Duchovní obnova pro členy Augustiniánského řádu

BRATŘI AUGUSTINIÁNI NA DUCHOVNÍM CVIČENÍ na Starém Brně.

Augustiniánské opatství na Starém Brně bylo od 6. do 10. března sídlem duchovních cvičení pro augustiniánské řeholníky z České republiky (Praha a Brno), z Polska (Varšava a Krakow) a Slovenska (Košice). My augustiniáni ze střední Evropy se setkáváme pravidelně každý rok, abychom věnovali několik dnů duchovní obnově. Zúčastnilo se nás celkem osmnáct členů Řádu.

Naši duchovní obnovu vedl Otec Luciano di Michieli, provinciál Italské provincie. Hlavním tématem byl „Ježíš, jediná naše láska, cesta a míra“. Exercicie byly zaměřeny velmi prakticky: spíš než teoretické úvahy, různá témata k meditaci směřovala k tomu, abychom obnovili – jako zasvěcené osoby – náš vztah s Bohem. Bylo patrné biblické vzdělání Otce Luciana. Prameny jeho exercicie vycházely z Božího slova a ze Svatého Augustina. A spolu s nimi, jak nám on sám prozradil, se nechal inspirovat vietnamským kardinálem van Thuanem (+ 2002), který je současně v procesu blahořečení a byl 13 let uvězněn komunistickým režimem.

Účastníci si zvlášť ocenili meditace, které se týkaly víry (o modlách, které nás mohou vzdálit od pravého Boha a o pravé víře jako přilnutí k Panu Ježíši). Také nás zaujala úvaha o putující církvi jako „tajemství trpělivosti“, ve které ve stopách svatého Augustina jsme mohli pochopit trpělivost jako aktivní postoj.

Opatství na Starém Brně byla oázou klidu uprostřed města, a místní řeholní komunita se o nás velmi pohostinně starala. Krásnou příležitostí k poděkování Pánu Bohu se stala úterní oslava 89. narozenin našeho seniora, brněnského Otce Jana Budila, který byl radostný jako vždycky.

Také jsme měli možnost se setkat s farním společenstvím, s nímž jsme sloužili mši svatou ve čtvrtek, u oltáře Panny Marie Svatotomské.

Kéž nám Bůh dá s její přímluvou milost rozvinout duchovní plody naší duchovní obnovy.

(FOTO)

8.3.2017 středa 1.postního týdne

Lk 11, 29 – 32

Jonášovo znamení, ke kterému se Ježíš odvolává, je Ježíšovo zmrtvýchvstání. Lidé hledali a stále hledají nějaké události, nějaká znamení, která jasně potvrdí pravdu o Ježíši, že je Mesiáš. Během svého prodlévání na zemi Ježíš konal různá znamení, různé zázraky. K těm nejdůležitějším patří uzdravení slepého od narození, když na dálku uzdravil sluhu setníka z Kafarnaa, když vzkřísil Lazara, čtvrtý den po smrti, když rozmnožil chléb. Takové zázraky konal na zemi jen Ježíš. Nikdo jiný takové činy nevykonal. Ale nikoho to nepřesvědčilo s výjimkou Panny Marie. O tom vypovídá postoj lidí na křížové cestě a po ukřižování Ježíše, kde nikdo nic nepochopil.

Proto Ježíš mluví o znamení Jonáše, poukazuje na své zmrtvýchvstání, na to jediné znamení, které mluví za všechno. V to, že Ježíš je Mesiáš, věříme až skrze událost jeho vzkříšení. Není to stejné, jako s Lazarem. Ježíš se po své smrti nevrátil do minulého života, jeho nový život získal nepředstavitelně novou kvalitu. Je to jediná událost, která převyšuje všechny dosavadní. Prázdný hrob, kde leželo mrtvé tělo člověka, nenachází na této zemi srovnání.

Takže máme znamení, které jednoznačně potvrzuje pravdu o Ježíši, že je Mesiáš, že Ježíš z Nazareta má moc nám dát život věčný. V přijetí této pravdy máme jeden problém, chybí nám ochota naslouchat jeho slovům, podřídit se jeho vedení. Náš podstatný lidský problém je neposlušnost Bohu. Ačkoliv stále ve svých modlitbách opakujeme: Buď vůle tvá, zůstáváme stále na rovině zbožných přání.

Ježíš nás napomíná příkladem královny z jihu, která vynaložila velké úsilí, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a pak příkladem Ninivanů, kteří poslechli Jonášovo napomenutí. Když se našli lidé, které přesvědčilo lidské slovo, v jednom případě vyzývající k obrácení a v druhém nabízející životní moudrost, oč více bychom měli věřit slovům: Ježíš vstal z mrtvých, je naživu.

I když se na naší Zemi stalo něco tak neuvěřitelného, přesto neustále hledáme něco víc, ještě další znamení. Ve skutečnosti jde o otázku naší poslušnosti Bohu, poslušnosti jeho slovům, jeho znamením.

Zeptejme se sami sebe: Jsme opravdu ochotni úplně Boha poslouchat?

7.3.2017 úterý 1.postního týdne

Mt 6, 7 – 15

Evangelium nám opět přináší instrukci, jak se modlit. Ježíš ve svém výkladu upozorňuje, že kvalita křesťanské modlitby nezávisí na množství slov, ale na upřímnosti a ryzosti proneseného slova. V naší modlitební praxi často přidáváme: další korunku, litanie a tak dále. Myslíme si, že když najdeme nějaký skvělý modlitební text, pomůže nám otevřít dveře do nebe, přinese nám požehnání. Takto smýšlejí pohané. Ježíš nás učí, že v křesťanské modlitbě je podstatné znát význam slov, která se modlíme.

Na začátku modlitby musíme vědět, k jakému Bohu se obracíme, musíme dobře znát jméno Boha. My křesťané se neobrátíme k nějaké neznámé bytosti. Bůh má jméno Otec. Malá Terezička to vyjádřila velmi krásnými slovy: Bůh je dobrý tatínek. Měli bychom vědět, že Bůh je láska, že nám od něj nic zlého nehrozí. Když se k Bohu obrátíme, nemáme se ho bát.

Bůh je v nebi. To znamená, že je úplně nad realitou země. On je nad každou skutečností, která se děje na zemi, i v našem životě. Všechno, co se děje na zemi, je podřízeno jeho vládě.

V další větě říkáme: posvěť se jméno tvé. Bůh chce, aby jeho jméno, jeho osoba vyzařovala z našich životů svou velikost, krásu a dobrotu. Křesťanský život má ukazovat velikost Božích milostí, štěstí, které dostáváme při setkání s Bohem.

Prosba: Přijď království tvé je spojena s rozhodnutím: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Boží království začíná tam, kde se člověk přestává Boha bát, věří v Boží dobrotu, důvěřuje Boží moudrosti a pak podle ní začíná jednat.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Tato věta ukazuje na víru v Boží prozřetelnost. Jde o vnitřní přesvědčení, že se Bůh o všechno postará, že nenechá své věrné zahynout v nouzi.

A odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Bůh každou svou pomoc podmiňuje naší ochotou odpustit všechno a všem. To znamená, že nemohu ve svém srdci pěstovat závist, žárlivost, sebelítost a podobně.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Bůh nás nepokouší, sám nepodléhá pokušení, není vystaven pokušení. Neustále nás chrání před zlem. Bůh si s námi nepohrává, neposílá na nás nějaké zlo. Bůh je láska, a láska ze své podstaty nemůže učinit žádné zlo.

Když se modlíme, musíme věřit v Boží nekonečné dobro.

5.3.2017 1.neděle postní

Gn 2, 7 – 9; 3, 1 – 7; Řím 5, 12 – 19; Mt 4, 1 – 11

Evangelium z první neděle postní nám přináší zprávu o pokušení Ježíše na poušti. Ježíš se postil čtyřicet dní a pak byl pokoušen Satanem. Pokušení Ježíše je dalším důsledkem toho, co se stalo v ráji. O tom vypraví první čtení, když popisuje první hřích člověka. Adam a Eva podlehli nabídce „hada“ a jedli zakázané ovoce. A tak v dějinách lidstva začíná tragédie. Po vstupu člověka do vztahu s hadem končí ráj.

Had z první knihy Mojžíšovy je obrazem duchovní bytosti, která nese jméno satan, ďábel, zlý duch, démon a podobně. Církev ve svém učení, když se opírá o Boží zjevení, uznává reálnou existenci osoby zlého ducha, kterého obvykle nazývá Satan. Papež Pavel šestý v jednom ze svých projevů, řekl toto: Ať vás nepřekvapí naše odpověď, že je příliš prostá, může se vám dokonce zdát pověrčivá a nereálná. Jednou z největších potřeb církve je dnes obrana proti zlu, které se nazývá Satan.

Ježíš, když mluví o této největší hrozbě, kterou je Satan, říká, že on je vrah, otec lži, ten, který chce člověka úplně zničit, který ho od samého počátku podvádí. Ježíš, když mluví o satanovi, když před ním varuje, nechce nás strašit, ale ukázat na existenci našeho hlavního nepřítele, před kterým bychom měli být opatrní, abychom nepodlehli jeho svodům, a tím neztratili radost života, našeho štěstí, zdraví a dobrých mezilidských vztahů.

Síla Satana nespočívá v tom, že je roven Bohu. On je také jen tvor. Jeho síla spočívá v tom, že člověk souhlasí s jeho přítomností a působením ve svém životě. Moc Satana se obvykle zvyšuje úměrně s narůstající spoluprací člověka. Tato spolupráce vede k různému zotročení, ale vždy s tragickým koncem, protože ničí lidskou krásu, svobodu, radost ze života, harmonii, pak vede k depresím, sebevražedným myšlenkám a dokonce i k sebevraždě. Katolická démonologie, to je věda o působení zlého ducha, mluví o různých stupních působení Satana na člověka. Je to velmi nebezpečné pro duševní a fyzické zdraví člověka.

Lidé, když slyší o Satanovi a mají uznat jeho existenci, často se obávají, že upadnou do nějakých pověr nebo předsudků. Ale právě život bez správného duchovního rozlišování je prosycen pověrami a předsudky. Jakoby se smějeme, ale věříme, co řekla vědma. Čtení horoskopů považujeme za relaxaci a zábavu, ale věříme těmto nesmyslům. Jakým obsahem krmíme dnes naše děti, samozřejmě Harry Potterem, což znamená, skutečným světem magie, kouzel a věštění. Tato kniha je jasnou instrukcí, jak moje dítě může používat tyto záhadné síly. A nemyslíme vůbec na to, že to může rozbít jeho osobnost, zničit jeho emocionalitu. Navštěvujeme energoterapeuty, protože chceme být zdraví. Cvičíme jógu a věnujeme se východním meditacím. Ale důležitá je otázka, zda nám to pomáhá vrátit zdraví, vnitřní klid, nebo se ve skutečnosti vystavujeme dalším nemocem, dalšímu vnitřnímu ztroskotání? Exorcisté varují také před duchovním nebezpečím při výcviku východních bojových umění. Není to jen fyzické cvičení, ale především rituály zasvěcující do východních náboženství.

Velmi lehce přijímáme nejrůznější novinky z oblasti okultismu, esoteriky a parapsychologie. Ale nevíme, co řekl Bůh ve svém slově, kde jednoznačně varuje: „Ať u tebe nenajde sluchu věštec zabývající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti“. Dnes nejsme schopni rozlišovat v duchovním světě, jen obtížně vidíme a uznáváme, že existuje duchovní svět zla, kde se skrývá náš hlavní nepřítel – Satan, ďábel. Zde nejde o návrat temného středověku, hon na čarodějnice, ale o pochopení, odkud přichází pokušení, které nás láká ke zlu, a pak vede k naší největší tragédii, kterou je hřích, to znamená ke ztrátě lásky, štěstí, radosti a zdraví.

V dnešním druhém čtení svatý Pavel řekl o působení hříchu: skrze hřích přišla na svět smrt. Když hřešíme, zcela ničíme svůj život, jako bychom byli již mrtví.

Když nás zlý duch pokouší, obvykle nám nabízí pod rouškou nějakého dobra začátek spolupráce. A plod této spolupráce je vždy stejný, jako byl poprvé: „Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí“. Biblické pojetí nahoty mluví o úplném oloupení člověka o jeho důstojnost, krásu, o Boží slávu, o čistotu. Ušití zástěry z fíkových listů je tragickým obrazem toho, že se před sebou navzájem stydíme, že si nedůvěřujeme, že se cítíme navzájem ohroženi. Když se stydím, vypovídá to, že jsem ztratil svou důstojnost, hodnotu, svou krásu a svou velikost.

To, co Ježíš nabízí prostřednictvím svého vítězství v pokušení, je úplný návrat k Bohu. Bůh nemůže být v našem životě sekundární.

Papež Benedikt XVI. ve své knize „Ježíš z Nazareta“ shrnuje své úvahy o události pokušení Ježíše takto: „Co nám vlastně dal Kristus, když nenastolil světový mír, univerzální prosperitu, nedaroval lepší svět? Co nám přinesl? Odpověď je velmi jednoduchá: Boha … Ježíš přinesl Boha a tímto poznání odkud a kam. Dal nám víru, naději a lásku. Pokud si myslíme, že je to málo, je to jen pro zatvrzelost našich srdcí“.

Myslím si, že zde vězí náš zájem o okultismus, esoteriku, lehkovážné vstupování do pokušení, lehkověrné podřizování se zlému duchu, protože v zatvrzelosti našeho srdce nemůžeme pochopit, že Bůh stačí na všechno, že jeho slovo, jeho přikázání je opravdu vším, co potřebujeme ke svému štěstí, zdraví a blahobytu.

V pokoře srdce potřebujeme vidět, že máme všechno v daru eucharistie. Na konci dnešní eucharistie se církev bude modlit slovy: „Bože, ty nás sytíš svátostným chlebem, a živíš tak naši víru, upevňuješ naději a posiluješ lásku, dej, ať žijeme každým slovem, které vychází z tvých úst“.

Ohlášky 5.3.2017 1.neděle postní

1. neděle postní

* Dnes, v neděli 5. března v 17:15 hod. bude křížová cesta. Rozjímání se budou modlit děti.

