17.9.2017 , 24.neděle v mezidobí

Mt 18, 21 – 35

Minulou neděli jsme slyšeli evangelium o bratrském napomenutí a vysvětlení, jak toto napomenutí má probíhat. Jestliže tvůj bratr zhřeší proti tobě, když ti ublíží, máš povinnost ho napomenout, ale takovým způsobem, aby zůstal dále tvým bratrem. Se svým viníkem se mám spřátelit.

Je to vůbec možné, spřátelit se se svým viníkem? Není Ježíšův požadavek, smířit se s tím, kdo mi ublížil, jen iluzí?

Dnešní evangelium říká, že je to možné, protože v tom spočívá odpuštění. Odpustit znamená darovat. Ale jsme schopni odpustit vždycky, když nám někdo ublíží? Existuje taková křivda, takové zranění, které odpustit nejde?

Je Bůh, který žádá, abychom všem a všechno odpustili, a sám zlo ve světě nezastaví ani nepotrestá viníky, Bohem, kterému můžeme věřit, kterého můžeme poslouchat? Tuto pochybnost chci doložit citací fragmentu knihy „Noc“ Elia Wiesela. V roce 1958 poprvé po návratu z koncentračního tábora mohl popovídat o svých zkušenostech. Wiesel píše, že po příjezdu do tábora – poté, když nacisté vyvraždili celou vesnici, z které přežil jen on, zvolal v duchu: Nikdy nezapomenu na ty momenty, které zabily mého boha a mou duši … Nikdy na to nezapomenu, i kdybych byl odsouzen k tomu, abych žil tak dlouho, jako sám Bůh. Také připomíná děsivý den uprostřed mnoha děsivých dnů, kdy dítě (on, Elia Wiesel) asistovalo při popravě (ano!) dalšího dítěte, které mělo tvář smutného anděla; uslyšel, jak za ním někdo sténá: Kde je Bůh? Kde je? Kde je Bůh? A zevnitř mu nějaký hlas odpovídal: „Kde je?“ Byl pověšen na této šibenici. V tomto okamžiku jeho víra v Boha hasne ve tmě, protože Bůh se mu od této chvíle zdál nepřítomný.

Zda Ježíš, který odpovídá Petrovi, že musí vždy odpouštět: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát“, může od nás žádat něco takového? Ježíš v dnešním evangeliu říká, že není zlo, které bychom nemohli odpustit. Mohu odpustit všechno a vždy, protože je to v mých možnostech. Já to opravdu mohu udělat. Ježíš dává nezpochybnitelné svědectví, když visí na kříži, když trpí tolik nespravedlností, prožívá tak strašná muka, přijímá potupu a říká tato slova: „Otče odpusť jim, protože nevědí, co dělají!“

Ježíš, když mluví o odpuštění, ví jedno, že je to jediný lék, který nás může uzdravit ze všech křivd, z každého zranění, z každé újmy.

Je důležité vědět, že odpuštění je vždy proces, který může trvat velmi dlouho, ale nakonec odpuštění způsobí, že na křivdu nemyslím s bolestí a ublížením a mohu se sblížit s osobou, která mi ublížila.

Myslím si, že naše nezdravé ambice, naše krátkozrakost, nám říkají, že je nemožné odpustit, ale Ježíš říká, že máme odpustit: „Ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát.“

Křivda, kterou jsme utrpěli, nás snadno oslepuje, zbavuje vědomí, že na zlo můžeme vždy odpovědět dobrem, odpuštěním.

Ptáme se, zda ti, kteří páchají zlo, ubližují, si jsou vědomi zla, které druhým působí? Ježíš z vrcholu kříže řekl: nevědí, co činí.

Po slovech o nezbytnosti odpouštět, pronesl Ježíš podobenství o ničemném služebníku. Toto podobenství upozorňuje na jednou věc, že neodpouštěná křivda neustále visí nade mnou, zotročuje mě a ve skutečnosti stále zhoršuje můj duševní stav. Vstupuji do vězení, odkud není cesta ven. Když v srdci neodpustím, je to moje největší neštěstí, protože mě zbavuje svobody. Když neodpustím, jsem

stále vězněm zla, které mi ublížilo. Nedostatek odpuštění znemožňuje léčbu ze zla, které nás zranilo. A tak jsme nemocní na vlastní přání, z vlastní vůle.

A především tím, že nechci odpustit, znemožňuji Bohu jakékoliv působení, zbavuji se jeho milosti, to znamená, že zůstávám sám ve svém utrpení, se svou ranou, bez možnosti vysvobození.

