluzi, necháváme se ovlivnit zmatkem, mizí jistota a stáváme se obětí strachu.

Jít správnou cestou životem se musíme postupně naučit. Potřebujeme druhé, kteří nás naučí moudrým rozhodnutím, která nás nezklamou. Potřebujeme bližní, kteří nás přivedou k Bohu a k pochopení jeho přikázaní.

Život každého člověka je jako stavba domu. Náš život je postaven na skutečnostech, které dopředu neznáme, v podstatě nevíme, s jakými událostmi se budeme muset vypořádat, co nás v budoucnosti ohrozí. K lidskému životu patří prožívání životních bouří, které nás více nebo méně ohrožují. Tomu se nevyhneme.

Ježíš říká, že klíčovou činností při stavbě domu svého života je položit základy na skálu. Bezpečný život potřebuje pevnou oporu. Člověk potřebuje najít to, co poskytne a zajistí stabilitu v každé životní situaci, až po věčnost.

Touto skálou je Ježíš. Podstatnou lidskou moudrostí je pochopit, že jen Ježíš je pevným základem bezpečného života. Když postavíme svůj život na víře v Ježíše Krista, nebudeme nikdy zklamáni. Ale víra znamená zároveň poslušnost. Když věřím v Ježíše jako Pána a Spasitele, jednám podle jeho slov, podle jeho evangelia. Jde o jednoznačnou poslušnost. Jinak je to život jako stavba bez základů, na písku, je to rozhodnutí být špatným stromem bez požehnání, vydaným zkáze.

Ten, kdo žije v poslušnosti Ježíši, klade základy svého života na skálu, a když přijde životní bouře a narazí na tento život, neotřese jím, nesebere mu štěstí a radost ani věčnost.

14.9.2017 Svátek Povýšení svatého kříže

Dnes nás církev v liturgii přivádí k Ježíšovu kříži. Přivádí nás k místu, kde Ježíš, jako člověk spravedlivý zažívá nepochopitelnou krutost a bestialitu ze strany lidí.

Často, když mluvíme o kříži, posuzujeme lidi, kteří Ježíši bolesti způsobili. Říkáme, že to byli zlí Židé, krutí Římané. Jsme si ale vědomi, že tito lidé udělali jen to, co Bůh plánoval, co se muselo stát, aby každý člověk mohl být zachráněn k věčnému životu, obdarován darem nesmrtelnosti, to znamená spasen?

To, co se stalo Ježíši, bylo naplánované Bohem, bylo popsáno na stránkách Starého zákona a také Ježíš mnohokrát mluvil o tom, co ho čeká v Jeruzalémě, že bude muset trpět, že bude ukřižován.

To vše, s čím se Ježíš setkal v posledních hodinách svého života, bylo naprosto nezbytné, aby mohly být odstraněny všechny překážky, které člověk postavil mezi sebe a Boha a které brání Bohu vstoupit do našich životů, do našich srdcí. Takže tito Ježíšovi kati splnili do detailu Boží vůli.

Kříž promlouvá Boží řečí, ukazuje, že Bůh je láska, která je schopná obětovat i to nejcennější, abychom už neutíkali před Bohem, před jeho přítomností v našem životě, abychom se ho konečně přestali bát.

Druhá osoba Trojice – Boží Syn, když se stal člověkem, od začátku svého života na zemi věděl, kterým směrem má jít, jaké krutosti musí přijmout, co ho čeká, aby nás přesvědčil o Boží lásce. Ukázal nám, že nás Bůh neohrožuje, neodsuzuje, ale vždy odpouští, a přijímá nás do věčnosti.

Pravá láska nepřebývá ve velkých slovech, ale především v tichém dobru, které neustále slouží a nenechává se ničím odradit. Všechno vydrží a na zlo vždy odpovídá dobrem.

Bůh nás k ničemu nenutí, ale nabízí svou láskou. Zve nás k důvěrnému pohledu na Ježíšův kříž. Jaký je Ježíš, takový je i Bůh. Bůh nás zve, abychom naslouchali jeho tiché řeči o lásce, která se zjevuje v utrpení, kde zní základní slovo: odpouštím ti.