* Také dnes v 18:00 hod. bude výjimečně mše svatá na poděkování za 89 let života otce Jana Budila. Děkujeme za svědectví jeho řeholního a kněžského života. Na webu opatství najdete s otcem Janem rozhovor.

* Ve čtvrtek 9. března bude v 18:00 hod. sloužit mši svatou v naší bazilice otec Luciano De Michieli, provinciál italské provincie Augustiniánů. Tuto mši svatou budou koncelebrovat otcové Augustiniáni z Prahy, ze Slovenska a z Polska, kteří zde v tomto týdnu budou na duchovních cvičeních.

* Z důvodu účasti otců Augustiniánů na duchovních cvičeních se nebude v tomto týdnu konat setkání mládeže v úterý a setkání pro dospělé ve čtvrtek večer.

* V postní době se modlíme v bazilice křížovou cestu v pátek a v neděli, vždy v 17:15 hod.

* Brožuru „Malý průvodce postní dobou“ připravilo jako každoročně Diecézní katechetické centrum. Můžete si ji zakoupit v sakristii baziliky za 5 Kč.

* Tradiční papírové pokladničky na postní almužnu, vydané Charitou, si můžete vzít u východu z baziliky pod vývěskou. Tato iniciativa je určena především rodinám s dětmi. Více informací na: www.postnialmuzna.cz.

* Děkujeme všem farníkům, kteří pomohli při úklidu baziliky minulou středu.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou postní neděli a celý příští pracovní týden.

Vyprávění P.Jana Josefa Budila o životní cestě na Staré Brno

Vyprávění P. Jana Josefa Budila o životní cestě na Staré Brno

V roce 2016 jsme s Vámi oslavili 26. výročí Vašeho „znovupříchodu“ na Staré Brno. První otázka tedy je, proč jste se rozhodl pro kněžskou službu? Narodil jste se v roce 1928 a prožil neuvěřitelné dekády všech těch režimů …

P.Jan:

Ano, ano, bylo to skvělé řízení Boží. Kluci naši -Pétépáci (Pomocké technické prapory, Černí Baroni), pracovní vojenská parta stará, dneska už jsou všichni nebožtíci, napsali tři knížky – „Hořké vzpomínání“ , ale já vzpomínám i na tu vojnu, i na tu výrobu velice rád, že to byl pro mě velký Boží dar.

Víte, já jsem měl veliké štěstí, že naši (rodiče) byli věřící lidé. Taťka byl odborný učitel na Masarykově škole v Třebíči – matematik. Víte, já jsem tady ty předměty matematiku, chemii, fyziku nenáviděl, to jsem po něm nepodědil. Tak on přesto, že byl takový přírodovědec, a kantoři, učitelé za první republiky byli povinně, nebo z přesvědčení ateisté, tak náš taťka byl věřící člověk. A mamka byla prostá žena, ale svěřila mu, taťkovi, výchovu, mou a bráchovu.

Měl jsem mladšího brášku Václava, který nám brzo umřel, na srdeční vadu. Tak taťka si to vzal do ruky. A já jsem měl takové mládí, otecko věrný svému jménu Budil, nás ráno kluky stáhl z postele, hned jsme si museli kleknout a hned se pomodlit. On se modlil s námi. Potom večer udělal takový program, které modlitby se budou který den modlit, abychom si je nacvičili. No a taťka s náma chodil do kostela, mamka se věnovala jenom té domácnosti. A na mši mě to vždycky zajímalo. A já jsem si přál jako malý kluk na té obecné škole mít od Ježíška oltáříček. A měli jsme souseda, jehož sestra byla hospodyní na faře v Rakousku, a ona tam teda někde ten oltáříček koupila, byl tak asi něco přes půlmetru vysoký, byl tam nad svatostánečkem obrázek Nanebevstoupení Páně, tak to byl titul toho mého prvního oltáříčku. Byl tam svatostáneček a v tom svatostánečku taková cínová jakoby monstrancička, jak bývají cínoví vojáčci. A já jsem si přál ještě ciborium, páč jsem to měl všechno okoukané a tehdy za mého mládí se právě ciboriem udělovala svátostná požehnání. Ten kalich býval zakrytý takovou sukýnkou. Říkali tomu ciboriu, že je to Šátečková Nejsvětější Svátost. A tak mamka dala přivařit náprstek na nějakou kovovou lžičku, a tak jsem měl monstranci a zároveň ciborium. A víte, po čase jsem si přál nějaký větší, ten oltáříček. Tak mi vyráběl v Třebíči pan mistr stolař Mejzlík oltář, a ten už byl přes metr vysoký a nad svatostánkem byl obraz Božského Srdce Páně, tak to byl oltáříček Nejsvětějšího Srdce, a ve svatostánku taky zase nějaká ta cínová monstrancička, přál jsem si ciborium, máti už to věděla, tak je udělala z kalíšku na vajíčka a ušila šatičky s křížkem, takže jsem měl zase všechno. No a já už jsem se tak viděl být jako tím knězem. Už jsem tak trochu tušil, že mě Pán teda volá, nevím…

Víte, jako kluk jsem měl zájmů všelijakých jiných. Taky mám takovou vzpomínku, že jednou v té obecné škole jsme dostali takový kapesní kalendáříček, byla tam maminka prezidenta Masaryka, maminka pozdějšího prezidenta Beneše, maminka Štefánikova a potom nějaké takové říkáníčko, a tam kolem toho kalendária byly takové otázky čím chci být, abychom si na ně chtěli odpovědět. My jsme bydleli u kolejí na trati Brno Jihlava za zastávkou Třebíč a my jsme tam s bráškou sledovali ty vlaky, jak jezdí sem a tam. A potom v Ivančicích, to je rodiště mých rodičů, tam jsme jezdívali na prázdniny, tak tam náš strýc jeden měl hodinářský krámek. A zas to byla taková druhá láska moje, že jsme s bráchou stávali půl dne u toho výkladu a dívali jsme se, jak ty hodiny odbíjejí. Takže teď jsem si napsal do toho kalendáříčku, čím chci být. Tak první bylo strojvedoucí parních lokomotiv. Druhé bylo hodinářem a třetí Velebným Pánem. A tak, víte, mamka ta to viděla a povídá: „Ať Tě ani nenapadne být strojvůdcem! Ti lidi mají zvlášť u osobních vlaků a rychlíků velikou odpovědnost za ty lidi, které vezou, a někdo je takový napjatý tím vědomím odpovědnosti, že skončí v blázinci! Tak žádný strojvedoucí nebudeš!“. Strýček Schwarz, to byl ten hodinář, povídá: „Chlapče, pusť to z hlavy, já se tady celý den hrbím s lupou v oku a opravuju ty péra strhaná z těch hodinek a mám tu všelijakých pendlovek a kuchyňských hodin, jenže tyto hodiny na zeď si koupí každý člověk jednou za život a jináč nic, žádné kšefty, takže to by sis dal, bejt hodinářem.“ A tak mě zbyl ten Velebný Pán.

Potom, když jsem byl už na gymnáziu, taťka umřel, tak jsem se o to víc velice zajímal a byl jsem za války členem studentské katolické akce a tam jsme probírali různé náboženské otázky, tak jsem tam byl taky, pak jsem začal teprv až na gymplu ministrovat panu profesorovi náboženství, takže takhle pomalu připravoval tohle moje povolání, na tu teologii.

