19.1.2017 čtvrtek 2.týdne v mezidobí

Mk 3, 7 – 12

Dnešní evangelium vypráví o zájmu, který Ježíš vyvolal: „Velké množství lidu šlo za ním“. Tito lidé, kteří šli za Ježíšem, u něj nacházeli potřebnou pomoc. Pro některé to bylo uzdravení, pro jiné osvobození od zlého ducha a pro další vyučování o Bohu, o správném směru lidského života. Takže Ježíš dokázal řešit různé problémy lidí.

Ježíš svým příchodem a působením ukazuje, že nám Bůh konkrétně pomáhá. A tato Boží pomoc přichází skrze konkrétního člověka. Na začátku byl tímto prostředníkem Boží pomoci Ježíš z Nazareta a předal tento úkol nám křesťanům. Bůh nám dává sebe navzájem, abychom si zprostředkovali Boží milost. Každá svátost potřebuje kněze, aby ji udělil. Modlitba, aby v ní byl Ježíš přítomný, potřebuje alespoň dvě další osoby: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem uprostřed nich. Jako křesťané máme vědět, že k získání Boží pomoci potřebujeme dalšího věřícího. Možná, že tady je jedna z odpovědí na nevyslyšené prosby.

Lidé, kteří se setkali s Ježíšem a v něm s Boží milostí, obdrželi nejprve správnou informaci o Ježíši. Evangelium říká, že k Ježíši přicházelo mnoho lidí, protože slyšeli, co všechno koná. Jaké informace o Ježíši předáváme my? Je naše řeč o Ježíši, o Boží milosti, o svátostech, o správné křesťanské modlitbě schopna otevírat srdce bližního Božímu působení?

Člověk potřebuje mít správnou informaci o Bohu, aby se mohl zbavit strachu z Boha a získat v něj důvěru.

Dnešní evangelium také ukazuje, že zlí duchové dobře znají Ježíše, oni velmi dobře vědí, kdo je, proto ho musí úplně poslouchat. Z toho poznáváme, že zbavit se problémů, překonat působení zla v nás je možné jen tehdy, když dobře známe Ježíše, máme o něm správné vědomosti.

Zeptejme se každý sám sebe: Je to, co jsem se dozvěděl o Ježíši, o působení svátostí, o křesťanské modlitbě dostatečné? Vedou mě moje znalosti k otevření se Boží milosti?

Ohlášky 15.1.2017

2. neděle v mezidobí 
V tomto týdnu budeme slavit:
  • * V pondělí 16. ledna – vzpomínka na zemřelé rodiče a příbuzné Augustiniánů
  • * V úterý 17. ledna – Památka sv. Antonína, opata
  • * Ve středu 18. ledna – Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
  • * V sobotu 21. ledna – Památka sv. Anežky Římské, panny a mučednice
Betlém v bazilice zůstane vystavený do 2. února.
Příští neděle je 3. v liturgickém mezidobí.
Pravidelná pastorační setkání:
  • * V neděli v 10:00 hod. zkouška dětského sboru baziliky
  • * V úterý ve 20:00 hod. setkání pro mladé
  • * Ve středu v 19:00 hod. příprava na biřmování
  • * Ve čtvrtek v 9:30 hod. společenství maminek s dětmi
  • * Ve čtvrtek v 19:00 hod. setkání nad Biblí pro dospělé
 
Ve středu 18. ledna začne příprava na biřmování. Sejdeme se po mši svaté v 19:00 hod. před bazilikou. Zájemci, přihlaste se včas, v průběhu přípravy už nikoho přibírat nebudeme.
Týden modliteb za jednotu křesťanů bude od 18. do 25. ledna. Ekumenická bohoslužba slova bude sloužena 24. ledna v 19 hod. v kostele sv. Jakuba v Brně. Podrobnější informace na webu biskupství.
V sobotu 28. ledna 2017 pořádáme farní putování po světoznámých betlémech po Třešti. V Třešti je farářem otec Tomáš Caha, náš bývalý farník, který všechny srdečně zdraví a zve do své farnosti. Odjezd ráno v 7:30 hod. od baziliky. Zájemci, hlaste se včas v sakristii baziliky. Záloha na cestu je 200 Kč.
Prosíme farníky o pomoc při úklidu baziliky tuto středu po večerní mši svaté.
Děkujeme našim skautům za koledování v rámci Tříkrálové sbírky 2017. Naše koledníky neodradil ani velký mráz a sníh a významně pomohli lidem na okraji společnosti. Děkujeme také všem dárcům.
Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden.

