19.10.2017 čtvrtek 28.týden mezidobí

Lk 11, 47 – 54

Co na tom bylo špatné, že židé postavili prorokům náhrobky? Ježíš se o tom vyjádřil velmi kriticky. Řekl, že stavěním náhrobků se přidávají k rozhodnutí předků zavraždit proroky.

Proroci nebyli vyvoleným národem ochotně vítáni. Přinášeli většinou nějaké napomenutí. Nejčastěji kritizovali život tohoto národa, žádali obrácení, varovali před trestem. Jejich poselství je dodnes aktuální. Když čteme jejich slova, nemůžeme také neslyšet jejich výzvu k našemu obrácení. My nemáme rádi, když někdo kritizuje náš způsob života. Poslušnost Božímu slovu je našim velkým problémem.

Postavit náhrobek je ve skutečnosti dobrým způsobem, jak umlčet poselství, které je pro nás nepohodlné. Náhrobek je obrazem, který z jedné strany ukazuje, že si pamatujeme, že si někoho nebo něčeho vážíme. Ale je to především vnější projev našeho vztahu k této věci. Náhrobek ukazuje, že to, nad čím jsme ho postavili, je pro nás mrtvou minulostí.

Boží slovo není nikdy mrtvou skutečností. Ono je vždy živé i skutečné, chce způsobit to, co zvěstuje. Nemůžeme se jím zabývat jen teoreticky. Když Bůh mluví, očekává, že se to uskuteční. Náš vztah k Božímu slovu musí být vnitřní, musíme být vždy odhodláni naslouchat mu, a podle něj jednat.

Největší vraždou na tomto světě je umlčet Boží slovo. Když se jím zabýváme jen teoreticky, znamená to postavit na něm náhrobek. Neboť to, co především předává život, nemůžeme vložit do pouhé fráze, kterou se naučíme nazpaměť. Boží slovo dává život jen tehdy, když mu nasloucháme a necháme se jím pohnout.

V nedávné minulosti, po smrti papeže Jana Pavla druhého, v Polsku a zvláště v Krakově vzpomínky na něj byly zredukovány na zapálení svíčky na náměstí před papežským oknem na krakovském biskupství. Většina Poláků už dnes neví, o čem papež učil.

Postavení náhrobku, zapálení svíčky – je nějakým vnějším znamením paměti, ale především vypovídá o smrti. Není to živá paměť, která má vliv na zlepšení kvality našeho života.