22.6.2017 čtvrtek , pobožnost k sv. Ritě

Dnešní evangelium přináší Ježíšovu základní instrukci, jak se modlit. Člověk je ze své přirozenosti náboženskou bytostí, proto má také potřebu modlitby. Ke každému náboženství patří modlitba a podíl na různých náboženských obřadech. Vyvstává otázka, jak to je v křesťanství?

Ježíš to jasně vysvětluje. Nejprve říká, že křesťanská modlitba nezávisí na množství slov. Povídavost, množství vyřčených slov, je znamením pohanské modlitby. Naše křesťanská modlitba nemůže napodobovat pohany.

Na začátku modlitby musíme vědět, ke komu se obracíme. Bůh pro křesťana není anonymní neosobní bytost. Bůh, ke kterému se obracíme, je Otec. Význam pojmu Otec nejhlouběji vyjádřila svatá Terezie z Lissieux: Bůh je dobrý tatínek. Ježíš ve svém neustále učení opakoval, že Bůh je milující Otec, který nás ve křtu přijímá za své děti, které miluje. Pokud se modlitba nezakládá na tomto vědomí, není správná. Křesťan se v modlitbě neobrací k neznámé, cizí božské bytosti, ale k Bohu, který je láska.

Dále Ježíš říká, že Bůh Otec je na nebesích. To znamená, že nepatří k tomuto světu. Je nad fyzickou přirozeností světa i našeho života. Celý materiální vesmír je mu podřízen. Když se obracíme k Bohu Otci, měli bychom vědět, že On má moc vyřešit všechny naše problémy, že není omezen nějakou fyzickou skutečností.

Bůh vyžaduje, aby jeho jméno bylo skrze nás posvěceno. Nejde o účast na nějakém náboženském obřadu. Boží jméno posvěcujeme tehdy, když svědčíme, že Bůh je našim Otcem, kterého se nebojíme, kterému důvěřujeme, když přijímáme jeho pomoc. Boží jméno se posvěcuje ve skutcích, které Bůh koná v našem životě. Stejně jako v životě Panny Marie, která se neustále raduje z Božích skutků.

Prosba: „Přijď království tvé“, by měla vyjadřovat naši touhu po posledním příchodu Páně, po úplné vládě Ježíše v našem životě, kdy mu budeme úplně patřit. Na tuto prosbu navazuje další: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. Nebe patří Bohu, je mu zcela podřízené. Ke stejné podřízenosti by měl dospět i náš život.

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ – je to prosba, která nás upozorňuje, že pro náš pozemský život potřebujeme přiměřené prostředky, abychom žili v pokoji a ve víře v Boží prozřetelnost, neslouží však ke hromadění hmotných statků. Honba za materiálními prostředky, kterými chceme zajistit naši bezpečnou budoucnost, je zároveň odmítnutím Boží péče o nás. Ptejme se sami sebe: je mým bohem Bůh Otec nebo mamon?

„Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ – tato prosba zahrnuje velmi těžkou podmínku. Upřímně a úplně odpustit svým viníkům není jednoduché, ale podstatné pro obdržení Božího milosrdenství. Z historie známe mnoho svědectví lidí, kteří odpustili svým viníkům obrovské křivdy. Odpustit není nemožné. Odpustit zvládneme vždy, když se rozhodneme poslechnout Boží slovo.

„Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého“. Toto není úplně správný překlad z řečtiny, protože Bůh člověka nepokouší, ani k pokušení nepřivádí. Přiměřenější překlad je: nedopusť, abychom podlehli pokušení, protože do pokušení nás vede zlý duch. Bůh si s námi nehraje, neprovokuje nás. Přichází k nám proto, aby odstranil zlo spolu s jeho tvůrcem.

Text Otčenáše je ve své podstatě Ježíšovým návodem, jak se máme k Bohu správně obracet, jaká rozhodnutí musíme ve svém myšlení a jednání dělat, abychom se mohli s Bohem setkat.

Velkou pomocí na naší cestě k Bohu, v naší modlitbě, jsou svatí církve. Dnes se setkáváme se svatou Ritou. Byla to žena, která pochopila Ježíšovu instrukci a tak se ve své modlitbě plodně setkávala s Bohem. Dodnes můžeme zakoušet ovoce její moudrosti. Svatá Rita je mimořádnou pomocnicí zvláště v umění odpouštět. Prosme Ritu, aby nás naučila správně se modlit, aby naše modlitba nebyla jen prázdným náboženským obřadem, ale vždy setkáním s Boží milostí, která nám přináší potřebnou pomoc.