19.3.2017 3.neděle postní

  1. Jan 4, 5 – 42

Krásné údolí, nad kterým se tyčí dva významné vrcholy v Palestině Gerizím a Hébal, je místem setkaní z dnešního evangelia.

Rozhovor u Jákobovy studny odhaluje základní pravdy o Bohu, mluví o chrámu, to znamená o místě, kde se člověk může setkávat s Bohem. Člověk se potřebuje setkávat s Bohem, touží po něm. Mnozí se ptají: Kde a jak se mohu s Bohem setkat?

Ježíš putuje přes zemi Samaritánů. Samaritáni byli tehdy Židy nenáviděni, byli označováni jako odpadlíci, lidé falešné víry. Samaritáni odpláceli Židům stejně. Můžeme to vidět na otázce, kterou položila Samaritánka Ježíši: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o vodu mne, Samaritánku?“ Evangelista to vysvětluje čtenářům neznalým poměrů v Palestině: „Židé se totiž se Samaritány nestýkají“.

Do této země, kde žijí nepřátelé jeho lidu, k těmto bezbožným, přichází Ježíš. To znamená, že na Zemi není žádné místo, kam by Ježíš nechtěl přijít, není žádný člověk, se kterým by se Ježíš nechtěl setkat. A právě v této zemi, prokleté, odmítnuté jeho národem, zbožnými Židy, se Ježíš vyjadřuje o chrámu a radikálně mění poznání o tom, kde se skutečně tento chrám nachází. Toto tajemství odhaluje ženě lehkých mravů. Právě této hříšné ženě Ježíš dává jedno ze svých největších zjevení.

Chrámy, místa setkání s Bohem, v té době a stejně i dnes, místo sbližování, dále rozdělují. Mezi svatými horami v Samaří a v Jeruzalémě zeje propast. Ježíš se postavil nad tuto propast, aby ukázal na toho, který je nad chrámem a svatými horami, ukazuje na Boha jako Otce, který hledá lidi, kteří ho uctívají v duchu a v pravdě. V tomto Ježíšově zjevení jde o odhalení náboženské dimenze, kde ve středu stojí člověk a živý Bůh, ne nějaká budova a ideologie. Bohužel, člověk z místa, kde se s ním Bůh chtěl setkat, udělal prostředek k získání vlády nad ostatními a tak místo náboženství udělal místem politiky.

Ježíš ukazuje správný obraz náboženství, kde se člověk má smířit s Bohem i s druhým člověkem.

V této diskusi se Samaritánkou Ježíš vysvětluje, že Bůh chce přijít na místo, které je skutečně chrámem a kterým je srdce člověka. Ježíš právě hříšné ženě odhaluje Boha, pro kterého má smysl jen jeden chrám, srdce člověka. Jen člověk je důstojným příbytkem Boha, místem, kde on opravdu prodlévá. Boží přítomnost v srdci činí člověka knězem, který má skládat duchovní oběť, po které Bůh především touží. Jde o přechod od vnějších věcí do nitra člověka, kde člověk obětuje Bohu sám sebe. Svatý Pavel ve svém listu Římanům to vysvětluje: „Vás, bratři vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba“. Naše kněžská služba je poslušnost Boží vůli. To znamená odevzdat úplně svůj život Ježíši, abychom žili věrně jeho evangeliem.

Po dlouhé cestě je Ježíš opravdu unavený. Zastaví se u studny, má opravdu žízeň a pak přichází nějaká žena. Ježíš začíná rozhovor slovy: “ Dej mi napít“. Služba Bohu začíná pochopením, že Bůh mě potřebuje, že jeho hlavním přáním je, abych byl Bohu přístupný, abych se nebál uskutečnit jeho plány, žil podle jeho moudrosti.

Ježíš Samaritánce dále říká: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného“. Ježíš nediskvalifikuje vodu z Jákobovy studny, neoznamuje, že voda není pitná. Pouze zdůrazňuje její nedostatečnost. Upozorňuje na rozpor mezi lidskými touhami a možnostmi, které nabízí stvoření. Lidské radosti nejsou malé, ale srdce člověka je mnohem větší,

a proto tyto pozemské radosti srdce nenaplní. Člověk potřebuje mnohem víc, něco hlubšího. Svatý Augustin to krásně řekl: „lidské srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu.“

Božím chrámem je člověk, z jehož nitra tryská opravdová radost ze života.

Samaritánka skutečně otevřela své srdce slovům Ježíše a tak potkala svého Spasitele. Dostala řešení všech svých problémů. Konečně získala svobodu, a tak opravdové štěstí. Samaritánka dovolila Ježíši, aby ji přivedl k pravdě: „Řekl mi všechno, co jsem udělala“. To znamená, celou pravdu. A přijetí pravdy způsobí, že se staneme skutečně svobodnými a proto opravdu šťastnými.

Toto Ježíš nabízí i nám. Potřebujeme jenom odvahu, abychom upřímně s Ježíšem mluvili, abychom se nebáli slyšet pravdu o sobě a pak si nechali pomoci Boží milostí. To však vyžaduje dostatek času pro přemýšlení, rozjímání. Proto církev zvláště v postní době nabízí rekolekce, duchovní cvičení. Důležitou pomocí v naší farnosti jsou například čtvrteční setkání s Biblí, nebo úterky pro mladé.