15.1.2017 2.neděle v mezidobí

Jan, 1, 29 – 34

Pavel píše křesťanům v Korintě, a obrací se na ně jako na svaté. A vysvětluje jim, že svatost získávají skrze posvěcení v Kristu Ježíši. To znamená, že svatost není produktem člověka, ale vzniká působením Boží milosti. Stav svatosti má za úkol předat nám věčnost. Jenom svatý se může setkat z Bohem a prodlévat s ním po celou věčnost.

Cesta ke svatosti začíná přijetím svátosti křtu. Dnešní evangelium nám opět přináší událost Janova křtu u Jordánu, kde se dává Ježíš také pokřtít. Křesťanský křest sahá svými kořeny právě k Janovu křtu, který ukázal jeho hlavní obsah: uznání a vyznání hříchů a ponoření se do Božího milosrdenství.

Křest je Boží odpověď na hřích člověka spojený s věčnou záhubou. Pokud si člověk neuvědomuje svůj hřích, křest nemá žádný smysl. Ti, kteří šli k Janovi k Jordánu, si byli vědomi své neschopnosti překonat hřích a jím způsobené zlo, byli si vědomi ztráty věčnosti. Cesta zástupů lidí k Jordánu, můžeme říci, byla tragická, protože Janův křest neměl moc smazat hřích člověka, ale byl jenom velkým voláním o pomoc k nebi. Nebe na to odpovědělo, k Jordánu přišel také Ježíš z Nazareta. Jan Křtitel dostává Boží světlo a může říci: „Hle, beránek Boží“. Tímto slovem Jan vyjadřuje pravdu o Ježíši, že je Mesiáš, že on je ten beránek, který bude obětován za spásu lidstva. Jeho krev prolitá na kříži se stala náhradou za všechno zlo způsobené hříchem lidí a usmířila nás z Bohem.

Jan o své činnosti u Jordánu říká: Přišel jsem křtít vodou proto, aby se Ježíš z Nazareta mohl zjevit izraelskému národu a skrze něj celému světu. Jako komentář k těmto slovům můžeme říci, že Bůh potřebuje uvidět, uslyšet, že nechceme otročit hříchu, nechceme konat žádné zlo. Jan Křtitel přivolal k Jordánu všechny, kteří hledali Boží pomoc v osvobození od hříchu. Přišly velké zástupy. Myslím si, že to byl ten hlas, který otevřel dveře Ježíšovi. S jakou intenzitou voláme k Bohu o pomoc o osvobození ze zla a hříchu?

Když opravdu potřebujeme pomoc, nebojíme se podstoupit i velikou námahu, snažíme se překonat překážky, abychom ji dostali. Ptám se vás: Co děláte, aby Bůh viděl, že hledáte jeho milost? Myslím si, že pro naši farnost je tímto Jordánem každá první sobota v měsíci a společná modlitba k Matce Boží Svatotomské. Také každý dvacátý druhý den v měsíci a společná modlitba ke svaté Ritě. Je to něco navíc, ale každá důležitá věc v našem životě si žádá intenzivní angažování. Je to tak, pokud hřích pro nás není problém, nezapojíme se do ničeho dalšího. Pokud se přátelíme s hříchem, nebudeme se snažit proti němu dělat nic. Pokud jsme spokojeni s cestou k smrti, neuděláme žádné kroky, abychom z této cesty odešli.

Uvědomme si, že nemáme žádnou sílu překonat zlo a hřích, ale máme sílu přijít na setkání s Bohem, na společnou modlitbu s dalšími křesťany. Protože touha po Bohu je v našem srdci přítomná. To je ta jediná síla, kterou v sobě máme, s jejíž pomocí v nás může dobro zvítězit. Pokud se upřímně zastavíme před Bohem, on nám dá svého svatého Ducha. A on může všechno. Jan Křtitel, když mluvil o Ježíši, řekl, že „on je ten, který křtí Duchem svatým“.

