Ohlášky 30.7.2017, 17.neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

– Úterý 1. srpna – památka sv. Alfonsa Marie z Liguori, biskupa a učitele církve

– Pátek 4. srpna – památka sv. Jana Marie Vianneye, kněze; 1. pátek v měsíci, příležitost ke svátosti smíření od 17:00 hod.

– Sobota 5. srpna – první sobota v měsíci a již tradiční poutní mše k Panně Marii Svatotomské v 18:00 hod. večer. Přijďte vyprosit Boží pomoc a požehnání sobě i svým rodinám a pozvěte i své přátele.

· Děkujeme farníkům za pomoc při úklidu baziliky minulou středu.

· Farní kavárna je otevřena každou neděli i během prázdnin, vždy po mši svaté, která začíná v 9:00 hod. Vchod brankou u dvou cypřišků. Byli jsme upozorněni, že námi nazývané „tuje“ jsou dle Akademie věd, internetu i zkušených zahradníků Cypřišky Lawsonovy. Omlouváme se za mylnou informaci. Přesto Vás stejnou cestou srdečně zveme na společná setkání do farní kavárny.

· Naše farnost pořádá od 4. – do 10. srpna již tradiční cyklopouť do Mariazell. Bližší informace v sakristii nebo u P. Angela.

· Otec Angelo zve poutníky přihlášené na pouť do Itálie na informační schůzku, která se koná v pátek 25. srpna ve 20 hod. ve farní kavárně.

· Opatství otevírá pro maminky s malými dětmi prostory vnitřní zahrady. Vstup z Mendlova náměstí železnou bránou vpravo. Klíč od brány bude na vrátnici za Mendlovým muzeem. Prostor není otevřený pro psy.

· Tradiční farní pouť k Panně Marii Svatotomské – Paladiu města Brna se koná v úterý 15. srpna v 18:00 hod. Předcházející triduum bude od soboty 12. srpna do pondělí 14. srpna, vždy v 18:00 hod. Bližší informace jsou na plakátu ve vývěsce.

· Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští týden, pod ochranou Panny Marie. Těm, kteří odjíždějí na dovolenou, přejeme vydatný odpočinek a šťastný návrat domů.

30.7.2017, 17.neděle v mezidobí

Řím 8, 28 – 30; Mt, 13, 44 – 52

Dnešní evangelium opět vypráví o nebeském království. Často si myslíme, že nás nebeské království nemusí moc zajímat. Proč se zatěžovat Bohem a Jeho zákony, když náš život má dost různých obtíží a problémů? Proč bychom si přidávali další těžkosti a omezení?

Když myslíme a mluvíme tímto způsobem, nechápeme, co nebeské království je, co znamená Boží přítomnost v našich životech. S velkými obtížemi chápeme, že Bůh nás neomezuje, naopak, že jenom v něm a s ním získáváme opravdovou svobodu, která nás učiní šťastnými. Boží přítomnost v našem životě je něco velmi mimořádného, cenného. Je to to jediné, co náš život opravdu naplní a učiní nás v plném slova smyslu šťastnými a úspěšnými.

Ježíš říká, že nebeské království je jako poklad ukrytý v poli, který našel nějaký člověk. Šel a prodal všechno, co měl, aby mohl koupit to pole s ukrytým pokladem. Nebo nebeské království je jako vzácná perla, kterou našel nějaký kupec. Prodal všechno, co měl, aby si ji koupil.

V těchto podobenstvích Ježíš říká, že Boží království, že Boží přítomnost v lidském životě, je něco velmi výjimečného, co svou hodnotou přesahuje všechno ostatní. Je to největší dobro, které člověk může najít a získat, které může vlastnit.

Ačkoliv Bůh je Bohem skrytým, nechá se zároveň člověkem najít.

Poklad byl ukrytý v poli, drahocenná perla byla ztracená mezi jinými, méně vzácnými, ale bylo třeba ji najít a koupit. Ježíš ve svých podobenstvích neustále opakuje, že musíme hledat.

Abychom se skutečně stali křesťany – katolíky, je nutné něco ve svém životě objevit, není to něco, co přichází automaticky při křtu a při prvním svátém přijímání.

