Ohlášky 26.2.2017 8. neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

> Ve středu 1. března – Popeleční středa, začíná postní doba

> V sobotu 4. března – poutní mše svatá k Panně Marii Svatotomské

Příští neděle 5. března je první neděle postní

* Na Popeleční středu 1. března bude při mši svaté udílen „Popelec“. Tento den je dnem přísného postu.

Po mši svaté bude úklid baziliky. Prosíme Vás o pomoc.

* V pátek 3. března je první pátek v měsíci. Příležitost ke svátosti smíření bude již od 17:00 hod.

Tento den bude také 1. křížová cesta v naší bazilice. Začátek v 17:15 hod.

* V sobotu 4. března v 18:00 hod. bude poutní mše svatá k Panně Marii Svatotomské. Je to úkol naší farnosti, ukázat duchovní význam tohoto starobylého poutního místa a také příležitost získat mimořádné milosti. Na tuto poutní mši svatou vás všechny srdečně zveme. Prosíme, pozvěte také své přátele.

* Příští neděli 5. března při mši svaté v 9:00 hod. budou představeni kandidáti na svátost biřmování. Společně se za ně budeme modlit.

V 17:15 hod. bude křížová cesta, kterou povedou děti z naší farnosti.

V 18:00 hod. bude výjimečně mše svatá i večer. Tato mše bude slavena na poděkování za 89 let života otce Jana Budila.

* Brožuru „Malý průvodce postní dobou“ připravilo jako každoročně Diecézní katechetické centrum. Můžete si ji zakoupit v sakristii baziliky za 5 Kč.

* Tradiční papírové pokladničky na postní almužnu, vydané Charitou, si můžete vzít u východu z baziliky pod vývěskou. Tato iniciativa je určena především rodinám s dětmi. Více informací na: www.postnialmuzna.cz.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden.

26.2.2017 8.neděle v mezidobí

Iz 49, 14 – 15; Mt 6, 24 – 34

Zde na Zemi potřebujeme něco, co nám dá pocit bezpečí. Když zažíváme své neúspěchy, svá selhání, svá velká omezení, hledáme něco nebo někoho, kdo nebo co nám bezpečí zajistí. Směry hledání bezpečí jsou jen dva, jak uvádí dnešní evangelium, jsou to peníze nebo Bůh.

Co je nám nejbližší, čemu především důvěřujeme, jsou samozřejmě peníze. Také pro nás křesťany jsou nejdůležitějším životním zabezpečením a pojistkou peníze. Jen velmi malá skupina křesťanů spoléhá na Boha. Bůh je jejich bezpečnou ochranou.

Proč je to tak, že nedůvěřujeme Bohu, že nám pravda o Boží prozřetelnosti nic neříká? Nedávno jsem se dozvěděl, že slovo prozřetelnost je pro většinu křesťanů nesrozumitelné, křesťané neznají smysl toho slova.

Myslím si, že Ježíšova slova z dnešního evangelia zní jako text z nějaké pohádky: „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat… Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni?… A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen, jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní!“

Proč je Bůh tak málo důvěryhodný, proč máme tak obrovské obtíže důvěřovat v konkrétní Boží péči?

Důvodů je mnoho. Objasněme si alespoň dva. Hlavní je strach z Boha. Hluboko v našem podvědomí tkví otázka, zda je Bůh opravdu dobrý. Neustále se navzájem utvrzujeme v předsudku, že každá obtíž je kříž, který nám posílá Bůh. Když se necháme přesvědčit, že nás Bůh může něčím ohrozit, nikdy mu nebudeme důvěřovat. Další důvod leží v moderním myšlení, které, když si Boha uvědomuje, tak ho vidí jako velkého hodináře, který dal do pohybu mechanismus světa a pak už ho tento svět nezajímá. Takže jsme v životě sami, všechna starost zůstala na nás.

V dnešním prvním čtení jsme slyšeli krásný text o Boží prozřetelnosti, o Boží touze pečovat o náš lidský život na zemi. Prorok Izaiáš se ptá: Je možné, aby nás Bůh opustil, aby na nás Pán zapomenul? A pak odpovídá jménem Boha: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu“. Úžasné vysvětlení pravdy o Boží prozřetelnosti, o Boží vůli pečovat o náš šťastný život zde na zemi. Ježíš, když mluvil o Bohu, představoval ho jako Otce, který nás miluje. Svatá Terezička říkala, že Bůh je dobrý tatínek. Když je Bůh láska, kde je důvod, abychom se ho báli?

