19.2.2017 7.neděle v mezidobí

Lv 19, 1 – 2.17 – 18; 1Kor 3, 16 – 23; Mt 5, 38 – 48

Bez jasných pravidel se nedá dobře žít. Abychom mohli klidně a úspěšně žít, potřebujeme zákon, který vymezí hranice, řekne, co je dobré, správné a co je zlé. Protože jsme proniknuti sobectvím, jsme emocionální, máme veliké problémy jednat dobře, rozhodnout se pro spravedlnost. Chybí nám vnitřní síla, která by nás vedla ke správnému jednání, abychom nezraňovali druhé.

Ve chvíli, kdy člověk zhřešil, a především, když se Boha začal bát a ukryl se před ním, a tím ztratil schopnost rozlišovat dobro a zlo, vnitřně se pomátl. Na to ukazuje vzájemné obviňování Adama a Evy. Toto naše vnitřní zmatení a pak ztráta správného směru života, pohnulo Boha k nové práci na obnově kvality lidského života. Když nás Bůh stvořil, dal nám úkol dozrát do dokonalosti, jakou má Bůh. Jsme stvořeni k obrazu Božímu. O tom také mluví poslední věta dnešního evangelia: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“. Boží dokonalost popisuje především věta: „Bůh je láska“. To znamená, že naše dokonalost má být dozráním do plné lásky. Připomnělo nám to dnešní první čtení: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“. A pak vysvětluje vyznám svatosti: „Miluj svého bližního jako sebe“.

Minulou neděli jsem mluvil o třech horách, na kterých nám Bůh postupně předával svou pomoc. První hora je Sinaj, kde nám Bůh dal Desatero, tuto stručnou instrukci, podle které máme jednat, abychom žili v lásce. Tuto instrukci od začátku nechápeme a neumíme plnit. Proto Ježíš ve svých promluvách a svědectvím svého života vysvětloval správný obsah Desatera. Během posledních nedělí a také dnes můžeme naslouchat Ježíšovu Horskému kázání a slyšet, jaké jednání nás přivede k lásce. Ježíš říká, že já musím přemýšlet, zda svým jednáním nepohoršuji svého bližního, že já mám udělat první krok ke smíření, že já mám konat dobro, a udělat více, než se ode mne žádá, a to nejen svým blízkým, ale i svým nepřátelům: Kdo ti chce vzít šaty, nech mu i plášť, když tě někdo nutí, abys ho doprovodil jednu míli, jdi s ním dvě. Za toho, kdo tě pronásleduje, se modli o hojné Boží požehnání.

To, co Bůh od nás žádá ve svých přikázáních, a co Ježíš zdůraznil svým slovem a svědectvím svého života, je nad naše možnosti a schopnosti. Nemáme sílu žít podle Božích očekávání. Možná se ptáte: Je Bůh spravedlivý, když žádá nemožné?

Musíme si jasně říci, že naše věčnost se může uskutečnit jenom v Bohu, protože jenom v Boží přítomnosti je možný život v duchu lásky, to znamená život, ve kterém už nebude jeden druhého ničit svým zlým jednáním. Když budeme žít našim starým způsobem života, navzájem se nakonec zahubíme. Tak vypadá náš současný život, stále nové konflikty, brutální využívání jeden druhého a podobně. Život nemá budoucnost tam, kde eskaluje zlo a násilí. Život má budoucnost jenom tam, kde v mezilidských vztazích roste láska. Lásku definoval Bůh ve svých přikázáních a Ježíš ji vysvětlil ve svém učení a dosvědčil svým životem. Takže k věčnosti nevede jiná cesta, než poslušnost Boží moudrosti, plnění Boží vůle. Zůstává nám otázka, kde máme vzít sílu, abychom takto dokázali jednat?

Jak jsem říkal, Bůh nám předal svou pomoc na třech horách. Nejprve na Sinaji, potom na hoře Blahoslavenství – místě Ježíšova Horského kázání a pak na Kalvárii – hoře Ježíšovy smrti na kříži. Na prvních dvou horách nám byla ukázána cesta k plnosti života, k věčnosti. Na třetí hoře, na Kalvárii, nám Bůh otevřel pramen milosti, abychom žili podle Božích pravidel a tak dozrávali v lásce. Ježíšova krev, prolitá na kříži a přijímaná ve svatém přijímání, je tím prostředkem, který očišťuje naše tělo pro přijetí Ducha svatého. A přítomnost Ducha svatého nás uschopňuje jednat v duchu lásky. Můžeme obrazně říci, že Duch svatý je v nás jako motor v autě. Auto bez motoru nepojede, podobně my bez pomoci Ducha svatého nebudeme žít láskou.

V dnešním druhém čtení nás svatý Pavel učí, že jako křesťané, to znamená pokřtění lidé, jsme chrámem Ducha svatého. Křest způsobí, že v nás může bydlet Boží Duch. Není to ale automatické. Tento chrám musí být svatý. Svatost našeho těla získáme rozhodnutím žít podle Božích pravidel. Jak bylo řečeno, sami ze sebe nemáme tolik síly, abychom konali svaté skutky, ale máme sílu se rozhodnout žít podle Boží moudrosti, podle učení Ježíše Krista. Jde o rozhodnutí následovat Ježíše, poslouchat ho a pak pokorně prosit o přítomnost Ducha svatého.

Když Duch svatý vidí naši upřímnou touhu po životě v lásce a slyší upřímnou prosbu o pomoc, udělá všechno, abychom to zvládli. Když jsme přijali svátost křtu, ale nechceme se řídit Boží moudrostí, nechceme následovat Ježíše a žijeme podle moudrosti světa, podle jeho mentality, zamezujeme prodlévání Ducha svatého v nás, bouráme tento chrám, který v nás Bůh postavil svátostí křtu a tím ztrácíme možnost dosáhnout věčného života.

Svatost, dokonalost na míru samotného Boha, nezískáme svým úsilím, ale je to ovoce přítomnosti Ducha svatého v nás a jeho práce, proto se každého dne modleme k Duchu svatému: jsem přece tvůj chrám, ať jsem místem tvého prodlévání, ať skrze tvou pomoc jednám stále více v duchu lásky.