3.12.2017, 1.neděle adventní

Iz 63, 16b – 17. 19b; 64, 2b – 7; 1 Kor 1, 3 – 9; Mk 13, 33 – 27

Dnešní neděle je první neděle adventní, v církvi začíná nový liturgický rok. Na začátku nového liturgického roku nás evangelium vyzývá k pozornosti, k bdění: Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den.“

Svou přítomností zde v kostele na Eucharistii, vyjadřujeme skutečnost, že jsme Ježíšovi učedníci. A to znamená, že také nám Ježíš říká, abychom pozorně bděli. Můžeme se ptát: na co máme dávat pozor, a proč máme bdít? Ježíš říká, abychom nepromeškali čas Božího navštívení, abychom nezaspali poslední den, čas návratu Páně, který se blíží.

V původním řeckém textu evangelia je čas vyjádřen slovem KAIROS. Toto slovo znamená čas, ve kterém Bůh přichází, aby jednal. Kairos je Boží čas, čas spásy, čas milosti, je to také čas boje pravdy se lží, dobra se zlem. Tento zvláštní čas Božího působení v lidském životě již trvá.

Příchodem Ježíše na svět začal lidem čas milosti a spásy. Pro nás se tento čas začal okamžikem přijetí svátosti křtu.

V prvním čtení prorok Izaiáš zvolal: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!“ Nyní tuto výzvu nemusíme opakovat, protože Bůh již sestoupil, stal se v Ježíši Kristu jedním z nás, je nám dostupný. Svatý Pavel v druhém listu Korinťanům opakuje slova proroka Izaiáše: „V příhodnou chvíli jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem tě podpořil“ a pak dodává: „Hle nyní je ta příhodná chvíle, hle nyní je ten čas spásy“. Je však důležité, abychom tento čas poznali, aby se pro nás stal aktuální.

Tento kairos – čas milosti, čas spásy je popsán v prvním čtení těmito slovy: „Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by nějaký bůh, mimo tebe, jednal tak s těmi, kdo v tebe doufají“. A svatý. Pavel ve druhém čtení píše: „Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru“.

Kairos – tento zvláštní čas milosti, doba Božího jednání, je pozitivní realitou, která nás může učinit opravdu šťastnými, která nám zprostředkuje bezpečí. Toto mohu prožívat, pokud budu prozíravý a bdělý, jak upozorňuje Ježíš v dnešním evangeliu. Vyvstává otázka, co znamená být prozíravý, jak mám bdít.

Ježíš dále vysvětluje: „Je to podobné jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl“. Bůh nám dal svět, dal nám život, dal nám církev. A dal nám svobodu. Předal nám starost o všechno. Stali jsme se správci. Každý z nás má ve světě a v církvi, určené místo, každý z nás dostal konkrétní povolání, to znamená svůj díl práce: mám být takovým mužem, takovou ženou, babičkou dědečkem, sousedem, mám takové zaměstnání, a podobně. Ve své roli jsem nenahraditelný. Nadto mám i v církvi určený úkol, který mám splnit, například ministrovat, zpívat ve sboru, modlit se růženec a podobně. Bůh od každého očekává členství v nějaké pastorační aktivitě.

Pozornost a bdění, ke kterému nás Ježíš vyzývá, není nic jiného, než rozhodnutí být věrný svému životnímu povolání, povinnostem, které jsem na sebe vzal, věrnost daným slovům a také aktivní účast na pastoračních aktivitách, které nám církev připravuje.

Při této angažovanosti si musím být neustále vědom nutnosti Boží pomoci a spolupráce s Boží milostí. A je to právě pochopení tohoto kaira, času, kdy nás Bůh navštěvuje.

Prorok Izaiáš to komentuje: „A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!“

Bdění a pozornost zahrnuje odpovědný přístup k životu: Chci být v pořádku, nechci dělat šmejdy. Chci být spravedlivý, upřímný, solidní, chci být opravdu lidský.

Ale také vím, že to sám neudělám, proto čekám na milost, to je na pomoc Ježíše Krista. Jsem si jistý, že mi Bůh ve své lásce dá vytrvat až do konce, takže budu bez úhony v onen poslední den, kdy Ježíš Kristus příjde se svými svatými a uvede mě do svého společenství na celou věčnost.

2.12.2017, 1.sobota v měsíci

Lk 21, 34 -36

Slovy dnešního evangelia nás Ježíš upozorňuje na základní překážky, které nám brání přijmout Boží pomoc, znemožňují působení Boží prozřetelnosti v našich životech, brání Bohu pečovat o nás: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi“.

Myslím si, že pro většinu z nás nestřídmost a opilství problém není. Ale máme veliký problém s pozemskými starostmi. Pro většinu křesťanů je pěstování pozemských starostí zbožnou praxí. Staráme se o mnoho záležitostí, znepokojujeme se, jako by vše záleželo na nás.