Abychom se opravdu stali uvědomělými křesťany, potřebujeme mít odvahu a odhodlání stále se rozhodovat pro to, co je ryzí. Jedná se o neustálé úsilí překonávat své vlastní sobectví. Jde o schopnost volit stále větší dobro.

Ten, kdo našel poklad v poli, ten, kdo objevil cennou perlu, aby si mohl tento poklad a tuto perlu vzít, musel prodat všechno ostatní. Je to pro nás velmi obtížné. Neumíme se tak snadno zbavit toho, na co jsme si zvykli, co považujeme za dobré. Ale jde o volbu toho nejlepšího, toho nejvzácnějšího. Obchodník musel prodat své méně vzácné perly, aby mohl získat tu nejvzácnější.

Mnohé naše postoje i naše jednání není úplně špatné, ale může být lepší. Naše láska může růst, naše odpuštění může jít dál, naše služba druhému může být obětavější. Můžeme být ještě dokonalejšími a angažovanějšími lidmi pro Boží království. Naše důvěrná odevzdanost Ježíši může dále růst.

V dalším podobenství z dnešního evangelia Ježíš říká, že nebeské království, že Boží přítomnost v našem životě, je podobná síti hozené do moře a sbírající všechny druhy ryb. Rybáři si z nich vybrali dobré, a vyhodili špatné. Síť chytí ryby, z nichž některé jsou dobré a některé špatné.

Mnoho lidí se rozhodlo pro Boha a život podle jeho přikázání, ale časem jejich angažovanost klesla. Slovem z dnešního evangelia můžeme říci, že ryba přestává být dobrá. Křesťan přestává být křesťanem. Navenek vypadá jako křesťan, protože chodí do kostela, přijímá svátosti, tak zvaně se modlí, ale nestává se tím lepší, dokonalejší a neprohlubuje se v lásce.

Nebeské království je Boží přítomnost v nás a je to přítomnost a prohlubování dobra. Nebeské království je to dobro. Tam, kde je pravé dobro, tam je také nebeské království. To znamená Boží přítomnost.

Když se rozhodují pro Boží přítomnost ve svém životě, zároveň chci být dobrým člověkem.

Ať každá naše modlitba, účast na eucharistii, je upřímným voláním o Boží přítomnost v našich životech, ustavičnou prosbou: Přijď, Pane Ježíši, veď nás k dobru a spolupracuj s námi ve všem, co dobro působí.

Svatý Pavel ve svém listu Římanům píše: Víme, že Bůh těm, kteří ho milují, napomáhá k dobru. Potřebujeme vědomě a s důvěrou neustále opakovat v modlitbě Otčenáš: Přijď království tvé!

29.7.2017 sobota, 16. týden v mezidobí

Mt 13, 24 – 30

Dnešní evangelium nám vypraví, že Bůh dopustil, aby na zemi existovalo vedle dobra i zlo. Není to tak, že Bůh stvořil dobro i zlo. Evangelium jasně říká, že dobré semeno, což je dobro ve světě, zasel Bůh, ale zlo zasel a rozsévá nepřítel Boha. Služebníci hospodáře chtějí plevel vytrhat, ale hospodář nesouhlasí. Nařídil jim nechat pšenici a plevel spolu růst až do žní. Proč? Proč Bůh nechá dobro a zlo na zemi vedle sebe?

Myslím si, že je to otázka lidské svobody. Bůh ve svém Slově ukázal, co je dobré a co zlé. Člověk dostal od Boha rozum, kterým může poznávat Boží myšlenky, Boží záměry, a tak rozlišovat dobro a zlo. Ale musí chtít dát se poučit Boží moudrostí.

Bůh daroval člověku svobodu volit mezi dobrem a zlem. Takže do konce pozemského života člověk může měnit svůj životní směr, může být pšenicí nebo plevelem a naopak.

