6.4.2017 čtvrtek 5.postního týdne

Gn 17, 3 – 9; Jan 8, 51 – 59

V dnešním evangeliu Ježíš říká: Kdo zachovává mé slovo, neuzří smrt navěky!

Jak tomu máme rozumět? Máme se učit biblické pravdy nazpaměť? Dříve se děti učily katechismus nazpaměť. Když jej znaly, směly přistoupit ke svátostem, protože byly uznány věřícími.

Je důležité vědět, v co věřím, ale dobrá znalost katechismu z člověka věřícího neudělá. Abych se stal křesťanem, potřebuji něco mnohem důležitějšího. Setkat se se vzkříšeným Ježíšem a rozhodnout se jít jeho cestou.

Následovat Ježíše znamená zachovávat Jeho slova. Nejde především o teoretickou znalost pravd o Ježíši, ale o vykročení na Ježíšovu cestu.

Když Ježíš mluví o znalosti Boha Otce, říká, že zachovává jeho slovo. A právě to Ježíšovo zachovávání Božího slova bylo jeho věrnou realizací. Ježíš nevynechal ani slovo, ani čárku ze zákona. Naplnil Boží vůli do posledního písmene.

Ježíš konal všechno to, co viděl u svého nebeského Otce. A to je příklad pro nás. Z Písma známe Ježíšovy skutky a máme je napodobovat.

Ježíšovy skutky poznáváme v evangeliu. Když naslouchám a porozumím evangeliu, toužím napodobovat Ježíše. To je ono zachovávání Ježíšova slova. Zachovávám slovo, když ho každý den žiji, realizuji.

Máme příklad i v Abrahamovi, který Bohu uvěřil a pak podle toho jednal. Ježíš viděl to, co činí jeho nebeský Otec, a jednal stejně. Náš křesťanský život má k následování tyto veliké vzory. Takto jednejme.

Bůh odpověděl na poslušnost Abrahama velkým požehnáním – jak jsme slyšeli v prvním čtení. Bůh jedná stále stejně. Věrné plnění Boží vůle odměňuje svým požehnáním. Když prakticky zachováváme Ježíšovo slovo, získáváme jako dědictví věčný život.

2.4.2017 5.neděle postní

Ez 37, 12 – 14; Jan 11, 1 – 45

Vzkříšení Lazara patří k největším zázrakům, které Ježíš učinil. Ježíš vrátil k životu lidské tělo, které se již začalo rozkládat. Předchozí vzkříšení dcerky Jaira a mladíka z Naimu se odehrálo hned po jejich smrti. Vzkříšení Lazara Ježíš koná čtvrtý den po uložení do hrobu. Tento zázrak je předobrazem Ježíšova vzkříšení a také ukazuje možnosti Boží milosti v poskytování pomoci při řešení fyzických i duchovních problémů člověka. U Boha je všechno možné. V prvním čtení jsme slyšeli proroctví: „Tak poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lidé!“ Ve chvíli, kdy Ježíš začal veřejně působit, se tato prorocká zvěst začala naplňovat a je tomu tak dodnes. Na Božích možnostech se nic nezměnilo. Také dnes skrze svou pomoc Bůh ukazuje, že je Bohem plným milosrdenství.

Kolik těžkých životních událostí nás zavřelo v hrobech. Naše možnosti se ukazují jako bezmocné. Lidsky nebylo možné překonat psychické nebo fyzické problémy a pak jsme v tolika oblastech našeho života jako mrtví. S Martou můžeme říci: „Už zapáchá!“ Zázrak vzkříšení Lazara říká, že to tak být nemusí. Naše Zem prožila ve svých dějinách nejeden takový zázrak. Bůh ve svých možnostech není nikdy omezený. Svátosti církve dodnes předávají Boží všemohoucnost. Ale Bůh potřebuje, abychom šli po cestě, na které On může působit. Tuto cestu popisují události z dnešního evangelia.

Na začátku příběhu slyšíme, že sestry Marta a Maria Ježíšovi vzkázaly: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen“. Ten, koho Ježíš miluje, je každý z nás. Ježíš se vydal na smrt na kříži za každého z nás. Nekonečná láska ke každému člověku přivedla Ježíše na kříž. To, co nás především otevírá pro působení Boží milosti, je víra v Boží lásku. Já jako křesťan musím věřit, že ten, koho Ježíš miluje, jsem také já, že Ježíš mě nepřichází trestat, ale spasit, to znamená zachránit, poskytnout mi pomoc.