Známe slova: dělej, jako by vše záleželo na tobě, a důvěřuj, jako by vše záleželo na Bohu. Zní to velmi zbožně, ale v praxi se toto tvrzení zvrhlo. Náš hlavní problém je právě v neschopnosti důvěřovat Bohu, protože se Boha bojíme. Když máme strach z Boha, jsme přesvědčeni, že vše záleží jen na nás. A tím se úplně zavíráme Bohu, a tak nám Bůh nemůže pomáhat.

Setkáváme se dnes již tradičně u Paladia města Brna, před ikonou Panny Marie, skrze kterou Boží milost vyřešila lidsky nezvládnutelnou situaci. Bůh ochránil Brno před velkým ohrožením. Obyvatelům Brna by nepomohlo, kdyby byli ovládáni pozemským myšlením, topili se ve starostech, trápili se otázkou: co s námi za chvíli bude? Začali se horlivě modlit a prosili Pannu Marii o Boží pomoc. Jejich víra a vroucné volání o Boží pomoc přinesly zázrak záchrany.

Svatý Jakub ve svém dopise říká, že „modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho posílí“. Trápí nás různé nemoci, protože nás ovlivňují rozmanité druhy zla. Zlo neodstraníme tím, že si budeme dělat starosti, ale když se budeme modlit s vírou o Boží záchranu.

Křesťanství je školou, která nás učila a učí důvěřovat Bohu, zbavit se strachu z Boha. Naše životní obtíže jsou příležitostí, abychom pochopili a naučili se, že bez Boha se nedá nic dobře zvládnout. Často si myslíme, že běžné záležitosti vyřešíme sami. Ale je to jen zdání.

Důvěra v Boha je zároveň vírou v Boží milost. Naše spása, náš věčný život je zdarma darovaným darem Boží milosti. Pokud se Bůh postaral o nejdůležitější záležitost v našem životě, o naši věčnost, pak také všechno ostatní musí být podřízené Bohu. Důvěře v Boha se učíme na běžných malých věcech, abychom uvěřili tomu nejdůležitějšímu, daru věčnosti. Proto Ježíš říká: „Bděte a modlete

se, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“.

Takže v každé naší pozemské starosti bychom měli důvěřovat Bohu a spolupracovat s jeho milostí. Měli bychom se na poslední okamžik života, kdy nám Bůh nabídne věčnost, připravovat, abychom ze strachu tento dar neodmítli.

Maria nám dala v Brně svědectví o Boží pomoci, obrovské Boží záchraně. Tato ikona černé Madonny nám to připomíná. Jako před staletími, také dnes nám Maria skrze tuto svatotomskou ikonu zprostředkuje potřebnou Boží pomoc a Boží milosti. Spojme se dnes spolu a volejme o Boží záchranu. Dnešní první čtení nám připomíná, že zlo nepřemůže Boha, ale konečné vítězství patří Bohu a těm, kteří mu důvěřují.

23.11.2017,čtvrtek 33.týden v mezidobí

Lk 19, 41 – 44

Situace Jeruzaléma, který stojí před tragickou budoucností, které nevěnuje pozornost je také obrazem našeho života. My si také velmi často nevšímáme zásadních problémů, které nás ohrožují. Nechceme si přiznat, že našim bezmyšlenkovitým, sobeckým, domýšlivým nebo hříšným jednáním si připravujeme utrpení a věčnou záhubu.

Náš život na zemi je stále něčím ohrožen. Nejsme zde v bezpečí, potřebujeme toho, který nám neustále nabízí skutečnou pomoc a má moc odvrátit každé nebezpečí.

O Jeruzalému Ježíš řekl, že ho stihnou tragické události, protože nepoznal čas, kdy mu Bůh nabízel svou přízeň. Ježíš ukazuje, že nejsme ponecháni na pospas zlu, ani hřích nás neuvrhne do bezvýchodné situace. Bůh má moc odvrátit každé ohrožení, vysvobodit z každého zotročení, uzdravit z každé nemoci. Bůh řeší i lidský neřešitelné věci, ale potřebuje, abychom se s ním přátelili.

Když se člověk dá ovládat pýchou, když si řekne, že Boha nepotřebuje, že pro něj Bůh není důležitý, nebo že Bůh není, zavírá dveře Boží pomoci. Když se rozhodne sám čelit všem svým životním problémům a vyřešit je, otevírá dveře svého život a života svých blízkých, za které nese odpovědnost, neomezenému působení zla. A zlo je vždy bystřejší, inteligentnější a schopnější a chce nás za každou cenu zničit. Zlo nás nenávidí a nenechá v nás kámen na kameni.

Každý útok zla můžeme odrazit jen s pomocí Boží milosti. A milost je dostupná jen Božím přátelům. Bůh je nekonečně trpělivý, proto velmi dlouho nabízí svou přízeň. Ale čas, kdy Bůh tluče na dveře našeho srdce je omezený, protože zlo se svým útokem na náš život nečeká. Když se nespřátelíme s Bohem a dorazí na nás zlo, staneme se vždy jeho obětí.

