Na věčnost odešel P. Jan Josef Budil

S pevnou a radostnou vírou v opětné shledání v Božím království oznamujeme, že dne 19.4.2017 k sobě Pán povolal svého služebníka P. Jana Josefa Budila. Odešel ve věku 89 let pokojně a tiše, posílen svátostmi nemocných.

S naším drahým spolubratrem se rozloučíme v sobotu 29.4.2017 ve 14:00 hod. v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Parte P. Jan Budil (ke stažení)

17.4.2017 pondělí velikonočního oktávu

Mt 28, 8 – 15

Prožíváme největší svátky nás, křesťanů. Slavíme centrální, zásadní událost, kterou je vzkříšení Ježíše.

Svatý Augustin k tomu říká: „Není těžké věřit, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, Židé i zavržení. Všichni tomu věří. Vírou křesťanů je vzkříšení Krista. “

Z tohoto tvrzení vyplývá, že člověk těžko věří ve vzkříšení a že víra ve vzkříšení je právě tím rozdílem, který nás křesťany od jiných odlišuje.

Jsem křesťan, protože věřím ve vzkříšení. Pokud věřím ve vzkříšení, jsem křesťan.

Unikátní tvrzení: „zmrtvýchvstání“ je s ničím nesrovnatelné, a proto se obtížně otevíráme této pravdě.

Je to tak, že můžeme celý život studovat a také psát knihy o zmrtvýchvstání Krista a nezískat „zkušenost“ Kristova zmrtvýchvstání.

Takže odkud pochází tato podivná síla, která způsobuje, že zpráva “ vstal z mrtvých“ vede k víře a umožňuje vstup do nového života?

Určitě je to zpráva, která je založena na historické skutečnosti. Když mluvíme o zmrtvýchvstání, neříkáme žádnou pohádku nebo legendu. Mluvíme o tom, co se stalo, mluvíme o velmi důvěryhodné, historicky zdokumentované události. Ale na druhé straně je to něco, čemu těžko věříme.

Co způsobuje, že je člověk schopen s vírou říci: „Kristus vstal z mrtvých“, a že toto poznání má moc měnit člověka?

Odpověď je jedna. Víra ve vzkříšení se rodí v přítomnosti slova, které vzkříšení hlásá ve spojení s Církví.

To, co se stalo s Ježíšem, je přítomné ve slovech, které tu informaci přinášejí. Svatý Augustin to vysvětluje: „Je to stejně jako v době stvoření světa. Bůh stvořil všechny věci, ale pak sám neodešel. Věci, pocházející z Něj, jsou v Něm, a On je v těchto věcech „, Proto říkáme: „Nebesa vypravují o Boží slávě a Jeho slávy je plná celá země“, to znamená jeho přítomnosti. Když Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, předal svědkům tuto pravdu k hlásání a pak předal tento úkol Církvi. „Kristus vstal z mrtvých“ Tato slova jsou živá, Ježíš v nich žije dál.

Z toho vyplývá, že hlásání pravdy: „Ježíš vstal z mrtvých“, je takovým setím semena. Na jakou půdu tato slova padnou, takovou přinesou úrodu. Avšak samo slovo je „těhotné“ Kristem a rodí ho v našich srdcích. Vzkříšený Pán je uvnitř tohoto hlásaného slova jako oheň v lampě, jako elektrický proud v drátu, který ho přenáší.

Další důležitá věc při hlásaní pravdy o zmrtvýchvstání, která pomáhá pochopit a přijmout tuto skutečnost, je samo místo hlásání. A tímto místem je Církev, shromáždění těch, kteří věří ve zmrtvýchvstání. Církev se narodila z víry ve zmrtvýchvstání, a je tou vírou prostoupena. Takže všechno, co Církev říká v liturgii, ve svém učení, v modlitbě, v předávání zkušeností svatých, se týká především této zásadní pravdy, že Kristus vstal z mrtvých.

Proč tolik lidí nevěří, když slyší slova „Kristus vstal z mrtvých“?

