24.7.2016 17. neděle v mezidobí

Gn 18, 20 – 32; Kol 2, 12 – 14; Lk 11, 1 – 13

Dnešní první čtení přináší krásný rozhovor Abrahama s Bohem, ve kterém se Abraham učí chápat hloubku Božího milosrdenství. Abraham se odváží prosit Boha o záchranu hříšné Sodomy a Gomory, když vyjednává s Bohem stále výhodnější podmínky. Vychází od padesáti spravedlivých a končí na deseti. I tato poslední podmínka – deset spravedlivých – nebyla splněna. V těchto městech se nenašlo ani deset spravedlivých. Když budeme číst dále, dozvíme se, že Bůh našel v těchto městech jen Lota a jeho rodinu, které shledal dobrými a zachránil je před smrtí.

Před zničením Sodomy a Gomory o tom mluví Bůh s člověkem, v tomto případě s Abrahamem. To znamená, že Bůh před člověkem nic neskrývá. Dříve, než něco udělá, nebo než dovolí, aby se něco stalo, sdělí nám to. Informace o tom, co má být, co se stane, je chvíle, kdy Bůh dává prostor člověku, vstupuje s ním do dialogu a dává mu podíl na řešení situace, přijímá jeho podněty, které umožňují poskytnout záchranu. Zde jde o důvěru v Boží milosrdenství. To, co člověk v osobě Abrahama nabídl Bohu, nestačilo. Abrahamova víra nedosáhla do hlubin Božího milosrdenství. Abraham nebyl schopen uvěřit v bezmezné Boží milosrdenství. Možná si myslel, že člověk má v sobě ještě nějaké dobro, které může Bohu nabídnout, jako důvod pro zabránění hrozící zkáze.

Naše hlavní ohrožení je smrt, věčné zničení naší existence. Zničení Sodomy a Gomory je předobrazem konečného zničení člověka kvůli hříchu. Svatý Pavel jednoznačně říká, že důsledkem spáchaného hříchu je smrt. Je snad něco, co můžeme Bohu nabídnout, aby nás důsledky našich hříchů nezahubily?

Dnes naštěstí něco, co Bohu můžeme nabídnout jako důvod pro záchranu našeho života, máme. Je to víra v Boží milosrdenství. Není to naše úsilí, ale Boží dar. To Bůh v Ježíši z Nazareta udělal vše, aby prokletí smrti a věčné záhuby odstranil. V dnešním druhém čtení nám to vysvětluje svatý Pavel: Bůh nás, kteří jsme byli mrtví pro své hříchy, Ježíšovým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním zase oživil. Odpustil nám všechny hříchy. Víra v toto Boží milosrdenství začíná přijetím svátosti křtu. Svátost křtu nás úplně spojuje s Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením. Pokud věřím v moc Boha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, tehdy se uskutečňuje moje spojení s Ježíšovou smrtí a pak mě svátost křtu uvádí do reality vzkříšení. Víra v Boží milosrdenství, které nám zpřístupnil Ježíš Kristus, potvrzená přijímáním svatého přijímání, mně činí spravedlivým. Spravedlnost získaná od Ježíše mě podobně jako Lota zachrání ze smrti.

Dnešní evangelium nám přineslo text Otčenáše v mírně zkrácené formě, kterou podává evangelista Lukáš. Je to více instrukce než modlitba, která nás učí, jak se máme obracet k Bohu. Ukazuje, co je na cestě víry důležité, jak se máme správně chovat.

