Ohlášky 12.2.2017 6.neděle v mezidobí

* Dnes, 12. února po každé mši svaté bude v naší bazilice udělována svátost pomazání nemocných. Je to velmi důležitá Boží pomoc v nemoci a ve stáří. Není to poslední pomazání, protože něco takového v církvi neexistuje. Poslední službou umírajícím je eucharistie. Svátost pomazání nemocných se opírá o slova z listu apoštola Jakuba: “Je mezi vámi někdo nemocný? Ať pozve kněze, aby se nad ním modlil a pomazal ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného.“ Neostýchejte se přijmout tuto Boží pomoc.

* Seznam pravidelných pastoračních setkání je na vývěsce. Srdečně vás všechny zveme, zapojte se podle svých možností a potřeb. Boha ve svém životě nepotkáme, když mu svobodně nedarujeme svůj čas a srdce.

* Prosíme farníky o pomoc při úklidu baziliky ve středu po mši svaté.

* Příští neděli 19. února bude sbírka na další práce při opravě baziliky. Za vaše dary Pán Bůh zaplať.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden.

9.2.2017 čtvrtek 5. týdne v mezidobí

Mk 7, 24 – 30

Dveře k setkání s Bohem nám otevírá víra. Setkat se s Bohem a jeho milostí může jen člověk, který věří, že Bůh je, že je absolutní dobrotou, že nás neponechá napospas zlu, které na nás doléhá. Bůh ze své strany otevřel všechny cesty, aby nám mohl vždycky pomáhat.

Jak výše uvedená slova souvisí s dnešním evangeliem, kde Ježíš odmítá poskytnout pomoc ženě, která prosí za svou dcerku posedlou zlým duchem?

Tato žena, když se dozvěděla o Ježíši, hned k němu přišla, padla mu k nohám a prosila. To ukazuje na veliké odhodlání, na velkou pokoru. Ježíšova odpověď je dodnes šokující: „Nech najíst napřed děti! Není přece správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“. Z lidského pohledu můžeme říci, že tím významně degraduje důstojnost této ženy, ukazuje také, jako by Bůh rozděloval lidi na hodné a nehodné jeho milosti.

Tato Ježíšova slova nás mohou pohoršit, ale Ježíš skrze ně ukazuje na podstatnou pravdu o nás. Nechceme si přiznat, že od Boha nemáme na nic nárok. Člověk se už na počátku rozhodl žít bez Boha a dodneška to opakuje. Náš hřích to dokazuje. Všechno zlo, které zakoušíme, naše limity jsou důsledkem zvoleného hříchu. A navzdory tomu si myslíme, že Bůh je povinen uklidit náš nepořádek, naše smetí, je povinen napravit každé naše selhání, naše životní havárie.

Bůh to chce udělat a dokonce rád, ale pod podmínkou, že ho o to pokorně poprosíme s vědomím, že jsme zhřešili my, že jsme celý ten nepořádek ve svém životě a v životě druhých udělali my, a že to nejsme schopni sami napravit. Žena z dnešního evangelia si je úplně vědoma svého postavení, že jí pomoc nenáleží. Ježíšova slova ji nepohoršila. Ona věděla, že je možné Boha požádat o cokoli, že Bůh je dobrý, že chce člověku potřebné darovat.

Syroféničanka nás učí, že k víře patří vědomí, že Boha nemůžeme ničím nutit nám pomáhat. Boha nedonutíme svou zbožností, askezí a náboženským chováním k plnění naší vůle. Ale víra, že Bůh je dobrý, a tím neodmítá naše upřímné, pokorné prosby, je tou přistávací plochou, na které přistává Boží pomoc.

5.2.2017 5. neděle v mezidobí

1 Kor 2, 1 – 5; Mt 5, 13 – 16

Dnešní evangelium přináší další část Ježíšova Horského kázání. Tato Ježíšova řeč je určena jeho učedníkům. To znamená, že se to týká jen křesťanů. Křesťan je ten, který se rozhodl být Ježíšovým učedníkem. Ježíš říká velmi důležitou věc: Podstatným úkolem křesťana je být pro svět solí a světlem: Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa“. Je to obrovská odpovědnost, kterou Ježíš vložil na naše ramena.