Již svatý Pavel v dopise Římanům uvádí: „Ale ne všichni uvěřili evangeliu!“ Odpověď na otázku, proč lidé nevěří, leží v poslušnosti. Ne každý je ochoten přijmout víru a odevzdat se Bohu. Člověk tu i tam poslechne Boha, zatímco víra předpokládá neustálou vůli být poslušným. Neboť víra je poslušnost.

Pascal to vysvětluje takto: „Nevěřící říká, že odmítne potěšení, až bude mít víru; ale já mu odpovídám: budeš věřit, když odmítneš potěšení“. Kierkegaard o tom mluví stejně: „Víra chce přijmout Nejvyššího, zatímco mysl chce pokračovat v rozjímaní.“. Můžeme strávit celý náš život v diskusích o Bohu. V Janově evangeliu je psáno: „Toto je zapsáno, abyste věřili“. To znamená, že ne proto, abychom diskutovali, ale abychom věřili.

Zmrtvýchvstání nepochopíme jinak, než vírou. Když věřím, pochopím. Víra je cestou.

16.4.2017 Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Jan 20, 1 – 9

Evangelium o vzkříšení Ježíše nás přivádí na cestu Máří Magdaleny, která jde časně ráno ke hrobu. Ona je první, která přišla k Ježíšovu hrobu toto nedělní ráno a které se jako první zjevil vzkříšený Kristus. Marie Magdaléna je mimořádným svědkem vzkříšení a také vzorem pro nás. Ukazuje nám, jakou cestou musíme jít, abychom skutečně potkali vzkříšeného Pána.

Její kráčení k Ježíšovu hrobu je asi podobné tomu, jako bychom šli k hrobu milovaného člověka. Určitě bychom neběželi a neskákali radostí.

Cesta k hrobu Ježíše byla pro Máří Magdalénu bolestná. Ztratila osobu, kterou tak hluboce milovala. Tato její cesta ke hrobu má důležitý symbolický význam. Učí nás něco důležitého. Ukazuje nám naši cestu k nedělnímu setkaní s Ježíšem Kristem v kostele.

Jak obvykle chodíme do kostela? Není naše cesta na nedělní mši svatou podobná cestě na pohřeb? Nejdeme rychle, máme vážnou tvář. Nic neočekáváme, všechno je nám dobře známé. Nejsme otevřeni žádnému překvapení. Když ve Španělsku průběh býčích zápasů přináší zklamání, říkají o nich: Lidé se chovali, jako na mši svaté. To znamená: zívali, nudili se.

Známý autor (J. Green) se před svým obrácením plížil ke dveřím kostelů a pozoroval. Říkal si: pokud tito lidé skutečně věří v to, čeho se účastní, měli by vyjít s rozzářenými tvářemi, s očima plnýma života, měli by mít překypující radost ze života. Viděl ale vyhaslé, smutné tváře. Komentoval to slovy: Sestupují z Kalvárie a zívají.

Když Marie Magdalena přišla k Ježíšovu hrobu, uviděla odstraněný kámen, který předtím kryl vchod do hrobky. Najednou se objevila před jejíma očima situace, kterou vůbec nečekala, kterou nepředpokládala.

Jsme při mši svaté otevřeni prožít to jedinečné neuvěřitelné sestoupení Boha na oltář? Nebo máme strach otevřít své srdce tomuto zázraku, kdy k nám Bůh přichází.

Bojíme se změn, máme rádi jistotu. Nejraději máme klid. Uvidět skutečně pravdu je něco revolučního. Pravda otřese našimi jistotami a vyžaduje změny.

Pokud tento kámen, který zavíral hrob, už není na svém místě, pak se něco podstatného změnilo. Pokud zemřelý už není tam, kde byl pohřben, pak už nic není na svém místě. V konfrontaci s těmito událostmi člověk ztratí hlavu. A my se bojíme hlavu ztratit.