Začátek této instrukce odhaluje Boží tvář. Bůh je otcem. Malá Terezie to vyjádřila slovy: Bůh – dobrý tatínek. Toto Boží jméno má být v mém životě posvěcené tím, že příjmu Boží otcovství s plnou důvěrou, tím, že se opravdu Boha nebojím. Pak podřídím svůj život rád Boží vládě, rozhodnu se žít podle Boží vůle. Poznal jsem Boží přikázání a řídím se Boží moudrostí. Další věta v modlitbě Otčenáše ukazuje potřebu uvěřit v Boží prozřetelnost. Mám pochopit, že tento můj denní chléb, vše, co potřebuji pro svůj každodenní život a život mých blízkých, je plodem Boží péče a ochrany. Proto ve svých modlitbách nemohu zapomenout děkovat Bohu za jeho péči. V další větě Otčenáše Ježíš upozorňuje na nutnost odpustit svým viníkům. Moje odpuštění mým zločincům, těm drobným každodenním hadům, otevírá Bohu přístup do mého života. Bůh mi nemůže pomoci, když neodpustím ze srdce všem a všechno, čím mi ublížili. Další věta Otčenáše je prosba, aby Bůh nedovolil, abychom podlehli pokušení. Bohužel, tato věta v překladech Bible a v textech Otčenáše je

překroucená a zní: Neuveď nás v pokušení. Je to lež a pomluva Boha. Bůh nás nevede do pokušení. Do pokušení vstupujeme sami. Ježíš nám řekl, že musíme prosit Boha, abychom neupadli do pokušení. Jak velice si musíme tuto pravdu uvědomit. Copak ten, který je Otcem, který nás má opravdu rád, může s námi hrát tak špinavou hru? Copak by nám nabídl pokušení k hříchu, abychom upadli do smrti? Pokušení přichází od Zlého. On je pokušitel.

Další část evangelia hovoří o Boží dobrotě. Máme se k Bohu obrátit s každou prosbou o pomoc. Boží dobrota nás nikdy neodmítne. Naše prosba o pomoc k Bohu však musí být založena na správném poznání Boha. Pokud neporozumíme textu Otčenáše, budeme hledat falešného boha, nějakou modlu. A modla nám nepomůže.

Ježíš nám ukázal pravou tvář Boha, takže naše modlitby se mají obracet k této tváři.

Evangelium končí zaslíbením, že Otec v nebesích nám dá Ducha svatého. Duch svatý je třetí osoba Trojice. Duch svatý je Boží přítomnost, je nejdůležitější dar Boha, který nejvíce potřebujeme. Protože pokud je Bůh s námi, co nebo kdo nás může ohrozit a zbavit věčnosti?

23.7.2016 sobota 16. týdne v mezidobí

Mt 13 ;24-30

Dnešní evangelium nám vypraví, že Bůh dopustil, aby na zemi existovalo vedle dobra i zlo. Není to tak, že Bůh stvořil dobro i zlo. Evangelium jasně říká, že dobré semeno, což je dobro ve světě zasel Bůh, ale zlo zasel a rozsévá nepřítel Boha. Služebníci hospodáře chtějí plevel vytrhat, ale hospodář nesouhlasí. Nařídil jim nechat pšenici a plevel spolu růst až do žní. Proč? Proč Bůh nechá dobro a zlo na zemi vedle sebe?

Myslím si, že je to otázka lidské svobody. Bůh ve svém Slově ukázal, co je dobré a co zlé. Člověk dostal od Boha rozum, kterým může poznávat Boží myšlenky, Boží záměry, rozlišit dobro a zlo. Ale musí chtít dát se poučit Boží moudrostí.

Bůh daroval člověku svobodu volit mezi dobrem a zlem. Takže do konce pozemského života člověk může měnit svůj životní směr, může být pšenicí nebo plevelem a naopak.

Růst Božího království v nás je realitou velmi dynamickou a vyžaduje neustálou pozornost a péči. Když se člověk jednou obrátí k Bohu, pak se musí znovu a znovu obracet. Ježíš řekl, že křesťan má neustále bdít. Nezní to pro nás povzbudivě, ale takový je život na Zemi. Jsme v našem pozemském životě postavení mezi dobro a zlo. Musíme se neustále rozhodovat.

Dnešní evangelní podobenství také ukazuje, že ten druhý je stále velkou neznámou. Dneska tento člověk může být zlý, ale zítra se může obrátit a být dobrý, nebo naopak. Je mým rozhodnutím, zda dnes budu pšenicí nebo plevelem.