Růst Božího království v nás je realitou velmi dynamickou a vyžaduje neustálou pozornost a péči. Když se člověk jednou obrátí k Bohu, pak se musí znovu a znovu obracet. Ježíš řekl, že křesťan má neustále bdít. Nezní to pro nás povzbudivě, ale takový je život na Zemi. Jsme zde na zemi postaveni mezi dobro a zlo. Musíme se neustále rozhodovat.

Dnešní evangelní podobenství také ukazuje, že ten druhý je stále velkou neznámou. Dneska tento člověk může být zlý, ale zítra se může obrátit a být dobrý, nebo naopak. Je mým rozhodnutím, zda dnes budu pšenicí nebo plevelem.

Myslím si, že nás dnešní evangelium upozorňuje na nepředvídatelnost lidských rozhodnutí, že si člověk nemůže být jistý sám sebou nebo druhým. Jisté je jenom Boží milosrdenství, které chce spásu pro každého člověka. Takže mohu a měl bych pevně věřit v Boží nevýslovnou dobrotu, která dělá všechno, aby mě a také toho druhého zachránila. Proto neodsuzuji nikoho a modlím se za spásu sebe i každého člověka.

27.7.2017 čtvrtek, 16. týden v mezidobí

Mt 13, 10 – 17

Učedníci se Ježíše ptají, proč k lidem mluví v podobenstvích. Ježíšova odpověď je do jisté míry záhadná. Ježíšovi rozhodně nejde o to, aby nebyl pochopen lidmi, aby jeho slovo bylo nesrozumitelné. Bůh si přeje spasit každého člověka, proto Ježíš mluví v obrazech a podobenstvích.

Podobenství je literární forma, která obsahuje hluboké poselství, nejlépe odhaluje podstatu.

Problém je na straně člověka, zda má pro toto sdělení otevřené srdce, zda opravdu naslouchá, zda touží slyšet Boží sdělení.

Neporozumění Božímu poselství způsobuje pýcha lidského srdce, přesvědčení, že všemu rozumím. Bůh k nám mluvil nejprve skrze proroky a naposledy promluvil skrze Ježíše Nazaretského. Je to vždy druhý člověk, jehož prostřednictvím Bůh mluví. Dnes jsou Božími ústy biskupové a kněží. Nasloucháme jim?

Myslím si, že hlavní problém nepochopení Boha spočívá v osobě zprostředkovatele. Pro Židy bylo extrémně těžké pochopit, že tento Ježíš Nazaretský může mluvit ve jménu Boha, a už vůbec nepřijatelné bylo, že sám Ježíš je Bohem, Mesiášem. Jak může člověk z periferie, který nestudoval u velkých znalců Písma, učit správně Boží slovo, mluvit ve jménu Boha. A skandální bylo, že si dovolil zpochybnit jejich výklad Božího slova a ještě kritizovat jejich náboženský život.

Pokud nás někdo nekárá, nekritizuje, schvaluje, jak žijeme, jak jednáme, toleruje naše náboženství, nemáme s ním problémy. Jiné to je, když někdo začne zpochybňovat naše chování, kritizovat náš náboženský život. Nechceme kritiku slyšet, zavíráme srdce před napomenutím.

Nechápeme, že kritika a napomenutí je často okamžik milosti. Často stojíme na rozcestí a můžeme se vydat na cestu k novému životu. Pokaždé, když nechceme slyšet kritiku, jsme na scestí. Cesta ke spáse vede přes neustálou korekturu myšlení a jednání. Ježíš neustále vybízel k obrácení. Dnes nás vybízí skrze pastýře církve. Važme si pastýřů, kteří mají dar rozlišování duchů a odvahu nás napomínat.

26.7.2017 středa, 16.týden v mezidobí

Ex 16, 1 – 5. 9 – 15; Mt 13, 1 – 9

Dnešní první čtení popisuje situaci, ve které se nacházel vyvolený národ na poušti několik týdnů po odchodu z Egypta. Tento odchod byl doprovázen velkými divy a zázraky. Židé zažívali velkou Boží moc, byli očitými svědky Boží všemohoucnosti. Minulo několik týdnů a začínají se objevovat denní životní obtíže, začíná něco chybět. Ve výše uvedeném biblickém textu není zmínka o nějaké katastrofě, začíná se nedostávat chléb a voda. Je zřejmé, že na poušti je těžké vyřešit tento problém. Židé na vzniklý problém reagovali urážkami Boha, obviňováním a reptáním.