Naše bolavé zážitky, zakoušenou křivdu můžeme zatlačit do podvědomí a předstírat, že se nic nestalo. Ale dříve nebo později se nám připomene, bude nás sužovat a brát radost ze života. Skutečně nám bude bránit prožívat normální vztahy s lidmi, protože se budeme druhých bát, uvnitř budeme plni strachu z každého nového setkání s lidmi, budeme se bát dalšího zranění. Je to naprosto tragické: nejsem to já, kdo spáchal zlo, neublížil jsem nikomu, ublížil mi někdo jiný, někdo jiný mě zranil, a já, když neodpustím, zbavují se každé Boží pomoci, uzdravení. Sám sobě křivdím, umožňuji další eskalaci zla v mém životě, a také skrze mě. Neuzdravená rána ze zakoušené křivdy mě činí pachatelem dalšího zla, dělá ze mě nespravedlivého člověka.

Na svého trýznitele se mohou dívat pouze z jednoho místa, a to spolu s Ježíšem z výše jeho kříže. Když se budeme dívat na pachatele nepravostí jinýma očima než Ježíšovýma, staneme se sami násilníky.

Pro šťastný život není jiná cesta, než neustálé odpouštění svým viníkům každé zakoušené křivdy. V prvním čtení jsme slyšeli slova: „Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání … vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu“.

Když Ježíš přikazuje, abychom odpouštěli, znamená to, že odpouštět můžeme vždy a každému. Ježíš nežádá nemožné věci.

16.9.2017 sobota 23.týden v mezidobí

Lk 6, 43 – 49

Dnešní evangelium nás upozorňuje na důležitost správných rozhodnutí. Nemůžeme stavět svůj život na tom, co není pravda. Když chybí pravda, opíráme se o iluzi, necháváme se ovlivnit zmatkem, mizí jistota a stáváme se obětí strachu.

Jít správnou cestou životem se musíme postupně naučit. Potřebujeme druhé, kteří nás naučí moudrým rozhodnutím, která nás nezklamou. Potřebujeme bližní, kteří nás přivedou k Bohu a k pochopení jeho přikázaní.

Život každého člověka je jako stavba domu. Náš život je postaven na skutečnostech, které dopředu neznáme, v podstatě nevíme, s jakými událostmi se budeme muset vypořádat, co nás v budoucnosti ohrozí. K lidskému životu patří prožívání životních bouří, které nás více nebo méně ohrožují. Tomu se nevyhneme.

Ježíš říká, že klíčovou činností při stavbě domu svého života je položit základy na skálu. Bezpečný život potřebuje pevnou oporu. Člověk potřebuje najít to, co poskytne a zajistí stabilitu v každé životní situaci, až po věčnost.

Touto skálou je Ježíš. Podstatnou lidskou moudrostí je pochopit, že jen Ježíš je pevným základem bezpečného života. Když postavíme svůj život na víře v Ježíše Krista, nebudeme nikdy zklamáni. Ale víra znamená zároveň poslušnost. Když věřím v Ježíše jako Pána a Spasitele, jednám podle jeho slov, podle jeho evangelia. Jde o jednoznačnou poslušnost. Jinak je to život jako stavba bez základů, na písku, je to rozhodnutí být špatným stromem bez požehnání, vydaným zkáze.

Ten, kdo žije v poslušnosti Ježíši, klade základy svého života na skálu, a když přijde životní bouře a narazí na tento život, neotřese jím, nesebere mu štěstí a radost ani věčnost.

14.9.2017 Svátek Povýšení svatého kříže

Dnes nás církev v liturgii přivádí k Ježíšovu kříži. Přivádí nás k místu, kde Ježíš, jako člověk spravedlivý zažívá nepochopitelnou krutost a bestialitu ze strany lidí.

Často, když mluvíme o kříži, posuzujeme lidi, kteří Ježíši bolesti způsobili. Říkáme, že to byli zlí Židé, krutí Římané. Jsme si ale vědomi, že tito lidé udělali jen to, co Bůh plánoval, co se muselo stát, aby každý člověk mohl být zachráněn k věčnému životu, obdarován darem nesmrtelnosti, to znamená spasen?

To, co se stalo Ježíši, bylo naplánované Bohem, bylo popsáno na stránkách Starého zákona a také Ježíš mnohokrát mluvil o tom, co ho čeká v Jeruzalémě, že bude muset trpět, že bude ukřižován.

To vše, s čím se Ježíš setkal v posledních hodinách svého života, bylo naprosto nezbytné, aby mohly být odstraněny všechny překážky, které člověk postavil mezi sebe a Boha a které brání Bohu vstoupit do našich životů, do našich srdcí. Takže tito Ježíšovi kati splnili do detailu Boží vůli.

Kříž promlouvá Boží řečí, ukazuje, že Bůh je láska, která je schopná obětovat i to nejcennější, abychom už neutíkali před Bohem, před jeho přítomností v našem životě, abychom se ho konečně přestali bát.

Druhá osoba Trojice – Boží Syn, když se stal člověkem, od začátku svého života na zemi věděl, kterým směrem má jít, jaké krutosti musí přijmout, co ho čeká, aby nás přesvědčil o Boží lásce. Ukázal nám, že nás Bůh neohrožuje, neodsuzuje, ale vždy odpouští, a přijímá nás do věčnosti.