Vám bylo asi 23 let, když probíhal proces s Babickým případem (rok 1951), kdy jste byl blízko dění…

Maturoval jsem v 19ti letech, celou tu obecnou školu a gympl jsem měl bez jakýchkoliv překážek, ani total do Rajchu, ani zákopy, jak študáci v 44tém roce, nic. Až tedy první moje, nastoupil jsem 1. Října 1947 po matuře tady v Brně na Antonínské do učiliště (kněžského semináře) a zase tři ročníky přežil normálně až do 30. Června 1950, kdy byla velká reforma školství. Víte, také se zavřelo brněnské učiliště (seminář), dokonce tehdy komunisté zrušili i teologickou fakultu olomouckou Palackého univerzity a zůstala jenom Praha, ta potom šla do Litoměřic a Bratislava. A přesto, že nejsme školeni, já jsem byl takový tak jako na nic, ale kamarádi, ti ostří se s těma lektorama tak jako hádali, o všecko, ale přesto tady toto všecko jsme dostali písemně, že 30. června 1950 končí učiliště brněnské a chceme-li pokračovat ve studiu, abychom se do poloviny srpna přihlásili do Prahy. My jsme se jako jeden muž nepřihlásili, no zajímavé. Ona byla taková tendence, že tam vlastně vládnou a budou vládnout komunisti v tom semináři a teologické fakultě, takže tam se nedá jít, že to není Římem schválené. Pán Bůh ví. Tak pánové naši nám nic moc neříkali. Báli se ohnout hřbet a taky byli potom na 10 let v kriminále, kromě tedy pana biskupa, který byl vězněný (na utajených místech, později v Žernůvce).

Takže my jsme se nepřihlásili do půli srpna, už si kluci hledali všelijaká zaměstnání, a najednou jsme dostali všichni povolávací rozkaz na vojnu 5.9. to bylo Milostivé léto 1950 k 51. Pomocnému technickému praporu do Mimoně u České Lípy. A tak tam jsme teda prožili, nám teda pořád přidávali nové a nové cvičení, jak se to tehdy říkalo, a my jsme tam teda byli až do 31. Prosince 1953, to znamená 40 měsíců, pomalu teda 4 roky. Byli tam s námi kněží a řeholníci, kterým řekli, aby se po propuštění hlásili na svých biskupstvích a nám tedy neodštudovaným klukům, že přejí mnoho úspěchů v budování.

Mamka měla v Třebíči ještě byteček, taťka i brácha již dávno zemřeli, takže já jsem byl s tou mamkou, no, dovedete si představit, jakej to byl krásnej život? Máti po mě nic nechtěla, všechno dělala sama. A já jsem se jí „odměňoval“ tím, že jsem se na tom gymplu moc neučil. Ale to kněžství pořád jsem měl na mysli. A teď jsem nastoupil do strojařiny v Třebíči. Tam byly toho 1. ledna 1954 sjednoceny asi tři továrny a taková ta hlavní byla na výrobu pletacích strojů na punčochy – Kovosvit Sezimovo Ústí. Potom to přejmenovali na Elitex, mám dojem, že to ještě pořád funguje. A pak tam byly ještě takové fabriky takového těžkého strojírenství, továrna na mlátičky a továrna na nedobytné pokladny. Tak to bylo takové spojené, jako západomoravské strojírny. Tam se to tehdy už těm soukromníkům odňalo a tam se vyráběly středotlaké kotle, jeden čas jsme tam měli kooperaci na atomovou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích. To dělali plzeňáci a my jsme dělali různé pomocné práce. A v továrně na nedobytné pokladny se dělaly střední fekální nádrže, který, když jsme udělali, tak se daly celé do Kopřivnice na tatrové podvozky. Já jsem byl v těch strojírnách a zkoušel jsem všechny možný profese, ale poněvadž jsem byl nevyučený, tak nám novým dávali technické minimum a už jsme se zaučovali na těch nových dílnách. Mě Vám nešlo nic. Ani soustružina, ani frézování, ani všelijaké ty brusky a tak, tak co se mnou? Tak mě potom, protože jsem nemohl vydělat, poslali na ten druhý cech, tam co se dělaly ty součástky středotlakých kotlů.

Tak jsem tam začal na nádvorní partě, tak to bylo dobré. Byli jsme čtyři takoví vazouni, tak jsem něco dokázal, takže měli jsme dvoukolovou káru, na to jsme vždycky naložily nějaké ty materiály, které bylo potřeba, rozváželi po dílnách. No a tehdy tam onemocněl na srdce, a už se nevrátil nějaký pan Caha, který byl v té fabrice zaměstnán jako takovej nabízeč těch výrobků. A taky se mi jednou chlubil, že prodali mlátičku, bylo to do Troubska farářovi. A on řezal na třech pilkách jedné velké cirkule, malé cirkule a rámové pile železo dle potřeby. A tak já jsem tam zaskakoval, až potom se stalo, že ten pan Caha se nevrátil, tak jsem se stal tím řezačem materiálu a bylo to dobrý, to byla hodinová mzda. Takže ať jsem tam dělal nebo nedělal, uměl nebo neuměl, tak jsem se tam celkem dobře živil. No, a byl jsem tam do „dubčekiády“ (1968).

Přesně do 31. Srpna 1968, to už tady byla spojenecká vojska a měl jsem už jako dovoleno, jako ostatní katoličtí staří mládenci, kteří ještě toužili študovat, že můžeme se přihlásit do Litoměřic, do pražského semináře. Tak se také stalo. Takže to by byla taková ta věc s tou mou výrobou. A já na to velice rád vzpomínám i na těch vojenských stavbách, ty Mimoňáci byly takzvaně lehké PTP. Byli i v dolech, kluci někteří, v Oslavě i v Jáchymově, pracovalo se, jak píší Černí Baroni, i v kamenolomech, tak nic takového my jsme neměli. My jsme dělali jako takové pomocné práce na vojenských stavbách, ve vojenských lesích jsme káceli stromy údajně napadené kůrovcem, a potom teda řezali na různé délky pro různé účely, a pak jsme dělali pomocné práce na letištích a ještě něco takového podobného, takže bylo to třeba pěkné.

Víte a na co já vzpomínám na těch vojenských stavbách, tam pracovali civilisti, a tenkrát se říkalo, tedy mocní tohoto světa, že jsme na té vojně beze zbraně, že jsme nepřátelé pracujícího lidu. Ale ti lidi nás přijali velice pěkně. Třeba mám takovou vzpomínku, pracoval jsem z počátku v Dejvicích, v Praze jsme bydleli ve střešovické nemocnici a jezdil jsem já s partou do Dejvic na prašný most, kde se dělaly garáže. Všechno bylo po staru, byla tam velká lžíce a taková stařka, „Anna Proletářka“, tam míchala vápno a písek, ručně vytvářela maltu, víte a ona komunistka byla, jako většinou ti pracující, ale ona na nás velice držela. Ona nám říkala „Kluci flanďáčtí“. Ještě mi později říkala, že tam po nás byli nějací vojáci nespolehliví, ale vy kluci flanďáčtí jste byli nejlepší. Tak jsme tam zanechali takovou pěknou vzpomínku.