Duch svatý je tím nejdůležitějším darem, který je nám předán ve svátosti křtu jako odpověď na víru a upřímné vyznání hříchů. Duch svatý je třetí osoba Trojice, On je také Bůh. A když svým vyznáním hříchů pozvu Boha k sobě, už nejsem jenom já, se svými omezenými možnostmi. Je ve mně sám všemohoucí Bůh, který má moc zničit každé zlo a dát mi sílu, abych nehřešil.

Přítomnost Ducha svatého je tím, co mě dělá svatým. Když Duch svatý prodlévá v člověku, člověk nehřeší, a koná jen dobro. Pokud hřešíme, svědčí to, že v nás Duch svatý není.

Křest, který jsme přijali, z nás udělal chrám Ducha svatého. Duch svatý bez našeho souhlasu do tohoto chrámu nevstoupí. Musíme ho svobodně a vědomě pozvat. Jak jsem již dříve řekl, musíme se jednoznačně vyjádřit. Na začátku stojí vědomí, že jsem hříšník. Nemohu hřích zlehčovat, musím vidět tragédi, kterou přináší. Musím také vědět, že nemám sílu sám hřích překonat. Proto hřích vyznávám ve svátosti smíření a vyhledávám příležitosti k společným modlitbám s ostatními křesťany, zvláště k modlitbám k Duchu svatému s prosbou, aby osídlil chrámy, kterými jsme.

Modlitba v nás buduje svatost, zvláště společná modlitba. Na tom bychom měli skutečně pracovat.

Když se člověk začíná modlit, současně zakusí, že svatost není nic těžkého, ale veliká radost srdce a krása života.

14.1.2017 sobota 1.týdne adventního

Mk 2, 13 – 17

V první větě dnešního evangelia Marek říká: „Všechen lid přicházel k Ježíšovi a on je učil“. A toto Ježíšovo učení si klade za cíl přivést posluchače k následování Ježíše: „Pojď za mnou!“ a pak k uznání jejich hříšnosti: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“.

Ježíšovo slovo není nová filosofie, jen pravidla pro mravní život člověka, ale je to cesta k setkání z tímto výjimečným člověkem, který dává spásu. Ježíš neříká: Naprav se, máš přece Boží přikázání, snaž se podle nich žít. Ale říká: Přicházím jako lékař, který má moc uzdravovat. Přicházím jako ten, který má moc vyřešit každý problém v lidském životě.

Ježíš nás učí, abychom se nebáli pravdy o sobě, přiznali si, že jsme hříšníci, že jsme hříchem opravdu nemocní. Sami si nepomůžeme, Ježíš nám musí pomoct, proto se přidružuje k celníkům a k hříšníkům a spolu s nimi hoduje.

Vyřešením problému hříchu je Ježíš Kristus a jeho milost. On sestupuje až do jádra naší hříšnosti, naší nemoci. Nepohrdá naší hříšností, přichází k nám jako lékař, který ví, že nemocný k němu nepřijde, neboť k tomu nemá síly.

Ale když přichází, nabízí lék: Pojď za mnou, následuj mne. To je ten lék na naši chorobu, aby nás neusmrtila.

Můžeme jako farizeové být pyšní a pohoršovat se nad Božím milosrdenstvím. Můžeme si neustále myslet, že jsme spravedliví a svůj život zvládneme sami, že se sami uzdravíme, že sami odstraníme svůj hřích.

Ale můžeme také pozvat Ježíše, aby nás znova a znova uzdravoval, můžeme neustále přijímat svaté přijímáni ve vědomí, že je to lék pro mou duši a tělo nemocné hříchem. Eucharistie je pokrm, který mě slabého dělá silným v mravním životě, v tom, abych se opravdu stával spravedlivým.