Kámen odvalený od hrobu nás spojuje se zkušeností nepořádku. Zmrtvýchvstání Ježíše boří skutečně základní řád lidského života na Zemi. Velikonoce mají něco společného s anarchií.

Otevřený přístup k velikonočním událostem musí vyvolat v životě člověka značný rozruch, musí zatřást našim zdravým rozumem, protože jinak náš přístup k tomu, co Církev říká, když mluví o vzkříšení, není pravdivý.

Když Maria Magdalena zjistila, že je kámen od hrobu odstraněn a hrob je prázdný, říká: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Toto je důležité velikonoční sdělení. Říká především to, že se musíme zbavit mnoha svých obrazů o Bohu, mnoha svých zkreslených představ, které neseme ve svém srdci. Podívat se pravdě do očí, vidět realitu.

Maria Magdalena se zbavuje svého chápání Ježíše, jaké měla do této doby ve svém srdci.

Snadno si vytvoříme obraz Boha, který pevně orámujeme. Avšak Bůh je živý, dynamický. Odhaluje se nám stále novým způsobem. Bůh není idea. Kdyby byl ideou, znalost Boha by byla stabilní, neměnná. Bůh je živý, je osoba. Vztahy jsou dynamické, vyžadují stále nové reakce a odpovědi. Obrazně: Jako děj filmu, a ne jednotlivé fotografie, na které se díváme.

Podobně přistupujeme k bližním: velmi staticky. Uzavíráme je do rámů a škatulek. Vytvoříme si obraz toho druhého. Říkáme: „on už je takový, jiný nebude“. Tímto pohledem ničíme naše vzájemné vztahy, urážíme, snižujeme druhého. Člověk je také dynamickou bytostí, která se vyvíjí, mění, možná, ne tak radikálně, ale stále.

Marie Magdaléna musela opustit toho Ježíše, kterého doposud znala, aby ho uviděla, ale už pravdivě.

Velikonoce – skutečně prožívané, mi pomohou vzdát se starých a falešných obrazů Boha, Ježíše, obrazů křesťanství, způsobu chápání mého života a života druhých. Velikonoce plodně prožívané, vyžadují odvahu nechat se překvapit Bohem, Bohem jiným, než kterého jsem doposud měl ve svém srdci.

Možná, že to zazní paradoxně, ale abychom opravdu našli Boha, musíme ho nejprve ztratit.

Přeji vám hodně odvahy k vykročení k Bohu, odvahu přijmout to nové, k čemu vás Bůh povede.

Ohlášky 16.4.2017 Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

V tomto týdnu budeme slavit:

> V pondělí slavíme druhý den po Zmrtvýchvstání Páně – první den v Oktávu velikonočním. Mše svaté budou jako v neděli: 7:30; 9:00 a v 11:00 hod.

> V sobotu 22. dubna – večerní mše svatá v 18:00 hod. s pobožností ke sv. Ritě. Ke svaté Ritě se modlíme o přímluvu v těžkých životních záležitostech a myslíme též na naše bližní, proto přinášíme 3 růže, jedna zůstává u oltáře sv. Rity s našimi prosbami, druhou dáme tomu, za koho jsme se modlili a třetí růži si neseme domů.

> V neděli 23. dubna slavíme 2. neděli velikonoční – neděli Božího milosrdenství. V 15:00 hod., v hodinu milosrdenství bude v naší bazilice pobožnost k Božímu milosrdenství.

Pobožnost v tuto hodinu má velká Boží zaslíbení. Využijme tento čas milosti k prosbám za sebe a své blízké.

Pastorační aktivity v naší farnosti v tomto týdnu odpadají.

* Děkujeme za pomoc při úklidu a při velikonoční výzdobě baziliky minulou středu

* Děkujeme ministrantům a všem, kteří svým zpěvem a hudbou přispěli ke krásné a důstojné oslavě Velikonoc.

* Papírové pokladničky s postní almužnou se budou vybírat příští neděli. Děti své pokladničky přinesou v obětním průvodu k oltáři.