Víte a tady ti lidé, ti civilisti už na té vojně nám vyprávěli svoje životní osudy a potom to pokračovalo i v té Třebíči, že mě tam lidé vzali do party a já se s nimi bavil na vrátnici a měl jsem takový dar Boží, že jsem jako dovedl poslouchat, a to byla taková výborná škola života, tu bych nikde nenaštudoval. Víte každý lidský život je taková křížová cesta, detektivka, nebo krvák, nebo tak by se dalo říct. Tak jsem se tam jednak naučil snažit se lidem rozumět a pohladit, potěšit, takže to mělo pro mě veliký význam.

Takže v roce 1968 jste se vrátil do semináře?

Když začátkem roku 1968 nastoupil Alexander Dubček, jako myslím hlavní sekretář KSČ, tak nám dovolil všem, kdo by ještě chtěli dostudovat v Litoměřicích. Já jsem měl tady v Brně tři ročníky, tak mě poslali od 1. října do Litoměřic, kde byla už tenkrát delší dobu pražská fakulta teologická Cyrilometodějská. Takže jsem se ocitl v těch Litoměřicích, a tam jsem teda dokončoval ty dva roky naší nedoštudované teologie. No a 5. července 1970 pan Biskup Skoupý se mohl díky Dubčekovi vrátit do Brna, a tak nás 10 absoloventů fakulty brněnských a 10 absoloventů olomouckých světil tady v Brně na kněze.

Pan biskup mi dal jako kaplanovi dekret do Čejkovic. Takže tři roky v Čejkovicích, dva roky v Zábrdovicích a teprve potom diecézní kaplan na Starém Brně.

Byl jsem kaplanem na Starém Brně od velikonoc 1975 do velikonoc 1977, a tehdy v roce 1976 měl zlaté kněžské jubileum P. Štěpán Peška, který žil ve svém rodném baráčku v Líšni. Byl novicmistrem P. Tomáše Martince a pomáhal, dokud mohl v kostele v Líšni.

5. července 1976 měl zde zlatou mši svatou. Byli tady všichni pražští Páteři po celém světě posbíraní. Byl tady také tehdejší pražský provinciál P. Vojtěch Alois Primes. Když jsme starého Pátera po mši svaté odvezli, tak říká P. Tomáš: „Hele Jožo, jsou tady svědkové, stát se nic nemůže, tak jestli chceš, tak Tě pražský provinciál obleče do hábitu.“ Tak se také stalo. Dali mi to jméno Jan Sahagunský, dříve se říkalo „z Fakunda“, Páter Tomáš mi lichotil, to fakundum že je výmluvnost, že já jsem Jan ze svaté výmluvnosti. Tak jsem se stal řeholníkem a byli bychom zde zůstali spolu i nadále, kdyby P. Tomáš neměl první potíže se srdcem a říkal: „Jožo, já Ti chcu předat Staré Brno, jako farářovi, ale musíš mít farářské zkoušky.“ On tu byl vlastně jen jako farářem, protože řeholníci neexistovali.

V roce 1977 jsem dělal druhé zkoušky farářské. Byl jsem šťastný a těšil jsem se, že budu jmenován farářem na Starém brně, jenomže asi za týden, v půli března, mi volal prelát Ludvík Horký, že už jsem farářem a od 1. dubna budu farářem v Křižanovicích u Bučovic. Tak tam jsem byl tím farářem rok, a potom mě poslal do Mutěnic, představte si – „víno, ženy, zpěv“ ! To bylo něco na mě. Ale představte si, plnej kostel lidí, ve škole v osmdesátých letech, to je až neuvěřitelné, přihlášených 140 dětí do náboženství. Prostě všechny děti, a teď já jsem to nezvládal, takový divoký děcka. Nic jsem je asi nenaučil. Páter Zdeněk, dominikán, který tady dělal pomocného kněze v Zábrdovicích, když na to vzpomínám, říkal: „Z toho si nic nedělej, žes teda ty děti nic nenaučil, oni mají asi krásné vzpomínky na tu uvolněnou kázeň, a když budou při té vzpomínce na Tebe, něco potřebovat, cos je nenaučil, oni si to najdou v knihách.“ To jsem mu říkal: „Otče, to jste mě velice potěšil, ale moc o tom pochybuju.“

Po šesti letech v Mutěnicích jsem byl přeloženej do Tvrdonic u Břeclavi ještě na dalších 6 roků. I ta kapitula, oni měli fízly všude a věděli, že já tam s tou školou zápasím, a tak mě poslali do Tvrdonic a ten tvrdonický Páter šel do Mutěnic. Pan kapitulní mi říkal, je tam malý kostelík, tam to bude dobré, máš tam přihlášených do náboženství 8 dětí! To znamená jedna hodina za měsíc. To jsem měl tady na Bakalově nábřeží dokonce 3 děťátka. Na Křídlovické jsme měli dokonce 2 hodiny za měsíc. Na Horní chodil učit Tomáš Martinec a na Křídlovické pak kaplani, Jindřich Bartoš, Ervín Jansa, Miloš Kabrda. Ten byl poslán po dlouhé době strávené u Sv. Augustina a Újezdu u Sokolnic do Prahy, aby dělal spirituála, tedy tvůrce osobnosti kněží.

Návrat na Staré Brno?

To bylo díky Sametové revoluci, které předcházelo Svatořečení Svaté Anežky České, 13. listopadu 1989. V roce 1990 přichází návrat augustiniánů na Staré Brno. Už tady vládl biskup Vojtěch Cikrle (květen 1990), kterému jsem se už mohl přestavit, že jsem augustinián starobrněnský, tak už mi dal dekret jako kaplanovi, podruhé tady, ale už jako mnichovi a poustevníkovi. Ještě jsem byl v těch Tvrdonicích začátkem roku 1990, kdy pan biskup Vojtěch Tomáši Martincovi nasazoval opatskou mitru. On o tom tenkrát nemluvil, asi tenkrát musel panu biskupovi ukázat nějaký ten doklad, že někde ho tenkrát tím opatem požehnali. Já jsem se tehdy vrátil, rozloučil s tvrdoničany a vrátil jsem se do Brna 6. Srpna 1990. S Opatem Tomášem Martincem jsem zde žil dalších 5 let. P. Tomáš Martinec zemřel na podzim v roce 1995.

Opat zemřel a co teď dělat? Že prý opata volí komunita, a že musí mít určitý počet členů, alespoň čtyři. Tak já jsem tady byl s P. Matějíčkem Ambrožem, měli jsme tady toho Pátera Cyrila Látala, který přišel z Německa, měli jsme tady asi týden Pátera Jana Vernera, který nám zemřel na refýži, takže pár starců. P. Evžen byl tehdy na těch studiích v Římě, tak nám tehdy říkal generální převor, že volba není možná, že to opatství by se mělo obsadit, takže udělají výjímku, že budou jmenovat opata sami. Že jmenují P. Evžena, kterého dobře znají a až se jako komunita rozmnožíme, tak to bylo doslova řečeno, že se bude moci z nás volit nový opat, takže P. Evžen to teda složí a bude se volit nový opat. Jenže my jsme se víc a víc ztráceli, až jsem zůstal s P. Evženem Lukášem já sám. Tak jsem mu jednou povídal: „Chlapče, pořád čekáme nějakého kolegu, který by se k nám dal. Byli tady zájemci, ale za krátký čas odešli. Asi se jim to nelíbilo. A tak máme tam těch 10 nových hrobových míst na ústředním hřbitově, do té staré hrobky s Mendelem a Křížkovským se už nepochovává, chtěli tam rozšiřovat silnici v ulici Jihlavské, tak byly Páterem Šestákem zakoupeny nové hroby. Tak je jich tam pár volných hrobů, do kterých nebyl již víc jak třicet let nikdo pochovaný, tak mě tak napadlo, já si lehnu do jednoho, ty do druhého a bude po Opatství Starobrněnském, jak to vypadá.“

Evžen řekl, že tady nehodlá zůstat, že až dokončí plánované úpravy a opravy, tak to předá třeba španělům. Takže když se objevuje třeba v novinách, že opatství je „prodané“, tak P. Evžen to tak plánoval. V Praze jsou taky španělé. A už tam jsou dlouho.