Ježíš neříká, že máme být solí, že máme mít něco, co touto solí je, ale řekl jednoznačně, že jsme jako křesťané sůl. To je naše křesťanská totožnost, naše pozemské poslání. Solí země není Ježíš, ale my, křesťané.

Sůl je prostředek, který potraviny konzervuje před hnilobou. Takže křesťané jsou pro svět poklad, jsou nepostradatelnými, jsou nejvzácnějším, nejdražším, co země má, bez čeho země nemůže dále existovat. Důsledkem hříchu je smrt, nejlépe to ukazuje choroba malomocenství, kde tělo člověka postupně hnije a umírá. To, co zastaví hnilobu, je sůl. Hnilobu světa mohou zastavit jen křesťané. Sůl, kterou je křesťan, udržuje zemi, země trvá jenom díky křesťanům. Avšak za podmínky, že si sůl zachová očistný účinek – slanost. Kvůli sobě a kvůli zemi musí sůl zůstat solí, křesťan musí zůstat tím, čím se na základě Kristova povolání stal. Sůl musí solit, a tím očišťovat a konzervovat.

Ježíš stále říká svým učedníkům, nám křesťanům: „Vy jste sůl“ nikoli: Máte být solí! Učedníkům se neponechává na jejich vůli, zda solí být chtějí, nebo nechtějí. A neapeluje se na ně, aby se solí země stali. Učedníci však solí jsou, ať chtějí, nebo nechtějí, z moci povolání, které je zasáhlo. Vy jste sůl – nikoli máte sůl.

Může se stát, že sůl pozbude chuť, že přestane solit. Přestane účinkovat. Pak už opravdu není k užitku a nezbývá, než ji vyhodit. To je zhodnocení soli. Všechno musí být osoleno. Když sůl pozbude chuť, už ji nezíská zpět. Všechno, i nejzkaženější látka, může být solí zachráněno, ale sůl, která pozbyla chuť, je zkažena beznadějně. Země má být zachráněna prostřednictvím církve, prostřednictvím opravdového života křesťanů, avšak církev, konkrétně křesťan, který přestává být křesťanem, je beznadějně ztracen. Ježíš Kristus nám přikazuje být solí země, nebo budeme zatraceni.

Ježíš dále říká, že účinek soli je viditelný, září světlem svého působení: „Vy jste světlo“ – opět nikoli: Máte se stát světlem. Opět také neplatí: Vy máte světlo, nýbrž: Vy jste světlem! Světlem tedy není něco, co nám křesťanům bylo svěřeno, například vyučování o křesťanských hodnotách, o pravdách víry, ale světlem jsme my sami. Ten, který o sobě výslovně prohlásil: „Já jsem světlo“, řekl to samé o totožnosti učedníků: Vy jste světlo celým svým životem.

A poněvadž už světlem jsme skrze přijetí svátosti křtu, nemůžeme už zůstat skryti, i kdybychom snad chtěli. Světlo svítí, a město na hoře nemůže být skryto. Ježíš však říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“.

Tady vyvstává otázka: o jakých dobrých skutcích Ježíš mluví.

Vysvětlil to ve svých blahoslavenstvích. Dobrý skutek konáme, když jsme chudí v duchu, když pláčeme nad odchodem druhých od Boha, když v tichosti umíme snášet špatné jednání druhých vůči nám, když lačníme a žízníme po spravedlnosti, když se snažíme být milosrdní, když jsme lidmi čistého srdce, když jsme tvůrci pokoje, protože z celého srdce odpouštíme všechno svým viníkům, nepřičítáme bližním jejich špatné skutky. Ježíš těmito slovy popsal své jednání. On podle těchto slov žil.

A také řekl, že když jej v tom budeme následovat, budeme blahoslavenými, to znamená šťastnými. To, co nám Bůh, co nám Ježíš nabízí, nepřijímáme jako nejlepší řešení, vidíme v tom jen další obtíže a omezování. Nechápeme, že Ježíšova pravidla nám zajišťují šťastný život, že jsou základem a podstatou našeho úspěšného života.