12.1.2017 čtvrtek 1.týdne v mezidobí

Mk 1, 40 – 45

Dnešní evangelium hovoří o uzdravení malomocného. Malomocný měl víru v Ježíšovou moc, důvěru, že ho může očistit. To ukazuje jeho prosba na kolenou: „Chceš-li, můžeš mě očistit“. Svým postojem a slovy svědčí, že Ježíš má moc skutečně pomáhat. To je jádro křesťanství. Ve svátostech se nesetkáváme s ideou, ale s živým Ježíšem. Od tohoto malomocného se můžeme hodně naučit. Nestačí jenom padnout na kolena, je nutná též víra v Boží moc.

Když Ježíš odpovídá na prosbu malomocného, říká: „Chci, buď čistý!“ Slovo „chci“ popisuje neustále trvající Boží vůli pomáhat nám lidem v každé nesnázi. Tehdy bylo malomocenství nevyléčitelnou chorobou. Boží moc není ničím omezená. Bůh nám chce pomáhat a je všemohoucí. K tomuto porozumění bychom si měli jako křesťané navzájem pomáhat.

Další věc, o které mluví dnešní evangelium, je neposlušnost malomocného. Po uzdravení mu Ježíš nařídil: „Ne abys o tom někomu říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš“. Ale on jedná opačně, začíná o svém uzdravení mluvit všude. Možná se ptáme, proč to je špatně?

Bůh nekoná zázraky a nepomáhá proto, aby tím vzbudil senzaci, aby lidé měli o čem mezi sebou povídat. Ježíše nemůžeme chápat jako léčitele, kouzelníka a mága. Boží uzdravování člověka by mělo být běžnou součástí působení církve. Svátosti jsou přece zdroje Božích milostí, to znamená Boží pomoci. Nepřicházíme do kostela proto, abychom se čas od času mohli podívat na něco zvláštního, ale proto, abychom postupně vzrůstali do vědomí Boží prozřetelnosti, do vědomí každodenní Boží peče o nás, také skrze to, že jsme svědky Božích uzdravení, svědky vyřešení problémů Boží mocí. Svátosti a společná modlitba křesťanů se mají stát naším domovem, prostředím, kde se cítíme bezpečně, neboť vidíme, že se Bůh o nás stará. Naší povinností je svědčit o přijatých Božích milostech proto, abychom si navzájem pomáhali víc a více cítit se v církvi jako ve svém domově, kde zakoušíme neustálou Boží podporu, abychom úspěšně zvládli život a došli na věčnost.

8.1.2017 neděle Svátek Křtu Páně

Mt 3, 13 – 17

Událost, kterou slavíme tuto neděli, je křest Ježíše v Jordánu. Ježíš se připojil k zástupům, které sestupovaly k Jordánu k Janovi, aby se od něho daly pokřtít. Křest, který uděloval Jan, neměl žádnou moc přinést skutečnou pomoc člověku. K Jordánu k Janovi přicházeli lidé, kteří potřebovali pomoc odstranit hřích. Lidé, kteří přicházeli k Janovi, věděli, že potřebují učinit určité kroky, které pomohou odstranit hřích z jejich života a tak se přiblížit k Bohu.

Věčnou záhubu, která je důsledkem hříchu, neodstraní žádné lidské úsilí. Janův křest neměl sílu vysvobodit člověka od prokletí hříchu a smrti, ale byl velkým voláním k nebi o pomoc. Byl také předzvěstí tohoto skutečného křtu, který vypracoval Ježíš svým utrpením a svou smrtí na kříži. Janův křest ukázal také na nutné kroky, které člověk musí udělat, aby byl křesťansky platně pokřtěn.

Jan svým křtem ukazuje na nutnost určitého obřadu, který člověka přivádí k setkání s Bohem, kterým se spojuje s Božím životem. Podstatným elementem je voda, do které je člověk ponořen nebo kterou je politý. Voda při křtu stojí skutečně na místě smrti a zmrtvýchvstání Ježíše. Ponoření člověka do vody nebo polití hlavy vodou ve svátosti křtu spojuje člověka nerozdílně s Ježíšovou smrtí na kříži a pak s jeho zmrtvýchvstáním, to znamená s těmito událostmi, které nám otevřely život věčný. Ježíšova smrt na kříži odstranila náš hřích a jeho zmrtvýchvstání je zárukou našeho vzkříšení.

