25.6.2017 12.neděle v mezidobí

Mt 10, 26 – 33

Pro lepší pochopení textu dnešního evangelia stojí za to si připomenout evangelium předchozí neděle. Byla tam řeč o volbě dvanácti apoštolů, které pak Ježíš posílá kázat evangelium: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“. Mají také dělat znamení, která potvrdí věrohodnost jejich; poselství: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy“.

Toto vyslání dvanácti apoštolů s tímto a ne jiným úkolem, je Boží odpovědí na stav lidstva. Ježíš vidí zástupy lidí, kteří byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.

Podobně tomu bylo dříve v případě vyvoleného národa, kdy Bůh povolal Mojžíše, aby tento utlačovaný a zneužívaný národ vyvedl z Egypta. Bůh mluvil k Mojžíši z hořícího keře: „ Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho pohaněčů. Znám jeho bolesti. … Viděl jsem, jak je Egypťané utlačují“.

To, co Bůh nazývá žní, polem připraveným ke sklizni, je volání člověka o pomoc, o záchranu, je bezmocnost proti útokům zla.

Stejně jako Bůh poslal Mojžíše, aby vyvedl lid Izraele z otroctví ke svobodě, tak Ježíš posílá apoštoly, aby člověku ztracenému a zmatenému zlem dali naději nového života, dali naději na vysvobození: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy“.

Bůh začal dílo vysvobození člověka od zla vysláním svého Syna Ježíše. Ježíš pak posílá apoštoly a jejich nástupce, aby v tomto díle pokračovali. Daroval církvi svátosti, skrze které působí jeho milost.

Problém však nastává, protože člověk se brání přijmout od Boha tuto pomocnou ruku. Je paradoxní, že tato nabídka Boží pomoci je nejen odmítána, ale často ti, kteří ji zprostředkují, jsou pronásledováni. Ježíš říká: „Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat … Vydá na smrt bratr bratra a otec syna, povstanou děti proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno“. To, co je nejlepší pomocí, co je darem zdarma daným, je nejen snadno odmítané, ale ti, kteří pomoc zprostředkují, jsou pronásledováni. Je to nepochopitelné, ale právě s takovou reakcí se často setkává hlásání evangelia. To, co je skutečnou pomocí, zůstává brutálně odmítnuté.

Proto Ježíš říká těm, kteří zvěstují evangelium: „Nebojte se lidí…. nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo“. „Nic není tajného, co by nebylo odhaleno, a nic skrytého, co by nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co vám šeptám do ucha, hlásejte ze střech.“ Ti, kteří zvěstují evangelium, musí je hlásat vhod či nevhod. To je povinnost křesťanů.

Boží vůle je zachránit každého člověka zmateného zlem, bezradného v životě, ztraceného ve svých problémech. Tak to vysvětluje ve druhém čtení svatý Pavel: „Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista“.

Dnešní evangelium vybízí a přikazuje, aby nikdo, kdo zakusil Boží dobrotu, kdo zažil Boží pomoc, o tom nemlčel.

Před dvěma nedělemi evangelium přineslo zprávu o povolání celníka Matouše. Ten, který zažil Boží milosrdenství, který byl zachráněn ze zkázy, je mezi těmi, kteří byli povoláni za apoštoly, aby ostatním kázal radostnou zvěst o Boží milosti.

Když někdo zakusil Boží lásku, nemůže o tom mlčet. Pokud o tom nemluví, musí počítat s důsledkem: „Ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“. Bůh svou lásku člověku předává jen skrze druhého člověka, jen tak ho může zachránit. Proto my křesťané, kteří jsme Boží lásku poznali, musíme ji dávat dál. Bůh chce člověku vždycky pomáhat, ale potřebuje nás křesťany jako prostředníky svých darů. Kde je nepřítomen Bůh, tam chybí především křesťanské svědectví a láska.

Když se Bůh stal člověkem, začala nám přicházet soustavná pomoc, řetěz dobrodiní. Bůh není lhostejný k zatracení člověka, je to bolest jeho srdce. Chce pomoci, ale potřebuje dělníky na svou žeň, kteří navzdory všemu budou říkat ostatním: Bůh tě miluje. Také tehdy, když budou zažívat pronásledování.