Bůh se neurazí, nedá se odradit naší nafoukaností, ale nemůže nás zachránit, když ho odmítáme.

Musíme pochopit, že jen Bůh nás dovede k pokoji, že jen on nám zajistí bezpečí a činí nás šťastnými, protože jen on může zlo skutečně odstranit, dát sílu k překonání každé životní vichřice a tak zachránit naše pozemské domovy před zhroucením.

12.11.2017, 32.neděle v mezidobí

Mt 25, 1 – 13

Dnešní evangelium přineslo podobenství o moudrých a pošetilých pannách. Je to obraz, který upozorňuje na to, co je v našem křesťanském životě nejdůležitější. Jde o to, abychom byli moudří, abychom pochopili, kterým směrem se náš život víry má ubírat, co je pro křesťanský život zásadní, o co se opírá.

Obraz moudrých a nerozvážných panen upozorňuje na důležitost jednoho detailu, totiž na přítomnost oleje v nádobkách.

Panny moudré a pošetilé zvenku vypadají stejně, ničím se mezi sebou neliší: mají lampy a nádobky na olej. Při pohledu zvenčí mezi nimi nevidíme žádný rozdíl. Ale jeden detail, kterým se panny podstatně liší a který je odhalen při příchodu ženicha, je olej v nádobkách.

Jak můžeme tento obraz pochopit? Co představuje nedostatek oleje, který se ukázal tak důležitý?

Olej je v církvi symbolem Ducha svatého. Tam, kde je předávána přítomnost Ducha svatého, koná se to primárně pomazáním olejem. Myslím si, že nás dnešní evangelium chce upozornit především na tento velmi důležitý detail, na přítomnost Ducha svatého v nás.

Proč je přítomnost Ducha svatého pro nás tak nezbytná a podstatná?

Abychom to pochopili, podívejme se na učedníky shromážděné po zmrtvýchvstání Ježíše ve Večeřadle. Apoštolové i další Ježíšovi učedníci shromáždění v Horní místnosti měli nejlepší katecheze, protože je učil sám Ježíš. Byli očitými svědky Ježíšových zázraků a nakonec jeho zmrtvýchvstání. To, co nepochopili z Ježíšova učení a jeho svědectví před smrtí na Golgotě, jim Ježíš vysvětlil po zmrtvýchvstání. Kdo další z lidí může říci, že je lépe poučený o spáse člověka, o cestě k Bohu jako učedníci z Večeřadla? Tato první skupina křesťanů dostala nejlepší výbavu, jakou je možné mít, ale neměla sílu z toho žít. Plni strachu se zavřeli ve Večeřadle. Tento obraz ukazuje, že katecheze v církvi není ještě všechno. I když budu mít nejlepší informace o Bohu a o spáse, ještě to ze mě křesťana neudělá.

Katecheze a vysvětlení pravd víry je předáním lampy a nádobky na olej. Ale vlastnictvím lampy a nádobky na olej se ještě křesťany nestaneme, protože lampa musí svítit. Křesťanským životem musíme dosvědčit, že následujeme Ježíše, musí z nás vyzařovat opravdová láska.

Opakuji: Důležité je, abychom měli lampu a nádobku na olej, to znamená, abychom byli lidmi, kteří jsou formováni katechezí, která nás poučila o pravdách víry, ukázala správnou cestu k setkání s Bohem. Pokud toto není, nemáme o čem mluvit. Ale katecheze ještě není všechno, lampa a nádobka ještě nestačí, abychom mohli vejít na věčnou hostinu s Bohem. Potřebujeme olej. Ježíš o pannách, kterým chybí olej, řekl, že jsou pošetilé.

Potřebujeme olej, tedy přítomnost Ducha svatého v nás. Potřebujeme stejnou zkušenost, kterou zažili apoštolové a učedníci shromáždění ve Večeřadle o Letnicích. I my potřebujeme být pomazáni Duchem svatým. Tento chrám, kterým jsme se stali přijetím svátosti křtu, potřebuje mít svého hospodáře, Ducha Svatého.

Ducha svatého nám předávají svátosti církve, zvláště svátost křtu a biřmování. Ale Duch svatý na nás nesestoupí, nenavštíví nás, pokud nechceme být svatí, nenásledujeme Ježíše, netoužíme být s ním a neprosíme Boha o potřebnou pomoc.

Svátosti církve nejsou prázdné náboženské obřady, nějaký záhadný rituál v kostele. Jsou to opravdová setkání s živým Bohem, kde se nám Bůh dává.

Lampa našeho krásného, šťastného života se rozzáří jen tehdy, když naše srdce zatouží po setkání s Duchem svatým a dovolíme mu řídit náš život. Lampa našeho života bude hořet, když Duch svatý nebude pro nás jen teoretickou osobou.

Důležitým aspektem Božího působení v našem životě je náš svobodný souhlas. Základním darem, který nám byl dán při stvoření, je dar svobody.