Dnešní evangelium nás upozorňuje také na problém přístupu k našim starostem. Ježíš několikrát říká, abychom si o nic nedělali starosti, protože když si dělám starosti, bráním Bohu vyřešit je. Když se uzavírám ve svých starostech, současně uzavírám dveře svého života Boží pomoci. Jindy Ježíš vysvětloval, že skutečně usmrcujeme moc Božího slova, když Boha do svých problémů nepustíme. Velmi často se setkávám s křesťany, kteří jsou přesvědčeni, že dělat si starosti je správný křesťanský postoj. Zbožný křesťan si přece musí dělat starosti o zítřek, o zdraví svých blízkých, o vezdejší chléb a podobně. Je to naopak: pravý křesťan nepěstuje starosti, pěstuje však důvěru v Boží dobrotu, vnitřní přesvědčení o Boží péči. Křesťan je ten, který stále více důvěřuje v Boží prozřetelnost, že mu Bůh vždy pomůže v jeho problémech, že ho v obtížích nenechá samotného.

Když nevěříme, že Bůh je láska, že nám ve své prozřetelnosti dá i v těch nejmenších životních obtížích svou milost, dáváme se svést iluzorní mocí peněz. Naši základní důvěru dáváme mamonu, který má zajistit naši úspěšnou budoucnost. To znamená, že důvěru dáváme svému produktu, v podstatě sobě. Ježíš se ptá: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku?“ Dáváme se dnes snadno oslnit našimi technickými možnostmi, ale ony neřeší poslední otázky lidského života, nezajišťují naše bezpečí. Neodstraňují náš strach, neboť peněz máme vždycky málo.

Bůh se nepostaví na stranu iluze. Bůh zná svou cenu. Bůh má své cesty. Proto Ježíš říká: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům… Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“.

Bůh se rozhodl zajistit nám plnou bezpečnost, nabízí nám jistotu šťastného života zde na zemi a život věčný. Proto připravil svou cestu pro naše pozemské putovaní: Nejprve máme hledat Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní nám bude přidáno. Návod, jak hledat Boží království, jsme slyšeli během posledních nedělí v Ježíšově Horském kázání. Ježíš svou řeč začal slovy: Blahoslaveni jste…, to znamená, šťastni jste.

Nezažijeme pocit bezpečí, jistotu svého života, jeho smysl, a naše věčnost bude velmi nejistá, když nebudeme mít jasný směr svého života, když neuvěříme, že náš nebeský Otec ví o všem, co potřebujeme a chce nám to dát. Není možné, aby na nás Bůh zapomněl, aby nás přestal milovat. On nepřestane být pro nás milující prozřetelností. To je základ našeho životního bezpečí.

25.2.2017 sobota 7.týdne v mezidobí

Mk 10, 13 – 16

Nejdůležitější text pro křesťanskou modlitbu je „Otče náš“. „Otče náš“ není jen modlitbou, je spíše instrukcí o tom, jak se máme modlit. Když Ježíš učil své učedníky modlitbě, řekl, že se k Bohu mají obracet oslovením Otče, a dokonce i oslovením tatínku. Toto oslovení Boha ukazuje, kým před Bohem jsme. Ukazuje naši totožnost. Slovo tatínek používá dítě, když se s důvěrou obrací ke svému otci. To znamená, že křesťan je dítětem nebeského Otce. Ježíš to zdůrazňuje: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“.

Je pro nás velmi obtížné postavit se na místo dítěte. Je to proti naší lidské pýše. Chceme být dospělí. Dítě je zcela závislé na svých rodičích. Chceme být soběstační, nezávislí. V evangeliu Ježíš jasně ukazuje, že se s Bohem setkáme jen v postoji dítěte. Neznamená to být dětinský, infantilní. Postoj dítěte se vyznačuje velkou důvěrou. Křesťan jako Boží dítě žije plnou důvěrou v Boží prozřetelnost, ví, že Bůh skutečně pečuje o jeho život zde na zemi a také o jeho věčnost. Dítě dobře ví, že se jeho rodič o všechno postará. Dítě ví, že i když něco hodně pokazí, může ke svému tátovi vždycky přijít, že nebude odmítnuto.