Pravá láska nepřebývá ve velkých slovech, ale především v tichém dobru, které neustále slouží a nenechává se ničím odradit. Všechno vydrží a na zlo vždy odpovídá dobrem.

Bůh nás k ničemu nenutí, ale nabízí svou láskou. Zve nás k důvěrnému pohledu na Ježíšův kříž. Jaký je Ježíš, takový je i Bůh. Bůh nás zve, abychom naslouchali jeho tiché řeči o lásce, která se zjevuje v utrpení, kde zní základní slovo: odpouštím ti.

K adoraci kříže, která bude na závěr mše svaté, bychom měli přistoupit s vědomím, že Bůh nás neodsuzuje, ale neustále opakuje: odpustil jsem ti. Na kříži Ježíš přinesl oběť, která zaplatila za smíření člověka s Bohem a Boha s člověkem. Bůh od nás očekává jedno slovo: Děkuji! Očekává postoj vděčnosti.

10.9.2017 , 23.neděle v mezidobí

Řím 13, 8 – 10; Mt 18, 15 – 20

Dnešní kázání bych chtěl začít citováním textu, který vznikl v prvních stoletích křesťanství, a který velmi jasně ukazuje křesťanský způsob myšlení. Otcové církve říkali: „Za všechny hříchy a chyby bratra, s výjimkou bludných náboženských názorů a herezí, nesu odpovědnost já, nikoli můj bratr, takže je musím klidně a bez reptání vzít na svá ramena, pokud chci, aby byl spasen můj bratr a s ním i já nehodný a celý svět. “

Snahou o záchranu bližních, které potkávám na cestách svého života, zachraňuji především sebe, získávám svou spásu.

Dnešní evangelium mluví o tzv. corectio fraterna, to znamená o bratrském napomenutí.

Když se tvůj bratr, někdo z křesťanů, nějaký katolík, prohřeší proti tobě, spáchá nějaké zlo, ublíží ti, nejprve máš jít k němu a napomenout ho mezi čtyřma očima.

Obvykle to děláme jinak: Když nás někdo poškodí, ublíží nám, řekneme to všem dokola.

Ale Ježíš jasně říká: než o svém zranění řekneš někomu dalšímu, nejprve promluv s tím, kdo ti ublížil. Pak teprve můžeš požádat ostatní za svědky, ale nemůžeš mluvit za zády svého viníka: „Přiber si ještě jednoho nebo dva svědky, aby každá výpověď byla potvrzená ústy dvou nebo tří svědků“. Z textu dnešního evangelia je jasné, že nikdo nemůže mluvit o jednání druhého za jeho zády, pouze v jeho přítomnosti. Jinak je to zlo, je to hřích.

Když hovořím za zády druhého, ukazuje to, že také já nejsem v pořádku, že jsem také spolupachatelem stávajícího konfliktu. Přímá řeč, souhlas s konfrontací ukazuje, že chci problém skutečně vyřešit, že mám vůli napravit také své jednání, svoje názory. Ježíš v evangeliu říká, že mé bratrské napomenutí musí být laskavé, aby viník věděl, že jej mám dále rád. A pak dále učí: „Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal“. Z toho vyplývá, že Ježíši jde o to, abychom lidi neztráceli, ale získávali. Náš hlavní křesťanský úkol je získávat přátele a neztrácet je.

Ten, kterého napomínám, musí vědět, že jsem ho neodsoudil, ale že jsem mu opravdu odpustil, že jsem schopen se s ním společně modlit: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce“.

Moje bratrské napomenutí musí stavět jednotu, musí vést ke smíření. Toto je směr dobrého křesťanského života, protože vyjadřuje pravou lásku, která se nerozčiluje, zapomíná, když jí někdo ublíží. Všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Svatý Pavel nás v dnešním druhém čtení učí: Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku… Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska“.

Je těžké takto jednat. Ale máme jiné lepší řešení? Existuje nějaký jiný způsob, jak mít co nejméně nepřátel, jak se nemuset bát jeden druhého?

Mluvit o někom za jeho zády, zdiskreditovat ho, je stavbou stěn mezi námi. Pouze schopnost být upřímný, otevřený, připravený změnit sám sebe, je cestou, na které se rodí mír, pocit bezpečí a zmizí strach z druhého. Když pomlouvám za zády druhých, také svých viníků, vypovídá to o mém sobectví, o tom, že jsem sám pro sebe problémem. Kdy se ostatní musí měnit podle mě, když chci korigovat pouze druhé, svědčí to o ztrátě mé lidskosti. Přestal jsem být křesťanem, to já potřebuji obrácení.