Svými svobodným rozhodnutími ukazujeme Duchu svatému, že chceme následovat Ježíše. Tím podstatným rozhodnutím je pravidelná četba Bible, opravdová láska k této knize. Dalším krokem je každodenní otevřený rozhovor s Bohem. Křesťan nezačne den bez modlitby, protože dobře ví, že bez každodenního zastavení se před Bohem se nesetká s Ježíšem v nedělní eucharistii.

Mechanické zvykové přijímání Ježíšova těla mě neučiní svítící lampou, ve které Duch svatý zazáří. Bez Ducha svatého nebudu konat skutky, které jsou zárukou mé věčnosti. Pak budu jen truchlit před blížící se smrtí. Moje srdce nepronikne naděje na prodlévání s Pánem navždycky.

Nyní bude obřad předání Bible našim kandidátům na biřmování. Prosím, aby přistoupili k oltáři. Ať vám Bible pomůže dorůstat do přátelství s Duchem svatým a tím prožívat stále větší krásu svého života.

9.11.2017 čtvrtek, Svátek Posvěcení lateránské baziliky

1 Kor 3, 9 c -11. 16 – 17; Jan 2, 13 – 22

Dnes, na svátek Posvěcení lateránské baziliky nám evangelium vypráví, jak Ježíš vyčistil jeruzalémský chrám. Abychom mohli lépe pochopit tento Ježíšův čin, kdy vyhnal prodavače obětních zvířat a směnárníky, musíme si uvědomit rozčlenění jednotlivých chrámových nádvoří a jejich náboženskou funkci. Ne všude mohli lidé volně přicházet. Vstup do většiny chrámových nádvoří byl ženám a zvláště pohanům zakázán. Když někdo vstoupil do nádvoří, kam nesměl, znesvětil tak celý chrám. Židé velmi dbali, aby nikdo neznesvětil toto jejich nejsvětější místo.

Prostor, ve kterém byla prodávána zvířata k oběti, a směňovaly se peníze, byl původně určen pro pohany. Nazýval se Nádvoří pohanů. Podle práva na toto nádvoří mohli vstoupit pohané, aby se modlili. Ale Židé, aby předešli možnosti poskvrnění chrámu, toto nádvoří pohanům zavřeli a toto místo určili pro výše uvedenou činnost, která byla nezbytná pro provoz chrámu.

Proč Ježíš vyhnal prodavače a směnárníky, když dělali tak důležitou práci?

Bylo velmi zlé, že Židé pohanům omezili přístup k Bohu. Bůh není jen Bohem nějakého národa, nějaké skupiny lidí. Když bráníme někomu v poznání Boha a přístupu k němu, velmi hřešíme, je to velké zlo, když někoho vylučujeme ze spásy. Tehdy děláme z církve tržnici.

Toto nádvoří v chrámě mělo být branou, která měla přivádět pohany k živému Bohu. A když bránu pohanům zavřeli, možnost obrácení podstatně omezili. A to bylo před Bohem veliké zlo, veliký hřích, proto se Ježíš tak rozzlobil.

Potom Ježíš mluví o novém chrámu, který bude postaven jeho smrtí a zmrtvýchvstáním. I svatý Pavel v prvním čtení říká: „Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí Boží Duch?“ Dnes je Božím chrámem církev. Je to místo setkání nevěřících lidí s Bohem. A to nebezpečí a pokušení nás křesťanů, že našimi vlastními nápady a pravidly omezíme nebo i zabráníme přístupu lidem k Bohu, trvá i dnes.

V čem leží ono nebezpečí?

Svatý Pavel učí, že naše svědectví o Bohu se musí opírat o víru v Ježíše Krista, našeho jediného Spasitele. „Nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen – a tím je Ježíš Kristus“. Svět potřebuje poznat, kudy vede cesta k Bohu. Pokud nedostává tuto informaci, bude se dál potácet a ztrácet v hříchu a beznaději.

V církvi mělo zavírání tak zvaného „nádvoří pohanů“ nevěřícím v různých dobách různou podobu, různý obsah. Dnes je to tak zvaný ekumenismus, který učí, že člověk může dojít spásy i v jiných náboženstvích, že k Bohu vede mnoho cest. Ale tato řeč odporuje slovu Nového zákona, kde je jedinečnost Ježíše jako Spasitele nesporná, potvrzená.

Ty, kdo útočí na základy Božího chrámu, Bůh z chrámu vyžene. Základy Božího chrámu stojí na Bohu, jsou neotřesitelné. Boží chrám je svatý především svatostí svého zakladatele. Tuto svatost střeží sám Bůh. Opakuji: „Nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen – a tím je Ježíš Kristus“.