V roce 1990 jste ale nepřišel sám na Staré Brno, s Vámi přišel i Váš „bráška“ P. Ambrož Matějíček, byli jste taková nerozlučná dvojka…

Víte, já jsem to vůbec nevěděl, že on ho taky P. Evžen nabírá a já jsem taky tehdy jezdil jednou za tři týdny do Prahy do noviciátu, ke starému Páterovi Vítovi Václavu Marečkovi, a že tam jezdí druhý den po mě Milan Matějíček (P. Ambrož), o tom jsem neměl tušení. Taky když jsem potom po roce skládal do rukou pražského provinciála první jednoduché sliby, tak Otec Tomáš jel se mnou a požádal toho, který mě oblíkal, aby přijal i mé sliby částečné. Potom najednou, P. Matějíček, že bude skládat taky nějaké sliby, a poznal mě. On bydlel v nějakém bytě na Lesné v bytě po rodičích. On je doopatroval a teprve potom přišel na Staré Brno a my máme to tak udělané, že všechno co jsme a co máme, patří klášteru. Takže i ten byt Matějíčků připadl klášteru. A tak najednou jsem valil oči, člověče, Ty jsi taky náš mnich a poustevník, že teda jo.

Byli jste tu spolu docela dlouho…

Ano, dlouho, až do jeho smrti. On zemřel před deseti lety. A to Vám musím říct, že on ten Milan (P. Ambrož) už jako tajnej mnich, taky už sem chodíval psát matriky. On měl krásné droboučké a čitelné písmo. Měl několik zaměstnání po té vojně a po pracovní době sem chodil psát. Nejdelší dobu byl v dětské nemocnici, a tam se seznámil se zajímavým člověkem Felixem Davídkem, tajným biskupem, který Milanovi dopomohl, aby doštudoval, dálkově, od různých profesorů. A byl tajně vysvěcen 2. srpna 1968. Na Starém Brně už mše nesloužil, špatně viděl, špatně chodil, on vlastně prodělal jako kluk dětskou obrnu, že se to na něm projevilo. Ale paměť měl výbornou. I když je stejný ročník, tak se o dva roky se školou opozdil. Nastoupil na Antonínskou na teologii 1949 a měl jeden ročník. A on sem chodíval, a teprve po smrti rodičů se nastěhoval sem ještě za opata Tomáše. Když jsme dostali celou tu budovu, tak jsme se odstěhovali nahoru. Víte a Tomáš byl dole tady na té dvojce (hostinský pokoj č. 2) a nechtěl za žádnou cenu jít nahoru. To už tady P. Evžen vládl. Tak to bylo taky takové nebratrské. Sbalili jsme mu jednou, když tady nebyl, věci a odnesli je nahoru. No, byl z toho nešťasný. Starý strom se prý nepřesazuje.

V roce 1995 zemřel P. Tomáš Martinec a od roku 1997 se ujal úřadu P. Evžen.

Ano to si pamatuji, že tady byla slavná „inštalácia“ Evženova, snad papežský nuncius. Bylo to 14. září na Povýšení Svatého Kříže. V roce 1997 s námi jel na týden do Říma. A tím nastala Evženova éra.

Víte já v těch životopisech píšu, že všude, kde jsem byl, byl jsem rád, i když jsem se třeba vzorně nechoval. Ten můj novicmistr, když měl osmdesátku, tak jsme mu gratulovali v té Praze ještě, a on odepsal, že děkuje a děkuje Bohu za dobrodružství života a prosím, moc za odpuštění, co jsem dělal špatně. No to bylo moc hezky řečeno. My jsme ho zvali ještě do Brna, aby přijel, ale on řekl, že už nikam nejezdí, ale že příjde až po smrti nás strašit, povídal. Ale nepřišel (úsměv).

Ono za Evžena tady byly veliké změny, třeba pod záminkou, že se tam ta klubovna musí vymalovat, tak skautíci byli vypakovaní víceméně. Je to škoda víte, tak to všechno tenkrát pěkně jelo. I ten dětský sboreček jsme měli, vedla ho Lída Kiliánová. Nebo za pana Pohla – kostelníka, to jsme o nedělích zaměstnávali děti. On nakoupil takových těch košíčků, děti se rozběhly po kostele a pak nám to donesli k oltáři. Potom chodily dětičky podávat pozdravení pokoje, bylo to velice pěkné. Děvčata zpívávala žalmy od ambonu, ono se to nese líp jak z toho kůru. Já vzpomínám ještě na Standu Drápala, ten měl krásný hlas, když zpíval žalm, to bylo pochutnáníčko. A když tam byl i jiný zpěvák, třeba Václav Procházka, on to dal jemu. On se teda s tím hlasem moc nevychloubal.

Jak hodnotíte zpětně tu éru do roku 2015 ?

Víte, já jsem to sledoval vlastně z dáli, on P. Tomáš tady měl jedinečné kaplany, jeden lepší než druhý, a oni ti chlapci víceméně potajmu aji ty lidi mladé vyučovali, připravovali na svátosti. Byli tu i salesiáni, za té totality, a Otec Tomáš říkal, že museli někam zalézt, aby je nenašli, tak já jim říkám „Zaleziáni“.

On ten Otec Tomáš stále myslel na ty nástupce a pořád chtěl kaplany oblékat do řádového, naposled Milana Mihulce, který mu řekl, že je srdce zadané – také salesián.

Za dobu Opata Evžena zde byla snaha o výchovu noviců.

Víte, zájemci přicházeli, a tehdy jsem oceňoval, že se Evžen kamarádil se všemi těmi rektory univerzit a řediteli kulturních zařízení, že měl volňásky, vstupenky na koncerty a představení divadla a snažil se pro ty kluky, co tady byli na zkušenou. Ale nevím, co se jim nelíbilo. Dopoledne vždycky něco dělali buď pro ministranty, nebo co bylo potřeba, potom se s náma modlili a ministrovali, a jinak odpoledne měli volno, a kdo chtěl, tak mohl do toho divadla nebo na koncert. A přesto, oni asi hledali ti chlapci něco jiného. Ten poslední, když odcházel, tak mi říkal: „Vy dva, jako Vy a Otec Matějíček, jste se nám velice líbili, ale Evžen ne.“ Tak on se věnoval těm jiným povinnostem.