K adoraci kříže, která bude na závěr mše svaté, bychom měli přistoupit s vědomím, že Bůh nás neodsuzuje, ale neustále opakuje: odpustil jsem ti. Na kříži Ježíš přinesl oběť, která zaplatila za smíření člověka s Bohem a Boha s člověkem. Bůh od nás očekává jedno slovo: Děkuji! Očekává postoj vděčnosti.

10.9.2017 , 23.neděle v mezidobí

Řím 13, 8 – 10; Mt 18, 15 – 20

Dnešní kázání bych chtěl začít citováním textu, který vznikl v prvních stoletích křesťanství, a který velmi jasně ukazuje křesťanský způsob myšlení. Otcové církve říkali: „Za všechny hříchy a chyby bratra, s výjimkou bludných náboženských názorů a herezí, nesu odpovědnost já, nikoli můj bratr, takže je musím klidně a bez reptání vzít na svá ramena, pokud chci, aby byl spasen můj bratr a s ním i já nehodný a celý svět. “

Snahou o záchranu bližních, které potkávám na cestách svého života, zachraňuji především sebe, získávám svou spásu.

Dnešní evangelium mluví o tzv. corectio fraterna, to znamená o bratrském napomenutí.

Když se tvůj bratr, někdo z křesťanů, nějaký katolík, prohřeší proti tobě, spáchá nějaké zlo, ublíží ti, nejprve máš jít k němu a napomenout ho mezi čtyřma očima.

Obvykle to děláme jinak: Když nás někdo poškodí, ublíží nám, řekneme to všem dokola.

Ale Ježíš jasně říká: než o svém zranění řekneš někomu dalšímu, nejprve promluv s tím, kdo ti ublížil. Pak teprve můžeš požádat ostatní za svědky, ale nemůžeš mluvit za zády svého viníka: „Přiber si ještě jednoho nebo dva svědky, aby každá výpověď byla potvrzená ústy dvou nebo tří svědků“. Z textu dnešního evangelia je jasné, že nikdo nemůže mluvit o jednání druhého za jeho zády, pouze v jeho přítomnosti. Jinak je to zlo, je to hřích.

Když hovořím za zády druhého, ukazuje to, že také já nejsem v pořádku, že jsem také spolupachatelem stávajícího konfliktu. Přímá řeč, souhlas s konfrontací ukazuje, že chci problém skutečně vyřešit, že mám vůli napravit také své jednání, svoje názory. Ježíš v evangeliu říká, že mé bratrské napomenutí musí být laskavé, aby viník věděl, že jej mám dále rád. A pak dále učí: „Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal“. Z toho vyplývá, že Ježíši jde o to, abychom lidi neztráceli, ale získávali. Náš hlavní křesťanský úkol je získávat přátele a neztrácet je.

Ten, kterého napomínám, musí vědět, že jsem ho neodsoudil, ale že jsem mu opravdu odpustil, že jsem schopen se s ním společně modlit: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce“.

Moje bratrské napomenutí musí stavět jednotu, musí vést ke smíření. Toto je směr dobrého křesťanského života, protože vyjadřuje pravou lásku, která se nerozčiluje, zapomíná, když jí někdo ublíží. Všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Svatý Pavel nás v dnešním druhém čtení učí: Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku… Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska“.

Je těžké takto jednat. Ale máme jiné lepší řešení? Existuje nějaký jiný způsob, jak mít co nejméně nepřátel, jak se nemuset bát jeden druhého?

Mluvit o někom za jeho zády, zdiskreditovat ho, je stavbou stěn mezi námi. Pouze schopnost být upřímný, otevřený, připravený změnit sám sebe, je cestou, na které se rodí mír, pocit bezpečí a zmizí strach z druhého. Když pomlouvám za zády druhých, také svých viníků, vypovídá to o mém sobectví, o tom, že jsem sám pro sebe problémem. Kdy se ostatní musí měnit podle mě, když chci korigovat pouze druhé, svědčí to o ztrátě mé lidskosti. Přestal jsem být křesťanem, to já potřebuji obrácení.