Někde hluboko v našich srdcích je zakořeněné přesvědčení, že odpovědnost za zlo a utrpení, které zažíváme, nese Bůh. Jsme přesvědčeni, že Bůh nám dává kříže, sesílá nemoci, utrpení a trestá nás.

Nejsme schopni pochopit, že zdrojem zla, utrpení, nemocí a jiných životných problémů není Bůh, ale hřích a já se svou hloupostí a lehkomyslností, s níž koketuji s pokušeními, a nekriticky vstupuji do osobního hříchu.

Důsledkem dědičného a osobního hříchu je život plný trní, bodláčí, pláče, zneužívajících vztahů, dokonce i mezi blízkými.

Obrazem tohoto našeho velmi těžkého života bylo egyptské otroctví vyvoleného lidu. Bůh se rozhodl přijít na pomoc národu zotročenému prací a utrpením, týranému vražděním chlapců. A tento národ, osvobozený velkou Boží mocí, si za několik týdnů už nic nepamatuje. Začíná obviňovat Boha za běžnou nouzi, začíná proti němu reptat.

Obraz odchodu vyvoleného národa z Egypta a putování pouští, ukazuje, že dokud žijeme v těle, nebudeme odděleni od tohoto světa. Často si myslíme, že když jsme křesťané, Bůh nás musí ochránit od všeho utrpení a zla, které přináší svět. Jsme přesvědčení, že budeme ušetřeni každé nemoci, každé bolesti a každého problému. Tento předsudek přináší veliké zklamání z Boha. Poušť, kterou procházel vyvolený národ po odchodu z Egypta, se stala místem různých zkoušek, stejně jako náš život. Je naivní si myslet, že žádnou životní bouři nezažiji. Bouře patří k běžným jevům v přírodě, byly, jsou a budou, také v našich životech.

Bůh v Egyptě ukázal vyvolenému lidu, že může vyřešit každý problém, že u Něj není nic nemožného. Po několika týdnech na poušti se objevily nové problémy, kterým Izraelité museli čelit. Velmi rychle zapomněli na Boží moc, začali reptat a urážet Boha.

Dnešní evangelium přináší podobenství o rozsévači, který seje zrno do různé půdy. Obilí je obraz pro Boží požehnání a pomoc. Podobenství říká, že obilí je vždy dobré, ale problém je v půdě.

Boží pomoc je vždy účinná, pouze půda našeho srdce tuto pomoc blokuje a tím vytváří obtíže.

Zeptejme se sami sebe, zde se na Boha nezlobíme za problémy, úzkosti a nemoci, které nás potkávají. Zeptejme se, zda skutečně věříme v Boha, který je dobrý a chce nám vždy pomoci.

25. 7. 2017 úterý, svátek sv. Jakuba, apoštola

2 Kor 4, 7 – 15; Mt 20, 20 – 28

Jakub a Jan patří k prvním učedníkům, které Ježíš povolal. Jsou také první, kteří se mohou od Ježíše učit správnému vztahu k životu.

Dnešní evangelium ukazuje, že Jakub a Jan úplně nepochopili Ježíšův život a jeho učení. Vysílají svou matku, aby jim u Ježíše zajistila významná místa v Ježíšově království: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království“. Tento požadavek je v rozporu s Ježíšovým učením a jeho osobním svědectvím. Ježíšovo království nemá nic společného s pozemskými skutečnostmi. Na zemi je to tak, že „panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc“. Ježíšovo království a jeho vláda je jiná. Mezi Ježíšovými následovníky to tak být nemůže. Zde platí jiná pravidla: Kdo chce být veliký, musí se stát služebníkem, a kdo chce být první, musí začít jako poslední, být jako poslední otrok, podle vzoru Ježíše, který poklekl k nohám apoštolů a umyl jim nohy. Umývání nohou byla činnost posledního z otroků. V dnešním evangeliu požadavek být poslední pokračuje ještě dál. Máme následovat Ježíše, který je nejen vzor služby bližnímu, ale je také připraven odevzdat za něj svůj život: Syn člověka přišel „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“.