Dnes žehnáme velikonoční pokrmy. Vy, kteří jste si pokrmy k požehnání přinesli, přistupte nyní k oltáři.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje krásné Velikonoce, pokoj a radost od zmrtvýchvstalého Krista. Kéž vás účast na velikonočních oslavách obnoví a přinese vám sílu k překonávání životních obtíží.

15.4.2017 Bílá sobota

Jan 20, 1 – 9

Evangelium, které jsme vyslechli, nám přineslo radostnou zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých. Anděl oznámil Mariím, přicházejícím ke hrobu, že ten, který byl ukřižován, vstal z mrtvých. Jeho hrob je prázdný. A pak je požádal, aby tuto radostnou zvěst předaly učedníkům.

To je podstata naší dnešní oslavy, abychom uviděli a pochopili, že na naší zemi je takový hrob, který se stal opravdu prázdný. Není tam nic, ani tělo, ani něco, co by zůstalo po jeho rozkladu. A především, že ten, který tam ležel, skutečně žije. A tuto radostnou pravdu máme nést těm, které ještě utlačuje tragédie lidské smrti, bezmocnost vůči pomíjivosti našich životů, vůči všemu zlu, které nás obklopuje.

Francouzský teolog Marc Oraison vydal krásné svědectví o svém povolání ke kněžství, o tom, jak našel cestu od lékařského působení ke kněžskému povolání. Jako velmi schopný chirurg byl úspěšný v boji proti nemocem a smrti, ale zakoušel také omezené hranice medicíny. Ve svém svědectví píše: „Spolu se smrtí, a vůči všemu, co jsem nedokázal, jsem cítil stále silnější touhu, tváří v tvář smrti zpřítomňovat zmrtvýchvstání, tedy slavit mši svatou“.

Může se nám zdát, že je triviální, vidět ve sloužení mše svaté tak zásadní význam.

Ale když je sloužena eucharistie, tak stojíme reálně a konkrétně před oním prázdným hrobem v Jeruzalémě v době Piláta Pontského. Zmrtvýchvstání způsobuje, že to, čeho se dotkla smrt, je opět přivedené k životu, a to k životu v novém rozměru. Jedna z dnešních modliteb to vyjadřuje takto: „Rozjímáme, Bože, o podivuhodném díle stvoření. Dej, ať pochopíme, že ještě větší je jiné tvé dílo: naše vykoupení“. Takže, obdivuhodným způsobem byl člověk stvořen, ale ještě skvělejším způsobem byl obdarován novým životem. Stali jsme se Božími dětmi.

Abychom mohli v této nové nádherné dimenzi života žít, aby v nás zmrtvýchvstání bylo přítomné, potřebujeme především eucharistii. Podstatným úkolem eucharistie je zpřítomňovat zmrtvýchvstání. Našel jsem velmi zajímavé svědectví Josepha Ratzingera, tehdy ještě kardinála, který spolu s Janem Pavlem II. slavil eucharistii v koncentračním táboře v Osvětimi – Birkenau. Píše: „Byla to obdivuhodná myšlenka a obdivuhodný zážitek na tomto obrovském poli žně smrti, na této zemi mrtvých, kde našly smrt čtyři miliony lidí, zažít oslavu vzkříšení, jako pravdivé a jedině dostatečné odpovědi. Výjimečným bylo zakusit, jak z tohoto místa paměti o nenávisti a krutosti, vzniklo místo vítězství lásky Ježíše Krista a života. A teprve pak se stala také srozumitelná oběť života otce Maxmiliána Kolbeho. Protože se stalo zřejmým, že jeho umírání, slavení mše svého života až do konce, se stalo znamením naděje a vítězství z následujícího důvodu: stalo se to z víry ve vzkříšení Ježíše Krista, bylo zpřítomněním této moci vzkříšení. Tímto způsobem papež mohl interpretovat někdejší místo největšího ponížení člověka, jako místo vítězství lásky, na kterém se síla lásky Ježíše Krista ukázala silnější, než jakékoliv ponížení lidstva. Dostal jsem zde odpověď na často kladenou otázku: Můžeme po Osvětimi dále věřit v dobrého Boha? Pochopil jsem: Právě proto, že je Auschwitz, potřebujeme víru, potřebujeme přítomnost vzkříšení a pochopit vítězství lásky. Jenom zmrtvýchvstání rozsvěcuje hvězdu naděje, která nám umožňuje klidně kráčet do budoucnosti, žít v bezpečí „.