Těm, kteří se setkají s pronásledováním, s odmítnutím, s výsměchem z důvodu hlásání pravdy o Boží lásce, Ježíš dává slovo útěchy a povzbuzení, aby vytrvali navzdory všemu, a dále odvážně hlásali: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“

Bůh se stará o záchranu každého člověka. Aby toto dílo mohlo být provedené, Bůh potřebuje pomocníky, ty, kteří odvážně a věrohodně budou vydávat svědectví o jeho lásce, kteří se neuleknou žádné překážky.

Ohlášky 25.62017 12.neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

– Čtvrtek 29. června – Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů, hlavních patronů brněnské diecéze

– Sobota 1. července – první sobota v měsíci, poutní mše svatá k Panně Marii Svatotomské v 18:00 hod.

Pastorační aktivity v naší farnosti o prázdninách nebudou.

· Prosíme o pomoc při úklidu baziliky ve středu po mši svaté.

· Farní kavárna bude otevřena každou neděli i během prázdnin, vždy po mši svaté, která začíná v 9:00 hod. Vchod brankou u dvou tují. Zveme vás na vzájemná setkání.

· Ve čtvrtek 29. června, o slavnosti sv. Petra a Pavla, začínají oslavy 240. výročí založení brněnské diecéze. Mši svatou v 17:30 bude v katedrále sloužit olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

· Milí farníci, připomínáme, že příští sobota je první v měsíci a v naší bazilice je spojena s poutní mší svatou k Panně Marii Svatotomské. Prosíme, šiřte tuto tradici a pozvěte své přátele a známe na pouť na Staré Brno.

· Diecézní katechetické centrum připravilo pro jednotlivce, skupiny a rodiny poznávací hru „Poklady Brněnské diecéze“. Hra probíhá od 1. června do 31. října 2017 a naše bazilika je do hry též zapojena. Informace najdete na vývěsce před bazilikou a též na webu biskupství: www.biskupstvi.cz/poklady2017. Prosíme, zapojte do této zajímavé soutěže své rodiny.

· Dne 3. července uzavře v Lipůvce svátost manželství Karel Kudláč, římský katolík, bytem Brno Renneská, s Martou Nedbalovou bez vyznání. Kdo by věděl o nějaké překážce tohoto zamýšleného sňatku, ať to ohlásí faráři zdejší farnosti.

· Přihlášky dětí do náboženství na příští školní rok si vyzvedněte v sakristii. Rodiče, kteří chtějí své děti přivést k 1. svatému přijímání, přihlaste své děti v sakristii během prázdnin. Rozvrh hodin bude na nástěnce příští neděli.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden pod ochranou Panny Marie.

24.6.2017 Slavnost Narození Sv. Jana Křtitele

Dnes církev slaví narozeniny člověka, o kterém Ježíš řekl: „Mezi narozenými ze ženy není nikdo větší než Jan“. On je posledním z proroků Starého zákona. Měl za úkol ukázat na člověka, který je Mesiášem – Spasitelem světa. Tento úkol splnil, když na Ježíše z Nazareta ukázal. Ježíš se odvolává k Janovu svědectví, aby potvrdil svou mesiánskou věrohodnost. Jan Křtitel je jedním ze tří svědků, kteří potvrzují, že Ježíš z Nazareta je Mesiáš.

Ukázat nám pravého Mesiáše je pro nás nejdůležitější věc, protože bez setkání s Mesiášem nemůžeme získat věčný život, naši spásu. Janovo svědectví, že Ježíš z Nazareta je Mesiáš, je první. Vpravdě to první proroctví o příchodu a působení Mesiáše přináší již Starý zákon, ale až na pokyn Jana, že ten, který stojí před ním je Beránek Boží, jdou za Ježíšem první dva učedníci. Tak Ježíš získává první svědky k hlásání základní pravdy, že je Mesiáš. Jan byl první, který na Ježíše ukázal. Myslím si, že Janova velikost spočívá právě v odvaze ukázat na Ježíše jako Mesiáše, ne v jeho asketickém způsobu života. Protože velmi přísná askeze sama nemá žádnou cenu pro věčnost. Věčnost nám dává Mesiáš. Není důležitější čin, než pomoci druhým setkat se s Mesiášem.

