25.12.2016 Boží hod vánoční

Jan 1, 1 – 18

V noci, při půlnoční mši, jsme slyšeli o Ježíšově narození od evangelisty Lukáše, zatímco dnešní liturgie nám v evangeliu přináší teologickou reflexi o narození Ježíše Krista od svatého Jana.

Jan říká, že druhá osoba Trojice, Boží Syn, kterého definuje pojmem „Slovo“, se stalo tělem. Syn Boží přijal lidské tělo, stal se člověkem.

Na jedné straně to, že Bůh přijal lidské tělo, je extrémně velkou a nepředstavitelnou událostí, která přesahuje možnosti našeho úplného pochopení, ale na druhé straně je nám tato událost také něčím blízká a známá.

Bůh se stal dítětem, bytostí, která přichází na svět se slzami, bytostí, jejíž první pláč volá o pomoc, bytostí, jejíž první gesta jsou natažené ruce hledající bezpečí. Bůh se stal dítětem. Není to sentimentalita, abychom se chvíli cítili lépe. Je to neuvěřitelná, nepochopitelná událost, něco nepředstavitelného: Bůh se chtěl stát právě takovou bezbrannou, závislou bytostí, která je odkázána na svou matku, zcela závislou na lidské lásce.

Bůh se spolehl na člověka. Bůh se stal dítětem. Dítě, ať chce nebo ne, je zcela závislé na dospělých. K dítěti náleží hledání a nacházení útočiště, musí dostat péči.

Bůh sestoupil do reality, která je velmi křehká, a velmi závislá na otevřeném srdci jiné lidské bytosti. Když se podívám na toto tajemství, ptám se, odkud může pocházet strach z Boha. Bůh se stal dítětem. Můžeme se bát Boha, který přichází jako dítě, můžeme se bát dítěte?

Možná je to tak, že člověk dnešní doby, se dítěte opravdu bojí.

Dnešní svět je nepřátelský vůči dětem, a brutálně jim odepírá právo vstoupit do společenství lidí, ve kterém by mohlo – svobodně a radostně – rozvíjet svůj život.

Papež Benedikt XVI., ještě jako kardinál Joseph Ratzinger napsal tato slova: „Nejen, že k dětem je prostředí nepřátelské, ale předchází mu obecný postoj, který zavírá dítěti dveře do tohoto světa, údajně z důvodu nedostatku místa. Dítě je vnímáno jako druh ohrožení, nebo jako nehoda, které je dobré se vyhnout. Moderní svět nás naučil, jak efektivně zavřít dítěti dveře.

Zabít a zničit život bezbranného nenarozeného člověka, to už není jen tolerovány trestný čin, ale dnes dokonce měřítko emancipace.

V myšlení naší doby – buďme upřímní: tiše také v našich myšlenkách – se dítě zdá být zlodějem naší svobody, zkázou naší budoucnosti, jako někdo, kdo nám obsadil místo. Prostory našich životů zcela vyplňujeme věcmi a zážitky a nikdy jich nemáme dost. Můžeme je plánovat a následně i vyhodit.

V našem životě je snad místo pro nějaké zvíře, které se přizpůsobí našim potřebám a náladám. Ale pro novou svobodu, pro jinou vůli, která s dítětem vstupuje do našich životů a která se nedá ani plánovat, ani regulovat, nemáme žádné místo, protože, jak si říkáme, je to příliš těžké.

Máme rádi pouze to, co můžeme plánovat, kontrolovat a řídit, máme rádi zboží, které pak ve svobodě vyhodíme. Stojím na místě Boha, všechno chci rozhodovat sám.

Bůh skrze svůj příchod na zem, jako dítě klepe na naše srdce a mysli, abychom konečně chtěli opravdově a hluboce promýšlet svůj vlastní postoj k životu. Jde o to, abychom sobecky nezneužívali život. Musíme se naučit vidět v dítěti člověka, který se k nám připojuje, ne jako konkurent, který nás okrádá o budoucnost a obývací prostor, ale jako tvůrčí sílu, která staví budoucnost.

Zeptejme se sami sebe: Je moje bytí založené na velkém sobectví, které se cítí ohrožené ze všech stran, nebo je založené na opravdové svobodě, která umí přijmout a přijímá svobodu druhého?

Slovo se stalo tělem. Bůh se stal dítětem a klepe na dveře našeho světa, také na dveře mého života.

Můžeme s jistotou říci, že Bůh přichází vždy v každém nově počatém dítěti, v každé touze v srdci porodit dítě. Bůh přichází takto i nyní do vlastního, ale jsme schopni ho přijmout?

Je to zásadní otázka, zvláště v dnešní době. Vnímám ještě skutečný život a vím, co znamená být pravdivým člověkem?