Já když jsem se sem vrátil, P. Milan Mihulec byl tady kaplanem a měl rozjeté veliké věci. Scházívaly se vždy u nějakých manželů ty naše dvojice manželské, četly se texty posvátné na další neděli, růženec se pomodlili a rozjímali nad texty a ptali se, co koho zajímá, což je také dobré. On Milan to opravdu dovedl vést. A když mě tam pozvali, seděl jsem tam jak mumie a pospával. Posledních 10 let už tady byly katechetky, já už jsem na to nestačil. Já jsem sloužil v neděli půl osmou, devátou míval Evžen a jedenácté byly velice oblíbené díky hostujícím kněžím, zvláště P. Badal, dnešní poradce kardinála Duky.

Pak přišel leden 2015 a taková změna…

On Evžen tvrdil, že si dělá jakýsi ten sabatický rok na odpočinutí. Ta změna byla zajímavá. Byl jsem také překvapen, když jsem se dozvěděl, že opatství je po 2. Vatikánském koncilu na úrovni provinciálů, kteří mohou být dvakrát voleni a pak toho musejí nechat, tak jak třeba teď biskup má v 75ti letech nabídnout Svatému Otci tu abdikaci, tak to bylo zajímavé. Víte, Evžen sám mi říkal, že tady nehodlá dožít, že to svěří španělům a odejde. Ono to bývávalo doživotně. Ale já jsem žasnul, že po koncilu byl vydán nějaký ten dekret o řeholním životě a tam se to všechno asi takhle zařídilo. Ano, volba na 4 roky, pak ještě jednou a po třetí už jen se schválením Říma a pak už konec.

Já si vzpomínám, že když jsem tady začínal, tak mi P. Tomáš ukazoval nějaký ten kalendář liturgický a seznam těch našich klášterů, jsou jich na celém světě desítky, snad stovky, žlutí, červení, rudí a bílí augustiniáni, no a tak že tam bylo na prvním místě Generální převor v Římě, na druhém místě Opatství Starobrněnské, a pak další všelijaké ty provincie a dál, já jsem se smál „halda hnoje“ a na konci Pražské převorství.

Ještě jsme zapomněli na dobu kolem roku 2000, kdy zde pobýval španěl P. Antonio a polák P. Nicolas…

Ano, ano, to byli šikovní chlapci, kteří se zapsali do historie moc. Víte, to ale taky bylo prokouknutý našimi pátery. Když Antonio odjel do Prahy s tím, že se musí doučit pořádně mluvit česky, že, tak jsme potom byli navštívit, ještě žil ten náš novicmistr, P. Evžen tam byl a P. Matějíček a já, tak jsme seděli v té cimře toho novicmistra, tak se o tom mluvilo. P. Evžen se ospravedlňoval, že ta řeč jde Antoniovi dost těžko, že teda je opravdu nutné, aby se to ještě nějak doučil a přihlásil se o slovo poslední pražský český augustinián, nějaký Jan Eixner, a povídá: „To je jasný, vyhodil´s ho! Co budeš povídat.“

A jak jste přijal tu skutečnost, že přišli před dvěma lety (2014) najednou tři noví kněží, kteří neuměli česky?

Ano, to jsem ještě nebyl ve stavu nemocných, když se tu objevili ti naši noví kněží. Najednou tu byli, no a je zajímavý, že P. Jan Emil z nich mluví nejlépe. P. Wit byl farářem v Praze a taky tam na něho vzpomínají. Zavezli mě jednou do Prahy na oslavu asi osmdesátin toho Pátera, (já mu říkám „Fantomas“), P. William, a vím, že když jsme tam byli všichni a bylo takové to pohoštění, tak Otec Wít šel z ruky do ruky.

Dnes je běžné, že kněží po třeba patnácti letech služby žádají o přeložení do jiné farnosti, že potřebují změnu. Taky biskup Vojtěch vysvětluje ty stálé změny i starších farářů, že podle koncilu je to nutné. Tak něco na tom je, že aby zase někdo nový se svými zkušenostmi se ve farnosti objevil. I když na druhou stranu, když někdo byl celý život tím farářem a znal i všechny lidi až do čtvrtého kolena a působil dobře, tak zas to má taky svůj význam.

A jak se Vám s našimi kněžími žije?

Oni jsou bezvadní kluci.

Jsou ještě lidé, ve kterých je stále jakási nedůvěra vůči cizincům. Ale kde jsou čeští Augustiniáni?

No novicové tady byli, ale všichni utekli. To tenkrát bylo, to povídal, jestli ještě P. Tomáš, nebo už Evžen?…, byla nějaká generální kapitula v Římě, a že právě takoví ti nějací, co to tak neznají, rudí, žlutí, černí augustiniáni, že se divili, že jsme jako poustevníci a máme opatství, a že by se to mělo zrušit. Ale „římani“ nám byli velice nakloněni a udělali na to hlasování takový formulář o tom, že Staré Brno je tak proslavené na celém světě, i to opatství, že zrušit ho by nebylo moudré. A Evžen si také stěžoval, že nám „římani“ nerozumějí, nebo nechtějí rozumět, ale víte, když teďka sleduju a obdivuju toho španěla (Generálního převora), co s tím takhle zatřepal, že měl takovou odvahu. Před ním jeho předchůdcové generální převorové neměli odvahu tohle utnout.

Před rokem jste měl vážné problémy se svým zdravím ?

Ano, měl jsem tu plicní obstrukční nemoc, a tak mě začali léčit, pan doktor mě pohonil po všech možných vyšetřeních. A možná začátkem září (2015), já jsem najednou zblbnul, jestli to byla nějaká mozková příhoda, najednou jsem nevěděl nic. Co je, ani v tom breviáři jsem nevěděl, co se mám modlit, no nic! A tak to byl takový začátek a pak jsem začal myslím hubnout. Do toho jsem měl již nějaký čas plicní srdce dekompenzované. Byl jsem na rentgenu, u Milosrdných (nemocnice Milosrdných bratří) mě pohonili po všech vyšetřeních, ale nic a málem jsem měl smrt na jazyku. A byl jsem tedy léčený loni u Milosrdných na dekompenzaci plicního srdce. V prosinci jsem dostal celou řadu pomůcek a chodítek. Kamarádi z ročníku, Karel Cikrle i s bratrem mě přišli navštívit a mysleli, že už je to naposled, ale díky Pánu Bohu jsem zase na nohách. Vážil jsem asi padesát kilo, což je pytel cementu, s kterým jsem si v mládí pohrával jako nic. Ano.., řeči, že mě tu trápí, vím…., my jsme se s Evženem nepohodli, ale byli jsme jinak kámoši.

Víte, říkal jsem si, co by se se mnou stalo, kdyby tady ta změna nebyla? Kluci mě tady nechali za prvé, neposlali mě na Moravec (domov pro přestárlé kněze). Samo mě ve spolupráci s pečovatelkami pomáhali. Teda Evžen byl taky schopnej s tou Líbou (bývalá hospodyně), ale víte, tak jsem si vzpomněl, to jsem taky valil oči, to jsem nevěděl, my jsme nosili tomu Gustovi Dorničákovi denně Svaté přijímání a on vlastně byl už jen v tom pokoji, napřed seděl, potom ležel, on byl ležák. Líba ho denně přebalovala, koupala, tak jsem si na to vzpomněl, a tak by mě možná taky tady nechali. Nevím…

Chodilo za mnou mnoho návštěv a u těch Milosrdných byly návštěvy od dvou do šesti a potom asi viděli, že mě to už vysiluje, takže já jsem měl návštěvy povolené od čtyř do šesti.