Nebudeme solí, nebudeme světlem, pokud lidé neuvidí, že radostně následujeme Ježíše. Musíme nejprve pochopit, že Ježíšova pravidla pro náš život na zemi jsou ta nejlepší a pak se vydat ve stopách Ježíše. A když se rozhodneme následovat Ježíše, Bůh nám dá Ducha svatého, který nás svou přítomností správně povede Ježíšovou cestou. O tom mluví svatý Pavel v dnešním druhém čtení: „Moje řeči a kázání nezáležely v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží a ne na moudrosti lidské“.

Když se rozhodneme následovat Ježíše, když uvěříme, že Ježíšova pravidla jsou základem našeho šťastného života na zemi, zakusíme moc Ducha svatého a tak budeme pro tuto zemi solí, pro tento svět světlem. Až tak je to jednoduché.

Ohlášky 5.2.2017 5.neděle v mezidobí

5. neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

* V pondělí 6. února – sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků

* V pátek 10. února – Památka sv. Scholastiky, panny

* V sobotu 11. února – Památka Panny Marie Lurdské

Seznam pravidelných pastoračních setkání je na vývěsce. Srdečně vás všechny zveme, zapojte se podle svých možností a potřeb.

Děkujeme farníkům za pomoc při úklidu baziliky, betléma a stromků.

V sobotu slaví Církev památku Panny Marie Lurdské, proto bude příští neděli 12. února v naší bazilice po všech mších svatých udělována svátost pomazání nemocných. Je to velmi důležitá Boží pomoc v nemoci a ve stáří.

Otec Wit a komunita augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden.

4.2.2017 první sobota v měsíci

Mk 6, 30 – 34

Bůh se stal člověkem, aby nám pomohl dobře a úspěšně prožít život na Zemi, a především, aby nám mohl dát život věčný. Bez Boží pomoci nejsme schopni překonat zlo, které nás neustále ovlivňuje, nejsme schopni překonat smrt.

Jsme často pyšní, nafoukaní, nechceme respektovat své hranice, svou bezmoc vůči zlu, nechceme uznat svá pochybení, svá provinění. Nadto si myslíme, že jsme si Boží pomoc zasloužili, že je nám Bůh zavázán pomáhat. Stále více žijeme mentalitou zábavy, nebereme vážně své životní úkoly a povinnosti, a myslíme si, že můžeme jiné využívat pro svou zábavu. Bůh má povinnost všechna naše selhání uklidit. Jsme uražení na Boha, když po nás neuklízí. A odcházíme od něj, když neplní naše přání.

Setkáváme se také s míněním, že nás Bůh trestá, že nám posílá stále nové kříže, že Bůh dopouští na člověka utrpení. Je to naše vnitřní potřeba přičítat Bohu zlo, abychom se zbavili výčitek svědomí a získali klid. Netušíme, že nás takové smýšlení a řeči odvádějí od Boha, a zbavujeme se tak Boží ochrany.

V Bohu není žádné zlo. Bůh nám nepřidává žádné utrpení, netouží nás ničím dalším zatížit.

Vysvětlení potřebuje také naše zkušenost Boží nepřítomnosti. Potřebujeme Boha, modlíme se o pomoc a Boha nenacházíme.

Ježíš přicházel k lidem, aby se mohl s nimi setkat a sloužil jim svou pomocí: uzdravením, potěšením, osvobozením od působení zlého ducha. Ale také se často vzdaloval, chodil na opouštěná místa, na nějakou horu. Lidé ho museli hledat a najít. O tom nám vypráví dnešní evangelium. Ale lidé se opravdu snažili Ježíše najít, aby se s ním setkali a získali potřebnou pomoc.

Naše zkušenost s touto takzvanou Boží nepřítomností má především výchovný smysl. Boží dary jsou vždy velké, potřebují rozšíření kapacity našeho srdce. Naše srdce musí být velké, aby mohlo přijímat Boha. Musíme být vyškoleni, dobře vycvičeni, abychom byli schopni přijmout Boží milost. Výuka zpočátku nebývá příjemná činnost. Přáli bychom si, aby nás Boží pomoc stála co nejméně úsilí i peněz. Ale Bůh žádá víc, často hodně práce na sobě. Žádá, abychom častěji přicházeli na mši svatou i ve všední den, na modlitební setkání, například na růženec před mší svatou, na setkání s Biblí, zúčastnili se nějaké pouti a podobně. Často k získání Boží pomoci nestačí jen nedělní mše svatá, jde o něco víc. Když někoho mám rád, vyhledávám ho, a chci s ním být co nejčastěji.