Toto veliké pole mrtvých z Osvětimi se neustále pohybuje po naší zeměkouli, protože smrt a její síly dále sklízejí velkou úrodu. Také skrze naše životy a životy našich milovaných se dávají do pohybu síly bolesti a smrti. Jsou varováním a výzvou, abychom prohlubovali víru v zmrtvýchvstání. Jsou neústupnou žádostí, abychom konečně žili zmrtvýchvstáním.

Kardinál Ratzinger vysvětluje, co znamená žít přítomnost zmrtvýchvstání: „Pouze ten, kdo sám vidí, a nejen věří z druhé ruky, může volat jiné. Jen ten, kdo osobně zná Ježíše Krista, zná jeho slova a činy,

kdo se s ním osobně setkal, byl s ním dlouhé dny a noci – jenom ten ho může přinést dalším. Křesťanství není filosofie, součet vět a doktrín, není moralizování, výzva k různým akcím – je to život. Je to společenství života s Bohem“.

Křesťan musí především věřit v zmrtvýchvstání a tak být důvěryhodným svědkem. Nemůže předávat neosobní teorie, nebo názory nějakých skupin. Nemůže být tím, kdo stále věří „z druhé ruky“. Takže je nutné neustále hledat společenství s Ježíšem Kristem, neustále se přibližovat k jeho životu, učit se jeho cestám, naslouchat jeho hlasu, vkládat ruce do jeho probodnutého boku. To znamená modlit se a číst Bibli a také scházet se s ostatními, kterým také záleží na skutečném setkání se Zmrtvýchvstalým. Na to ukazují obě Marie u prázdného hrobu, které diskutují mezi sebou o tom, co zažily a jak to mají říci ostatním. Tyto dvě Marie jsou také obrazem pravdy o Ježíšově přítomnosti, neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Ježíše, tam on vždy je. Proto Duch svatý vzbuzuje v církvi různé pastorační formy, různá společenství, zve lidi k sobě. Když vzájemně sdílíme svou víru, když se společně upřímně modlíme, setkáváme se se vzkříšeným Pánem.

Velmi nutně potřebujeme právě takové prostředí, a v takovém prostředí slavit eucharistii.

Za chvíli budeme svědky vstupu rodiny Mikulkovi do naší církve. Rodiče se rozhodli ke konverzi a ke křtu svých dvou dětí v naší církvi. Přivedlo je k tomu také svědectví některých z vás, drazí farníci. Máme z toho radost. A my pastýři této farnosti si přejeme, aby se náš společný farní život dále rozvíjel, abychom se stávali opravdovou křesťanskou komunitou, společenstvím, kde budeme stále hlouběji prožívat setkání s naším zmrtvýchvstalým Pánem. Přejeme si, aby slavení eucharistie bylo stále více prožíváno v jednotě a zprostředkovalo Boží dobrotu a potřebné milosti.

12.4.2017 středa Svatého týdne

Mt 26, 14 – 25

V první části dnešního evangelia jsme slyšeli vyprávění o zradě Jidáše. Jidáš se rozhodl vydat Ježíše nejvyšší židovské veleradě a žádal za to odměnu. Souhlasil s velmi nízkou cenou. To, co nabídli velekněží, byl obnos, za který tehdy bylo možné koupit otroka. Obnos, se kterým Jidáš souhlasil, ukazuje, jakou cenu měl v jeho očích Ježíš. Prodal Ježíše za cenu otroka.