Ve svátosti křtu jsme se stali Božími dětmi. Jsme Boží synové. V našem bytí dětmi máme napodobovat Ježíše, ryzího syna Otce. Jako křesťané máme být Božími syny v jediném Božím Synu, Ježíši. Proto musíme poznávat skrze čtení evangelia život Ježíše z Nazareta, abychom věděli, jak se máme chovat jako Boží děti.

Je těžké vzít do náruči dospělého člověka, do náruči bereme dítě. V dnešním evangeliu čteme, že Ježíš bral děti do svého náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. Rozhodněme se být Božími dětmi, těmi, kterým Ježíš žehná.

23.2.2017 čtvrtek 7.týdne v mezidobí

Mk 9. 41 – 50

Svědectví křesťanského života má být jednoznačné. Ježíš říká, že svým jednáním nemáme nikoho pohoršovat. Když nás Ježíš volá ke křesťanskému bytí, zároveň nabízí dar věčného života. A s darem věčného života přijímám i povinnost napodobovat Ježíše. Cesta k věčnosti je následování Ježíše. Všechno, co nás z této cesty odrazuje, je pro nás smrtelným ohrožením.

Ježíšova slova z dnešního evangelia nás mohou velmi vyděsit. Ježíš doporučuje useknutí nohy, ruky, vyloupnutí oka a podobně. Jsou to obrazy, které ukazují, jak velikou hodnotou je dar věčného života a jak snadno ho můžeme ztratit. Když se otevřeme hříšnému jednání, zbavujeme se Božího daru věčnosti.

Jako křesťané máme dávat velký pozor na pokušení. Bůh nám dal dar věčnosti. Ryzostí a spravedlností svého jednání máme svědčit o dobrotě Boha. Špatné je, když lidé u nás věřících vidí rozpor mezi slovy a našim jednáním, které je zlé, kterým ubližujeme druhým, zvláště dalším křesťanům. Přijetím svátosti křtu jsme přijali i úkol být solí země. Tento úkol plníme následováním Ježíše. Tuto sůl máme mít v sobě. Ježíš říká: „Mějte sůl v sobě, a tak budete žít mezi sebou v pokoji“. Náš křesťanský život nemůže být zbaven slanosti, v našich vzájemných vztazích nemůže chybět láska.

Proto přijímáme svaté přijímáni, aby nám tento nebeský pokrm dával sílu jednat podle Ježíšova vzoru. Jaký smysl má přijímat svaté přijímání, když za tím nestojí vroucná modlitba: Ježíši přetvářej mě v sebe.

19.2.2017 7.neděle v mezidobí

Lv 19, 1 – 2.17 – 18; 1Kor 3, 16 – 23; Mt 5, 38 – 48

Bez jasných pravidel se nedá dobře žít. Abychom mohli klidně a úspěšně žít, potřebujeme zákon, který vymezí hranice, řekne, co je dobré, správné a co je zlé. Protože jsme proniknuti sobectvím, jsme emocionální, máme veliké problémy jednat dobře, rozhodnout se pro spravedlnost. Chybí nám vnitřní síla, která by nás vedla ke správnému jednání, abychom nezraňovali druhé.

Ve chvíli, kdy člověk zhřešil, a především, když se Boha začal bát a ukryl se před ním, a tím ztratil schopnost rozlišovat dobro a zlo, vnitřně se pomátl. Na to ukazuje vzájemné obviňování Adama a Evy. Toto naše vnitřní zmatení a pak ztráta správného směru života, pohnulo Boha k nové práci na obnově kvality lidského života. Když nás Bůh stvořil, dal nám úkol dozrát do dokonalosti, jakou má Bůh. Jsme stvořeni k obrazu Božímu. O tom také mluví poslední věta dnešního evangelia: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“. Boží dokonalost popisuje především věta: „Bůh je láska“. To znamená, že naše dokonalost má být dozráním do plné lásky. Připomnělo nám to dnešní první čtení: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“. A pak vysvětluje vyznám svatosti: „Miluj svého bližního jako sebe“.