Myslím si, že nás dnešní evangelium upozorňuje na nepředvídatelnost lidských rozhodnutí, že si člověk nemůže být jistý sám sebou nebo druhým. Jisté je jenom Boží milosrdenství, které chce spásu pro každého člověka. Takže mohu a měl bych pevně věřit v Boží nevýslovnou dobrotu, která dělá všechno, aby mě a také toho druhého zachránila. Proto neodsuzuji nikoho a modlím se za spásu sebe i každého druhého člověka.

22.7.2016 pátek památka Marie Magdalény

Jan 20, 1. 11 – 18

V den památky Máří Magdaleny čteme evangelium o zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše. Marie Magdaléna je první z Ježíšových učedníků, které se zmrtvýchvstalý Ježíš ukázal. Tento příběh ukazuje cestu, po které docházíme k pochopení a pak k víře v zmrtvýchvstání.

Maria Magdalena časně ráno prvního dne v týdnu přišla k hrobu Ježíše. Tato věta obsahuje několik důležitých informací: První den v týdnu je neděle. Hrobka je symbolem tajemství, k jehož porozumění směřujeme. Časné ranní hodiny vypovídají o hloubce zájmu o Ježíše Krista a události jeho smrti a zmrtvýchvstání. Pro nás vyvstává otázka: s jakou vnitřní angažovaností chodím na nedělní mši svatou? Jaký je můj zájem o tajemství Ježíšova života, o porozumění jeho spásonosným činům?

Marie Magdaléna, když se podívala do hrobu, spatřila dva anděly. Dá se říci, že je svědkem mimořádné události. Ale zkušenost této neobvyklé přítomnosti andělů neodvádí Marii Magdalénu od potřeby poznat příčinu prázdného hrobu. Její pláč svědčí o velkém zájmu o Ježíše. Nic ji neodvedlo od potřeby poznat to tajemství.

Otcové církve často biblický obraz andělů vidí jako předobraz služby biskupů a kněží. Ježíš dnes o sobě a o významu spásonosných událostí mluví především prostřednictvím učitelského úřadu církve, to je prostřednictvím biskupů a kněží. Biskup nebo kněz, když učí jménem církve a v souladu s učením církve, zastupuje Krista. Naše cesta za Ježíšem nemá končit u kněze nebo biskupa, oni jsou jen prostředníci. Našim cílem je setkání se samotným Pánem.

Marie Magdaléna nás věřící může inspirovat k zájmu o pochopení tajemství prázdného hrobu. Její pláč vypovídá o hloubce vztahu k Ježíši.

Velká touha srdce Máří Magdaleny zjistit, kde je Ježíšovo tělo, nachází odpověď. Ježíš se jí zjevuje. Život Marie Magdalény pronikla nesmírná radost. Slovo, s kterým se Maria Magdaléna obrátí k Ježíši: Rabbuni, ukazuje na neuvěřitelnou blízkost Boha. Maria byla zbavena strachu z Boha. Ježíš nám o tom říká i slovy: Když se modlíte, říkejte: Abba, Otče – Bože, můj drahý tatínku.

Prožitá radost Marie ze setkání s Bohem, svědčí o pravdivosti a hloubce tohoto setkání. A tato radost ze setkání s Bohem se šíří k dalším lidem. Marie Magdaléna přijala Ježíšův pokyn: Jdi k mým bratrům a oznam jim, že jsem vstal s mrtvých. Pravda o zmrtvýchvstání nemůže být mé vlastnictví. Pokud jsem pochopil pravdu o vzkříšení, nemohu o ní nemluvit. Radost z pochopení této pravdy mě vede, abych radost a naději předával dál.

Když Marie Magdaléna jde k učedníkům, říká jim: „Viděla jsem Pána!“. Také já, jako křesťan, musím být schopný mluvit o své víře v Ježíše. Když jsem uvěřil učení církve o Ježíši, že je Bohem slíbený Mesiáš, mohu ho vidět. Jenom učení církve mě může přivést k přesvědčení, že Ježíš vstal z mrtvých. Toto poznání musím nést k druhým.