V dnešním evangeliu nacházíme návod pro křesťanské jednání. Každé vyvyšování se nad ostatní je proti pravidlům křesťanského života. Boží království je jen pro ty, kteří se chtějí učit od Ježíše postoji, ve kterém si nenechají sloužit, ale snaží se vždy sloužit druhým.

Tomuto postoji služby se začínáme učit především v rodině a v manželství, kde se manželé navzájem nevyužívají, ale slouží si navzájem dary, schopnostmi, rozmanitostí lidské povahy a podobně.

Ježíš dále říká, že hledání svého postavení v Božím království je také spojené s tím, že musíme pít kalich, který pil Ježíš. Je to kalich utrpení. Podstatou Ježíšova utrpení byla jeho poslušnost vůli nebeského Otce. Je to především boj se svým sobectvím. Nejhorší není fyzické utrpení, ale přemáhání lidské pýchy a egoizmu. Obraz toho máme v Getsemanské zahradě. Ježíšův krvavý pot byl důsledek jeho boje o podřízení se Boží vůli. Nejtěžší je podřídit se Božím pravidlům, rozhodnout se být služebníkem všech, přijmout místo posledního otroka.

V prvním čtení svatý Pavel dosvědčuje, že v každé životní obtíži zakoušel Boží pomoc, když byl pronásledován, nebyl opuštěn, když byl srážen na zem, nebyl zničen. To, co vždy pomohlo Pavlovi zakusit Boží pomoc, byla jeho víra ve vzkříšení: „Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás“. Ale důležité je poznání: „S Ježíšem“. To znamená, že už nežiji já, ale žije ve mně Kristus, že žiji následováním Ježíše.

23.7.2017 16.neděle v mezidobí

Řím 8, 26 – 27; Mt 13, 24 – 43

Dnešní evangelium osvětluje problém zla v nás, kolem nás a ve světě. Kde se zlo bere ve světě, v našich životech, jak se na zlo máme dívat, jak s ním zacházet.

Po stvoření světa, když byl stvořen člověk, Bůh řekl, že všechno je velmi dobré. Bůh ve svém slově velmi jasně říká, že On zlo neučinil. Dnešní evangelium vyjadřuje tuto pravdu slovy: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno“. Bůh vždy dělá jen to, co je dobré – zasel dobré semeno.

Odkud zlo přichází?

Evangelium o tom píše: „Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel“. První kniha Mojžíšova říká, že ďábel oklamal člověka. To znamená, že zdroj zla není v Bohu, ani v nás. Není to Bůh, kdo zasel plevel, ani my, lidé jsme to neudělali. Otcové církve učí, že každá lidská duše je ze své přirozenosti křesťanská. Ale nepřítel zasel plevel. Satan pokoušel člověka a člověk zhřešil. V dnešním evangeliu Ježíš říká: „Nepřítel, který zasel plevel, je ďábel“.

Jak máme přistupovat ke zlu, které zakořenilo v nás a ve světě?

V evangelním podobenství se dělníci ptají svého pána, zda mají jít a vytrhat plevel. Odpověď je šokující: „Ne. Jinak byste při plení mohli vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní“. Bůh dává svolení, aby dobro a zlo mohlo společně růst v tomto světě a také v našem životě.

Proč Bůh nechce okamžitě vytrhnout a zničit zlo, proč to nedovolí ani nám? Proč se rozhodl, aby dobro a zlo ve světě existovalo společně?

V evangeliu Ježíš říká: Abychom při trhání plevele nevytrhli také pšenici. Nabízí se otázka: Máme takové poznání a umíme skutečně rozlišit, co je dobré a co zlé?

Ježíš, když vysvětluje podobenství o plevelu, přidává další dvě podobenství: O hořčičném semenu a o kvasu.

Hořčičné semínko, přestože je jedno z nejmenších zrn, má schopnost vyrůst ve velký keř a trocha kvasu prokvasí celé těsto.