Při obraně Brna před švédskou armádou přišla Boží pomoc v poslední chvíli. Bůh velmi často jedná tímto způsobem a my potřebujeme vytrvat v naději, neztratit víru v Boží pomoc. Našemu městu skutečně pomohla Panna Maria skrze Svatotomskou ikonu. Dodnes je tato ikona uprostřed nás. Když máme problém vytrvat v důvěře v Boží prozřetelnost, v to, že Bůh nás nenechá napospas zlu, že nám jistě pomůže, můžeme se obrátit k Palladiu města Brna, a prosit Pannu Marii o pomoc, o sílu vytrvat ve víře v Boží milost. Proto se tady každou první sobotu v měsíci setkáváme na mši svaté.

2.2.2017 Svátek Uvedení Páně do chrámu

Lk 2, 22 – 40

Na dnešní svátek Uvedení Páně do chrámu čteme o dalších událostech, které ukazují a otevírají cesty k setkaní člověka s Bohem. Bůh k nám přichází v Ježíši z Nazareta. Je to stálá veliká Boží provokace pro náš rozum, pro naše pochopení náboženství. Dnes před námi stojí Bůh v dítěti velmi chudých rodičů. To, že se Bůh stal dítětem, můžeme ještě pochopit, ale tato chudoba velmi provokuje. Událost Uvedení Páně do chrámu říká, že se Bůh oficiálně, veřejně zjevuje vyvolenému národu, ale přichází jako zvláštní světlo, které více zahaluje, než osvěcuje. Toto světlo uviděli jen dva staří lidé: Simeon a prorokyně Anna. Nic zvláštního se neděje ani během Ježíšova veřejného působení. Ježíš končí na kříži v plném opovržení. Jen několik osob mu zůstalo věrných. Není to reflektor, který září na Boha, je to jen pronikavé světélko, které vidí lidé se srdcem podobným Simeonovi a Anně.

Maria slyší z úst Simeona proroctví: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat….., aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí“. Světlo, které přinesl Ježíš, má za úkol odhalit opravdové touhy našich srdcí, má ukázat, jaký je náš vztah k Bohu, jaké místo má v našem srdci Bůh. Ježíš odhaluje, jaký máme zájem o Boha.

Co způsobuje, že člověk Boha potřebuje, že se s ním chce člověk setkat?

O Simeonovi je řečeno, že „to byl člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý“. Člověk spravedlivý umí rozlišovat mezi dobrem a zlem. Nebojí se pravdy o sobě, umí uznat svá omezení, ví, že se sám nespasí. Myslí a jedná objektivně. Člověk bohabojný dobře ví, kým je Bůh a kým je on. Zná rozdíl mezi sebou a Bohem. Je opravdu pokorný. Člověk, který očekává potěšení Izraele, zná Boží slovo, ví, jaké sliby Bůh dal, co chce pro člověka udělat a tak člověk touží po naplnění Boží vůle. Když je člověk spravedlivý, bohabojný, očekávající Boží potěšení, přichází Duch svatý a může prodlévat v jeho srdci a vést člověka k plnému setkání s Bohem, k přijetí daru spásy.

Co člověka dělá spravedlivým, bohabojným, toužícím po naplnění Božích zaslíbení a tak otevřeným pro přítomnost Ducha svatého, je postoj prorokyně Anny, která neustále prodlévala v chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami. Je to popis života, kde člověk dává Boha na první místo.

Simeon a prorokyně Anna jsou lidé, kteří pochopili, že my lidé potřebujeme světlo, které nás přivede k získání Božího daru spásy, a tak měli otevřené oči, aby Boží světlo, zahalené tímto chudým dítětem, uviděli. Uvidět Boží světlo a najít cestu k Bohu a jeho daru spásy není samozřejmé. Potřebujeme se zamilovat do prodlévání na modlitbách v kostele. Potřebujeme i asketické úsilí. Touha po Bohu v našem srdci musí stále růst. Ať nám to svíčka hromnička neustále připomíná.