Jan křtil ty, pro které byl hřích problém. O tom vypovídá jejich obtížná cesta k Jordanu, jejich odvaha vyznat svůj hřích, a také pokora naslouchat Janovu kázání, ve kterém přímo a otevřeně poukazoval na jejich špatné chování. Každé znevažovaní, snižování závažnosti hříchu, zbavuje svátost křtu účinnosti. Křest se stává prázdným obřadem, nefunguje. Křest je Boží odpověď na bezmocnost člověka proti destruktivním silám zla, způsobeným našim hříchem. Když člověk bagatelizuje destruktivní síly zla, způsobené svým hříchem, svátost křtu ztrácí účinek, stává se náboženskou hrou a okrádá nás o Boží požehnání.

Křest vyžaduje řádné vyučení ve víře a přijetí darů, které křest přináší. Bůh ví, že se člověk bez jeho pomoci nevyrovná s destruktivním působením hříchu. On tuto pomoc nachystal. Ježíš za nás umřel na kříži. My si tuto pravdu musíme plně uvědomit a pak se na tuto Boží cestu vydat. Dříve, než církev udělí křest, ptá se na víru. Chce slyšet, že člověk, který má být pokřtěn, ví, že hřích přinesl věčnou záhubu. Tohoto hříchu se zříká a pak vyznává v Ježíši svého Spasitele, který moc hříchu zničil, odevzdává se úplně do jeho rukou, rozhoduje se následovat Ježíše. Křest není událost, která je odtrhnuta od našeho všedního života. Křest přijímáme proto, aby Ježíš byl s námi stále, mohl náš život řídit, a tak nás vést, abychom už nehřešili.

Aby Bůh mohl poskytnout milost křtu, vyžaduje rozhodnutí člověka svěřit se Bohu, vyžaduje přijetí všeho, co Bůh udělal v Ježíši Kristu, podřízení se vládě Ježíše a život podle Božích přikázání.

Aby křest působil, je nutné vědět, co jsem ve křtu přijal a s kým mě křest spojil. Rozhodnutí pro křest musí být svobodné.

Většina z nás přijala křest jako malé dítě. Neměla možnost se vědomě do této události zapojit. Dříve, než církev pokřtí malé dítě, ptá se rodičů a kmotrů na jejich víru, a také na připravenost vychovat své dítě podlé křesťanské víry a morálky. Myslím si, že většina rodičů a kmotrů si tuto povinnost neuvědomuje a nevynakládá potřebné úsilí ke křesťanské výchově dítěte. Nejsou prvními svědky víry svému dítěti, nevedou je k živému setkaní ze zmrtvýchvstalým Ježíšem. Za dítě do plnoletosti rozhoduje víra rodičů. Když dítě dospěje, musí samo dar křtu akceptovat, vědomě je přijmout. Rozhodnutí pokřtěného dítěte pro víru připravují rodiče a kmotři zodpovědnou výchovou ve víře, svou

modlitbou a příkladem křesťanského života. Příležitost k osobnímu rozhodnutí pro křesťanství církev nabízí vždy, když zve k obnovení křestních slibů.

Bůh nemůže udělat vůbec nic bez vědomí člověka. S každým Božím jednáním musí člověk vědomě souhlasit. Bůh nám dal svobodu a hranice naší svobody nemůže přestoupit. Také každá svátost potřebuje pro své efektivní působení vědomé přijetí. Člověk musí přesně vědět, co Bůh chce dělat v jeho životě, a pak s tím musí souhlasit. Bůh nejedná magickým způsobem.

Dnešní evangelium nám říká: Když Ježíš vystoupil z vody, z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“. Tato slova byla požehnáním pro Ježíše a mohou být požehnáním také pro nás. Když Bůh uvidí, že stojíme na straně jeho Syna, že vědomě otevíráme svůj život pro působení svátostí. Bůh potřebuje slyšet, že Ježíš je náš osobní Pán a Spasitel.

Ohlášky 8.1.2017

Svátek Křtu Páně

Dnešní nedělí končí vánoční doba. Betlém v bazilice zůstane do 2. února.

Příští neděle je 2. neděle v mezidobí.