6.11.2017, pondělí, Vzpomínka na zemřelé augustiniány

Vzpomínka na zemřelé augustiniány 6. 11. 2017

Když vzpomínáme na zemřelé, když se za ně modlíme, současně přemýšlíme i o smrti. Přestože jsme křesťané, smrt je pro nás problém. Neumíme se s ní srovnat, stále nás děsí. Svatý Pavel nás v dopisu Soluňanům kárá, že křesťané nesmí truchlit tak jako ostatní, kteří nemají naději. Na stránkách Nového zákona, zvláště v dopisech svatého Pavla, je mnoho textů, které vysvětlují podstatu smrti ve vztahu k Ježíši Kristu. My křesťané věříme ve vzkříšení mrtvých. To znamená, že si máme být jisti životem, který je věčný. V prvním dopisu Korinťanům nás svatý Pavel učí: „Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem budou všichni povoláni k životu“.

Naše tělo, celý náš život se svátostí křtu spojil s tělem a celým životem Ježíše Krista. Křest nás, naše tělo, spojil s Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Skrze ponoření do křestní vody jsme zároveň byli ponořeni do Ježíšovy smrti. A vynořením z vody jsme byli připojeni do Ježíšova zmrtvýchvstalého těla. A tato skutečnost nového života, který nám byl dán svátostí křtu, se potvrzuje pokaždé, když přijímáme svaté přijímání. V eucharistii máme jednoznačnou záruku věčného života: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“. V tomto Ježíšově výroku se neříká, že věčnost můžeme získat, ale že ji máme, když přijímáme svaté přijímání s vírou.

Svatý Pavel říká, že Bůh všechno podřídil Ježíši Kristu. Událostí Ježíšova zmrtvýchvstání začala Ježíšova vláda. Bůh postupně všechno pokládá pod nohy Ježíše. Poslední skutečnost, kterou Bůh podřídí Ježíši, bude smrt.

V modlitbě preface se církev s vírou modlí: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života: vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný“.

Bůh, který je Bohem živých, ne mrtvých, nám připravil místo po své pravici. Když uvěříme Božím přislíbením, Boží touze prodlévat s námi po celou věčnost a Duch svatý skrze svatost našeho života vzkřísí naše smrtelná těla k životu ve společenství s Bohem, zažijeme úžasnou Boží pohostinnost: Přepáše se, pozve nás ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat nás.

5.11.2017, 31.neděle v mezidobí

1 Sol 2, 7 b – 9. 13; Mt 23, 1 – 12

Náboženské instituce potřebují své úředníky, jejichž úkolem je zprostředkovat konání náboženských obřadů. Vždy někdo převezme roli kněze, aby zprostředkoval setkání s Bohem nebo s nějakým božstvem. Ti, kteří plní kněžský úkol, přebírají významnější postavení. A z toho následně nabývají různé osobní výhody. Je tomu tak ve všech náboženstvích, podobně i v naší církvi. Máme úřad biskupa nebo kněze. Lidé, kteří zastávají toto postavení, je velmi často využívají ve svůj prospěch. Působí to často pohoršení. Někteří lidé proto odcházejí z církve.

Ježíš také viděl pokrytecké a chytrácké chování kněží a náboženských funkcionářů starozákonního kultu. Neopomenul jim to vyčítat. V Bohu není rozpor mezi slovem a jednáním. Boží slovo a čin jsou ve vzájemném souladu. Tak by tomu mělo být i v životě a působení jeho reprezentantů. Ježíšova odpověď na pokrytectví, na zneužití náboženského postavení, je jednoznačné odsouzení tohoto zla. Ježíš si uvědomuje zabydlenost egoismu v našich životech a velký problém, jak najít poctivé hlasatele svého evangelia, proto říká: „Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte“.

Při kněžském svěcení, zaznívá velmi důležité slovo: Z lidu vzatý a pro lid určený. Kněz nebo biskup je ze stejné hlíny, jako ostatní lidé. Jako každý jiný člověk má problém se spravedlností, morálkou a sobectvím. Přijal úkol hlásat evangelium – Boží slovo, Boží vůli, což se snaží dělat. Studoval teologii, aby poznal Boží pravidla správného lidského života, a snaží se je předávat dál. Většina kněží je v hlásání Boží vůle horlivá, ale podobně jako většina posluchačů si neuvědomuje, že to Boží slovo má konkrétně naplnit ve svém životě a naslouchat, co jim osobně říká Bůh.

Slovo, které kněží hlásají, je Božím slovem, ne jejich. Někdy se stává, že svými nároky zvýší přísnost Božího nařízení, ale vždy jde o to, ukázat co nejlépe Boží vůli.

Všichni lidé mají podstatný problém naslouchat Bohu. Nepřejeme si a nemáme to rádi, když někdo řídí náš život. Nedovolujeme to ani Bohu. Proto hledáme každé možné ospravedlnění, abychom se vyhnuli nutnosti poslouchat.