Minulou neděli jsem mluvil o třech horách, na kterých nám Bůh postupně předával svou pomoc. První hora je Sinaj, kde nám Bůh dal Desatero, tuto stručnou instrukci, podle které máme jednat, abychom žili v lásce. Tuto instrukci od začátku nechápeme a neumíme plnit. Proto Ježíš ve svých promluvách a svědectvím svého života vysvětloval správný obsah Desatera. Během posledních nedělí a také dnes můžeme naslouchat Ježíšovu Horskému kázání a slyšet, jaké jednání nás přivede k lásce. Ježíš říká, že já musím přemýšlet, zda svým jednáním nepohoršuji svého bližního, že já mám udělat první krok ke smíření, že já mám konat dobro, a udělat více, než se ode mne žádá, a to nejen svým blízkým, ale i svým nepřátelům: Kdo ti chce vzít šaty, nech mu i plášť, když tě někdo nutí, abys ho doprovodil jednu míli, jdi s ním dvě. Za toho, kdo tě pronásleduje, se modli o hojné Boží požehnání.

To, co Bůh od nás žádá ve svých přikázáních, a co Ježíš zdůraznil svým slovem a svědectvím svého života, je nad naše možnosti a schopnosti. Nemáme sílu žít podle Božích očekávání. Možná se ptáte: Je Bůh spravedlivý, když žádá nemožné?

Musíme si jasně říci, že naše věčnost se může uskutečnit jenom v Bohu, protože jenom v Boží přítomnosti je možný život v duchu lásky, to znamená život, ve kterém už nebude jeden druhého ničit svým zlým jednáním. Když budeme žít našim starým způsobem života, navzájem se nakonec zahubíme. Tak vypadá náš současný život, stále nové konflikty, brutální využívání jeden druhého a podobně. Život nemá budoucnost tam, kde eskaluje zlo a násilí. Život má budoucnost jenom tam, kde v mezilidských vztazích roste láska. Lásku definoval Bůh ve svých přikázáních a Ježíš ji vysvětlil ve svém učení a dosvědčil svým životem. Takže k věčnosti nevede jiná cesta, než poslušnost Boží moudrosti, plnění Boží vůle. Zůstává nám otázka, kde máme vzít sílu, abychom takto dokázali jednat?

Jak jsem říkal, Bůh nám předal svou pomoc na třech horách. Nejprve na Sinaji, potom na hoře Blahoslavenství – místě Ježíšova Horského kázání a pak na Kalvárii – hoře Ježíšovy smrti na kříži. Na prvních dvou horách nám byla ukázána cesta k plnosti života, k věčnosti. Na třetí hoře, na Kalvárii, nám Bůh otevřel pramen milosti, abychom žili podle Božích pravidel a tak dozrávali v lásce. Ježíšova krev, prolitá na kříži a přijímaná ve svatém přijímání, je tím prostředkem, který očišťuje naše tělo pro přijetí Ducha svatého. A přítomnost Ducha svatého nás uschopňuje jednat v duchu lásky. Můžeme obrazně říci, že Duch svatý je v nás jako motor v autě. Auto bez motoru nepojede, podobně my bez pomoci Ducha svatého nebudeme žít láskou.

V dnešním druhém čtení nás svatý Pavel učí, že jako křesťané, to znamená pokřtění lidé, jsme chrámem Ducha svatého. Křest způsobí, že v nás může bydlet Boží Duch. Není to ale automatické. Tento chrám musí být svatý. Svatost našeho těla získáme rozhodnutím žít podle Božích pravidel. Jak bylo řečeno, sami ze sebe nemáme tolik síly, abychom konali svaté skutky, ale máme sílu se rozhodnout žít podle Boží moudrosti, podle učení Ježíše Krista. Jde o rozhodnutí následovat Ježíše, poslouchat ho a pak pokorně prosit o přítomnost Ducha svatého.

Když Duch svatý vidí naši upřímnou touhu po životě v lásce a slyší upřímnou prosbu o pomoc, udělá všechno, abychom to zvládli. Když jsme přijali svátost křtu, ale nechceme se řídit Boží moudrostí, nechceme následovat Ježíše a žijeme podle moudrosti světa, podle jeho mentality, zamezujeme prodlévání Ducha svatého v nás, bouráme tento chrám, který v nás Bůh postavil svátostí křtu a tím ztrácíme možnost dosáhnout věčného života.

Svatost, dokonalost na míru samotného Boha, nezískáme svým úsilím, ale je to ovoce přítomnosti Ducha svatého v nás a jeho práce, proto se každého dne modleme k Duchu svatému: jsem přece tvůj chrám, ať jsem místem tvého prodlévání, ať skrze tvou pomoc jednám stále více v duchu lásky.

