27.12.2016 Svátek svatého Jana, apoštola

Jan 20, 2 – 8

My křesťané se neopíráme o kontext mytický, mytologický nebo fantastický.

Křesťanská zpráva obsahuje věci pravdivé, které se skutečně na naší zemi staly. Bible nemluví o něčem nepravdivém, falešném.

V dnešním prvním čtení svatý Jan zdůrazňuje, že to, o čem píše, skutečně slyšel, na vlastní oči viděl, bedlivě pozoroval a toho se svýma rukama dotýkal.

Podobně začíná i Lukášovo evangelium: „Proto jsem se rozhodl i já, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, uspořádaně je pro tebe vypsal, slovutný Theofile, aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti této nauky, v které jsi byl vyučen“.

Oba citované texty se vztahují k osobě Ježíše Krista. A tak Jan a Lukáš ukazují, že všechno, co se stalo s Ježíšem Kristem, je zcela pravdivé, že to není lež.

Dnes se svět velmi snaží podkopat historickou pravdu o Ježíši Kristu, chce z něj udělat nějakou mýtickou osobu, zpochybňuje pravdivost textů Nového zákona.

Ve chvíli, kdy nám zmizí z obzoru osoba Ježíše Krista, vše, co církev hlásá, co najdeme v Bibli, ztrácí sílu svého poselství, vše se stává nedůležité, a pak se vytratí to nejdůležitější, pravda o vzkříšení, o věčnosti a naděje.

A když jsou křesťanské pravdy víry a zvlášť pravda o vzkříšení, zpochybňovány, křesťanství přestává být křesťanstvím, církev již nebude mít co hlásat.

V křesťanství se všechno vztahuje k osobě Ježíše Krista.

Modlitba, každá svátost církve, Bible má svůj podstatný úkol přivést nás k setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem, abychom pak mohli přijmout skutečnou pomoc Boží milosti.

Také i my dnes potřebujeme skutečně slyšet Ježíše, vidět jeho osobu, i když jinak, ve svátostech, ve slovech Bible, ale reálně a skutečně, protože potřebujeme, aby se nás Ježíš dotýkal svou milosti, aby nás uzdravoval.

Na začátku křesťanství jedni druhým pomáhali setkat se skutečně se zmrtvýchvstalým Ježíšem. I dnes bychom si měli navzájem sloužit na cestě k setkaní s Ježíšem, s jeho milostí. Buďme navzájem svědky zmrtvýchvstalého Ježíše.

26.12.2016 Svátek svatého Štěpána

Mt 10, 17 – 22

Na druhý den Vánoc církev ve své liturgii slaví událost mučednictví. Mučednictví je z lidského hlediska tragickou událostí. Hned po radostné oslavě narození mluvíme o smrti, a navíc brutální. Bible říká, že Štěpán byl ukamenován k smrti.

Když jsem přemýšlel o tom, proč církev umístila vedle sebe radostnou a tragickou událost: narození dítěte a mučednictví, přišla mi na mysl slova svatého Pavla z dopisu Filipanům: „Veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mě to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás“.

Slova ve skutečnosti velmi podivná, protože Pavel říká, že smrt je pro něj zisk, že je lepší. Pro Pavla, smrt je lepší než život. Kdy slyšíme tato slova, myslíme si, je to nenormální? Konec konců, život je největší hodnotou.

Když to Pavel říká, neříká žádný nesmysl. Ví přesně, co mluví, a ví, že má pravdu. A může takto mluvit, protože se opravdu setkal s Kristem a pochopil, že když k Němu patří, smrt je jen přechod ke skutečné plnosti života.

Podobně mluví i svatý František, který smrt pojmenoval svou sestrou. Jak se to liší od našeho porozumění, kdy pro nás je smrt tragédie.

Smrt je tragédie, když nedokážeme, jako Štěpán, vidět nad sebou otevřené nebe. Štěpán dosvědčil: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“

Pastýřům, kterým anděl na polích Betléma oznámil narození Ježíše, bylo řečeno: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“.