Jan Křtitel nás paradoxně velmi šokuje. Je první, který ukazuje na Mesiáše, ale sám za svým poznáním nejde, nestává se prvním Ježíšovým učedníkem. Na konci svého života stojí před velkými pochybnostmi, zda Ježíš z Nazareta je opravdu Mesiáš. Posílá ze žaláře své učedníky s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Myslím si, že tato situace vysvětluje Ježíšova slova, že Jan je největším z narozených z ženy, ale „nejmenší v Božím království je však větší než Jan“.

Velikost člověku poskytuje možnost obdržet věčný život. Naše pozemské výkony nám ale velikost nezajistí.

Ze skutečného setkání s Mesiášem vždy vyplývá výzva: Následuj mě! S přijetím této výzvy máme veliké obtíže, neradi druhé posloucháme, neradi se druhým podřizujeme. Jsme spokojeni, když můžeme druhé řídit, být vedoucími.

Možná, že to byl problém Jana Křtitele. Musel by opustit pozici velkého proroka a učitele velkých zástupů lidí, a stát se najednou jen obyčejným učedníkem. To je také náš problém. Chceme být učiteli, řediteli, těmi, kteří vedou, ale nechceme přijmout místo v řadě učedníků. V podstatě je to tragické, když jiným ukazujeme Mesiáše a sami Mesiáše nenásledujeme. Věčnost se pro nás otevírá, když se dáváme Ježíšem vést, když se stáváme jeho učedníky.

22.6.2017 čtvrtek , pobožnost k sv. Ritě

Dnešní evangelium přináší Ježíšovu základní instrukci, jak se modlit. Člověk je ze své přirozenosti náboženskou bytostí, proto má také potřebu modlitby. Ke každému náboženství patří modlitba a podíl na různých náboženských obřadech. Vyvstává otázka, jak to je v křesťanství?

Ježíš to jasně vysvětluje. Nejprve říká, že křesťanská modlitba nezávisí na množství slov. Povídavost, množství vyřčených slov, je znamením pohanské modlitby. Naše křesťanská modlitba nemůže napodobovat pohany.

Na začátku modlitby musíme vědět, ke komu se obracíme. Bůh pro křesťana není anonymní neosobní bytost. Bůh, ke kterému se obracíme, je Otec. Význam pojmu Otec nejhlouběji vyjádřila svatá Terezie z Lissieux: Bůh je dobrý tatínek. Ježíš ve svém neustále učení opakoval, že Bůh je milující Otec, který nás ve křtu přijímá za své děti, které miluje. Pokud se modlitba nezakládá na tomto vědomí, není správná. Křesťan se v modlitbě neobrací k neznámé, cizí božské bytosti, ale k Bohu, který je láska.

Dále Ježíš říká, že Bůh Otec je na nebesích. To znamená, že nepatří k tomuto světu. Je nad fyzickou přirozeností světa i našeho života. Celý materiální vesmír je mu podřízen. Když se obracíme k Bohu Otci, měli bychom vědět, že On má moc vyřešit všechny naše problémy, že není omezen nějakou fyzickou skutečností.

Bůh vyžaduje, aby jeho jméno bylo skrze nás posvěceno. Nejde o účast na nějakém náboženském obřadu. Boží jméno posvěcujeme tehdy, když svědčíme, že Bůh je našim Otcem, kterého se nebojíme, kterému důvěřujeme, když přijímáme jeho pomoc. Boží jméno se posvěcuje ve skutcích, které Bůh koná v našem životě. Stejně jako v životě Panny Marie, která se neustále raduje z Božích skutků.

Prosba: „Přijď království tvé“, by měla vyjadřovat naši touhu po posledním příchodu Páně, po úplné vládě Ježíše v našem životě, kdy mu budeme úplně patřit. Na tuto prosbu navazuje další: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. Nebe patří Bohu, je mu zcela podřízené. Ke stejné podřízenosti by měl dospět i náš život.

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ – je to prosba, která nás upozorňuje, že pro náš pozemský život potřebujeme přiměřené prostředky, abychom žili v pokoji a ve víře v Boží prozřetelnost, neslouží však ke hromadění hmotných statků. Honba za materiálními prostředky, kterými chceme zajistit naši bezpečnou budoucnost, je zároveň odmítnutím Boží péče o nás. Ptejme se sami sebe: je mým bohem Bůh Otec nebo mamon?

„Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ – tato prosba zahrnuje velmi těžkou podmínku. Upřímně a úplně odpustit svým viníkům není jednoduché, ale podstatné pro obdržení Božího milosrdenství. Z historie známe mnoho svědectví lidí, kteří odpustili svým viníkům obrovské křivdy. Odpustit není nemožné. Odpustit zvládneme vždy, když se rozhodneme poslechnout Boží slovo.

„Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého“. Toto není úplně správný překlad z řečtiny, protože Bůh člověka nepokouší, ani k pokušení nepřivádí. Přiměřenější překlad je: nedopusť, abychom podlehli pokušení, protože do pokušení nás vede zlý duch. Bůh si s námi nehraje, neprovokuje nás. Přichází k nám proto, aby odstranil zlo spolu s jeho tvůrcem.

Text Otčenáše je ve své podstatě Ježíšovým návodem, jak se máme k Bohu správně obracet, jaká rozhodnutí musíme ve svém myšlení a jednání dělat, abychom se mohli s Bohem setkat.

Velkou pomocí na naší cestě k Bohu, v naší modlitbě, jsou svatí církve. Dnes se setkáváme se svatou Ritou. Byla to žena, která pochopila Ježíšovu instrukci a tak se ve své modlitbě plodně setkávala s Bohem. Dodnes můžeme zakoušet ovoce její moudrosti. Svatá Rita je mimořádnou pomocnicí zvláště v umění odpouštět. Prosme Ritu, aby nás naučila správně se modlit, aby naše modlitba nebyla jen prázdným náboženským obřadem, ale vždy setkáním s Boží milostí, která nám přináší potřebnou pomoc.

21.6.2017 středa, 11.týden v mezidobí

Mt 6, 1- 6. 16 – 18

V dnešním evangeliu nám Ježíš připomíná tři základní pilíře křesťanského života: almužnu, modlitbu a půst. Mluví o obsahu těchto náboženských aktivit. Pokud almužna, modlitba a půst mají být konány v křesťanském duchu, nemáme je konat před očima druhých, aby nás ostatní viděli a chválili. Tyto základní úkony křesťanského života nám mají pomáhat růst v lásce k bližnímu, k Bohu a k sobě.

Almužna mě učí vidět druhé v jejich potřebách, učím se solidaritě, činnému soucitu a skutečně pomáhat. Almužna je konkrétním vyjádřením milosrdenství.

Modlitbou pečuji o své osobní setkání s Bohem a buduji s ním vztah. Pro dobrý pozemský život potřebuji chvíle, kdy se zastavím, abych promluvil s Bohem. Je to neustálé uvědomování si, že Bůh je a že ho potřebuji.

Půst je tou činností, která pomáhá spoutat moje nezřízené touhy. Půst hlídá moje sobectví.

Půst, modlitba a almužna nejsou k vychloubání. Jsou nezbytným nástrojem, který dává do pořádku moje vztahy k bližnímu, k Bohu a k sobě samému.

Myslím si, že v almužně, v modlitbě a v půstu nemůžeme vidět ty takzvané dobré skutky. Almužna, půst a modlitba teprve umožňují, abych zbaven sobectví mohl dobré skutky konat.

18.6.2017 11.neděle v mezidobí

Ex 19, 2 – 6a; Řím 5, 6 – 11; Mt 9, 36 – 10, 8

Když se podíváme na současnou situace církve, která prožívá velikou krizi své totožnosti, když vidíme různé vlivy, které ohrožují církev, hledáme příčiny především na venku, ale Ježíš v dnešním evangeliu říká, že problém je uvnitř, že zdroj problémů leží v nedostatku pravých pastýřů. Když Ježíš viděl zástupy lidí svázané svými problémy, bezmocné vůči zlu, neschopné najít správnou cestu životem, viděl je jako ovce bez pastýře.