Prosbu o pomoc k Ježíši sestry posílají společně. Možná, že tato informace v celém textu evangelia vypadá nepodstatně, ale je velmi důležitá, podstatná. Ježíš se ve svém slově zavázal, že vždy, když ho budou dva nebo tři ve společné, jednomyslné modlitbě o cokoli prosit, dostanou to. My křesťané se neumíme společně, jednomyslně modlit, obáváme se jeden druhého navzájem, nejsme vůči sobě opravdu upřímní, protože svěřené problémy jsou lehkovážně předávány dál. Textem Otčenáše Ježíš ukazuje, že základní křesťanská modlitba musí probíhat ve společenství, Ježíš nám předal slova modlitby v množném čísle. Osobní modlitba nás má připravit na modlitbu společnou, což je ta pravá modlitba. Bůh nenávidí sobectví.

Dále nás dnešní evangelium učí, že se správná modlitba musí opírat o vědomí, kdo je Ježíš Kristus. To ukazuje Marta ve svém vyznání: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“. A také říká: „Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá“. Autor dopisu Židům nás učí, že se bez víry nemůžeme Bohu líbit. Správná modlitba se opírá o uznání, že jediným prostředníkem mezi námi a Bohem je Ježíš z Nazareta, který svou smrtí na kříži shladil všechny lidské hříchy, a skrze své zmrtvýchvstání se postavil po Boží pravici, aby se za nás přimlouval. Když potřebuji Boží pomoc, musím vědět, že k Boží milosti mám přístup jen skrze Ježíše, v Ježíši a s Ježíšem, kterého uznávám za svého osobního Pána a Spasitele.

Evangelium ukazuje i postoj Marie, která přichází k Ježíši s pláčem. Marta však velmi správně vyznává víru v Ježíše, že je Mesiáš, ale pak, když musí doložit svou víru činem, selhává. Neumí si představit, že se v tomto okamžiku může stát svědkem Božího působení, velikého Božího zázraku. Mluví především o věčnosti, ale není schopna pochopit, že teď Bůh může poskytnout pomoc. Jednáme podobně. Vyznáváme víru v život věčný, ale vnímáme to jako něco vzdáleného. Kdybychom měli dát Bohu svolení, aby nás nebo naše blízké nyní uzdravil, nebo vyřešil jiné problémy, myslím, že bychom neměli

odvahu s tím souhlasit. Myslím si, že potřebujeme také Mariiny slzy, které jsou znamením bezmocnosti vůči zažitému zlu, zakoušenému utrpení, nedostatku víry. Je to něco velikého, když člověk umí zaplakat. Existuje také modlitba slz.

Když dokážeme spojit tyto tři podmínky: když se setkáme s dalšími křesťany na jednomyslné modlitbě, kde upřímně vyznáme, že Ježíš je náš osobní Pán a Spasitel, když zapláčeme nad svou bezmocností, nad svými omezeními, Bůh nás nenechá dlouho čekat na svou milost. Bůh nás vyvede ven z našich hrobů a pak nám vdechne svého Ducha, abychom žili plným životem, aby naše smrtelná těla byla na konci probuzena k věčnému životu.

Ohlášky 2.4.2017 5.neděle postní

5. neděle postní

Pastorační aktivity v naší farnosti v tomto týdnu:

* V úterý ve 20:00 hod. setkání pro mládež

* Ve středu v 19:00 hod. příprava na biřmování

* Ve čtvrtek dopoledne v 9:30 hod. setkání maminek s malými dětmi v klubovně na 3. nádvoří kláštera

* Ve čtvrtek večer v 19:00 hod. setkání nad Božím slovem pro dospělé na faře

* V neděli v 10:00 hod. bude zkouška dětského sboru baziliky

* Ve všední dny před každou mší svatou se modlíme růženec. Prosíme, rozšiřte řady modlitebníků naší farnosti.

* V postní době se modlíme v bazilice křížovou cestu pravidelně v pátek a v neděli, vždy v 17:15 hod.

* Děkujeme všem, kteří se zapojili do úklidu baziliky minulou středu.

Pátek 7. dubna je první pátek v měsíci, proto bude příležitost ke svaté zpovědi již od 17:00 hod. Využijte tuto příležitost k velikonoční svaté zpovědi.

Příští neděle je neděle Květná, nazývaná též Pašijová. Touto nedělí začíná Svatý týden. Nedělní bohoslužby v 7:30 a v 9:00 hod. budou začínat u misijního kříže před bazilikou obřadem žehnáním kočiček. Mše svatá v 11:00 hod. začne obřadem žehnání kočiček u branky k farní učebně (u dvou tují). Děti převlečené za apoštoly se shromáždí v 10:45 hod. v učebně fary. Součástí průvodu bude jako v minulém roce živý oslík. Průvod doprovodí zpěvem dětský sbor baziliky. Děti mohou oslíkovi přinést mrkev nebo jablíčko.

Křížová cesta bude příští neděli 9. dubna až večer v 19:30 hod. na zahradě opatství. Začneme u misijního kříže před bazilikou. S sebou si přineste svíce, lucerny nebo pochodně.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou postní neděli a celý příští pracovní týden.