Jidáš byl svědkem zázraků, které Ježíš konal. Zakoušel od Ježíše velikou lásku a přátelství. Ježíš ho v ničem neurazil. Je to až neuvěřitelné, že Jidáš byl schopen Ježíše zradit a že ho prodal za tak velmi nízkou cenu.

Jidáš ukazuje na nepředvídatelnost lidského srdce, které je schopné až takové špatnosti.

Druhá část dnešního evangelia popisuje přípravu a slavení Poslední večeře, ustanovení eucharistie.

Během oslavy Poslední večeře Ježíš říká, že bude zrazen. Sám přesně ví, který z jeho učedníků to udělá, ale ostatním to nesdělí. Ale zrádce varuje: Běda tomu člověku…..

Eucharistie je touto událostí, která nejvíce zpřítomňuje Boží lásku. Ale ona je také místem, kde se ověřuje naše láska, věrnost a vděčnost Bohu. Zeptejme se sami sebe: jakou hodnotu má pro mě eucharistie? Jak si vážím a cením tohoto setkání s Bohem?

Neúcta nezačíná hned popřením víry v eucharistii, ale začíná snížením významu Eucharistie v mém životě. Zeptejme se, proč Jidáš zradil Ježíše? Není to proto, že Ježíš pro něj přestal být důležitý? Nenaplňoval Jidášova očekávání.

Pokud je pro mne eucharistie nejdůležitějším a nejvýznamnějším místem setkání s Bohem, nemůže být jen průměrnou, malichernou náboženskou událostí.

Když pro nás něco není důležité, snadno to zanedbáváme, vzdáváme se toho, a nakonec to i lehce zradíme.

Květná neděle 9.4.2017 (foto)

Postní pouť mladých na Kalvárii v Jaroměřicích u Jevíčka

Postní pouť na Kalvárii v Jaroměřicích u Jevíčka

Jednoho úterního večera na našem spolču (setkání pro mladé ve 20:00) otec Angelo přišel s nápadem prožít postní dobu trochu jinak a společně putovat k tváři Ježíše Krista. A protože máme poutě s otcem Angelem moc rádi, tak jsme o dva měsíce později, v poslední březnový den, vyrazili směr Kalvárie u obce Jaroměřice (u Jevíčka). Pro některé poutníky ale začala cesta už v Bratislavě, neboť se k nám připojily i dvě sestřičky se svými studenty ze Slovenska.

První večer jsme si řekli naše očekávání od pouti a taky proč jsme rádi obětovali svůj volný víkend. Často to byla možnost jak strávit čas s kamarády, odpočinout si od každodenních povinností, potkat nové lidi, zamyslet se nad blížícími se Velikonocemi, a to všechno v Boží přítomnosti.

Po čas poutě nás provázel obrázek ikony Ježíše Krista od Andreji Rubleva spolu s mottem „Hledám tvou tvář“ a k tomu nám otec Angelo dával impulzy k rozjímání. Pouť by však neměla být jen o setkání sebe samého s Bohem, ale otevřít se i druhým a také obdivovat krásu stvoření. A tak jsme se kromě soukromých chvilek v silenciu (ztišení), společně modlili růženec, vždy po malých skupinkách, což na nás velmi zapůsobilo, zvlášť ve spojení s přírodou. Nebo si jen povídali mezi sebou a naše počáteční rozpaky z jistého věkového rozdílu mezi námi a Slováky brzy vyprchaly.

Každý poutní den byl zakončen mší svatou, kterou jsme slavili s místními farníky. Mile nás překvapilo jejich vřelé přijetí a pohostinnost. Povykládali nám o historii „svého“ kostela a také nám jedna paní připravila vdolky, na kterých jsme si moc pochutnali.