Zlo nás často vyděsí. Zdá se nám, že je prakticky neporazitelné. Zlo je velmi hlučné, ale ne neporazitelné. Církev učí, že zlo je absence a opak dobra. To znamená, že tam, kde vzniká dobro, zlo zmizí.

Jako křesťané věříme v Boha, který je plnost dobra, dobro samo, který všechno, co stvořil, učinil jako dobré. Když stvořil člověka, řekl, že všechno je velmi dobré.

Když dovolíme, aby toto zrnko základní pravdy o našemu Bohu, že je dobrý, natrvalo zakořenilo v našich srdcích, zlo musí automaticky zmizet. Když ta troška kvasu, kterou je pravda, že v Bohu není ani špetka zla, pronikne naše srdce, zvítězili jsme nad zlem.

Evangelium říká: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn Člověka“. Když čtu pravidelně evangelia, když poctivě naslouchám Ježíšovým slovům, když se o ně zajímám, chci je správně pochopit, když je přijímám do svého života, tehdy ve mně semeno dobra zakoření, bude růst a zlo nějak samo od sebe zanikne.

Minulou neděli evangelium přineslo podobenství o rozsévači. Bůh neustále rozsévá dobré semeno, ale ono padá na různou půdu. Jenom v dobré půdě semeno může vzklíčit a nést dobrou úrodu. Půdou je naše srdce, jeho otevřenost k přijetí Boží vůle a souhlas s Božími plány v našem životě. Na míře důvěry a poslušnosti jeho přikázáním závisí rozsah působení dobra v nás a skrze nás.

Plevel mohl být zaset, protože lidé spali. Je to obraz našeho chování vůči zlu. Jsme lhostejní vůči zlu, které nás ohrožuje. Nebdíme, ale spíme. Jsme neuvěřitelně naivní. Lehce se necháme oklamat zlem. Máme problém s logickým myšlením. Manipulují námi media. Když chybí prozíravost, zlo se v našich životech rozpíná.

Řešení je jedno. Zlo z našeho života sami neodstraníme, ale můžeme stále více zasévat dobro skrze četbu Bible. Jak jsem již řekl: zlo je opak dobra. Když přilneme k Bohu a zamilujeme si jeho slovo, dobro se v nás zakoření a zlo bude postupně odcházet, protože nám Duch svatý přijde na pomoc v našich slabostech. O tom mluví dnešní druhé čtení.

Ohlášky 23.7.2017, 16.neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

– Úterý 25. července – svátek sv. Jakuba, apoštola

– Středa 26. července – památka sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie

– Čtvrtek 27. července – památka sv. Gorazda a druhů

Ø-Sobota 29. července – památka sv. Marty

· Prosíme farníky o pomoc při úklidu baziliky ve středu po večerní mši svaté.

· Farní kavárna je otevřena každou neděli i během prázdnin, vždy po mši svaté, která začíná v 9:00 hod. Vchod brankou u dvou tůjí. Zveme vás na společná setkání.

· Přihlášky dětí do náboženství na příští školní rok si vyzvedněte v sakristii. Rozvrh hodin je na nástěnce. Rodiče, kteří chtějí své děti přivést k 1. svatému přijímání, přihlaste své děti v sakristii během prázdnin.

· Naše farnost pořádá od 4. – do 10. srpna již tradiční cyklopouť do Mariazell. Bližší informace v sakristii nebo u P. Angela.

· Opatství otevírá pro maminky s malými dětmi prostory vnitřní zahrady. Vstup z Mendlova náměstí železnou bránou vpravo. Klíč od brány bude na vrátnici za Mendlovým muzeem. Prostor nebude otevřený pro psy.

· Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští týden, pod ochranou Panny Marie. Těm, kteří odjíždějí na dovolenou, přejeme vydatný odpočinek a šťastný návrat domů.

22.7.2017 sobota 15.týden v mezidobí

Ježíš Nazaretský nám přišel postavit cestu, která vede k věčnému životu. Hřích nás oddělil od Boha a od věčnosti. Ježíš ve svém evangeliu nabízí odstranění prokletí smrti. Ježíš Nazaretský je ten, kterého si Bůh vyvolil, který je milovaným Božím Synem, který svou službou kříže přináší člověku spásu. Potvrzením Ježíšovy mesiášské služby byla četná uzdravení a dokonce i vzkříšení.