Ježíš v dnešním evangeliu říká: Jejich jednání nenapodobujte, ale poslouchejte, co vás učí. Nemůžeme hledat své ospravedlnění ve špatném jednání kněze. Hříšnost kněze není ospravedlněním mojí hříšnosti. Neboť pokud nedosáhnu své míry svatosti, nedojdu své spásy. Nejsme vyzýváni následovat nějakého kněze, ale samotného Ježíše. A když kněz pravdivě ukazuje Ježíše, dobře vysvětluje cestu následování, máme být vděční, že tyto informace máme. Nejdůležitější je, aby nám kněz hlásal pravdu o Ježíši. Je velmi užitečné, když učení podpírá a potvrzuje osobním svědectvím. Nemravnost kněze nebo jeho namyšlenost by nám neměla na cestě ke spáse škodit, když nám opravdu záleží na setkání s Bohem. To, co nám může vzít spásu a věčnost v Bohu, je falešné učení, kdy kněz překrucuje nebo zkreslí pravdu o Ježíši Kristu, jediném Spasiteli člověka.

Jsme dnes svědky velikých sexuálních skandálů u představených v církvi, které přinesly obrovské pohoršení ve světě. Velké množství křesťanů odešlo z církve. Církev byla zbavena svého významu, znehodnocena. Zeptejme se, co dobrého křesťané získali pohoršováním se nad hříchy kněží? Co dobrého jim přinesl odchod z církve? Přiblížilo je to k Bohu a ke spáse? Pohoršili jsme se nad hříchem, ale tímto jsme se také vzdálili od Boha a od jeho milostí. Nechci ospravedlňovat spáchaný hřích a zametat ho pod koberec. Chci hledat správný postoj, který bychom měli jako křesťané k tomuto hříchu zaujmout. Ježíš doporučuje: „Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte“.

Ježíš potřebuje nové zástupy svých následovníků. Čím více bude křesťanů, kteří věrně žijí podle Ježíšova evangelia, tím méně bude skandálů a pohoršení. Když bude více svatých rodin, bude více svatých kněžských povolání. Jaký je lid, takoví jsou kněží. Neseme za sebe navzájem odpovědnost.

V druhém čtení svatý Pavel sdílí svou zkušenost: „Když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky“.

Boží slovo hlásané v církvi a poslušně přijímané jako Boží slovo způsobuje, že se v nás rodí a dospívá svatý život, který je zárukou věčnosti v Bohu.

4.11.2017 sobota 30.týden v mezidobí

Lk 14, 1. 7 – 11

Dnešní evangelium nás upozorňuje na problém povyšování se nad ostatní, naší nadutosti a pýchy. Snažíme se být lepší než druzí. Velmi nás bolí, vztekáme se, když nás někdo poníží nebo pokoří. Závidíme druhým cokoliv. Jsme proniknuti duchem sobectví.

Ježíš v dnešním evangeliu ukazuje, že se vždy mezi lidmi najde někdo, kdo je schopnější, významnější a důležitější než já. Chce nás chránit před hanbou, ke které vede domýšlivost, nafoukanost a pýcha. Ve svých očích jsme možná ti nej…nej…, ale v očích druhých budeme vždy něčím omezeni, horší než někdo jiný.

Sobecké hledání své výjimečnosti vede neustále k novým a novým konfliktům a bojům mezi námi.

Ani já ani nikdo další není schopen ohodnotit význam lidské osoby. Můj skutečný význam může posoudit jen Bůh.

My křesťané máme vzor pro dobré chování vůči druhým a také vůči Bohu. V Marii máme příklad správného pohledu na sebe. Maria je úplně proniknuta pokorou. Maria ví, že její význam pochází od Boha, protože Bůh a jeho milost učinila v jejím životě veliké věci.

Také Ježíš nám dal příklad. Stal se služebníkem všech. Ve Večeřadle, když poklekl před učedníky, aby jim umýval nohy, ukázal, jak to máme dělat. Máme vždy přijmout poslední místo, udělat práci, kterou jiní odmítají.

V současné době vládne názor, že práce člověka ponižuje a zvláště fyzická práce. Ztratili jsme úctu k práci. Práce v našich očích nemá již správný význam a hodnotu. A právě práce a její kvalita povyšují člověka. Po vyhnání lidí z ráje, se vznáší nad lidskou prací dřina, pot, často marná námaha a podobně, ale práce je stále podstatou pozemského života. Člověk svou prací vládne nad zemí. Také příklad svaté Rodiny z Nazareta potvrdil význam a hodnotu lidské práce.

Svatý Jakub říká, že víra bez skutků je mrtvá. My křesťané máme vědět, že kvalita naší práce potvrzuje naši víru.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy divoký kapitalismus vykořisťováním lidí ničil hodnou lidské práce, právě tehdy katolické sociální učení ústy Lva třináctého pomohlo podstatně vrátit práci její skutečný význam a tím oddálil ohrožení komunismem. I dnes by měli křesťané práci vracet její skutečnou hodnotu, aby nás neohrožovala ideologie neomarxismu.