Přestože naše putování trvalo jen tři dny, byl to pro nás opravdový zážitek, na který ještě dlouho budeme vzpomínat. Příjemnou atmosféru dokreslovala nádherná příroda okolí Moravského krasu a slunečné jarní počasí. I vítr nás poháněl kupředu, když jsme nestíhali. Věta z poutnického Vademeca „Kráčím pod sluncem, pod deštěm, pod Jeho pohledem“ se celá nevyplnila a déšť se nám vyhnul, a to nepochybně Jeho zásluhou. Po návratu domů v nás přetrvával klid a rezonovaly v nás myšlenky nad neustálou Boží přítomností, ke kterým nás dovedl také film Umučení od BBC, jenž člověka emočně nevydírá, ale realisticky

vykresluje situaci učedníků a všech lidí, kteří byli v Ježíšově přítomnosti. Zkrátka a dobře velmi inspirativní.

Za všechny poutníky také děkujeme otci Angelovi, za nápad i za organizaci poutě a Marušce a Tomovi, kteří nám se svým „doprovodným vozidlem“ zajišťovali nezbytné zázemí. Na jejich chutné obědy v trávě a svačinky na cestu také jen tak nezapomeneme.

Za rok se těšíme znovu a doufáme, že se řady poutníků rozrostou o další mladé farníky, které tímto srdečně zveme na naše úterní „stretka“ (spolča).

Za účastníky poutě Marie a Vanda.

Ohlášky 9.4.2017 Květná neděle

Květná neděle

Ve svatém týdnu pravidelné pastorační aktivity odpadají

* Prosíme o pomoc při úklidu baziliky ve středu po mši svaté

* V pondělí, úterý a ve středu bude příležitost k velikonoční svátosti smíření od 17:00 – do 19:00 hod.

Dnes, v neděli 9. dubna bude křížová cesta v 19:30 hod. v zahradě opatství. Začínáme u misijního kříže. Vezměte s sebou svíce nebo lucerny.

Na Zelený čtvrtek 13. dubna začíná Velikonoční triduum, nejvýznamnější svátky nás křesťanů. V tyto dny bychom se měli účastnit liturgického slavení.

Na Zelený čtvrtek v 18:00 hod. budeme slavit večerní mši svatou na památku Večeře Páně s obřadem mytí nohou. Po liturgii přeneseme Nejsvětější svatost do Getsemanské zahrady. Bazilika bude k adoraci otevřena do 22:00 hod.

Na Velký pátek 14. dubna v 8:00 hod. se v bazilice budeme společně modlit z breviáře liturgii hodin a ranní chvály. Bazilika bude otevřena do 10:00 hod.

V 15:00 hod., v hodině smrti Páně, se budeme modlit křížovou cestu.

V 18:00 hod. bude liturgie památky umučení Páně s uctíváním kříže. Po liturgii přeneseme Nejsvětější svátost do hrobu Páně. Bazilika bude k adoraci otevřena do 21:00 hod.

Velký pátek je den přísného postu.

Na Bílou sobotu 15. dubna se ráno v 8:00 hod. budeme společně modlit breviář – liturgii hodin a ranní chvály. Bazilika bude otevřena do 12:00 hod. k modlitbě u Božího hrobu.

Ve 20:00 hod. začne oslava Velikonoční vigilie. Shromáždíme se u misijního kříže k obřadu žehnání ohně. Svíce dostanete před bazilikou. Průvodem půjdeme do baziliky, kde budou pokračovat oslavy Zmrtvýchvstání Páně.

V neděli 16. dubna o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně budou mše svaté jako obvykle: v 7:30 hod.; v 9:00 hod. a v 11:00 hod. Při všech mších svatých požehnáme pokrmy.

Otec Wit a komunita augustiniánů vám přeje požehnané prožití Svatého týdne.