Vidět nebesa otevřená, je spojeno především s jedním, abychom byli schopni opravdu uvěřit, že se nám narodil Zachránce, kterým je Kristus Ježíš. Pro Štěpána nebe není prázdné. On tam už vidí Ježíše, který stojí po Boží pravici. Toto vidění způsobí, že smrt přestává člověka strašit. Pro svatého Františka se smrt stává sestrou, pro svatého Pavla je smrt to nejlepší, největší zisk.

Poznáním Ježíše Krista současně získám nový pohled na svůj život. Jestliže v Ježíši vidím svého Spasitele, pak je vše dobré a bezpečné, nic mě neděsí, neohrožuje, nedělá nešťastným. Křesťan ví jistě, že nade vším je ten, který nad vším zvítězil a že plody tohoto vítězství může nyní v celé hojnosti užívat.

Smrt je pro lidi tragédie, protože nevidí otevřená nebesa, a Ježíše stojícího po pravici Boží. Ale když vidím nebesa otevřená a Ježíše, jak stojí po Boží pravici, tehdy, zda žiji nebo umírám, není pro mne důležité. Žiji v této nové realitě, která se jmenuje Ježíš Kristus. A On je život. Jestliže s ním žiji zde na zemi, pak s ním také budu žít po celou věčnost.

Když jsem v Ježíši Kristu, jsem nové stvoření. Když riskuji a přijmu tuto pravdu, stávám se nadčasovým. Dimenze času, ve které bydlím zde na zemi, mě přestává svazovat. Důležitou se stává jedna věc: musím být tam, kde mě potřebuje Bůh.

Otevřené nebe, které vidí Štěpán, je to, co přináší klid do našich životů. Když na zemi skládám svou důvěru a naději v Ježíše Krista, v nebi bude moje touha cele naplněna. Nebe již není neznámé, ono se

nám stává blízkým, protože je tam Ježíš Kristus, kterého můžeme zde na zemi poznávat, s ním se zde přátelit.

25.12.2016 Boží hod vánoční

Jan 1, 1 – 18

V noci, při půlnoční mši, jsme slyšeli o Ježíšově narození od evangelisty Lukáše, zatímco dnešní liturgie nám v evangeliu přináší teologickou reflexi o narození Ježíše Krista od svatého Jana.

Jan říká, že druhá osoba Trojice, Boží Syn, kterého definuje pojmem „Slovo“, se stalo tělem. Syn Boží přijal lidské tělo, stal se člověkem.

Na jedné straně to, že Bůh přijal lidské tělo, je extrémně velkou a nepředstavitelnou událostí, která přesahuje možnosti našeho úplného pochopení, ale na druhé straně je nám tato událost také něčím blízká a známá.

Bůh se stal dítětem, bytostí, která přichází na svět se slzami, bytostí, jejíž první pláč volá o pomoc, bytostí, jejíž první gesta jsou natažené ruce hledající bezpečí. Bůh se stal dítětem. Není to sentimentalita, abychom se chvíli cítili lépe. Je to neuvěřitelná, nepochopitelná událost, něco nepředstavitelného: Bůh se chtěl stát právě takovou bezbrannou, závislou bytostí, která je odkázána na svou matku, zcela závislou na lidské lásce.

Bůh se spolehl na člověka. Bůh se stal dítětem. Dítě, ať chce nebo ne, je zcela závislé na dospělých. K dítěti náleží hledání a nacházení útočiště, musí dostat péči.

Bůh sestoupil do reality, která je velmi křehká, a velmi závislá na otevřeném srdci jiné lidské bytosti. Když se podívám na toto tajemství, ptám se, odkud může pocházet strach z Boha. Bůh se stal dítětem. Můžeme se bát Boha, který přichází jako dítě, můžeme se bát dítěte?

Možná je to tak, že člověk dnešní doby, se dítěte opravdu bojí.

Dnešní svět je nepřátelský vůči dětem, a brutálně jim odepírá právo vstoupit do společenství lidí, ve kterém by mohlo – svobodně a radostně – rozvíjet svůj život.

Papež Benedikt XVI., ještě jako kardinál Joseph Ratzinger napsal tato slova: „Nejen, že k dětem je prostředí nepřátelské, ale předchází mu obecný postoj, který zavírá dítěti dveře do tohoto světa, údajně z důvodu nedostatku místa. Dítě je vnímáno jako druh ohrožení, nebo jako nehoda, které je dobré se vyhnout. Moderní svět nás naučil, jak efektivně zavřít dítěti dveře.