Ohlášky 19.2.2017 7.neděle v mezidobí

7. neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

> Ve středu 22. února – svátek Stolce sv. apoštola Petra

> Ve čtvrtek 23. února – památka sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka

* Děkujeme všem, kteří pomohli při úklidu baziliky minulou středu.

* Ve středu 22. února bude po večerní mši svaté tradiční pobožnost ke svaté Ritě. Tato přímluvkyně v lidsky neřešitelných situacích chce také nám pomoci k vyřešení našich problémů. Je krásnou tradicí přinášet tři růže, které jsou při pobožnosti požehnány. Jedna růže zůstává u oltáře sv. Rity spolu s naší prosbou, druhou růži darujeme bližnímu v nouzi a třetí požehnanou růži si odnášíme domů.

* Příští neděli 26. února bude sbírka „Svatopeterský haléř“. Prostředky získané z této sbírky jsou určené k tomu, aby papež jménem církve přispěl obětem živelných katastrof, válečných konfliktů, uprchlíkům a dalším lidem v nouzi.

* Farnost Brno – Lesná sbírá padesátikorunové bankovky na podporu stavby kostela na Lesné. Tyto bankovky ztratí od 1. dubna svou platnost. Pokud takové bankovky máte a chcete podpořit tuto stavbu, přineste je do sakristie baziliky do středy 22. března. Děkujeme.

* Brožuru „Malý průvodce postní dobou“ připravilo jako každoročně Diecézní katechetické centrum. Můžete si ji zakoupit v sakristii baziliky za 5 Kč.

* Tradiční papírové pokladničky na postní almužnu, vydané Charitou, si můžete vyzvednout v sakristii baziliky.

* Křesťanské jarní prázdniny pro děti na téma „Asterix a Obelix“ nabízí středisko Archa – Rajnochovice. Bližší informace na vývěsce.

* Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden.

18.2.2017 sobota 6.týdne v mezidobí

Mk 9, 2 – 13

Dnešní evangelium popisuje událost proměnění Ježíše na hoře Tábor. Tři přítomní apoštolové viděli budoucí slávu lidského života. Na osobě Ježíše Bůh ukázal budoucí odměnu těch, kteří následují Ježíše. Ježíšovu podobu z hory Tábor obdržíme při našem zmrtvýchvstání.

V okamžiku, kdy se Ježíš proměnil, zjevili se Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s ním. Tento obraz ukazuje, že člověka do této nádherné skutečnosti vede poslušnost Božímu zákonu, kterou představuje Mojžíš a pak poslušnost celému poselství proroků, které zastupuje Eliáš. Ježíš řekl velmi jasně, že z Bible neodstranil ani písmeno, že platí každé slovo Bible.

Ježíš byl poslušný Boží vůli až do konce. Dovolil, aby se na něm splnilo všechno, co řekl Bůh skrze Mojžíše a proroky. Pokud chceme dojít do jasu budoucí slávy, musíme žít věrně podle Božích přikázání, podle Boží vůle.

Petr, když vidí proměněného Ježíše a s ním Mojžíše a Eliáše, chce udělat tři stany. Je to obraz, který ukazuje naši lidskou touhu. Chceme už tady na zemi mít nebe. Na to Bůh velmi rychle a neochvějně odpověděl, že ne. Tato zem nikdy nebude nebem.

Tato zem je jen cestou, místem putování, nic víc. Nebe, náš proměněný život, je úplně novou skutečností, kterou Bůh přichystal u sebe. Tam musíme dojít. Tábor ukazuje, že apoštolové nejsou proměněni. Zde na zemi naše proměnění není možné. Proto Bůh tak jednoznačně odpovídá.

Na cestě k našemu proměnění nám Bůh dává svou jedinou, ale nejúčinnější pomoc, kterou je Ježíš Kristus a doporučuje nám, abychom Ježíše poslouchali. To, co svět udělal Janu Křtiteli, který byl oním předpověděným Eliášem, to, co svět udělal Ježíši Kristu, bude dělat i nám, kteří jsme se rozhodli kráčet k našemu proměnění, k věčnému životu v Bohu.

Pro nás už platí Ježíšovo zmrtvýchvstání. Z této události máme čerpat sílu na cestě našeho putování. Když přijde únava, když jsme pronásledováni, měli bychom znova a znova přemýšlet, co znamená vstát z mrtvých. Kéž nás neustále provázejí události z Ježíšova života, zvlášť jeho kříž a zmrtvýchvstání. Potřebujeme schůzky, jako například čtvrteční setkání s Biblí, které nám pomohou pochopit to lépe.