Ježíš řekl v dnešním evangeliu také tato slova: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno i v nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i v nebi“. Každý problém má své řešení, které nesmím

odkládat. Buď problém pozitivně vyřeším, nebo nade mnou zůstane viset, a to i po smrti. Stále tím budu svázaný. Nelze říci, že to nějak bude, protože buď jsem to vyřešil, nebo problém trvá. Pozitivní řešení vede k odpuštění a smíření, abychom se mohli opět v jednotě, ve vzájemném souladu modlit k Bohu. Je jen jedna výjimka, a to, když naše ruka, podaná ke smíření v duchu lásky, zůstává nepřijata: „Pak ať je pro tebe tento člověk jako pohan nebo celník“.

Naše jednání musí vždy vést k dobrému. To znamená, že musíme pěstovat takové postoje, které nestavějí žádné zdi nepřátelství. Musíme se snažit člověka, který se proti nám provinil, získat, abychom se mohli společně modlit a budovat vztahy vzájemného přátelství. Jde o to, abychom nikomu nedlužili nic, kromě lásky.

3.9.2017 22.neděle v mezidobí

Mt 16, 21 – 27

Minulou neděli Evangelium přineslo pravé vyznání víry v Ježíše z Nazareta, které je podstatou křesťanského života. Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. Nejprve se Ježíš zeptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpovědi byly různé, ale všechny o něm mluvily, jako někom velkém a výjimečném. Byl postaven mezi nejvýznamnější náboženské osobnosti. Ježíš tyto názory přechází mlčením. Také dnes se v církvi šíří bludné názory, že můžeme Ježíše srovnávat s Mohamedem, Budhou, nebo jinými náboženskými osobnostmi, že nemůžeme o jiných náboženstvích říkat, že jejich zakladatelé stojí níže než Ježíš.

Ale pravda o Ježíši je zcela jiné podstaty. Petr ve svém vyznání jednoznačně řekl, že jen Ježíš je prostředník mezi člověkem a Bohem, že jen Ježíš smiřuje člověka s Bohem, proto je Mesiáš. Jen Ježíš má Božskou vládu nad životem a nad existencí celého vesmíru, proto je Kyrios, absolutní vladař světa. Ježíš z Nazareta je jediný člověk, který má moc darovat nám věčnost v Bohu. Každé překroucení této pravdy nás vede na scestí, odvádí z cesty k věčnému životu.

V dnešním evangeliu vidíme Petra znovu, ale už není tím prvním, o kterém Ježíš říká, že je skála. Zde je odmítnut, srovnán se satanem. Před nějakou chvílí řekl nejdůležitější slova, která mu otevřela věčnost v Bohu, a po několika dalších větách je poslán do pekla. Petr nechtěl pro Ježíše nic špatného, řekl jenom, aby se Ježíš vzdal utrpení. Stahuje na sebe prokletí tím, že myslí na věci lidské a ne božské.

Tato událost z Petrová života jasně ukazuje na nebezpečí, kterým je pro naši víru myšlení světa. Svatý Pavel učí, že jsme spaseni jen vírou v Ježíše z Nazareta, Pána a Spasitele. On je jediná cesta k věčnosti, je jediná brána, která nám otevírá setkání s Bohem tváří v tvář. Každé ponižování nebo překrucování významu Ježíše nás odvádí od pravdy a vede ke zmatení, odvádí na zcestí, a ve skutečností na cestu do pekla. Musíme být velmi pozorní k tomu, co se nám o Ježíši říká, jak je nám představován. Pravda o něm je jedna: On je jediný Spasitel člověka a absolutní Pán vesmíru, kterému se mám ve všech záležitostech svého života moudře podřídit.

2.9.2017 , 1.sobota v měsíci

Mt 25, 14 – 30

Podobenství z dnešního evangelia nám přináší velmi důležitou informaci o působení Boží milosti. Také v tomto podobenství můžeme poznat Boží očekávání vůči nám, že využijeme přirozených darů a schopností, kterými nás Bůh vybavil, když jsme vznikli.

Bůh člověka při početí obdařil příslušnou kombinací darů a schopností, které tvoří jeho osobnost, jeho jedinečnost, a tím vybavil pro životní úkoly, jeho službu druhým. Podobně je to i s Boží milostí. Bůh skrze své milosti přidává lidem dodatečné schopnosti, aby si mohli lépe navzájem pomáhat a byli v životě úspěšní.

Obrazem pro správný společný život je tělo, ve kterém každý orgán má své vymezené místo a úkol k plnění. Každý z údů je stejně důležitý. Není jeden významnější než druhý. Všechno, čím nás Bůh obdařil podle přirozenosti a čím nás obdaří ve svých milostech, má sloužit k naplnění potřeb druhých, k pomoci zmírnit jejich životní obtíže. Všechno, čím nás Bůh vybavil, nemá sloužit k rozdělení lidí na lepší a horší.