Ano, je to teď lepší, víte vlastně cizinci.., a takhle o mě pečují. Kdo by to řekl? Ano, proč tu nejsou češi? Žádný nemáme! Ani uchazeč. Dřív byly ve světě nějací čeští páteři, ale teď už nevím…

Poslední dobou pravidelně sloužíte mše. Jak se Vám slouží, i když je zima?

No, jak kdy. Zima? – dobrý, já jsem oblečený královsky! A mě je teplo v kostelíčku. Ve všední den sloužíme v Křížové kapli.

A jste rád, že zase můžete sloužit mše svaté?

Ach jééé! Kluci jsou výborní, ti moji představení, kteří mě to umožňují.

Jsme moc rádi, že Vás opět můžeme u oltáře pravidelně vidět. Moc děkujeme za Vaše krásné vyprávění!

4.3.2017 sobota po Popeleční středě – první sobota v měsíci

Lk 5, 27 – 32

Povolání celníka Léviho odhaluje hloubku Božího srdce, které nikoho neodmítá a ani tím největším hříšníkem nepohrdá. Boží láska je stejná ke každému člověku. Bůh touží s každým hodovat u jednoho stolu.

Lévi byl celníkem, což byla v té době spolupráce s okupantem, kolaborace. Ježíš takového člověka povolal do skupiny svých nejbližších učedníků, nejdůvěryhodnějších osob.

Zvykli jsme si na biblické obrazy, na vyprávění o událostech z Ježíšova života, máme pocit, že je známe a nasloucháme jim velmi povrchně, takže často nevnímáme to, čím Ježíš provokuje. Sednout ke stolu s největšími hříšníky, to ani dnes nejsme schopni akceptovat. A Ježíš takto jedná. Na to ukazuje otázka farizeů: Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky?“

Bůh nedělí lidi na lepší a horší, na hodné jeho lásky a nehodné. Také této pravdě zcela nerozumíme. My samozřejmě dělíme lidi na lepší a horší, na ty, kterým důvěřujeme a na ty, kterým nedůvěřujeme vůbec, které bychom přísně trestali, kdybychom k tomu měli možnost.

Bůh netrestá, ale dává každému zdarma svou spásu. Nabízí potřebnou pomoc k osvobození z moci zla. Bohu je jasné, že každý člověk je nemocný egoizmem, je zotročený sobectvím, že na zemi není nikdo zdravý, nikdo ve svém jednání spravedlivý. A tak dobře ví, že musí být lékařem pro každého z nás. Člověk, který hřeší, infikuje se virem sobectví, to znamená, že se stává slepým, nevidí spravedlivě a dobře bližního. Člověk proniknutý sobectvím neustále druhého posuzuje, neboť se potřebuje dělat ve svých očích lepším. To je přirozenost sobectví.

Slovo Boží říká jasně, že všichni zhřešili a tím se zbavili Boží slávy. Neuzdravíme se, když budeme mezi sebou dělat rozdíl na lepší a horší, na větší a menší hříšníky. Uzdraveni budeme jen tehdy, když spolu zasedneme k hostině připravené Ježíšem u jednoho stolu jako bratři a sestry.

Ježíš zemřel na kříži za každý náš hřích. Proto nám Bůh žádný hřích nevyčítá. Když si navzájem vyčítáme své hříchy, činíme ze sebe soudce, k čemuž nemáme žádné oprávnění. Boží soud již rozhodl, že Ježíšova oběť na kříži je dostatečná. Jakým právem chceme zrušit Boží soud, víme o něčem, co Bůh neví?

Bůh má moc uzdravit nás z každé nemoci, vysvobodit z každého zotročení zlem, vyřešit každý náš problém, ale potřebuje, abychom mu otevřeli dveře svého života. Tímto otevřením dveří je společná modlitba dvou nebo tří křesťanů, ale zvláště v bratrské jednotě srdcí slavená eucharistie.

Je nám obtížné na mši svaté podat si navzájem ruku na znamení pokoje. Zeptejme se, kolik práce ještě musíme udělat, aby naše modlitba byla v duchu bratrství, harmonie, vzájemné lásky a odpuštění.

Dnes jsme se shromáždili před Palladiem města Brna, před ikonou naší černé Madony. Prosme vroucně Pannu Marii o pomoc, aby naše modlitba byla co nejvíce jednomyslná a společná, aby naše účast na eucharistii byla opravdu bratrská, abychom se navzájem neposuzovali a nepohoršovali jeden druhého, ale s upřímným srdcem se za sebe navzájem přimlouvali.

2.3.2017 čtvrtek po Popeleční středě

Lk 9, 22 – 25

Křesťanství žijeme tak, že následujeme Ježíše. Křesťan ve svém pozemském životě napodobuje život Ježíše Nazaretského. Co to znamená, jsme slyšeli v dnešním evangeliu: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě … kdo ztratí svůj život pro mě, zachrání ho“. Když slyšíme tato slova poprvé, bez vysvětlení, zní to velmi tragicky, protože kříž si nikdy nespojujeme s něčím radostným a šťastným. Také slovo o ztrátě svého života nezní povzbudivě.

Proto potřebujeme vysvětlit význam těchto slov, abychom se nebáli jít touto cestou, abychom byli skutečně křesťany.

Kříž, o kterém mluví Ježíš, je poslušnost vůli nebeského Otce. Kříž, na kterém Ježíš visel na Golgotě, je finále jeho celoživotního povolání. Ježíšovo povolání byla realizace Božího plánu krok za krokem. Ježíš o své cestě životem říká: Přicházím, abych plnil tvou vůli, můj Bože.

K lidskému životu na Zemi patří různá utrpení, nemoci, strádání, dřina, různé nedostatky a podobně. Bůh nás těchto různých obtíží nezbavil a nezbaví. Ale chce nám pomoci tyto obtíže řešit a dobře zvládnout. Křížem v manželství je věrnost, v práci poctivost, v učení důslednost a podobně. Jsem věrný všem svým povinnostem, před kterými stojím, všem slibům, které jsem složil. Kříž je životem v odpuštění, odpovědností za štěstí a dobro druhých. Snažím se zachránit druhé od zla. Ztráta mého života pro Ježíše je obětování se pro dobro druhého, pro jeho spásu. Někdy spojená s odmítnutím, osamělostí, pomluvami a bolestí. Každý má svou životní cestu a s ní spojený kříž. Takže křesťanský kříž není nějaké Bohem přidané utrpení, další obtíže Bohem seslané, ale je věrností své životní cestě, svým povinnostem a závazkům v duchu lásky.

Jak mám vzít svůj kříž a následovat Ježíše, a jako Ježíš se dát druhému úplně k dispozici?

Odpověď najdeme v pochopení významu eucharistie. Když rozumím, že ve svatém přijímání přichází Ježíš, současně přijímám Ježíšovu moc jednat jako on, a tak se tento můj kříž stává mou radostí a štěstím. S Ježíšovou pomocí mohu vše zvládnout.