Zabít a zničit život bezbranného nenarozeného člověka, to už není jen tolerovány trestný čin, ale dnes dokonce měřítko emancipace.

V myšlení naší doby – buďme upřímní: tiše také v našich myšlenkách – se dítě zdá být zlodějem naší svobody, zkázou naší budoucnosti, jako někdo, kdo nám obsadil místo. Prostory našich životů zcela vyplňujeme věcmi a zážitky a nikdy jich nemáme dost. Můžeme je plánovat a následně i vyhodit.

V našem životě je snad místo pro nějaké zvíře, které se přizpůsobí našim potřebám a náladám. Ale pro novou svobodu, pro jinou vůli, která s dítětem vstupuje do našich životů a která se nedá ani plánovat, ani regulovat, nemáme žádné místo, protože, jak si říkáme, je to příliš těžké.

Máme rádi pouze to, co můžeme plánovat, kontrolovat a řídit, máme rádi zboží, které pak ve svobodě vyhodíme. Stojím na místě Boha, všechno chci rozhodovat sám.

Bůh skrze svůj příchod na zem, jako dítě klepe na naše srdce a mysli, abychom konečně chtěli opravdově a hluboce promýšlet svůj vlastní postoj k životu. Jde o to, abychom sobecky nezneužívali život. Musíme se naučit vidět v dítěti člověka, který se k nám připojuje, ne jako konkurent, který nás okrádá o budoucnost a obývací prostor, ale jako tvůrčí sílu, která staví budoucnost.

Zeptejme se sami sebe: Je moje bytí založené na velkém sobectví, které se cítí ohrožené ze všech stran, nebo je založené na opravdové svobodě, která umí přijmout a přijímá svobodu druhého?

Slovo se stalo tělem. Bůh se stal dítětem a klepe na dveře našeho světa, také na dveře mého života.

Můžeme s jistotou říci, že Bůh přichází vždy v každém nově počatém dítěti, v každé touze v srdci porodit dítě. Bůh přichází takto i nyní do vlastního, ale jsme schopni ho přijmout?

Je to zásadní otázka, zvláště v dnešní době. Vnímám ještě skutečný život a vím, co znamená být pravdivým člověkem?

Ohlášky 25.12.2016 Slavnost Božího narození

V tomto týdnu budeme slavit:

* V pondělí 26. prosince – Svátek sv. Štěpána, prvomučedníka

* V úterý 27. prosince – Svátek sv. Jana, apoštola a evangelisty

* Ve středu 28. prosince – Svátek sv. Mláďátek, mučedníků

* Ve čtvrtek 29. prosince – Pátý den v oktávu Narození Páně

* V pátek 30. prosince – Svátek svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa

* V sobotu 31. prosince – Sedmý den v oktávu Narození Páně

Příští neděle je Slavnost Matky Boží, Panny Marie, první den nového roku

V pondělí 26. prosince na Slavnost sv. Štěpána budou mše svaté slouženy jako v neděli.

V úterý 27. prosince budeme při mši svaté v 18:00 hod. podle tradice žehnat víno.

V pátek 30. prosince bude při mši svaté v 18:00 hod. obnova manželských slibů. Zveme manželské páry, aby využily tuto příležitost získat od Boha pomoc a potřebné milosti pro svá manželství.

V sobotu 31. prosince je poslední den občanského roku. Mše svatá bude v 16:00 hod. Při mši svaté poděkujeme za přijatá dobrodiní uplynulého roku.

Příští neděli 1. ledna 2017 budou mše svaté v 9:00 hod, v 11:00 hod a v 18:00 hod. Ranní mše svatá v 7:30 nebude.

Děkujeme všem, kteří pomohli s předvánočním úklidem, s vánoční výzdobou baziliky a stavbou betléma. Též našim zpěvákům, zvláště našemu dětskému sboru, hudebníkům a varhaníkům za krásnou liturgickou hudbu.