16.2.2017 čtvrtek 6.týdne v mezidobí

Mk 8, 27 – 33

U Césareje Filipovy Petr vyznává základní pravdu o Ježíši z Nazareta, že Ježíš je Mesiáš. Co tím říká, co to znamená pro nás?

Mesiáš přichází, aby nás lidi zachránil od každého zla a především od věčné záhuby. V pozemském životě neustále poznáváme, že jsme v mnoha aspektech omezeni. Neumíme se vyrovnat s našimi nemocemi, s naší přecitlivělou emocionalitou, se smrtí, stále prohráváme ze zlem, které na nás útočí. Potřebujeme pomoc. Úkolem Mesiáše je, aby nás vysvobodil z každého zla a předal nám věčnost.

Lidé měli o Ježíši z Nazareta různé názory. Byl považován za někoho výjimečného. Ale pravdu vypověděl jenom Petr. Bůh našel v jeho srdci otevřenost správně pochopit osobu Ježíše z Nazareta, proto dostal milost vyznat v Ježíši Mesiáše. Petr nám předal světlo, které nejvíce potřebujeme, protože setkání s Mesiášem řeší všechny naše problémy na zemi. Nepomůže nám nějaký výjimečný člověk, nám může pomoct jenom Mesiáš, Ježíš z Nazareta. Každý z nás potřebuje svědectví někoho takového, jako byl Petr, který nám pomůže pochopit význam Ježíše Krista.

Velikou tragédií jsou falešná svědectví a informace o Ježíši Kristu. Můžeme krásně mluvit o Ježíši, ale když to není pravda, je to nejhorší, co může být. Na to ukazuje Petrova další řeč, kdy začíná vymlouvat Ježíši jeho utrpení a smrt. Ježíš ho srovnává se satanem, to znamená s nejhorším pokušením.

Můžeme zakusit největší životní neštěstí, ale když budeme přivedeni k Mesiáši, dostaneme potřebnou pomoc. Když ale nám ukázaný Mesiáš není pravdivý, zlo s námi může udělat všechno. Proto je velmi nutné slyšet pravdu o Mesiáši.

Událost u Césareje Filipovy nám také jasně ukazuje, že pravda o Ježíši nekoexistuje s našimi nápady, kterými si sami chceme vyřešit své problémy. Ježíš žádá uznání své jedinečnosti. Bůh tam jednoznačně řekl: buď Ježíš, nebo žádná pomoc.

Na začátku křesťanského života stojíme před dvěma rozhodnutími. Za prvé se musíme zříci všeho, co vede k hledání duchovní pomoci mimo Ježíše, kde se člověk otevírá nějakým silám, moci a duchovní energii, kde hledá zdraví, životní úspěch, nebo věčnost. Za druhé vyznáváme, že Ježíš Kristus, ten Ježíš z Nazareta, který zemřel na kříži a po třech dnech vstal z mrtvých, je našim osobním Pánem a Spasitelem. Je to rozhodnutí, úplně se svěřit Ježíši Kristu. Jako křesťané bychom měli tato rozhodnutí vědomě udělat a opravdu podle nich žít.

12.2.2017 6.neděle v mezidobí

Sir 15, 16 – 21; 1 Kor 2, 6 – 20; Mt 5, 17 – 37

V historii lidstva existují tři hory, na kterých Bůh zjevil svou výjimečnou lásku k člověku, když předal pravidla pro dobrý lidský život. Bůh sdílí svou moudrost a rady, jak šťastně jít svou životní cestou.

První horou je Sinaj, kde nám lidem Bůh dal Desatero, ukázal směr správného lidského života. Desatero jsou slova velké Boží lásky. Člověk proniknutý sobectvím se špatně orientuje, špatně rozlišuje dobro a zlo. Jednáme špatně, zraňujeme se navzájem. Bůh nám předal v Desateru svou moudrost, aby naše jednání bylo správné a spravedlivé.

Desatero nejčastěji vnímáme jako omezení naší svobody, obtíž, zbytečný požadavek, s kterým se neumíme vyrovnat. Nenacházíme v sobě sílu jednat podle těchto Božích slov. Církev říká, že Desatero je užitečné a dobré, ale nenacházíme sílu takto jednat. Máme jenom výčitky svědomí.