Dnešní evangelium říká, že majitel rozdělil svůj majetek různě. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu. Rozdělil hřivny spravedlivě, každému dal podle jeho schopností. Svatý Pavel říká, že Bůh vybavil každého člověka jinou mírou víry. Bůh od člověka očekává naplnění jen této určené míry. Je také důležité vědět, že komu bylo hodně dáno, od toho se bude hodně vyžadovat.

Jeden z těchto tří obdarovaných vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Když se jeho pán vrátil a žádal vyúčtování, zdůvodnil své jednání takto: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal: Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří“. Nic neukradl, vrátil zpátky všechno, co dostal. Můžeme klidně říci, že se nic zlého nestalo. A přesto je tvrdě potrestán, vyhozen do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů.

Tento člověk pochopil dobře, že Bůh, když dává své dary, nikdy nedává jen pro soukromý užitek, ale pro službu druhým. Vším, co jsme obdrželi od Boha, si musíme navzájem sloužit. Odsuzujeme se k potupě, když pomoc druhým odmítáme. Bůh od nás očekává, že si navzájem budeme svými schopnostmi a možnostmi štědře pomáhat. Význam naší osoby roste s mírou naší služby bližnímu. Máme napodobovat Ježíše, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil až k odevzdání svého života za bližní. Jenom tak rosteme k věčnosti.

Vědomí Božího očekávání, že jeden druhému máme sloužit obětavě, vedla tohoto člověka k názoru, že Bůh je tvrdý, že se ho musí bát. Velmi často se navzájem utvrzujeme v předsudku, že se Boha musíme bát. Strach z Boha nás zbavuje přirozené otevřenosti k sobě navzájem. Jeden před druhým se zavíráme, stáváme se stále více sobečtí, a tak se náš život na zemi stává stále více těžší a horší, protože už nenacházíme člověka, který by nám v naší nouzi pomohl. Samota člověka je obrovskou tragédií, prokletím lidského života.

Když od nás Bůh očekává otevřenost k službě bližnímu, neubližuje nám. Jeho jasné přikázání, abychom rozvíjeli naše schopnosti, talenty, naši obětavost vůči bližním slouží nejvíce nám, našemu dobrému životu na zemi.

Tento služebník dostal hodnocení: „špatný a líný“. Abychom mohli ospravedlnit svou lenost ve službě bližnímu, přijímáme falešný obraz tvrdého, nemilosrdného Boha, Boha, který od nás jen vyžaduje těžké a pro nás nesmyslné věci.

Lenost v poskytování lásky druhým, lenost ve službě bližnímu rodí v srdci člověka žárlivost a závist. Závidíme druhým všechno, také to, že jsou dobří, že pomáhají, že jsou uznávaní a ocenění. Když člověk sám nedělá dobro a závidí ho druhým, pomáhá tím v rozšiřování pekla na zemi.

Znova stojíme před paladiem města Brna, před ikonou Matky Boží, která, když se dozvěděla, že její příbuzná Alžběta je těhotná a potřebuje pomoc, spěchala, aby jí mohla pomoci. Maria, nauč nás, že opravdová radost a pravý smysl našeho života je ve službě bližnímu v jeho nouzi. Abychom byli jako ty, pokornými služebníky bližním. Pomoz nám poznat, že máme rozvíjet schopnosti a talenty, kterými nás Bůh vybavil. Biblická moudrost říká, že je radostnější dávat než brát.

31.8.2017 čtvrtek 21.týden v mezidobí

1 Sol 3, 7 – 13; Mt 24, 42 – 51

My, křesťané, očekáváme druhý příchod Pána Ježíše na konci časů. Příchod Ježíše na konci časů je naplněním Božího díla spásy, kdy naše těla budou vzkříšena. Při této poslední události na naší zemi Bůh posoudí kvalitu našeho života. Pro jedny to bude otevření věčnosti v Boží přítomnosti, v nádheře Boží lásky a pro druhé tragická událost, krok do tmy, jedno velké nic

V dnešním evangeliu Ježíš říká, že den jeho příchodu je zahalený tajemstvím. Přijde neočekávaně, zcela nás překvapí. Musíme být neustále připraveni. Ježíš říká, že musíme neustále bdít.

Velmi důležitá otázka je: Jak máme bdít?

Ten, komu záleží na věčnosti ve společenství s Bohem, musí být opatrný, aby nežil mentalitou tohoto světa, aby se nepodřídil pravidlům, která nabízí svět. Evangelium mluví o nespravedlivém jednaní, o utlačování druhých, o hodování, které zbavuje člověka lidskosti, kdy ztrácí svou důstojnost: utlačuje své druhy ve službě a hoduje a popíjí s opilci.

Věčnost nám otevírá věrnost Božím přikázáním, podřízenost pravidlům, které nám Bůh dal ve svém slově. Bdění je pravidelná četba Bible, abychom kontrolovali, zda je naše jednání ve shodě s Boží moudrostí. Svatý Pavel v druhém čtení doporučuje: „Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem … Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými“.