1.4.2017 první sobota v měsíci

Jer 11, 18 – 20; Jan 7, 40 – 53

Dnešní první čtení Mesiáše charakterizuje velmi překvapivě. Prorok Jeremiáš říká, že bude až slepý ke zlu na něm páchaném. Mesiáš je vylíčen jako velmi naivní, prostý: „Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady“.

Při hlubším zamyšlení nad popisem postoje Mesiáše nás napadne, zda člověk s tak naivním pohledem na zlo, je schopen nás od zlého osvobodit. Protože hlavním úkolem Mesiáše je, aby nás od zla osvobodil.

Pro tehdejší politickou a náboženskou elitu v Palestině bylo nepřijatelné, aby Mesiášem, osvoboditelem od všeho zla, byl někdo, kdo v politickém a náboženském prostředí nic neznamená. Ježíš byl mocnými, vládnoucími osobnostmi považován za výtržníka, který problémy nevyřeší, ale naopak prohloubí.

V tomto kontextu se ptáme, jak tedy bojovat proti zlu? Je možné porazit zlo, hřích, nějakou naivitou, slabostí a bezmocí?

Ježíš velmi jasně ukazuje, že nad zlem můžeme zvítězit jen dobrem, pokorou a odevzdáním se Bohu. Je to tak, jak řekl prorok Jeremiáš: „Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při“.

Na zlo, které nám lidé učinili nebo činí dál, je jen jediná odpověď: odpuštění. Odpuštění je paradoxně často vnímáno jako projev bezmoci a slabosti.

Ježíš svým životem ukázal, že když se naprosto svěříme Bohu, odevzdáme mu utrpěné křivdy, když se spolehneme na Boží spravedlnost, dostaneme novou sílu, moudrost a moc: „žádný člověk nikdy tak nemluvil“.

Bůh musí být soudcem ve všech nespravedlnostech, my musíme vždycky odpustit. Takto jednal náš Mesiáš, Ježíše s Nazareta. On je tím beránkem, který se v tichosti nechal vést na krutou smrt.

Jedním z hlavních úkolů Mesiáše je naučit nás postoji, ve kterém dojdeme k Boží milosti. A tímto postojem je na jedné straně pokorné přijetí své slabosti, hříšnosti a bezmoci vůči zlu i vůči těm, kteří zlo páchají a na druhé straně úplné svěření svého života Bohu.

Velikou pomocí v pochopení tohoto životního postoje je veliké znamení, které obdrželo Brno při švédském oblehání města. Největší, nejdůležitější pomoc poskytl Bůh. Prostředky, které měli ve svých rukách obránci, byly nedostatečné. Ale v Brně se našel věřící člověk – kněz, Martin Středa, který dokázal přesvědčit obyvatele, aby se modlili. Vyzval je k činnosti, která z lidského pohledu v té chvíli nic neznamenala, vypadala bezmocně, naivně, nést ikonu Panny Marie v průvodu za doprovodu modlitby po hradbách města. Švédský velitel pochopil, že nebojuje jen proti obyvatelům města, ale především proti černé Madoně.

V tomto roce slavíme sto let od zjevení Panny Marie ve Fatimě. Její rada, jak se můžeme ubránit před přicházejícím zlem, je modlitba růžence, zasvěcení se Božímu milosrdenství. V roce devatenáct set sedmnáct žádala Maria, aby jí bylo zasvěceno Rusko. Tehdy nám,

evropským křesťanům, chyběla poslušnost. I dnes nejsme schopni uvěřit, že něco tak prostého, jako je modlitba růžence, nás může ochránit, že naše obrácení se k Panně Marii v modlitbě růžence může z našeho života odstranit každé zlo, že nám Maria může zprostředkovat každou Boží milost.

Dnes stojíme znovu před velkým ohrožením lidstva, možná, že i ve svém životě bojujeme se zlem nebo se cítíme ohroženi. Stejně jako v minulosti, i dnes, nám Bůh dává Marii a ukazuje na modlitbu růžence. Je to tak velmi prosté, ale opravdu účinné. Můžeme to vidět v historii na přikladu záchrany Rakouska před Ruskou okupací v roce devatenáct set padesát pět nebo na příkladu záchrany Filipín před krvavými útoky diktátora Markose. Pomohla modlitba růžence. Maria skrze tuto modlitbu mohla poskytnout Boží záchranu. Také my potřebujeme modlitbou růžence otevírat dveře našeho života Boží milosti.

Maria, prosíme, pomoz nám pochopit nutnost odpuštění našim viníkům a dej, abychom neřešili zlo, které nás ovlivňuje, lidskými prostředky, ale vždy se odevzdávali Bohu, jeho moudrosti a milosti skrze modlitbu růžence.