Druhá hora, na které nám Bůh znovu sdělil svou moudrost, je hora u Galilejského moře, Hora blahoslavenství. Na této hoře Ježíš přednesl své Horské kázání. Sdělil nám Desatero v ještě náročnější podobě. Neusnadnil nám nic, ale zvedl nároky až nad hranici lidských možností. Ježíš od nás žádá dozrání k dokonalosti na míru samotného Boha. Máme být svatými jako je svatý sám Bůh.

Uvědomme si znovu Ježíšova slova Horského kázání: V našem životě máme být chudí v duchu, to znamená opravdu pokorní v chápání svého postavení. Když něco vlastním, mám nějaké schopnosti, je to Boží dar, o který se mám velkoryse podělit s každým potřebným člověkem. Mám být smutným až plačícím nad odchodem druhých od Boha. Jsem tichý, protože nekřičím o nespravedlnostech druhých, ale sám se snažím být člověkem spravedlivým a milosrdným. Jsem tvůrce pokoje, protože svým viníkům všechno odpouštím. Mám srdce čisté, protože v něm není závist, žárlivost, vztek na druhé, protože nemám špatná slova ve svých ústech. Na zlo odpovídám dobrem, mám neustále na rtech Ježíšovou modlitbu: Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí.

V dnešním evangeliu Ježíš ještě více zdůrazňuje své nároky. Spravedlnost křesťanů má být mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů. Bližního zabíjím už tím, že ho zatracuji. Zbavuji se možnosti setkat se s Bohem, když vím, že můj bratr má něco proti mně. Je mou povinností smířit se s ním. Mám se snažit velmi rychle s protivníkem dohodnout. Každý žádostivý pohled na cizí ženu je už smrtelným hříchem cizoložství. V Ježíšově církvi také není možný rozvod. Křesťan nepřísahá, protože jeho slovo je jednoznačné, ano je ano a ne znamená ne.

Když se na tento Ježíšův Dekalog, zdůrazněný v Horském kázání, poctivě podíváme, musí nás šokovat, protože podle něho nejsme schopni žít. Nemáme sílu, abychom podle těchto Ježíšových slov byli schopni jednat.

Ježíš na začátku svého Horského kázání řekl, že ten, kdo podle toho jedná, je blahoslavený, to znamená šťastný. Často si myslíme, že podle těchto Ježíšových pravidel se mají chovat druzí. Ale Ježíš jasně řekl, že se takto mám chovat já. Je to nárok na mě osobně.

Když jsou Ježíšovy požadavky tak náročné, vyvstává otázka, zda Ježíš nevyjádřil ve své řeči u Galilejského moře jenom své zbožné přání, jen krásný sen o lidském životě na zemi.

Aby tato pravidla platila pro náš pozemský život, máme na zemi třetí horu – Kalvárii. Je to místo, na kterém Ježíš z Nazareta dokončil svůj pozemský život podle těch pravidel, která ohlásil ve svém Horském kázání. Tam na Golgotě se Ježíš postavil mezi své učedníky a zákon, mezi křesťany a možnost jednat podle jeho pravidel a neslučitelné spojil. Ježíš neřekl: dal jsem vám vzor, abyste stejně jednali

vlastní silou. Ježíš nepostavil svá pravidla mezi nás a sebe. Mezi svá pravidla a nás postavil svůj kříž. Ježíš ta pravidla na kříži úplně naplnil.

Když se rozhodneme žít podle Ježíšových slov, a uvěříme, že je to cesta k šťastnému životu, k naší věčnosti, otevřou se nám dveře ke společenství s Ježíšem, a toto společenství s Ježíšem mě otevírá pro působení Ducha svatého. A on má moc všechno uskutečnit. Když dovolím Duchu svatému působit v mém životě, učiní, že budu radostně následovat Ježíše. A budou pro mě také platit slova z dnešního druhého čtení, že zakusím to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno, co Bůh připravil těm, kdo ho milují.

Bůh položil před námi život a smrt, štěstí a neštěstí. Dal nám svou moudrost, nejprve na hoře Sinaj v Desateru předaném Mojžíšovi a pak v Ježíšových slovech, zvlášť v jeho Horském kázání. Chceš-li, můžeš jednat podle Božích přikázání, podle Ježíšových pravidel, je v tvé moci zůstat věrným. Společenství s Ježíšem je pro každého z nás dostupné, vyžaduje jenom jasné rozhodnutí následovat ho.