Povyšují nás dobré skutky, které jsme udělali. Vzorem našeho života je Panna Maria, která ve skrytu a tichosti plnila své životní úkoly. Dokázala poctivou a vytrvalou prací a příkladným plněním svých povinností vychovat v Ježíši velkou osobnost. Maria se uměla úplně věnovat úkolům, před které byla postavena. A nyní je povýšena. Bůh jí dal místo, o kterém ani nesnila. I pro každého z nás má Bůh odměnu, o které ani nesníme, ale jen když dobře splníme naše životní úkoly.

Prosme Pannu Marii, aby nám pomohla udělat všechno, co Bůh žádá, abychom svou práci a povinnosti dobře plnili, a tak dostali nádhernou odměnu od Boha.

2.11.2017 Památka zesnulých

Památka zesnulých 2. 11. 2017

Vzpomínku na všechny věrné zemřelé dnes slaví věřící i nevěřící. Tato památka všem připomíná naše zemřelé a vyzývá křesťany k modlitbě za ně. Položme si otázku, zda skutečně věříme v život věčný? Vzpomínat na své blízké zemřelé bez víry v život věčný je bolestné a někdy i zdrcující. Také naše modlitba bez této víry je nesmyslná, protože pak nemá co vyprosit.

Pohanské pohřby doprovází především pláč a nářek a pak magické obřady, které mají ochránit před strachem a bezradností, jak dál. Postojem lidí současnosti je často vytěsnění smrti, útěk před setkáním s mrtvolou, s hřbitovem a s každou zmínkou o smrti. Děti nebereme na pohřeb, na hřbitov a do krematoria s přesvědčením, že je nesmíme trápit a vyděsit.

Je smrt něčím strašným a drsným?

Pro věřící lidi ne. Křesťanská víra vysvětluje smysl smrti a ukazuje na Boží příslib věčného života. Svatý Pavel v prvním listu Soluňanům píše: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději“. To znamená, že náš křesťanský pohled na smrt nemůže být zatížen strachem, nářkem a beznadějí, protože křesťany proniká vědomí spojení s Ježíšem Kristem a věří ve zmrtvýchvstání. Proniká nás jistota, že všechno, co nám zvěstuje evangelium o Ježíši Kristu, je pravda. A pokud pravdou je život a ne smrt, protože Bůh smrt neučinil, ale stvořil nás k nesmrtelnosti, není místo pro nejistotu a strach.

Když věříme, že Ježíš z Nazareta shladil na kříži náš hřích a tím nás usmířil s Bohem, zároveň víme, že smrt nad námi už nemá vládu. Fyzická smrt křesťana již není zbavením života, ale je jen přechodem k setkání s Bohem tváří v tvář a vstupem do života věčného o nepochopitelné nádheře. Svatý Pavel říká, že nesmíme truchlit, protože máme jistotu Božích zaslíbení. Centrum naší víry je událost Ježíšova zmrtvýchvstání a Boží záruka, udělená ve svátosti křtu, že mocí Ducha svatého bude naše mrtvé tělo vzkříšeno.

Život nevěřícího člověka stojí před nejistou budoucností. Člověk, který uvěřil v Ježíše Krista má budoucnost jistou, protože ví, že Bůh je láska, že mu daroval spásu, že mu přichystal místo po své pravici.

Člověk věřící netruchlí, když se blíží jeho smrt nebo když prožívá smrt někoho blízkého, protože má jistotu Boží milosti, která chce spásu každého člověka. Máme jistotu, že Bůh chce každé své dítě, které zrodil k věčnosti svátostí křtu přivést do svého společenství na celou věčnost. Když křesťan pláče nad odchodem svých blízkých, pláče z touhy po novém setkání, nad dočasným odloučením a truchlí jen tehdy, když vidí někoho ze svých blízkých, který odchází z tohoto světa jako nevěřící.

Pro křesťany je smrt přechodem do nesrovnatelně lepšího způsobu života, kde není smrt, utrpení a slzy, ale plnost života v úplné radosti. My křesťané nejdeme k neštěstí ale ke štěstí, proto církev při pohřbu zpívá radostné aleluja.

Když mezi sebou hovoříme o smrti, měli bychom se především navzájem těšit křesťanskou nadějí na zmrtvýchvstání a život věčný, kde vládne jen láska.

22.10.2017 , 29.neděle v mezidobí

Iz 45, 1. 4 – 6; Mt 22, 15 – 21

V dnešním evangeliu Ježíš říká, že Bohu máme dát to, co mu náleží, a císaři to, co náleží císaři. Myslím si, že i my musíme pochopit tento zásadní princip. Co to znamená, dát Bohu, co mu patří?

Abychom to pochopili, vrátíme se k evangeliu minulé neděle. Byla tam řeč o svatbě a také o jednom účastníkovi, který nebyl oblečen do svátečního šatu.

Co Bůh od nás očekává, co je ten sváteční šat?

Především to, abychom se úplně – z celého srdce přijali to, co pro nás připravil, abychom využili jeho dary, abychom přistoupili na Boží nabídky, které vedou k trvalému štěstí a spáse, abychom s vděčností oslavovali Jeho lásku. Když nemáme sváteční šaty, znamená to, že nemáme zájem o to, co Bůh chcete pro nás udělat, že odmítáme jeho milost. Nezáleží nám na živém aktivním setkání s Bohem. Bůh nás nezajímá.

