2.11.2017 Památka zesnulých

Památka zesnulých 2. 11. 2017

Vzpomínku na všechny věrné zemřelé dnes slaví věřící i nevěřící. Tato památka všem připomíná naše zemřelé a vyzývá křesťany k modlitbě za ně. Položme si otázku, zda skutečně věříme v život věčný? Vzpomínat na své blízké zemřelé bez víry v život věčný je bolestné a někdy i zdrcující. Také naše modlitba bez této víry je nesmyslná, protože pak nemá co vyprosit.

Pohanské pohřby doprovází především pláč a nářek a pak magické obřady, které mají ochránit před strachem a bezradností, jak dál. Postojem lidí současnosti je často vytěsnění smrti, útěk před setkáním s mrtvolou, s hřbitovem a s každou zmínkou o smrti. Děti nebereme na pohřeb, na hřbitov a do krematoria s přesvědčením, že je nesmíme trápit a vyděsit.

Je smrt něčím strašným a drsným?

Pro věřící lidi ne. Křesťanská víra vysvětluje smysl smrti a ukazuje na Boží příslib věčného života. Svatý Pavel v prvním listu Soluňanům píše: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději“. To znamená, že náš křesťanský pohled na smrt nemůže být zatížen strachem, nářkem a beznadějí, protože křesťany proniká vědomí spojení s Ježíšem Kristem a věří ve zmrtvýchvstání. Proniká nás jistota, že všechno, co nám zvěstuje evangelium o Ježíši Kristu, je pravda. A pokud pravdou je život a ne smrt, protože Bůh smrt neučinil, ale stvořil nás k nesmrtelnosti, není místo pro nejistotu a strach.

Když věříme, že Ježíš z Nazareta shladil na kříži náš hřích a tím nás usmířil s Bohem, zároveň víme, že smrt nad námi už nemá vládu. Fyzická smrt křesťana již není zbavením života, ale je jen přechodem k setkání s Bohem tváří v tvář a vstupem do života věčného o nepochopitelné nádheře. Svatý Pavel říká, že nesmíme truchlit, protože máme jistotu Božích zaslíbení. Centrum naší víry je událost Ježíšova zmrtvýchvstání a Boží záruka, udělená ve svátosti křtu, že mocí Ducha svatého bude naše mrtvé tělo vzkříšeno.

Život nevěřícího člověka stojí před nejistou budoucností. Člověk, který uvěřil v Ježíše Krista má budoucnost jistou, protože ví, že Bůh je láska, že mu daroval spásu, že mu přichystal místo po své pravici.

Člověk věřící netruchlí, když se blíží jeho smrt nebo když prožívá smrt někoho blízkého, protože má jistotu Boží milosti, která chce spásu každého člověka. Máme jistotu, že Bůh chce každé své dítě, které zrodil k věčnosti svátostí křtu přivést do svého společenství na celou věčnost. Když křesťan pláče nad odchodem svých blízkých, pláče z touhy po novém setkání, nad dočasným odloučením a truchlí jen tehdy, když vidí někoho ze svých blízkých, který odchází z tohoto světa jako nevěřící.

Pro křesťany je smrt přechodem do nesrovnatelně lepšího způsobu života, kde není smrt, utrpení a slzy, ale plnost života v úplné radosti. My křesťané nejdeme k neštěstí ale ke štěstí, proto církev při pohřbu zpívá radostné aleluja.

Když mezi sebou hovoříme o smrti, měli bychom se především navzájem těšit křesťanskou nadějí na zmrtvýchvstání a život věčný, kde vládne jen láska.