9.4.2017 Květná neděle

Mt, 26, 14 – 27; Iz 50, 4 – 7; Flp 2, 6 – 11;

Dnešní mše svatá na Květnou neděli má jiný začátek, než ostatní neděle. Začíná se žehnáním kočiček a průvodem. Náš dnešní průvod doprovázel také oslík. Děkujeme rodině Chytrých z Lipůvky, že nám oslíka znovu přivezla. Možná, že nám toto zvířátko pomohlo více pochopit význam vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, tuto událost, kterou dnes v liturgii církve slavíme. Evangelium, které bylo čteno na začátku, mluví hlavně o oslátku. Nejprve Ježíš posílá učedníky, aby k němu přivedli oslátko, pak Matouš připomíná proroctví Starého zákona: „Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara“. Když učedníci přivedli k Ježíši oslici a oslátko, on se na oslátko posadil a tak vjel do Jeruzaléma, radostně vítán velikými zástupy.

Zvíře, na kterém jezdili židovští králové, byl osel. Mělo to prorocký význam. Osel není zvíře do války. Kůň je zvířetem užívaným při válce, na kterém přijížděli nepřátelé. Na oslu přijíždí člověk míru. Proroctví ho ukazuje jako člověka pokorného. Ježíš tímto svým vjezdem na oslátku jednoznačně říká, že nepřináší žádné ohrožení, ale přináší mír a usmíření. Ježíš není tím, koho se máme obávat.

V evangeliu jsme slyšeli Pašije, vyprávění o posledních událostech z Ježíšova života, o jeho utrpení a smrti na kříži. Jsou zde popsány také různé lidské postoje, jak se lidé vůči Ježíši chovali, a jak na to Ježíš odpovídal. Nejprve máme Jidáše, který Ježíše zradí, když přichází s houfem těch, kteří mají Ježíše zajmout, a políbením na něj ukazuje. Ježíš mu říká příteli. K učedníkům, které žádal, aby se spolu s ním modlili, je trpělivý a nechává je spát. V okamžiku svého zatčení ukazuje svým učedníkům, že na zlo nemají odpovídat zlem, vytahováním meče, ale důvěrou v Boží prozřetelnost. Když stojí před veleradou, lež a pomluvy přechází mlčením, odpovídá jenom na otázku na svou totožnost. Také vladařovi na nic neodpovídá. Mlčí ke všemu, co mu dělají vojáci, co mu říkají lidé u kříže. Jeho poslední slova na kříži jsou modlitbou. Je to žalm dvacátý druhý, který sice začíná slovy: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil, ale je oslavou Boha za jeho veliké spásonosné skutky, konané v životě svého trpícího služebníka, a poděkováním za plody tohoto utrpení.

Takže máme před sebou člověka, který vždy na všechno zlo odpovídá dobrotou, porozuměním, trpělivostí, shovívavostí a odpuštěním. On je ten opravdový král míru, který k nám přichází na oslátku, nepřináší žádné ohrožení, naopak přináší nám vysvobození z každého zotročení zlem, z každého našeho utrpení.

Bůh nám dal svého jednorozeného Syna. Ježíš je jméno, které je nad každým jiným jménem. V tomto Jménu je moc překonat každé zlo, je moc k vítězství každého dobra v nás. Ale aby se moc tohoto Jména v našem životě uskutečnila, musíme před Jménem Ježíš upřímně pokleknout a vyznat v Ježíši z Nazareta svého osobního Pána a Spasitele. Tímto vyznáním vzdáváme Bohu pravdivě slávu a čest. Oslava Svatého týdne nás má přivést k prohloubení porozumění Ježíši Kristu a k podřízení se jeho vládě, abychom nedopadli jako obyvatelé Jeruzaléma, kteří nejprve s úžasem volali: Hosana synu Davidovu, a o několik dnů později: Na kříž s ním! Možná si říkáme, že tak dramatické to s námi není. Ale přijdeme do kostela, posloucháme o Ježíši, a za chvíli si už na něj ani nevzpomeneme, už nás nezajímá. Ježíše přiklopíme kamenem, aby nás nechal v klidu, neřídil naše záležitosti. Jenomže Ježíš dříve nebo později tento kámen odvalí. Modleme se, aby to bylo co nejdříve, nejlépe během letošních svátků.