Lidé vysílení a skleslí byli pro Ježíše polem dozrálým ke žni. Bůh má velkou šanci zjevit svou dobrotu, svou milost a dát svou pomoc právě člověku zatíženému problémy a poraženému utrpením. Když je v našem životě všechno v pořádku, když jsme spokojeni, tehdy obvykle Boha nehledáme, protože ho nepotřebujeme. Těžké situace, které na nás doléhají, ukazují naši bezmocnost a upozorňují na potřebu někoho, kdo nám může pomoci.

Bůh na nás nesesílá různé těžkosti, utrpení a bolesti, aby tím na sebe upozornil. Všechno zlo, které přichází, je důsledkem hříchu. Bůh nás před hříchem varuje, ale nechává nám svobodu volby. Když zhřešíme, Bůh nás přesto neopustí v naší tragické situaci, použije i toto zlo, aby nám mohl prokázat svou dobrotu a péči.

Boží pomoc není ezoterická skutečnost. Bůh potřebuje prostředníka, člověka, který jeho milosti předá dál. Když Ježíš uviděl vysílené a skleslé zástupy lidí, zavolal si dvanáct učedníků a „dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu“. Dodnes Bůh promlouvá k srdcím mnoha, zvlášť mladých lidí, aby se mu dali plně k dispozici a stali se hlasateli a vykonavateli jeho milostí: „žeň je sice hojná, ale dělníků málo“. Jde o to, abychom opravdu pocítili odpovědnost za lidi dezorientované v životě, zasažené zlem a trpící. Bůh nám chce pomoci, ale potřebuje prostředníky, skrze které svou pomoc předá.

Jestliže ke žni nepřijdou ženci, celá úroda na poli může být zmařena. Je čas sklízet, když tento čas mine, nesklidíme na poli nic. Úroda přijde na zmar. Dnes realizujeme především své nápady, své životní plány. Nemáme chuť obětovat se pro záchranu druhých, nechceme být za osudy druhých dokonce ani zodpovědní. Něco málo ze svých prostředků, času a sil druhým věnujeme, ale nechceme se pro ně plně angažovat, plně se jimi zaměstnávat. Evangelium nás upozorňuje, že se máme řídit příkladem apoštolů, kteří nechali všeho a šli za Ježíšem.

V druhém čtení svatý Pavel ukazuje na Ježíšovo odhodlání zachránit hříšníky: „Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky“. Jestliže jsem přijal dar spásy, měl bych také druhým pomáhat najít Spasitele, měl bych se stát pastýřem, který je přivede k Ježíši. Je to výzva k přijetí kněžského povolání nebo k větší křesťanské angažovanosti.

Ježíš říká v evangeliu: žeň je hojná, ale dělníků málo. Otcové církve často říkali, že je mnoho těch, kteří přijímají důstojnost církevních úřadů, ale související úkoly nekonají. Příčina dnešních problémů církve neleží ve světě, ale uprostřed církve: v nezodpovědnosti pastýřů a také v laxním plnění úkolů, které Ježíš ustanovil apoštolům a jejich nástupcům. Ježíš přikazuje: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království. Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“.

Podívejme se na Ježíšova nařízení. Ježíš přikazuje, aby jeho vyslanci nešli k pohanům nebo k Samaritánům. Posílá je k izraelskému národu, k jejich krajanům. To znamená, že se katolická církev má v první řadě starat o ty, kteří k ní patří. Dnes je to naopak, všichni pohané a protestanté jsou důležitější a péče o spoluvěřící neustále klesá. Ježíš ukázal jiný směr.

Ježíš říká, že hlavním úkolem církve je hlásání pravdy: „Přiblížilo se nebeské království“. Je to upozornění, že Ježíš Kristus je pravým vladařem světa, a že v něm máme uznat svého osobního Pána, kterému podřídíme celý svůj život. A my jsme vedeni jen k tomu, abychom se zapojili do charity.

Ježíš dal církvi svátosti, ve kterých se projevuje Boží moc k řešení všech životních problémů. Ale my jsme ze svátostí udělali prázdné náboženské obřady a rituály.

Svět, ve kterém žijeme, nám nenabízí opravdové štěstí, prospěch a plnost života, ale přináší jen problémy, utrpení a smrt. Ježíš naopak nabízí uzdravení, ochranu před zlým duchem, vyřešení našich problémů, posílení na cestě k šťastnému životu a jistotu věčnosti. Podmínkou je Ježíše poslouchat a ne jeho jménem realizovat osobní nápady.