Člověk očekávající věčnost v Bohu ví, co je Boží milost a neustále se snaží spolupracovat s ní. Již zde na zemi se přátelí s Ježíšem Kristem, který je jeho osobním Pánem a Spasitelem, aby pak na konci časů, v poslední den se mohl úplně sjednotit s Ježíšem a tak se s ním stát jedno tělo. Obrazem věčnosti je tělo, kde Ježíš je hlava, a my jsme údy.

13.8.2017, neděle 2.poutní den

Také dnes budeme pokračovat v rozjímání o Boží milosti. Včera jsme si řekli, že Boží milost je půvab a
šarm. Bůh k nám vždy přichází s grácií, aby náš život mohl růst k neustále větší kráse.
Dnes bych chtěl upozornit na velmi zajímavý aspekt působení Boží milosti, která se často zjevuje
v plné kráse ve stáří lidského života.
Blížící se Slavnost Nanebevzetí Panny Marie je na jedné straně velmi radostná, plná krásných květin a
zralých klasů, ale na druhé straně je spojena s posledním časem pozemského života Panny Marie, to znamená, s její samotou, stářím, nemocemi, utrpením a s odchodem z tohoto světa.
O podzimu života Panny Marie, toho moc nevíme. Obrazy Bohorodičky jsou obvykle spojeny s jejím
mládím, s krásnou postavou mladé ženy. Mnohem méně můžeme vidět tvář Matky bolestné, která
trpí pod křížem. Ale tvář Panny Marie, jako staré ženy s vráskami ve skutečnosti neznáme, ale Maria i touto fází lidského života musela projít. V pokladnici církve o tom máme zjevení, které obdržela mexická vizionářka jménem Conchita.
Ježíš zjevil Conchitě, že poslední roky pozemského života jeho Matky byl čas, kdy její láska dosáhla
naplnění. To byla doba, – vysvětlil dále Spasitel, z které církev čerpala a neustále čerpá mnoho milostí
a posílení v dobách pronásledování a mučednictví. Z této poslední doby Mariina života církev bude až
do konce časů čerpat množství dobrodiní. Ježíš dále učil Conchitu: Je potřeba, abys napodobovala
mou Matku ve ctnostech, především v pokoře a v čistotě srdce. Podívej se na tyto ctnosti, ve kterých
moje matka žila v osamělosti v posledním období svého života.
Toto zjevení má pro nás velký význam, protože ukazuje na důležitost lidského stáří. Jako křesťané
bychom měli vidět v našem stáří těžký, ale drahocenný Boží dar. V naší křesťanské modlitbě bychom měli rozjímat nad Mariinými ctnostmi, které ji zdobily v posledním období života.
Když mluvíme o stáří, často si říkáme, že „se stáří Bohu nepovedlo“. Tohoto období života se bojíme.
Obáváme se slabostí, bezmocnosti, ztráty fyzické kondice, závislosti na ostatních, nemocí, které jsou s
tímto obdobím života spojeny a dolehnou na nás.
K překvapení mnoha lidí se Maria ukázala Conchitě jako stará žena, unavená životem, churavějící a
trpící. A její Syn ukázal, že stáří Panny Marie, a s tím související námaha, má větší hodnotu, než doba,
kdy byla plna síly a zdraví.
Na sklonku lidského života už je čas jen pro pokoru a trpělivost, čistotu srdce a distanc od věcí tohoto
světa. A právě takový život je cestou k nejhlubšímu spojení s Bohem, k plnému porozumění a přijetí
Božích milostí.
Těžko pochopíme Boží milost a nebudeme s ní správně spolupracovat v období života, kdy si myslíme, že nám svět leží u nohou, že jsme schopni sami zvládnout jakékoliv životní těžkosti. Dnešní technické možnosti nás neuvěřitelně oslepují. Také v církvi se nám neustále opakuje: Vyzkoušej své možnosti, napni své síly, naprav se! Uvidíš, že překonáš zlo a hřích!
To nejdůležitější v našem životě je přijetí Boží milosti a spolehnutí se na ni. Bohu jde především o to, aby měl možnost svobodně jednat v našich životech. Když jsme plni vitality, když jsme silní, zdraví, pak nehledáme Boha a Jeho milost. Když všechno sami zvládáme, říkáme si: Proč mám obtěžovat Boha?
Ale Ježíš řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic“. To znamená bez Božích milostí.
Proto je požehnané a potřebné období života, o kterém s takovým despektem říkáme, že se Bohu
nepodařilo.
A přesto je to období života, které se Bohu nejvíce podařilo, protože ve stáří nejrychleji vystřízlivíme z
pocitu nezávislosti a soběstačnosti, z naší pýchy, která nám stále napovídá : nějak to zvládneš.
Stáří brutálně, ale opravdově upozorňuje, že potřebuješ druhého člověka, že potřebuješ Boha, který dává věčnost. Stáří otevřeně říká, že nejsi bůh, ale ten, kdo Boha potřebuje, a potřebuješ také pomoc od druhých. Tato závislost vypovídá o pravdivosti a křehkosti našeho lidství.
Během duchovní přípravy na oslavu Nanebevzetí Panny Marie, která nám připomíná cíl našeho
pozemského života, nebe, je dobré si uvědomit tři pilíře dobrého života: Nedoceněné stáří, sjednocení s Boží vůlí a především důležitost Boží milosti a spolupráce s ní.

