24.12.2016 Půlnoční mše svatá

Lk 1, 67 – 79

O vánocích mnoho lidí přichází do kostelů, aby se podívali na betlémy. Je to tak všude: Ježíš – dítě v jeslích, kolem něj Maria a Josef, pastýři a zvířata. Když se díváme na jesličky, povšimli jsme si jednoho drobného detailu? Možná, že je to směšné, na co chci upozornit, ale všimli jste si plenek, ve kterých bylo zavinuté dítě – Ježíš.

Proč se na to ptám?

Pokud jsme pečlivě naslouchali slovům dnešního evangelia, slyšeli jsme o plenkách dvakrát: „Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí“, a pak: „Naleznete děťátko, zavinuté do plenek, položené do jeslí“. Když Boží slovo něco dvakrát opakuje, poukazuje na něco velmi důležitého.

Jednou jsem slyšel tuto historku: Přišel ke knězi malý chlapec a zeptal se: Prosím, promiňte, Pane faráři, je to pravda, že dítě – Ježíš je zavinuté do plenek? Pan farář na to: Ano, je to pravda. Pak padla další otázka: A to dítě – Ježíš si nadělalo do plenek? Farář odpověděl, samozřejmě! A tento chlapec s takovou nedůvěrou: Opravdu?

Tato historka nás učí něco důležitého o Bohu. Když se živý Bůh, stvořitel nebe a země, stal člověkem, nechal se zabalit do plenek. Stal se ve všech věcech stejný jako my, lidé. Stejně jako každé malé dítě, jako každý novorozenec, je zabalený v plenkách, podobně i Ježíš ležel v plenkách, protože Bůh se stal skutečně člověkem.

Vykupitel světa, Spasitel člověka, nepřišel na svět v podobě hrdiny, nějakého supermana. Přišel jako malé dítě zabalené do plenek. Tuto skutečnost nemůžeme obejít, když chceme správně pochopit evangelium. Autor dopisu Židům o několik let později píše: Máme před Božím trůnem nejvyššího velekněze, který má soucit s našimi slabostmi, protože jako člověk prožil všechno. Není tím, který nám ve svém postavení a ze své moci dává moudrá teoretická poučení, jak můžeme dosáhnout spásy a věčného života. Ježíš je ten, kdo zná celou naši lidskou slabost, všechno lidské utrpení, naši bezmocnost vůči zlu, protože to všechno prožili na svém vlastním těle. Proto je schopen pochopit každou naši situaci. Z toho vyplývá, že nikdo z lidí na světě nemůže říci: Mě Bůh nemůže pochopit, není schopen vcítit se do mé situace.

Syn Boží prošel každou lidskou bídou, každou lidskou slabostí. Spasitel narozený v Betlémě nás zcela zná. Stal se miminkem, nechal se položit do jeslí v chatrném přístřešku, kde bylo chladno a temno. Zavinuli ho do plenek.

Možná, že příběh o narození Ježíše je pro některé z vás příliš banální, ale i tato skutečnost je pro Boha i pro nás velmi důležitá, protože je součástí naší záchrany. Vypovídá o Bohu, jaký je.

Dnešní evangelium také mluví o pastýřích, kterým anděl oznámil: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel“. Radostná předpověď, na kterou vyvolený národ čekal stovky let, se stala skutečností.

Pastýři jdou do chléva, a co najdou?

Dítě ležící v jeslích a zavinuté do plenek. Vypadá to jako velká Boží provokace. Očekáváme Spasitele, a kdo přišel? Očekáváme toho, který nás vysvobodí z otroctví zla a hříchu, a kdo před námi leží? Miminko zavinuté do plenek, úplně slabé a bezbranné dítě. Je toto Dítě opravdu Spasitelem světa?

Je to pravděpodobné? Není to Boží provokace? Bůh, který má překonat všechno zlo, se zjevuje jako nemluvně zavinuté do plenek a leží v jeslích v totální chudobě. Není to naivní, prostě směšné?

Jak je to dnes? Přichází k nám dnes Bůh jinak? Nejsme ve stejném postavení jako pastýři z betlémských pastvin?

Během každé mše svaté kněz zvedá malý kousek chleba – oplatek, a my máme věřit tomu, že tento kus chleba je skutečně Bůh. Jsme schopni tomu skutečně uvěřit?

Není to tak banální, až neuvěřitelné?

V tomto malém kousku chleba po slovech proměnění je reálně, skutečně, pravdivě přítomný ten, který všechno stvořil, který vše, co je, udržuje v existenci. Snadno to můžeme zpochybňovat, odmítnout jako absurdní: Vypadá jako chléb, chutná jako chléb, dá se požívat jako chléb. Jak to může být živý Bůh?

Pastýři mohli říci: Vypadá jako dítě, pláče jako dítě, dělá do plének jako dítě, jak to může být Spasitel světa?

Ale taková je Boží cesta, velmi a velmi provokuje náš rozum. Jinou cestu si Bůh nezvolil ani nevolí. Bůh se rozhodl mluvit s námi tímto způsobem. Pro některé je to skandál pro druhé čistá hloupost. Ale také můžeme jako pastýři, kteří poklekli před jeslemi a uznali v dítěti zavinutém do plének svého Spasitele, podobně pokleknout před tímto proměněným kouskem chleba a vyznat, že je to opravdu můj osobní Pán a Spasitel.

Ježíš se nikdy člověku nevnucuje. Jemně klepe na naše srdce. On prosí, abychom mu otevřeli.

Snad poznáš v tomto proměněném kousku chleba, který přijmeš ve svatém přijímání, skutečnou přítomnost svého Boha, pak poklekneš na kolena a vyznáš, že pod způsobou chleba je můj Spasitel, a tak se vrátíš domů proniknutý radostí.