Ježíš řekl v dnešním evangeliu také tato slova: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno i v nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i v nebi“. Každý problém má své řešení, které nesmím

odkládat. Buď problém pozitivně vyřeším, nebo nade mnou zůstane viset, a to i po smrti. Stále tím budu svázaný. Nelze říci, že to nějak bude, protože buď jsem to vyřešil, nebo problém trvá. Pozitivní řešení vede k odpuštění a smíření, abychom se mohli opět v jednotě, ve vzájemném souladu modlit k Bohu. Je jen jedna výjimka, a to, když naše ruka, podaná ke smíření v duchu lásky, zůstává nepřijata: „Pak ať je pro tebe tento člověk jako pohan nebo celník“.

Naše jednání musí vždy vést k dobrému. To znamená, že musíme pěstovat takové postoje, které nestavějí žádné zdi nepřátelství. Musíme se snažit člověka, který se proti nám provinil, získat, abychom se mohli společně modlit a budovat vztahy vzájemného přátelství. Jde o to, abychom nikomu nedlužili nic, kromě lásky.

3.9.2017 22.neděle v mezidobí

Mt 16, 21 – 27

Minulou neděli Evangelium přineslo pravé vyznání víry v Ježíše z Nazareta, které je podstatou křesťanského života. Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. Nejprve se Ježíš zeptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpovědi byly různé, ale všechny o něm mluvily, jako někom velkém a výjimečném. Byl postaven mezi nejvýznamnější náboženské osobnosti. Ježíš tyto názory přechází mlčením. Také dnes se v církvi šíří bludné názory, že můžeme Ježíše srovnávat s Mohamedem, Budhou, nebo jinými náboženskými osobnostmi, že nemůžeme o jiných náboženstvích říkat, že jejich zakladatelé stojí níže než Ježíš.

Ale pravda o Ježíši je zcela jiné podstaty. Petr ve svém vyznání jednoznačně řekl, že jen Ježíš je prostředník mezi člověkem a Bohem, že jen Ježíš smiřuje člověka s Bohem, proto je Mesiáš. Jen Ježíš má Božskou vládu nad životem a nad existencí celého vesmíru, proto je Kyrios, absolutní vladař světa. Ježíš z Nazareta je jediný člověk, který má moc darovat nám věčnost v Bohu. Každé překroucení této pravdy nás vede na scestí, odvádí z cesty k věčnému životu.

V dnešním evangeliu vidíme Petra znovu, ale už není tím prvním, o kterém Ježíš říká, že je skála. Zde je odmítnut, srovnán se satanem. Před nějakou chvílí řekl nejdůležitější slova, která mu otevřela věčnost v Bohu, a po několika dalších větách je poslán do pekla. Petr nechtěl pro Ježíše nic špatného, řekl jenom, aby se Ježíš vzdal utrpení. Stahuje na sebe prokletí tím, že myslí na věci lidské a ne božské.

Tato událost z Petrová života jasně ukazuje na nebezpečí, kterým je pro naši víru myšlení světa. Svatý Pavel učí, že jsme spaseni jen vírou v Ježíše z Nazareta, Pána a Spasitele. On je jediná cesta k věčnosti, je jediná brána, která nám otevírá setkání s Bohem tváří v tvář. Každé ponižování nebo překrucování významu Ježíše nás odvádí od pravdy a vede ke zmatení, odvádí na zcestí, a ve skutečností na cestu do pekla. Musíme být velmi pozorní k tomu, co se nám o Ježíši říká, jak je nám představován. Pravda o něm je jedna: On je jediný Spasitel člověka a absolutní Pán vesmíru, kterému se mám ve všech záležitostech svého života moudře podřídit.

2.9.2017 , 1.sobota v měsíci

Mt 25, 14 – 30

Podobenství z dnešního evangelia nám přináší velmi důležitou informaci o působení Boží milosti. Také v tomto podobenství můžeme poznat Boží očekávání vůči nám, že využijeme přirozených darů a schopností, kterými nás Bůh vybavil, když jsme vznikli.