Ohlášky 18.6.2017 11.neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

– Středa 21. června – Památka sv. Aloise Gonzagy, řeholníka

– Čtvrtek 22. června – pobožnost ke svaté Ritě

– Pátek 23. června – Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

– Sobota 24. června – Slavnost Narození sv. Jana Křtitele

Pastorační aktivity v naší farnosti:

v Ve čtvrtek večer v 19:00 hod. poslední setkání nad Božím slovem

v V neděli v 10:00 hod. zkouška dětského sboru baziliky

v Ve všední dny před každou mší svatou se modlíme růženec. Prosíme, rozšiřte řady modlitebníků naší farnosti

· Děkujeme za pomoc při úklidu baziliky minulou středu.

· Ve čtvrtek večer 22. června nás svatá Rita opět zve k modlitbě. Mše svatá bude v 18:00 hod. a po ní se u oltáře sv. Rity pomodlíme litanie a požehnáme růže. Přijďte si vyprosit přímluvu sv. Rity a pozvěte i své přátele.

· Každou neděli po mši svaté, která začíná v 9:00 hod. je otevřena naše farní kavárna. Vchod brankou u dvou tují. Zveme vás na vzájemná setkání.

· Příští neděli bude sbírka na bohoslovce a formaci kněží.

· Příští neděli 25. června na mši svaté, která začíná v 11:00 hod., budou slavit naši bývalí ministranti, kněží Pavel a Tomáš Cahovi svá kněžská výročí. Otec Tomáš Caha slaví 15. výročí a jeho bratr Pavel 20. výročí kněžství.

· Diecézní katechetické centrum připravilo pro jednotlivce, skupiny a rodiny poznávací hru „Poklady Brněnské diecéze“. Hra probíhá od 1. června do 31. října 2017 a naše bazilika je do hry též zapojena. Informace najdete na vývěsce před bazilikou a též na webu biskupství: www.biskupstvi.cz/poklady2017. Prosíme, zapojte do této zajímavé soutěže své rodiny.

Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští pracovní týden pod ochranou Panny Marie.

17.6.2017 sobota 10.týden v mezidobí

Mt 5. 33 – 37

Ježíš v dnešním evangeliu říká, že naše řeč má být: ano, ano – ne, ne. Jde o upřímnost a poctivost našich slov. Jazyk je důležitým nástrojem k budování našich mezilidských vztahů. Cítíme se v nebezpečí, když se u druhých setkáváme s neupřímností. Transparentnost je postoj, který zruší strach z druhých a rodí přátelství.

Naše mluvení má následovat Boží příklad. Bůh své slovo nemění. Bůh stojí za každým svým slovem. Když Bůh řekne ano, je to pro celou věčnost ano, stejně jako i ne. Bůh není nejistý. O účinnosti Božího slova prorok Izaiáš říká: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst“ Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal“. Bůh dokonce pečuje o naplnění svého slova. Boží slovo rodí skutek: Bůh řekl a stalo se.

Všechno, co nám Bůh potřebuje sdělit, najdeme na stránkách Bible. Jeho slovo se nemění. Často se nám to nehodí, chtěli bychom Boží rozhodnutí pozměnit. Zvláště dnes vidíme, jak se mnoho teologů snaží význam Božího slova měnit. To děláme my, lidé, ale Bůh je neměnný. To je základ věrohodnosti Boha a našeho bezpečí. Bůh nedělá svévolná rozhodnutí. Není náladový. Proto mu můžeme důvěřovat.

Evangelium nás upozorňuje, že neexistuje nic, co by potvrdilo naši věrohodnost. Naše věrohodnost je v našem nitru, v upřímnosti našeho slova, protože u Boha je to stejné. Když Bůh přísahá, přísahá na sebe sama. Věrohodnost Boha je ve věrnosti svému slovu, podobně to má být i u nás. Bůh bude stát za naším slovem jen tehdy, když bude potvrzeno naší věrností, když své slovo nebudeme měnit.