Dnes si v naší bazilice připomínáme i svatou Ritu. Je to žena, která se také setkala se vzkříšeným Ježíšem. Potvrzuje to i skutečnost, že se po celá léta živila jen přijímáním eucharistie. Žila jenom z toho tak nepatrného pokrmu.

Je krásnou tradicí, že na pobožnost ke svaté Ritě přinášíme tři růže. Jednu z růží můžeme dát někomu, kdo potřebuje Boží pomoc. Tento dar posvěcené růže má svědčit o naší víře ve zmrtvýchvstalého Ježíše. Ježíš je garantem Boží lásky a dárce veškeré Boží pomoci.

21.7.2016 čtvrtek 16. týdne v mezidobí

Mt 13, 10 – 17

Učedníci se Ježíše ptají, proč k lidem mluví v podobenstvích. Ježíšova odpověď je do jisté míry záhadná. Ježíšovi rozhodně nejde o to, aby nebyl pochopen lidmi, aby jeho slovo bylo nesrozumitelné. Boží vůle je spása každé lidské bytosti, potřebuje jasné vysvětlení.

Podobenství je literární forma, která obsahuje hluboké poselství, nejlépe odhaluje jádro sdělení.

Problém je na straně člověka, zda má otevřené srdce, zda opravdově naslouchá, zda touží slyšet Boží slovo.

Neporozumění Božímu poselství způsobuje pýcha lidského srdce, přesvědčení, že všemu rozumím. Bůh k nám mluvil nejprve ústy proroků a konečně promluvil skrze rty Ježíše Nazaretského. Je to vždy druhý člověk, jehož prostřednictvím Bůh mluví. Dnes jsou Božími ústy biskupové a kněží. Jak jsme ochotni naslouchat knězi?

Myslím si, že hlavní problémem nepochopení Boha spočívá v osobě zprostředkovatele. Pro Židy bylo extrémně těžké pochopit, že tento Ježíš Nazaretský může mluvit ve jménu Boha, a už vůbec nepochopitelné bylo to, že on může být Bohem samým, Mesiášem. Jak člověk, který pochází z periferie, který nestudoval u velkých mistrů, znalců Písma, může skutečně učit Boží slovo, mluvit ve jménu Boha. A naprosto nepřijatelné bylo, že si dovolil zpochybnit jejich způsob výkladu Božího slova a ještě kritizovat jejich náboženský život.

Pokud nás někdo nekárá, nekritizuje, schvaluje, jak žijeme, jak jednáme, toleruje naše náboženství, nemáme s ním problémy. Jiné to je, když někdo začne zpochybňovat naše chování, kritizovat náš náboženský život. Nechceme kritiku slyšet, zavíráme srdce před napomenutím.

Nechápeme, že kritika a napomenutí je často okamžik milosti, stojíme na rozcestí a můžeme se vydat na cestu k plnému životu.

20.7.2016 středa 16. týdne v mezidobí

Mt 13, 1 – 9

Po velmi ostrém napomenutí svých příbuzných, zvláště své matky, Marie, Ježíš vyšel z domu a šel na břeh Galilejského jezera. Příbuzní Ježíše spolu s Marií chtěli Ježíše odvést domů, poněvadž slyšeli, že Ježíš je zbaven smyslů. Tehdejší lidi muselo šokovat, co o sobě Ježíš řekl, že je Mesiáš, ten, který přináší člověku spásu, který dává lidskému tělu vzkříšení.

Dokonce i dnes je velmi obtížné uvěřit, že tento Ježíš z Nazareta je náš zachránce, náš Spasitel, že nám svaté přijímání dává věčný život.