V pondělí 26. prosince v 16:00 hod. se koná v naší bazilice Vánoční koncert, na kterém bude provedena Česká vánoční mše „Hej, mistře“ Jakuba Jana Ryby a další vánoční hudební klenoty. Všechny Vás srdečně zveme. Bližší informace na plakátu.

V neděli 1. ledna 2017 při mši svaté v 18:00 hod. zazní v podání Komorního sboru naší baziliky Missa brevis českého barokního skladatele Alberika Mazáka.

Prosíme Vás všechny, kteří navštěvujete naši baziliku, abyste za sebou vždy zavírali dveře. Berme ohled na malé děti a starší lidi, které studený průvan v zimním období ohrožuje na zdraví. Prostor vyhrazený pro maminky s malými dětmi je v Křížové kapli vzadu v kostele pod hlavním kůrem. Prostor je vytápěný.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnané svátky Narození Páně, kéž narozený Ježíš přinese do Vašich domovů radost, pokoj a lásku

24.12.2016 Půlnoční mše svatá

Lk 1, 67 – 79

O vánocích mnoho lidí přichází do kostelů, aby se podívali na betlémy. Je to tak všude: Ježíš – dítě v jeslích, kolem něj Maria a Josef, pastýři a zvířata. Když se díváme na jesličky, povšimli jsme si jednoho drobného detailu? Možná, že je to směšné, na co chci upozornit, ale všimli jste si plenek, ve kterých bylo zavinuté dítě – Ježíš.

Proč se na to ptám?

Pokud jsme pečlivě naslouchali slovům dnešního evangelia, slyšeli jsme o plenkách dvakrát: „Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí“, a pak: „Naleznete děťátko, zavinuté do plenek, položené do jeslí“. Když Boží slovo něco dvakrát opakuje, poukazuje na něco velmi důležitého.

Jednou jsem slyšel tuto historku: Přišel ke knězi malý chlapec a zeptal se: Prosím, promiňte, Pane faráři, je to pravda, že dítě – Ježíš je zavinuté do plenek? Pan farář na to: Ano, je to pravda. Pak padla další otázka: A to dítě – Ježíš si nadělalo do plenek? Farář odpověděl, samozřejmě! A tento chlapec s takovou nedůvěrou: Opravdu?

Tato historka nás učí něco důležitého o Bohu. Když se živý Bůh, stvořitel nebe a země, stal člověkem, nechal se zabalit do plenek. Stal se ve všech věcech stejný jako my, lidé. Stejně jako každé malé dítě, jako každý novorozenec, je zabalený v plenkách, podobně i Ježíš ležel v plenkách, protože Bůh se stal skutečně člověkem.

Vykupitel světa, Spasitel člověka, nepřišel na svět v podobě hrdiny, nějakého supermana. Přišel jako malé dítě zabalené do plenek. Tuto skutečnost nemůžeme obejít, když chceme správně pochopit evangelium. Autor dopisu Židům o několik let později píše: Máme před Božím trůnem nejvyššího velekněze, který má soucit s našimi slabostmi, protože jako člověk prožil všechno. Není tím, který nám ve svém postavení a ze své moci dává moudrá teoretická poučení, jak můžeme dosáhnout spásy a věčného života. Ježíš je ten, kdo zná celou naši lidskou slabost, všechno lidské utrpení, naši bezmocnost vůči zlu, protože to všechno prožili na svém vlastním těle. Proto je schopen pochopit každou naši situaci. Z toho vyplývá, že nikdo z lidí na světě nemůže říci: Mě Bůh nemůže pochopit, není schopen vcítit se do mé situace.

Syn Boží prošel každou lidskou bídou, každou lidskou slabostí. Spasitel narozený v Betlémě nás zcela zná. Stal se miminkem, nechal se položit do jeslí v chatrném přístřešku, kde bylo chladno a temno. Zavinuli ho do plenek.

Možná, že příběh o narození Ježíše je pro některé z vás příliš banální, ale i tato skutečnost je pro Boha i pro nás velmi důležitá, protože je součástí naší záchrany. Vypovídá o Bohu, jaký je.

Dnešní evangelium také mluví o pastýřích, kterým anděl oznámil: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel“. Radostná předpověď, na kterou vyvolený národ čekal stovky let, se stala skutečností.