Bůh člověka při početí obdařil příslušnou kombinací darů a schopností, které tvoří jeho osobnost, jeho jedinečnost, a tím vybavil pro životní úkoly, jeho službu druhým. Podobně je to i s Boží milostí. Bůh skrze své milosti přidává lidem dodatečné schopnosti, aby si mohli lépe navzájem pomáhat a byli v životě úspěšní.

Obrazem pro správný společný život je tělo, ve kterém každý orgán má své vymezené místo a úkol k plnění. Každý z údů je stejně důležitý. Není jeden významnější než druhý. Všechno, čím nás Bůh obdařil podle přirozenosti a čím nás obdaří ve svých milostech, má sloužit k naplnění potřeb druhých, k pomoci zmírnit jejich životní obtíže. Všechno, čím nás Bůh vybavil, nemá sloužit k rozdělení lidí na lepší a horší.

Dnešní evangelium říká, že majitel rozdělil svůj majetek různě. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu. Rozdělil hřivny spravedlivě, každému dal podle jeho schopností. Svatý Pavel říká, že Bůh vybavil každého člověka jinou mírou víry. Bůh od člověka očekává naplnění jen této určené míry. Je také důležité vědět, že komu bylo hodně dáno, od toho se bude hodně vyžadovat.

Jeden z těchto tří obdarovaných vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Když se jeho pán vrátil a žádal vyúčtování, zdůvodnil své jednání takto: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal: Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří“. Nic neukradl, vrátil zpátky všechno, co dostal. Můžeme klidně říci, že se nic zlého nestalo. A přesto je tvrdě potrestán, vyhozen do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů.

Tento člověk pochopil dobře, že Bůh, když dává své dary, nikdy nedává jen pro soukromý užitek, ale pro službu druhým. Vším, co jsme obdrželi od Boha, si musíme navzájem sloužit. Odsuzujeme se k potupě, když pomoc druhým odmítáme. Bůh od nás očekává, že si navzájem budeme svými schopnostmi a možnostmi štědře pomáhat. Význam naší osoby roste s mírou naší služby bližnímu. Máme napodobovat Ježíše, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil až k odevzdání svého života za bližní. Jenom tak rosteme k věčnosti.

Vědomí Božího očekávání, že jeden druhému máme sloužit obětavě, vedla tohoto člověka k názoru, že Bůh je tvrdý, že se ho musí bát. Velmi často se navzájem utvrzujeme v předsudku, že se Boha musíme bát. Strach z Boha nás zbavuje přirozené otevřenosti k sobě navzájem. Jeden před druhým se zavíráme, stáváme se stále více sobečtí, a tak se náš život na zemi stává stále více těžší a horší, protože už nenacházíme člověka, který by nám v naší nouzi pomohl. Samota člověka je obrovskou tragédií, prokletím lidského života.

Když od nás Bůh očekává otevřenost k službě bližnímu, neubližuje nám. Jeho jasné přikázání, abychom rozvíjeli naše schopnosti, talenty, naši obětavost vůči bližním slouží nejvíce nám, našemu dobrému životu na zemi.

Tento služebník dostal hodnocení: „špatný a líný“. Abychom mohli ospravedlnit svou lenost ve službě bližnímu, přijímáme falešný obraz tvrdého, nemilosrdného Boha, Boha, který od nás jen vyžaduje těžké a pro nás nesmyslné věci.

Lenost v poskytování lásky druhým, lenost ve službě bližnímu rodí v srdci člověka žárlivost a závist. Závidíme druhým všechno, také to, že jsou dobří, že pomáhají, že jsou uznávaní a ocenění. Když člověk sám nedělá dobro a závidí ho druhým, pomáhá tím v rozšiřování pekla na zemi.

Znova stojíme před paladiem města Brna, před ikonou Matky Boží, která, když se dozvěděla, že její příbuzná Alžběta je těhotná a potřebuje pomoc, spěchala, aby jí mohla pomoci. Maria, nauč nás, že opravdová radost a pravý smysl našeho života je ve službě bližnímu v jeho nouzi. Abychom byli jako ty, pokornými služebníky bližním. Pomoz nám poznat, že máme rozvíjet schopnosti a talenty, kterými nás Bůh vybavil. Biblická moudrost říká, že je radostnější dávat než brát.