V tomto týdnu již začínají všechna pravidelná pastorační setkání:

* V neděli v 10:00 hod. zkouška dětského sboru baziliky

* V úterý ve 20:00 hod. setkání pro mladé

* Ve středu v 19:00 hod. příprava na biřmování

* Ve čtvrtek v 9:30 hod. společenství maminek s dětmi

* Ve čtvrtek v 19:00 hod. setkání nad Biblí pro dospělé

Ve středu 18. ledna začne příprava na biřmování. Sejdeme se po mši svaté v 19:00 hod. před bazilikou. Zájemci, přihlaste se včas, v průběhu přípravy už nikoho přibírat nebudeme.

V sobotu 28. ledna 2017 pořádáme farní putování po světoznámých betlémech po Třešti. V Třešti je farářem otec Tomáš Caha, náš bývalý farník, který všechny srdečně zdraví a zve do své farnosti. Odjezd ráno od baziliky. Zájemci, hlaste se včas v sakristii baziliky. Záloha na cestu je 200 Kč.

Děkujeme za pomoc při úklidu baziliky minulou středu. Za projev péče o farnost a baziliku.

Prosíme Vás všechny, kteří navštěvujete naši baziliku, abyste za sebou vždy zavírali dveře. Berme ohled na malé děti a starší lidi, které studený průvan v zimním období ohrožuje na zdraví. Prostor vyhrazený pro maminky s malými dětmi je v Křížové kapli vzadu v kostele pod hlavním kůrem. Prostor je vytápěný.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden.

7.1.2017 první sobota v měsíci

1 Jan 3, 22 – 4, 6; Mt 4, 12 – 17. 23 – 25

Když spolu lidé hovoří, stěžují si často na obtíže, se kterými se ve svém životě potýkají. Neumíme se vyrovnat s nemocemi, jsme zatíženi nejistotou zaměstnání, druhým dnem, nevěrností svých blízkých a podobně. Neustále stojíme před nějakým problémem.

Dnešní evangelium nám vypraví, že lidský život na zemi, který je proniknutý tmou, nejistotou, chorobou, utrpením, může najít světlo, to znamená, že můžeme ve všech svých obtížích najít pomoc: „Lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo. Světlo vzešlo těm, kdo sídlí v krajině stínu smrti“.

Možná, že to pro většinu s vás zní nerealisticky. V kostelích slyšíme slovo evangelia, které mluví o uzdraveních, o Boží pomoci člověku v jeho obtížích, ale nemáme osobní zkušenost s touto Boží pomocí. Také dnešní evangelium vypraví o Ježíši, který uzdravuje mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. Někteří vysvětlují, že tak to bylo tehdy, v době Ježíše a apoštolů, ale teď Bůh už tímto způsobem nejedná. Často slyšíme, že máme každé utrpení, každou chorobu a nemoc uznat za svůj kříž, který máme pokorně nést. Není to špatný výklad, špatné porozumění evangeliu?

Když Ježíš začal hlásat svou radostnou zvěst, mluvil o Božím království, které se přiblížilo. My, křesťané, jsme už občany Božího království, to znamená, že Boží moc je nám přístupná. Úkol svátostí je tuto Boží moc konkrétně předat. Svátosti a společná modlitba křesťanů zpřítomňuje Ježíšovu milost, která přináší konkrétní pomoc.

Když Ježíš začal kázat Boží království, vyzval lidi k obrácení. To znamená, že je vyzval ke změně svého současného způsobu myšlení, svých představ o Bohu, porozumění svému náboženství. Neměli bychom také my konečně pochopit křesťanství?

Svatý Jan v dnešním prvním čtení říká: „Od Boha dostaneme všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé“. A pak Jan vysvětluje, co znamená zachovávat jeho přikázání: máme věřit, že Ježíš z Nazareta je Mesiáš a navzájem se milovat, jak nám Ježíš nařídil.

Víra v Ježíše jako Mesiáše zahrnuje přesvědčení, že on dává spásu zdarma, že on mi svou obětí na kříži otevřel cestu k věčnému životu. A důležitým nástrojem, abychom to mohli skutečně pochopit a přijmout, jsou konkrétní zkušeností s jeho milostí, která se projevuje v různých uzdraveních. Když zažíváme Boží pomoc, když nám Bůh pomáhá řešit naše problémy, snadněji věříme v dar věčné spásy. Když Bůh svou milostí rozptyluje temnoty a stíny našeho pozemského života, protože nám pomáhá, uzdravuje nás, je snadnější důvěřovat Bohu a jeho záměrům pro naši věčnost.