To, co Ježíš řekl o sobě, je dodneška největší výzvou pro náš rozum. Možná, že to, co říkám, je šokující, ale většina křesťanů jsou lidé náboženští, ale nejsou věřící. Zúčastňujeme se křesťanských bohoslužeb, ale naše účast na nich nás nevede k setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Jsme jen ti, kteří splnili náboženskou povinnost. Jen plnění náboženských povinností nás nepřivede k setkání s reálnou Boží přítomností. Neprožíváme v tomto obřadu Boží moc, skutečné setkání. Vycházíme jako ti, kteří splnili svou náboženskou povinnost. Ale každé setkání s Bohem má vést k další zkušenosti s Boží milostí. Evangelia, když popisují setkání Ježíše s lidmi, vždy mluví o uzdravení nebo jiné formě pomoci, kterou lidé zažili. To znamená, mluví o něčem konkrétním.

Ježíš vyšel na břeh jezera a posadil se do lodi, aby vysvětlil, s jakými překážkami se člověk setká, když bude jednat podle Boží moudrosti.

Boží slovo je jako semeno, které potřebuje správnou půdu k růstu. Zrno nevydá plody na jakémkoliv substrátu.

Naše srdce je ta zem, do které Bůh zasévá své slovo. Křesťané by měli mít zájem o kvalitu půdy, kterou je jejich srdce.

Otázka na kvalitu půdy v našich srdcích je otázkou na odvahu přijmout napomenutí a změnit své myšlení a jednání. Slovo Boží přináší informaci, poznání, které je vždy v rozporu s našimi představami, s naším přesvědčením. Takže, zda mám odvahu přijmout jiný názor než svůj vlastní? Mám odvahu řídit se Boží vůlí?

19.7.2016 úterý 16. týdne v mezidobí

Mt 12, 46 – 50

Ve včerejším evangeliu Ježíš mluvil o znamení Jonáše, o předobrazu smrti a zmrtvýchvstání. Věřit událostem, ke kterým došlo v Ježíšově životě, má zásadní význam pro naši naději na věčný život. Věčný život nám otevírá víra v to, že Ježíšova smrt na kříži zcela zahladí naše hříchy, a že Ježíšovo zmrtvýchvstání otevřelo Bohu možnost vzkřísit naše tělo. Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání jsou nejdůležitější a pro nás nejpotřebnější události zde na zemi.

Když Ježíš vysvětloval tyto věci lidem, kteří se kolem něho shromáždili, přišla k němu jeho matka a příbuzní.

Evangelium říká, že oni zůstali stát venku a žádali, aby Ježíše zavolali. Ježíš se proti takovému jednání ohradil: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní?“

Ježíš mluví o nejdůležitějších záležitostech našeho života a jednání jeho matky a příbuzných ukazuje, že to vůbec nechápou. To, že zůstali venku, ukazuje na nepochopení Ježíšova poslání. Ti, kteří chtějí porozumět poselství Ježíše, jsou s ním uvnitř, ne venku.

To, že Marie zůstává venku, ukazuje také na její obtíže pochopit pravdu našeho vykoupení. Není to jednoduché pochopit oběť Ježíšova kříže a význam jeho zmrtvýchvstání.

Také Maria potřebuje další výuku, další katechezi, aby porozuměla a uvěřila. O tom vyprávějí další fragmenty evangelia.

V dnešním evangeliu Ježíš dále říká: „Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“. Toto Ježíšovo slovo stanoví nová pravidla pro budování našich vzájemných vztahů, staví nový základ pro budování nového pojmu rodiny. Pro dobrý život rodiny nejsou důležité vazby krve, ale víra v Ježíše Krista, spasitele člověka. Dobré rodinné vazby můžeme stavět pouze tehdy, když se všichni shromáždíme kolem pravdy o kříži a vzkříšení Ježíše. Ten, kdo zůstává venku vůči těmto pravdám, vylučuje se ze společenství rodiny, přestává být členem rodiny. Primárním smyslem rodiny je podporovat se navzájem v touze, abychom mohli žít spolu po celou věčnost. A věčnost nám dává jen víra v Ježíše. Vazby krve nemají sílu, aby nám daly život věčný. Věčný život nám dává jen setkaní s Ježíšem, společenství s Ježíšem, zvlášť v eucharistii.