Dát Bohu, co mu patří, je primárně rozhodnutí k obrácení, jehož podstatou je odklon od soběstačnosti. Měli bychom vědět, že potřebujeme vše, co Ježíš z Nazareta získal svým životem a svou smrtí na kříži, že bez jeho pomoci nebudeme jednat správně a spravedlivě, a že do věčnosti nedojdeme.

Musíme uznat a přijmout, že potřebujeme setkání s tím, který se narodil z Panny Marie, který byl ukřižován za Pontia Piláta, který byl položen do hrobu, ale po třech dnech vstal z mrtvých, že potřebujeme jeho odpuštění a přátelství. Odpor k obrácení, k proměně svého života, je volbou sebeospravedlnění, je přesvědčení, že nic od Boha nepotřebuji. Rozhodnutí k obrácení je pokorným svěřením se do lásky Syna Božího, této lásky, která musí být měřítkem a kritériem mého života.

Papež Benedikt šestnáctý učí: „Když hovoříme o evangeliu, nemůžeme myslet jen na nějakou knihu nebo na nějaké učení; Evangelium je mnohem víc … Není to systém pravd víry nebo morálních přikázání, není to politický program, ale je to člověk: Ježíš Kristus jako konečné Boží slovo, které se stalo člověkem … Cílem víry je setkat se s Ježíšem Kristem, skrze Ducha svatého přijít k Bohu Otci a poznat ho jako svého Otce. Zprostředkovat víru znamená vytvořit na každém místě a vždy podmínky pro setkání s žijícím Ježíšem Kristem. Víra jako setkání s Ježíšem je vztah.“

Jak učí papež Benedikt XVI: „Na počátku bytí křesťanem není žádné etické rozhodnutí ani skvělá idea, ale setkání s událostí, s osobou, které dává lidskému životu novou perspektivu a tedy rozhodující směr. Plodným výsledkem tohoto setkání je přivádět lidi k Ježíši Kristu, k jeho Otci, aby mohli pocítit sílu Ducha svatého“.

Můžeme říci, že Bohu dáváme, co mu patří, když prohlubujeme vztah s Ježíšem Kristem. Tento vztah prohlubujeme osobní a společnou modlitbou, čtením a rozjímáním Písma svatého, aktivní účastí na Eucharistii. V evangeliu minulé neděle nám byl ukázán muž, který nebyl na svatební hostině oblečen do svátečních šatů. Oblečení do svátečního šatu je obrazem života s Kristem, jeho následování a angažovanost v křesťanském životě.

Když jsme jen diváky, těmi, kteří stojí stranou, těmi, kteří jen plní svou povinnost tím, že jsme vstoupili do kostela, sedíme v lavici a nasloucháme mši svaté, připravujeme si zavržení, cestu tam, kde je pláč a skřípění zubů.

V druhé části evangelia Ježíš říká, že císař má dostat to, co patří císaři. Co to znamená?

Císař, tedy dnes politická vláda, by měla vědět, že Ježíš Kristus je v tomto světě nad nimi. Bůh předal Ježíšovi veškerou moc a vládu nad světem. Pravým a oprávněným Pánem světa je Ježíš Kristus. Jemu se musí podřídit každá vláda na světě. Ježíšovo panování, Jeho království není idea, ale pravda, je to skutečnost.

Dát císaři, co mu patří, znamená také ukázat každé světské moci, že Bůh žije, že Bůh je reálně přítomen ve světě a také v našich životech. Před dvěma tisíci lety Bůh vstoupil do historie světa v osobě vzkříšeného Ježíše. Nemůžeme žít jako by Bůh neexistoval, nechat se řídit sloganem: Bůh není, a kdyby i byl, nemá to pro nás žádný význam.

Papež Benedikt šestnáctý v jednom ze svých projevů řekl: „Hlásání Božího království je ohlašování přítomnosti Boha, který nás zná a naslouchá nám. Boha, který vstoupil do dějin světa, aby nastolil mír a spravedlnost“.

Dávat císaři, co mu náleží, je též hlásání pravdy o Božím soudu, především svědectvím svého spravedlivého jednání. Tak to činili mnozí stateční lidé v době komunismu. Nespravedlnost světa není posledním slovem historie, existuje Boží spravedlnost.

Dávat císaři, co je císařovo, znamená vymezit se vůči světské moci a nedávat jí to, co náleží Bohu. Znamená to svědčit svým životem, že pravým vladařem tohoto světa je vzkříšený Ježíš. Zákon, podle kterého jednám, je jeho evangelium, které stojí nad každým světským právem. Mojí největší slávou a radostí je Ježíšův trůn, jeho kříž.

V prvním čtení prorok Izaiáš mluvil ve jménu Boha: „Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne… Já jsem Hospodin, a nikdo jiný“.