Dnes stojíme před palladiem města Brna, před ikonou naší Černé Madonny. Maria pomohla uvěřit našim otcům v Boží pomoc, v Boží záchranu, přinesla zázrak odražení švédské armády od Brna. Tma obležení nepřáteli, která zakryla naše město, byla odstraněna Marinou přítomností. Jsem hluboce přesvědčen, že s Mariinou pomocí nad různými temnotami, které zahalují naše životy, může přijít velké světlo Božích milostí. Prosme vroucně Pannu Marii: Pomoz nám uvěřit v Boží dobrotu a Boží moc odstraňovat z našich životů každé zlo.

5.1.2017 čtvrtek

Jan 1, 43 – 51

Křesťanství začalo ve chvíli, kdy Ježíš Nazaretský vyzval muže, aby ho následovali a zůstali s ním. Na začátku křesťanského života stojí Ježíšova výzva: Pojď za mnou a následuj mne! První učedníci byli osobně pozváni Ježíšem. Ale už v Ježíšově době, ti, které Ježíš povolal, k němu přiváděli další. Svědectví o tom máme v dnešním evangeliu. Filip přivedl k Ježíši Natanaela.

Dříve než Filip řekl Natanaelovi o Ježíši, nejprve sám zjistil, kdo je ten Ježíš Nazaretský, že je opravdu Mesiáš. Filip sdílí svou osobní zkušenost, a k získání stejné zkušenosti zve Natanaela: „Pojď a podívej se!“

Filip neposkytuje teoretické informace o Ježíši, ale sdílí osobní zkušenosti, osobní zážitky. Jak to vypadá s námi? Čím přesvědčujeme druhé: své děti, své blízké, aby se také stali křesťany? Můžeme sdílet takovou osobní zkušenost s Ježíšem, která druhé opravdu přivede k přemýšlení o víře? Když Filip vypraví Natanaelovi o Ježíši, že je Mesiáš, on pochybuje, ale Filip může osobně svědčit: Pojď a podívej se na můj život s Ježíšem. Podívej se, jak vypadá život ve společenství s Ježíšem. Jsme schopni svědčit o hodnotě života, o kráse života, která pochází z živého, osobního společenství s Ježíšem, která je plodem jeho milosti?

Ježíš řekl o Natanaelovi: „To je pravý Izraelita, ve kterém není lsti“. Abychom se mohli setkat s Ježíšem, musíme mít ryzí srdce. Musíme mít upřímnou touhu po Bohu, touhu skutečně vidět Boží tvář. Jestli nám stačí náboženské obřady, naše osobní zbožnost, určitě nebudeme mít zájem o živé setkání s Bohem, o zážitek jeho přítomnosti. Pravý člověk, ten, který se pravdivě dívá na svůj život, si je vědom potřeby zachránce, protože ví, že sám sebe nespasí, že k tomu potřebuje Boží pomoc.

Vědomí potřeby Boha, touha po daru spásy, a také vědomí nutností Boží pomoci k dobrému a šťastnému pozemskému životu vede vždy k úžasným zážitkům Boží milosti a Boží lásky. Ježíš řekl Natanaelovi: Uvidíš ještě větší věci“.

Poděkování farníků našim duchovním Otcům

Děkujeme O. Witovi za to, že nám dává příležitost aktivně se zapojit do chodu farnosti, kterou nám stále více otevírá.
Děkujeme O. Janovi za duchovní růst a prohlubování naší víry, a také za péči o ministranty.
Děkujeme O. Angelovi za starost o naši fyzickou stránku na jeho příkladných nevšedních poutích
A děkujeme O. Janovi Budilovi za duchovní oporu a vzorný příklad bezmezné důvěry v ochranu naší Matky Boží.
Našim Otcům vyprošujeme u naší Matky Boží stálou ochranu, sílu a vytrvalost.
A my Matce Boží nepřestáváme děkovat za to, že Vás tady máme.
Vaši vděční farníci