12.8.2017 sobota, 1.poutní den

Panna Maria plná milosti
Dnes se podívejme na Marii, která je plná milosti. Anděl Marii při zvěstování řekl: „Buď zdráva,
milostiplná!“ Proč je Maria plná milosti? Odpověď je velmi jednoduchá: Maria je plná milosti, protože
s ní je Pán.
Maria dala Bohu svolení, aby ji mohl úplně proniknout, aby v ní mohl konat svou vůli. Tímto svolením
v ní Bůh mohl rozvinout svůj půvab, svou grácii. V církvi ctíme Marii také proto, aby nám pomohla
nahlédnout na Boží půvab, abychom mohli být i my okouzleni Božím šarmem. Maria svou fascinaci
Bohem vyjádřila slovy: „Velebí má duše Pána, můj duch jásá v Bohu mém spasiteli“.
Také my, křesťané, bychom měli být do tohoto Božího půvabu ponořeni. Měli bychom se radovat z
velikosti Božího díla, které také pro nás a pro naši spásu koná.
Milost je dar zdarma dávaný. Bůh dává své dary zadarmo. Celé jeho působení je darem neustále
zdarma poskytovaným. Maria a její hymnus Magnificat, ve kterém uctívá Boha, ukazují pravdu o Boží
milosti, protože Všemohoucí učinil veliké věci. Bůh učinil veliké a podivuhodné věci, které nemohou
nevést člověka k radosti. Maria to vyjádřila slovy: „Můj duch jásá v Bohu mém spasiteli“. Jak říká
slovo Boží, Maria je plná milosti, to znamená, že je plná Božího daru, který zdarma obdržela. Mariina
velikost spočívá v tom, že uznala velikost Boží milosti a pak se jí úplně otevřela. Komentuje to slovy:
„Milostivě pohlédl na svou nepatrnou služebníci“. Maria dokázala přijmout Boží dar – v tom je pravá
pokora. Bůh od člověka očekává jen jednu věc, aby přijal jeho milost. Maria radostným srdcem přijala
vše, co jí Bůh dal a k čemu ji povolal. Milost je darem zdarma daným, ale také úkol, který máme
splnit. Je nutné si tento dar a úkol uvědomit a pak jednat. Bůh své velké věci chce provést v nás i
skrze nás. Maria to dosvědčuje: Veliké věci mi učinil Hospodin. Přijmout milost znamená zároveň
souhlasit s tím, aby Bůh mohl naplnit svůj záměr v našich životech. Často to může být spojené s
nejednou obtíží, s nejedním utrpením. Ale vždy, když přijímáme milost, nacházíme nový smysl života,
novou naději, radost a pokoj v srdci.
Latinské slovo pro milost je: GRATIA.
Říká se také často, že někdo udělal něco s grácií.
Co je milost?
Milost je Boží půvab, je to Boží jednání s elegancí. Slovo půvab, šarm a elegance pochází z oblasti
estetiky. Estetika je vědou o kráse. Krása působí na člověka půvabem.
Bůh působí podobně jako krása. Bůh přichází s půvabem.
Proč se tolik lidí zajímá o Marii a uctívá ji? Protože je plná krásy, harmonie, protože že je plná Božích
milostí.
Odvážím se říci, že ten, kdo nerozumí Marii, nerozumí ani milosti. Ten, kdo není inspirován Marií,
nebude také žasnout nad Boží milostí.
Milost daná Marii v ní nic neporušila, nic v ní nezničila. Bůh přichází s půvabem, vytváří krásu.
Teprve její odvážné rozhodnutí: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“, přivedlo
její neposkvrněnost k plné nádheře, neboť požehnaný je plod jejího života. Ježíš Kristus je světlem světa, jeho nadějí a jeho životem.

