22.10.2017 , 29.neděle v mezidobí

Iz 45, 1. 4 – 6; Mt 22, 15 – 21

V dnešním evangeliu Ježíš říká, že Bohu máme dát to, co mu náleží, a císaři to, co náleží císaři. Myslím si, že i my musíme pochopit tento zásadní princip. Co to znamená, dát Bohu, co mu patří?

Abychom to pochopili, vrátíme se k evangeliu minulé neděle. Byla tam řeč o svatbě a také o jednom účastníkovi, který nebyl oblečen do svátečního šatu.

Co Bůh od nás očekává, co je ten sváteční šat?

Především to, abychom se úplně – z celého srdce přijali to, co pro nás připravil, abychom využili jeho dary, abychom přistoupili na Boží nabídky, které vedou k trvalému štěstí a spáse, abychom s vděčností oslavovali Jeho lásku. Když nemáme sváteční šaty, znamená to, že nemáme zájem o to, co Bůh chcete pro nás udělat, že odmítáme jeho milost. Nezáleží nám na živém aktivním setkání s Bohem. Bůh nás nezajímá.

Dát Bohu, co mu patří, je primárně rozhodnutí k obrácení, jehož podstatou je odklon od soběstačnosti. Měli bychom vědět, že potřebujeme vše, co Ježíš z Nazareta získal svým životem a svou smrtí na kříži, že bez jeho pomoci nebudeme jednat správně a spravedlivě, a že do věčnosti nedojdeme.

Musíme uznat a přijmout, že potřebujeme setkání s tím, který se narodil z Panny Marie, který byl ukřižován za Pontia Piláta, který byl položen do hrobu, ale po třech dnech vstal z mrtvých, že potřebujeme jeho odpuštění a přátelství. Odpor k obrácení, k proměně svého života, je volbou sebeospravedlnění, je přesvědčení, že nic od Boha nepotřebuji. Rozhodnutí k obrácení je pokorným svěřením se do lásky Syna Božího, této lásky, která musí být měřítkem a kritériem mého života.

Papež Benedikt šestnáctý učí: „Když hovoříme o evangeliu, nemůžeme myslet jen na nějakou knihu nebo na nějaké učení; Evangelium je mnohem víc … Není to systém pravd víry nebo morálních přikázání, není to politický program, ale je to člověk: Ježíš Kristus jako konečné Boží slovo, které se stalo člověkem … Cílem víry je setkat se s Ježíšem Kristem, skrze Ducha svatého přijít k Bohu Otci a poznat ho jako svého Otce. Zprostředkovat víru znamená vytvořit na každém místě a vždy podmínky pro setkání s žijícím Ježíšem Kristem. Víra jako setkání s Ježíšem je vztah.“

Jak učí papež Benedikt XVI: „Na počátku bytí křesťanem není žádné etické rozhodnutí ani skvělá idea, ale setkání s událostí, s osobou, které dává lidskému životu novou perspektivu a tedy rozhodující směr. Plodným výsledkem tohoto setkání je přivádět lidi k Ježíši Kristu, k jeho Otci, aby mohli pocítit sílu Ducha svatého“.

Můžeme říci, že Bohu dáváme, co mu patří, když prohlubujeme vztah s Ježíšem Kristem. Tento vztah prohlubujeme osobní a společnou modlitbou, čtením a rozjímáním Písma svatého, aktivní účastí na Eucharistii. V evangeliu minulé neděle nám byl ukázán muž, který nebyl na svatební hostině oblečen do svátečních šatů. Oblečení do svátečního šatu je obrazem života s Kristem, jeho následování a angažovanost v křesťanském životě.

Když jsme jen diváky, těmi, kteří stojí stranou, těmi, kteří jen plní svou povinnost tím, že jsme vstoupili do kostela, sedíme v lavici a nasloucháme mši svaté, připravujeme si zavržení, cestu tam, kde je pláč a skřípění zubů.

V druhé části evangelia Ježíš říká, že císař má dostat to, co patří císaři. Co to znamená?

Císař, tedy dnes politická vláda, by měla vědět, že Ježíš Kristus je v tomto světě nad nimi. Bůh předal Ježíšovi veškerou moc a vládu nad světem. Pravým a oprávněným Pánem světa je Ježíš Kristus. Jemu se musí podřídit každá vláda na světě. Ježíšovo panování, Jeho království není idea, ale pravda, je to skutečnost.

Dát císaři, co mu patří, znamená také ukázat každé světské moci, že Bůh žije, že Bůh je reálně přítomen ve světě a také v našich životech. Před dvěma tisíci lety Bůh vstoupil do historie světa v osobě vzkříšeného Ježíše. Nemůžeme žít jako by Bůh neexistoval, nechat se řídit sloganem: Bůh není, a kdyby i byl, nemá to pro nás žádný význam.

Papež Benedikt šestnáctý v jednom ze svých projevů řekl: „Hlásání Božího království je ohlašování přítomnosti Boha, který nás zná a naslouchá nám. Boha, který vstoupil do dějin světa, aby nastolil mír a spravedlnost“.

Dávat císaři, co mu náleží, je též hlásání pravdy o Božím soudu, především svědectvím svého spravedlivého jednání. Tak to činili mnozí stateční lidé v době komunismu. Nespravedlnost světa není posledním slovem historie, existuje Boží spravedlnost.

Dávat císaři, co je císařovo, znamená vymezit se vůči světské moci a nedávat jí to, co náleží Bohu. Znamená to svědčit svým životem, že pravým vladařem tohoto světa je vzkříšený Ježíš. Zákon, podle kterého jednám, je jeho evangelium, které stojí nad každým světským právem. Mojí největší slávou a radostí je Ježíšův trůn, jeho kříž.

V prvním čtení prorok Izaiáš mluvil ve jménu Boha: „Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne… Já jsem Hospodin, a nikdo jiný“.