Pastýři jdou do chléva, a co najdou?

Dítě ležící v jeslích a zavinuté do plenek. Vypadá to jako velká Boží provokace. Očekáváme Spasitele, a kdo přišel? Očekáváme toho, který nás vysvobodí z otroctví zla a hříchu, a kdo před námi leží? Miminko zavinuté do plenek, úplně slabé a bezbranné dítě. Je toto Dítě opravdu Spasitelem světa?

Je to pravděpodobné? Není to Boží provokace? Bůh, který má překonat všechno zlo, se zjevuje jako nemluvně zavinuté do plenek a leží v jeslích v totální chudobě. Není to naivní, prostě směšné?

Jak je to dnes? Přichází k nám dnes Bůh jinak? Nejsme ve stejném postavení jako pastýři z betlémských pastvin?

Během každé mše svaté kněz zvedá malý kousek chleba – oplatek, a my máme věřit tomu, že tento kus chleba je skutečně Bůh. Jsme schopni tomu skutečně uvěřit?

Není to tak banální, až neuvěřitelné?

V tomto malém kousku chleba po slovech proměnění je reálně, skutečně, pravdivě přítomný ten, který všechno stvořil, který vše, co je, udržuje v existenci. Snadno to můžeme zpochybňovat, odmítnout jako absurdní: Vypadá jako chléb, chutná jako chléb, dá se požívat jako chléb. Jak to může být živý Bůh?

Pastýři mohli říci: Vypadá jako dítě, pláče jako dítě, dělá do plének jako dítě, jak to může být Spasitel světa?

Ale taková je Boží cesta, velmi a velmi provokuje náš rozum. Jinou cestu si Bůh nezvolil ani nevolí. Bůh se rozhodl mluvit s námi tímto způsobem. Pro některé je to skandál pro druhé čistá hloupost. Ale také můžeme jako pastýři, kteří poklekli před jeslemi a uznali v dítěti zavinutém do plének svého Spasitele, podobně pokleknout před tímto proměněným kouskem chleba a vyznat, že je to opravdu můj osobní Pán a Spasitel.

Ježíš se nikdy člověku nevnucuje. Jemně klepe na naše srdce. On prosí, abychom mu otevřeli.

Snad poznáš v tomto proměněném kousku chleba, který přijmeš ve svatém přijímání, skutečnou přítomnost svého Boha, pak poklekneš na kolena a vyznáš, že pod způsobou chleba je můj Spasitel, a tak se vrátíš domů proniknutý radostí.

18.12.2016 4.neděle adventní

Mt 1, 18 – 24

Dnešní evangelium nám ukazuje svatého Josefa jako spravedlivého muže. Když se Bůh rozhodl stát se člověkem, potřeboval, jako každý člověk, vhodné prostředí, to znamená rodiče, kteří mu zajistí od početí do dospělosti potřebnou péči k rozvoji lidských kvalit. Bůh našel rodiče v Marii a Josefovi. Nehledal rodiče, kteří jeho Synu poskytnou dobré materiální zajištění, ale rodiče, kteří budou především dobrými lidmi. Kvalitu člověka ukazuje jeho spravedlnost. Tímto slovem evangelium hodnotí Josefa.

Podívejme se dnes na lidství Josefa v úkolu být manželem a otcem. Dělal zodpovědná rozhodnutí. Situace, o níž dnešní evangelium vypráví, byla pro Josefa, jako i pro každého snoubence, ve všech ohledech šokující. Dozvídá se, že jeho snoubenka je těhotná, ale ne z ním. Podle Mojžíšova zákona měl všechny důvody podat na Marii udání. Ale jedná úplně jinak. Nevydává Marie pohaně. Celou vinu bere na sebe. Za tímto rozhodnutím následují další moudrá rozhodnutí, například útěk do Egypta. Velikost člověka se ukazuje v těžkých krizových situacích. Z informací, které máme o Josefovi, můžeme vidět, že jedná vždy odpovědně. Důkaz o moudré odpovědnosti Josefa je velikost Ježíšova lidství. Velikost člověka Ježíše nepřišla odjinud, vyrostla ze svědectví života Josefa i Marie, kde oba splnil svůj úkol býti otcem, býti matkou.

