23.10.2016 30.neděle v mezidobí

2 Tim 4, 6 – 8. 16 – 18; Lk 18, 9 – 14

Tito dva lidé, kteří šli do chrámu, aby se modlili, velmi výstižně ukazují dva základní náboženské postoje v křesťanství. Farizeův postoj v církvi dominuje. Většina křesťanů, těch, kteří přicházejí na nedělní mši svatou, žije podobně jako tento farizeus, snaží se splnit své křesťanské povinnosti. Nedělá veliké hříchy. V tomto náboženském postoji snadno posuzuje bližního. Posuzování, jak Ježíš ukazuje, se stává příčinou odmítnutí Bohem. V tomto okamžiku, když člověk začne soudit druhé, když začne oceňovat sebe, považovat se za lepšího než ostatní, je zcela odmítnutý Bohem. Boží slovo ukazuje, že mezi námi lidmi není nikdo spravedlivý, protože každý člověk zhřešil. Hřích, který člověk spáchal, ho staví na stejnou úroveň jako všechny hříšníky. Když zhřešíme, automaticky jsme postaveni do jedné řady se všemi ostatními, kteří zhřešili. Člověk sám nemá žádnou možnost osvobodit se od hříchu. Jsme na tom ještě hůře, když ostatní posuzujeme a odsuzujeme. Je to tak, jako by tonoucí táhl druhého ke dnu, oba se utopí.

Náš dost dobrý křesťanský život nás, bohužel, snadno vede k sebeponížení. Myslíme si, že srovnávání se s ostatními nám můžeme pomoci, že vynikne naše dokonalost. Ježíš tuto cestu slovy dnešního evangelia jednoznačně odmítá.

Existuje jen jeden způsob, jak odstranit hřích a jeho následky v našem životě. Je to Ježíšovo utrpení a smrt na kříži. Pouze Ježíšova oběť na kříži má sílu zničit moc hříchu a jeho smrtonosné působení v našem životě. Záchranu od hříchu a jeho následků nám přináší pouze víra v Ježíše jako našeho Spasitele. Správný je postoj celníka v chrámě a jeho modlitba: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“.

Naše lidská pýcha nám brání vidět, že po hříchu vše ztrácíme, už nic neznamenáme. Zaplatit cenu za zlo způsobené hříchem není v našich možnostech. Nemáme nic, ale můžeme se neustále odvolávat k Ježíšově smrti na kříži. K tomu ale potřebujeme velmi pokorné srdce. K zahlazení hříchu stačí upřímné obrácení k Božímu milosrdenství: „Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému“.

Dnešní evangelium ukazuje ještě jeden důležitý aspekt našeho křesťanského života. O celníkovi, který vyšel z chrámu, je psáno, že se vrátil domů ospravedlněn. Nepíše se ale, že přestal hřešit. Nám křesťanům je vyčítáno, že chodíme do kostela, přijímáme svátosti, ale jsme stejně hříšní jako ostatní. Nepřestáváme hřešit. Protože všichni žijeme v těle, bude nám až do konce života na Zemi bližší hřích než bezhříšnost.

Boj proti hříchu stojí na odvaze přiznávat si, že jsme hříšníci a nebát se znovu a znovu přicházet k Bohu a opakovaně vyznávat: Zhřešil jsem, smiluj se nade mnou, odpusť mi můj hřích.

Když od kněze přijmeme rozhřešení, je hřích s jeho účinky automaticky odstraněn z našeho života. Pokud jsem skutečně prožil svatost smíření, stal jsem zcela čistý, svatý, jinak bych nemohl přijmout svaté přijímání. Svatostí smíření je všechno zlo, které jsem k sobě připoutal svým hříchem, ode mne odstraněno.

Upřímné prožití zpovědi, kde vědomě přijímám Boží milost odpuštění, kde zažívám, že Ježíš Kristus „mě vysvobodil ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království“, vede k vděčnosti srdce. A vděčné srdce není schopné dále páchat hřích.

Když je v mém srdci postoj farizeje, když se chlubím dobrými skutky, nebudu nikdy vděčný, ale domýšlivý a sobecký. Takto budu dále hřešit. Nikdy se hříchu nezbavím.

Když ale uznám svou hříšnost, a zakusím Boží milost, protože jsem uvěřil v odpuštění hříchů ve svátosti smíření, moje srdce obdrží sílu odmítnout hřích. Víra v Boží milosrdenství, v absolutní dostatečnost Ježíšovy oběti na kříži pro zahlazení všech mých hříchů, umožňuje příchod Ducha svatého, který mě uschopní, abych nehřešil.

Aby nám Bůh mohl pomoci dostat se z tragédie smrti způsobené spáchaným hříchem, potřebuje otevřené dveře do našich životů. Tyto dveře otevíráme uznáním své hříšnosti a pak pokornou prosbou o milost odpuštění. V naší moci, v našich možnostech je uznat svou hříšnost, vyznat svůj hřích a pak uvěřit v Boží milost odpuštění, která má svůj zdroj v Ježíšově oběti na kříži.

Abychom mohli dobře prožít eucharistii, plodně přijímat svaté přijímání, je nutné upřímně vykonat úkon pokání na začátku mše svaté. Musíme vědomě uznat a vyznat svou hříšnost. Od velikosti vědomí hříšnosti závisí působení Boží milosti. Takže, nebojme se vyznávat Bohu svůj hřích a žádat o jeho odpuštění.