6.7.2017 neděle, Slavnost Proměnění Páně

Mt 17. 1 – 9
V Polsku mi někdy vytýkali, že jsem ve svých kázáních přísný, že stále upozorňuji na hřích a vyzývám
k nutnosti obrácení, změně jednání.
Chci říci, že Bohem a jeho soudem nestraším, ale vytrvale připomínám následky naší neposlušnosti
Boha, podceňování jeho slova a přikázání a varuji před svévolným životem a spoléháním na svou
moudrost.
Dnešní slavnost mluví o hoře Tábor, kde se koná Proměnění Páně. Ježíš se proměňuje před očima tří
apoštolů. Petr, Jakub a Jan prožili úžasnou událost, která je na jedné straně vyděsila, proto v určitém
okamžiku nevěděli, co mají ve strachu říci, a na druhé straně chtěli za každou cenu zůstat v této
zkušenosti: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš – li, postavíme tři stany“.
Jaká je Boží odpověď na tento nápad Petra a dalších dvou apoštolů, kteří se chtějí zabydlet v tom, co
prožívají?
Bůh na ně vylil kýbl studené vody – tak to lze nejjednodušeji popsat. Tato krásná realita, kterou
ukazuje postava Ježíše: „Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho děv zbělel jako světlo“, rychleji, než se
objevila, zmizí. Skutečnost, kterou lidskými silami nelze vytvořit, a která je něčím fascinujícím, něčím,
po čem opravdu toužíme, se v jednom okamžiku ztrácí. Rychleji, než se apoštolové ohlédli, Bůh
ukončil tento úžasný zážitek. Nebyl čas se zastavit.
Ukázal se oblak a z oblaku zaznívá Boží hlas. Můžeme také říci, že Bůh zahřměl z výšin nebe, z této
jeho „kazatelny“: „To je můj milovaný Syn… toho poslouchejte!“ Není nám dovoleno se z těžké prózy
pozemského života ani na chvíli vzdálit. Na zemi není nic, o co bychom se mohli bezpečně opřít a na
chvíli se zde zastavit. Je třeba jít dál. Musíme neustále zápasit s realitou tohoto pozemského života.
Čas zde na zemi nelze zastavit. Čas neúprosně běží dopředu.
Dokonce, i když prožijeme okamžik úžasu, pocit, že se můžeme zastavit, dříve, než se nadechneme,
zmizí. Pomine, nemůžeme zůstat stát, Bůh nám to nedovolí, přikazuje nám jít dál.
I když musíme jít dál, dostáváme od Boha účinnou útěchu, potřebnou pomoc, která je schopna
zmírnit útrapy našeho pozemského putování. Bůh ukazuje na Ježíše, který ve všem zvítězil, na jeho
evangelium a na pravé svědectví jeho života. Každé zpochybnění Ježíšova příkladu, odmítnutí Ježíšovy
moudrosti a neochota následovat ho, nám způsobí škody a náš život začne skřípat. A to nás bolí,
vztekáme se na Boha, způsobujeme si sami utrpení.
Myslíte si, že nepotřebujete slyšet z kazatelny ostrá slova? Vypravování dojemných příběhů máme
rádi, ale najdeme v nich účinnou pomoc k vyřešení našich problémů? Každé kázání, které nám
nezprostředkuje Ježíšovu moudrost, nevysvětlí Boží přikázání, je jen iluzí Božího slova. Když budeme
přijímat špatné interpretace Božího slova, vždy nakonec zažijeme rozčarování, nenajdeme východiska
ze svých problémů. Připravíme si různé bolesti.
Hora Tábor velmi jasně ukazuje, že Bůh nešetří vědry se studenou vodou, abychom vystřízlivěli. Bůh
nám zde říká, že je třeba jít dál a nezastavovat se. Dává nám Ježíše a jeho slovo, které nás vždy dobře
a šťastně povede životem.
Apoštolové, když sestupovali dolů, dostali od Ježíše příkaz, aby o tom, co viděli, nikomu neříkali. I
tento příkaz byl dalším kbelíkem se studenou vodou. Je to Ježíšovo napomenutí, abychom se
nezastavovali u toho, co jsme prožili, abychom se nechtěli v těchto událostech zabydlet. Je to
v podstatě bolestivé, uvědomit si, že se tento okamžik už nevrátí. Nemá smysl, abychom se znova a
znova zabývali minulými událostmi. Brání nám to dobře čelit novým životním výzvám.
Krásné okamžiky, které minuly, se nevrátí. Přijdou nové, ale jiné. Abychom je dobře a úspěšně prožili,
potřebujeme pomoc, kterou nám ve svém slově dává Ježíš.
Nemůžeme se vznášet v oblacích, jsme postaveni na tvrdou zem. Proto doporučuji dobře promýšlet
Ježíšovo evangelium, a povzbuzovat se navzájem k naslouchání této moudrosti. Ježíš zvládl šťastně
každou obtíž, vyhrál boj s každým zlem. Dal nám nejen svou moudrost, jak dobře zvládnout každý
další krok, ale poskytl nám k tomu také nutnou sílu. Přijímáme ji v eucharistii.
Je na nás, zda poslechneme poselství z hory Tábor a necháme si poradit s řešením našich životních
problémů, nebo neposlechneme a dovolíme zvítězit zlu v nás.
Nádhera lidského života, zjevená na hoře Tábor, nás očekává, dojdeme tam, když budeme poslouchat
Ježíše.