Dnes žijeme v době velké krize otcovství a mateřství. Děti, které se dnes rodí, nenacházejí dobré prostředí pro správný růst svých lidských kvalit, těžko hledají svou totožnost. Asi před čtvrt stoletím se začala doba úplného odmítání autorit. Všechny formy autority jsou zavrhované, protože byly převedeny do konceptu moci. Znehodnocení autorit a především devastací úlohy a významu otce, vytvořilo kulturu bez otců, bez osobní odpovědnosti. A tato kultura pak plodí děti, které nevědí, kdo jsou a k čemu mají dospět. Když pozorujeme příznaky choroby naší kultury, vždycky si všimneme lidí, kteří zoufale hledají svou vlastní identitu. Pokud mladý člověk nenašel ve svém otci správný vzor otcovství, bude se snažit najít tento vzor identifikace v nějaké skupině, která mu vtiskne falešnou, tragickou roli. Vidíme to ve způsobu oblékání, chování a podobně. Jestliže se dnes tak rychle rozvíjejí sekty, je to proto, že mladému člověku poskytnou konkrétní totožnost, pocit bezpečí. Iluze falešné identity, kterou nabízejí různé skupiny, odkloní mladého člověka z hledání vlastní pravdivé identity. Pokud tolik obdivu vyvolávají naturalistická náboženství, je to proto, že právě v nich dnešní ztracený člověk nachází prvky bezpečí. Tímto způsobem člověk odkládá své zrání. To samé platí i pro drogy, které také drží člověka v iluzi matčina lůna, protože mladý člověk nepoznal, kým je. Neobjevil pravdu o sobě. Nedokáže stát na vlastních nohou. Proto není schopen odpovědně rozhodovat a tak zůstává dále ve své nestabilní, rozviklané osobnosti, zůstává dítětem.

Když nezažiji dobrý model otcovství, který by mi pomohl dozrát, nejsem schopen činit rozhodnutí, závazná pro celý život. Tato krize otcovství plodí neschopnost dělat pevná rozhodnutí, neschopnost dát slib na celý život, neschopnost zůstat věrným. Jsou také další příznaky stejného onemocnění. Člověk, který neví, kým je, začíná provokovat druhé, začne být agresivní.

Následky zneužívání úkolu otce vedou k odmítnutí otcovství, ale bez řádné dimenze otcovství svůj život nezvládneme. Když mluvím o krizi otcovství, mluvím o neplnění otcovské role mužů v rodinách, o autoritě, kterou mají muži v rodině mít a předávat. Samozřejmě, že tatínkové existují, jinak bychom nebyli na světě, ale neplní svou otcovskou roli. Nestačí zplodit dítě, abych byl otcem.

Příkladem je svatý Josef. On nezplodil Ježíše a přesto mohl být nazván jeho otcem. Ujal se úkolu otcovství. Převzal otcovskou roli, aby z dítěte vychoval zralého muže. Josef byl pro Ježíše skutečnou autoritou.

V latině slovo „autorita“ znamená „způsobit růst“. Josef (Joseph) znamená: ten, který působí růst, ten, kdo má autoritu. V biblickém jazyce autorita vyvolává bázeň, ale tato bázeň není strach. Je to postoj synovské lásky, plné úcty vůči tomu, který mi pomáhá růst, který mi pomůže stát se tím, kým mám být. Otec není ten, kdo utlačuje, kdo své dítě despoticky a svévolně omezuje.

Dnes před námi stojí svatý Josef jako vzor pravého otcovství. Ten, který se naučil od Boha, co znamená být mužem, otcem, manželem. Kéž muži najdou odvahu se skutečně svěřit svatému Josefovi, aby jim pomáhal stát se člověkem spravedlivým, člověkem odpovědným za sebe i za druhé, člověkem, který se primárně stará o ochranu důstojnosti druhých.