Bůh dal mnoho důkazů o tom, že Ježíš Nazaretský otevřel člověku věčný život.

Ježíš svou nabídku věčného života nikomu nevnucuje. Je to velký Boží dar a naše svobodná volba. Ježíš vždycky říká: Jestli chceš. Ježíš se nehádá ani nekřičí.

Předávat víru v Ježíše násilím je nápad křesťanů. To svědčí o nepochopení Ježíšova evangelia. Ježíš svou věrohodnost ukazoval uzdravováním, dobrými skutky a všestrannou pomocí potřebným. Dnešní evangelium říká: „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí. Boží jednání je vždy jednání s láskou, neohrožuje, ale pomáhá.

Když Ježíš viděl, že se farizeové rozhodli zahubit ho, odešel jinam. Nebojoval s nimi, šel dál. Ježíš nenutil násilím druhé, aby se mu podřídili.

Věčný život je pouze nabídka, máme svobodu volit. Bohem nesmíme strašit. K přijetí dobra se nedá přinutit. K dobrému můžeme druhé jen povzbudit.

Primární cesta, po které k nám Bůh přichází, je eucharistie, tento malý kus chleba, který nikoho neděsí.

Jako křesťané buďme svědky Boží bezbranné dobroty.

19.7.2017 středa 15.týden v mezidobí

Ex 3, 1 – 6. 9 – 12; Mt 11, 25 – 27

Jedna z velkých osobností církve, sv. Kateřina ze Sieny měla velmi hluboké mystické zážitky. Během těchto mystických setkání s Ježíšem s ním hovořila o různých věcech. Mimo jiné se jednou zeptala Ježíše: Kdo jsem, jaký je můj význam pro ostatní a také pro Boha?

Odpověď od Ježíše, který je láska, byla pro ni zdrcující. Ježíš jí řekl, že nemá žádnou cenu. To, že je, že existuje, a to, kým je, je jen díky jeho lásce. To znamená, že člověk bez Boha nic neznamená, a to i v případě, že na zemi dosáhne největších úspěchů, jeho život nemá smysl, není nic.

Lidský život na Zemi má jen jeden důležitý smysl a to ve spojení s Bohem. Člověk opravdu existuje, když je toto spojení s Bohem živé. Jinak je život člověka jedno velké nic.

Člověk prvotním hříchem ztratil všechno a spásu získanou od Ježíše ztrácí v okamžiku páchání hříchu. Důsledkem hříchu je smrt, která způsobí, že se stáváme jedním velkým nic.

Náš život dostává smysl a význam skrze Ježíše Krista. Život Ježíše z Nazareta je jediný život na zemi, ve kterém našel Bůh zalíbení. Potvrzením toho je vzkříšení.

Když náš život žijeme v poslušnosti evangeliu Ježíše a Duch svatý v nás může být přítomen, protože mu nasloucháme, jen tak získáváme svou hodnotu.

A toto spojení našeho života s životem Ježíše se aktualizuje vždy, když přijímáme s vírou svaté přijímání.

To jsou ty věci, které se skrývají před moudrými a chytrými, a které se odhalují maličkým, jak jsme o tom slyšeli v dnešním evangeliu.

V dnešním prvním čtení je řeč o Mojžíšově setkání s Bohem, který se mu ukázal v hořícím keři. Bůh zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“. A on odpověděl: „tady jsem“. Bůh řekl: „Místo, na kterém stojíš, je půda svatá“.

Při každém vědomě přijatém přijímání stojím na svaté půdě, na místě, kde mě Bůh může volat mým jménem, protože skrze spojení s Ježíšem v eucharistii se opět stávám jeho vlastnictvím, stejně jako Ježíš.

V Ježíši také já mám jméno, to znamená, že mám význam a smysl. Spojení s Ježíšem mi přináší vysvobození z hříchu. Proto Bůh může ve mně prodlévat a učinit můj život velký a významný.