15.6.2017 Slavnost Božího Těla

Dt 8, 2 – 3b – 16 a; 1 Kor 10, 16 – 17; Jan 6, 51 – 58

Slavnost Těla a krve Páně, kterou dnes prožíváme, je příležitost uvědomit si neuvěřitelnou přístupnost a blízkost Boha ve svátosti eucharistie. Bůh se pro nás stal pokrmem a nápojem. Stvořitel světa a také každého z nás, se pokaždé, když kněz říká slova proměňování nad chlebem a vínem, uzavírá v malém kousku chleba a troše vína. Proměněný chléb a proměněné víno není jen znamení Boha, ale Bůh je v nich celý reálně přítomen. V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. Lidsky se to nedá vysvětlit. Zázrak eucharistie můžeme pochopit jen aktem víry. Během prvních staletí církev ve svých katechezích nevysvětlovala význam eucharistie, říkala novokřtěncům: když budeš požívat eucharistii v duchu víry církve, pochopíš. Toto tajemství se ti bude postupně odhalovat.

Pro pochopení významu eucharistie je důležité vědět, že skrze přijetí svatého přijímání nás Bůh spojuje sám se sebou, proniká nás svou přítomností, ale také z nás křesťanů buduje jednotu. O tom mluví svatý Pavel v druhém čtení: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“.

Uctivé přijímání eucharistie není vnější postoj našeho těla: složené ruce, pokleknutí a podobně, ale otevřené srdce k Božím záměrům, které v nás a skrze nás chce Bůh realizovat. Jde o naše následování Ježíše v jeho lásce k Bohu a také k dalším lidem.

Přijímání eucharistie není všední věc. Je to jednoduchá činnost, ale vyžaduje jasné vědomí, koho požívám ve svátém přijímání. Když přijímám eucharistii, slyším slova: Tělo Kristovo, a odpovídám: Amen, což znamená: Ano, věřím tomu, souhlasím s tím. Ježíš mi dává sebe, a já odpovím: proměň mě v sebe. Už nežiji já, ale ty, Ježíši, žiješ ve mně. Mé tělo je proniknuté Ježíšovým tělem. Úplně souhlasím s tím, že mám následovat Ježíše. Vědomé přijetí svatého přijímání vede také k hlubší otevřenosti k ostatním křesťanům. Mám se stále více stávat bratrem druhých. Každý, kdo přijímá eucharistii, zůstává mocí tohoto chleba spojený v jedno tělo, kde hlavou je Ježíš Kristus. Takže po svátém přijímání si nemůžeme být cizí. Ježíš z nás tvoří jednotu, jedno tělo. Buďme si této jednoty vědomi, abychom správně křesťansky žili.

Po slovech proměňování chléb už není chléb, ale živé Tělo Ježíše, které má moc proměnit náš život v Ježíšův život, abychom se milovali navzájem tak, jak on miloval nás. Přijetí eucharistie není výzva k polepšení a k nápravě, ale je svolení Duchu svatému, aby nás uschopnil k následování Ježíše. Je to schopnost přijmout sílu Ducha svatého a jeho pomoc. Máme se stávat podobní Ježíši, ne vlastní sílou nebo mocí, ale mocí Ducha svatého. Pokaždé, když přijímám s vírou eucharistii, Duch svatý obnovuje svou přítomnost ve mně.

Eucharistie je Boží život, který chce pronikat náš smrtelný život a postupně nás rodit do života věčného, činit nás nesmrtelnými.

11.6.2017 Slavnost Nejsvětější Trojice

Jan 3, 16 – 18

Dnešní neděli církev slaví slavnost Nejsvětější Trojice. Touto oslavou si připomínáme a zároveň prohlubujeme poznání pravdy, že Bůh je společenstvím tří osob. Bůh se nám zjevil jako Otec, Syn a Duch svatý. Křesťanský obraz Boha je úplně jiný, než obrazy bohů, které nacházíme v ostatních náboženstvích světa. Setkáváme se v nich s nějakou neosobní mocí, nebo s plejádou mnoha různých bohů, kteří mezi sebou soutěží, či bojují.