22.12.2016 čtvrtek 4.týdne adventního

Lk 1, 46 – 56

Dnešní evangelium nám připomnělo modlitbu Panny Marie. Je to velká modlitba chvály a radosti. Maria se raduje, je naplněna vděčností za úžasné Boží působení v jejím životě. Žasne nad Boží láskou, která v ní koná veliké věci. Maria zakusí Boží milosrdenství, Boží dobrotu. Tato modlitba je svědectví Marie, která se Boha nebojí, která Bohu úplně důvěřuje. A je to tak, protože Maria nemá pyšné srdce, ona velmi dobře ví, kým je jako člověk před Bohem, že je nepatrná, ubohá žena, která opravdu potřebuje Boží milost. Nevynáší se nad druhé, druhé nesnižuje. Mluví o sobě jako o služebnici.

Velikost Marie leží v její úplné otevřenosti pro Boží působení. Bůh mohl udělat veliké věci v ní a skrze ni, a koná je dodnes. Když k ní archanděl Gabriel přišel, řekl, že je plná milosti. V Marii vidíme člověka, který neukazuje Bohu své dobré skutky, které pro Boha sám koná, ale dává se Bohu úplně k dispozici, aby v ní Bůh konal své dobré skutky.

Učili nás, že máme pro Boha dělat dobré skutky, že Bohu musíme ukázat, že jsme dobří, že jsme milosrdní. A nechápeme, že je to úplně jinak. Proto se neumíme dávat Bohu k dispozici, aby mohl skrze nás působit ve světě. Bůh nás potřebuje za svědky své pravdy, potřebuje ty, skrze které ukáže světu svou dobrotu, svou všemohoucnost. Skrze nás ukáže lidem opravdové štěstí.

Pravý mariánský ctitel následuje Pannu Marii, jedná podle jejího vzoru, chce být, jako ona, nástrojem v Božích rukách. Hlavní křesťanský životní směr určují slova: Buď vůle tvá. Maria to vyjádřila slovy: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“. Archanděl Gabriel mohl Marii říci: „Pán s tebou!“, protože její život byl úplně proniknutý Boží milostí, podle slov archanděla je „milostiplná“. Můžeme říci, že nejedná Maria, ale Boží vůle skrze ni.

V tradici naší baziliky je dvacátý druhý den v měsíci spojen s modlitbami ke svaté Ritě. Sv. Rita patří do řady žen, které postavily svůj život na následování Panny Marie, protože také měla odvahu říci Bohu: Buď vůle tvá! Nehledala svou vůli, ale vůli Boží, kterou viděla také v poslušnosti svým rodičům, v poslušnosti svému manželovi, což pro ni nebylo jednoduché, vytrpěla mnoho různých příkoří. Byla neustále otevřená Boží milosti, proto jí Bůh mohl pomáhat. Svatá Rita dosvědčila, že s Boží pomocí lze všechno zvládnout. I v těžkých životních okolnostech může být člověk plný radosti a uctívat Boha.

Růst ve svatosti a moje opravdové štěstí závisí na otevření se Bohu, aby skrze mne konal své skutky. A pak už netoužím druhé měnit podle svých očekávání, svých názorů. Mění mě Boží láska a stávám se služebníkem druhých a průvodcem k setkání s Boží milostí.

Jak Panna Maria říká, Bůh povyšuje ponížené, hladové sytí dobrými věcmi. Bůh je ten, který odpovídá na lidské potřeby. Když je člověk pyšný a namyšlený, věří, že sám zvládne svůj život, Boha nepotřebuje. A Bůh se nevnucuje.

Svatá Rita dobře zvládla ve svém životě mnoho těžkých věcí, protože hledala Boha a jeho vůli. Vybízí a inspiruje nás, abychom také naslouchali Bohu, abychom se Boha přestali bát.

Strachu z Boha se zbavíme v modlitbě, ve které si připomínáme, jak nám Bůh dosud pomáhal, ve které se uvědomujeme Boží dobrotu a milosrdenství, a pak za to Boha chválíme. Základním postojem při modlitbě by měla být vděčnost za Boží pomoc. Slovo „děkuji“ by mělo patřit k nejčastěji vyslovovaným slovům v modlitbě. Každý den dostáváme od Boha pomoc ve velkých i nepatrných věcech, mnohdy ji ani nevidíme a nevnímáme. Modlitba nám otevírá oči, abychom viděli Boží dary a působení, a děkovali za ně. Ať nám v tom svatá Rita pomáhá.