Na stránkách Bible se Bůh postupně odhaluje jako společenství, ve kterém vládne jednota. Mezi Božskými osobami není žádný rozpor, podvod, neupřímnost, či konkurence. Identitou Boha je láska. To, co křesťan říká o Bohu Otci, platí o Bohu Synu i o Bohu Duchu svatém. Když se obracíme v modlitbě k Duchu svatému, naslouchají nám zároveň Otec a Syn. Tři Božské osoby se mezi sebou rozdělily v úkolech, které plní vůči člověku. Bůh Syn se stal člověkem, vstoupil do lidského těla, a jako člověk – Ježíš z Nazareta nás usmířil s Bohem Otcem skrze oběť kříže. Duch svatý je třetí Božská osoba, která stojí po našem boku ku pomoci. Předává nám všechny Boží dary a Boží milosti, které potřebujeme, aby v nás mohlo dílo spásy růst až k našemu zmrtvýchvstání. Vede nás k jednotě, jako jsou jedno Otec, Syn a Duch svatý.

Bůh, který je jednotou lásky, nezůstal uzavřený v sobě, ale se rozhodl sdílet tuto lásku dál. Uskutečnil dílo stvoření dalších bytostí. Nejprve stvořil svět čistě duchovních bytostí a pak člověka. Stvoření není pro Boha vedlejší práce, ale jeho centrální dílo, základní angažovanost. Je to jeho život, který chce předávat dál. Bůh nenutí, ale nabízí svobodu.

Svět čistých duchů se rozdělil. Jedna část jednotu s Bohem odmítla, jiní duchové zůstali Bohu věrní. Teď je čas rozhodnutí pro nás, lidi.

Život ve společenství s Bohem není nějaká neznáma skutečnost. Je to život, který se plně řídí láskou. Láska člověka neohrožuje, je základem bezpečí, pokoje a štěstí. Božské osoby spolu nebojují, ale slouží si navzájem, stojí při sobě. Tento vnitřní Božský život Ježíš zjevil ve svém pozemském životě ve vztahu ke každému člověku, s kterým se setkal. Nestál nikdy před lidmi jako soudce, naopak jako pomocník k dosažení plnosti života a štěstí. Ježíš neodmítl ani nezradil žádného člověka, svému zrádci řekl příteli. V dnešním evangeliu čteme: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“, to znamená zachráněn.

Podstatou křesťanského života je naučit se milovat. Pokaždé, když děláme znamení kříže a říkáme: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, vyznáváme, že chceme jednat podle vzoru, který máme ve vztahu mezi Božskými osobami. Znamení kříže není prázdná náboženská fráze, ale jasné vybídnutí: následuj Boží lásku. Křesťanství pro mnohé znamená účast na církevních obřadech a odříkání modlitebních textů. Každá pobožnost, která nevede k následování Ježíše, nás odvádí od lásky, je karikaturou, prázdným úsilím a příčinou naší potupy.

Bůh, který se nám v Bibli představil, je společenstvím tří osob, které žijí láskou. Nabízí nám účast v tomto společenství po celou věčnost. Tato Boží nabídka platí pro ty, kteří se učí milovat. Křesťanská víra není jen teoretická znalost definic z katechismu a Desatera, ale roste

především láskou. Svatý Pavel říká, že nyní žijeme vírou, nadějí a láskou, ale nakonec zůstane jen láska.

Vyhovovalo by nám, kdyby křesťanství vyžadovalo jen znalost několika náboženských textů a účast na některých náboženských obřadech. Nelíbí se nám, když máme změnit své jednání, smířit se s těmi, kteří nám ublížili, odpouštět, rozdělit se o naše hmotné statky a podobně.

Ale Bůh je společenstvím lásky. Věčnost mimo toto společenství neexistuje. Můžeme žít v iluzi svých náboženských představ, ale věčnost je jen jedna: Jednota v lásce, která je schopna věnovat bližnímu všechno až po odevzdání svého života. Jde o následování vzoru, který zanechal svým životem Ježíš z Nazareta. Dnešní evangelium jasně říká: Kdo nevěří v Syna Božího, „už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“. Znovu opakuji, víra není teoretické, intelektuální přijetí křesťanských pravd, ale rozhodnutí následovat Ježíšovu lásku.

Když člověk začne upřímně a konkrétně milovat podle Ježíšova vzoru, přiblíží se tajemství Nejsvětější Trojice.