22.7.2017 sobota 15.týden v mezidobí

Ježíš Nazaretský nám přišel postavit cestu, která vede k věčnému životu. Hřích nás oddělil od Boha a od věčnosti. Ježíš ve svém evangeliu nabízí odstranění prokletí smrti. Ježíš Nazaretský je ten, kterého si Bůh vyvolil, který je milovaným Božím Synem, který svou službou kříže přináší člověku spásu. Potvrzením Ježíšovy mesiášské služby byla četná uzdravení a dokonce i vzkříšení.

Bůh dal mnoho důkazů o tom, že Ježíš Nazaretský otevřel člověku věčný život.

Ježíš svou nabídku věčného života nikomu nevnucuje. Je to velký Boží dar a naše svobodná volba. Ježíš vždycky říká: Jestli chceš. Ježíš se nehádá ani nekřičí.

Předávat víru v Ježíše násilím je nápad křesťanů. To svědčí o nepochopení Ježíšova evangelia. Ježíš svou věrohodnost ukazoval uzdravováním, dobrými skutky a všestrannou pomocí potřebným. Dnešní evangelium říká: „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí. Boží jednání je vždy jednání s láskou, neohrožuje, ale pomáhá.

Když Ježíš viděl, že se farizeové rozhodli zahubit ho, odešel jinam. Nebojoval s nimi, šel dál. Ježíš nenutil násilím druhé, aby se mu podřídili.

Věčný život je pouze nabídka, máme svobodu volit. Bohem nesmíme strašit. K přijetí dobra se nedá přinutit. K dobrému můžeme druhé jen povzbudit.

Primární cesta, po které k nám Bůh přichází, je eucharistie, tento malý kus chleba, který nikoho neděsí.

Jako křesťané buďme svědky Boží bezbranné dobroty.

19.7.2017 středa 15.týden v mezidobí

Ex 3, 1 – 6. 9 – 12; Mt 11, 25 – 27

Jedna z velkých osobností církve, sv. Kateřina ze Sieny měla velmi hluboké mystické zážitky. Během těchto mystických setkání s Ježíšem s ním hovořila o různých věcech. Mimo jiné se jednou zeptala Ježíše: Kdo jsem, jaký je můj význam pro ostatní a také pro Boha?

Odpověď od Ježíše, který je láska, byla pro ni zdrcující. Ježíš jí řekl, že nemá žádnou cenu. To, že je, že existuje, a to, kým je, je jen díky jeho lásce. To znamená, že člověk bez Boha nic neznamená, a to i v případě, že na zemi dosáhne největších úspěchů, jeho život nemá smysl, není nic.

Lidský život na Zemi má jen jeden důležitý smysl a to ve spojení s Bohem. Člověk opravdu existuje, když je toto spojení s Bohem živé. Jinak je život člověka jedno velké nic.

Člověk prvotním hříchem ztratil všechno a spásu získanou od Ježíše ztrácí v okamžiku páchání hříchu. Důsledkem hříchu je smrt, která způsobí, že se stáváme jedním velkým nic.

Náš život dostává smysl a význam skrze Ježíše Krista. Život Ježíše z Nazareta je jediný život na zemi, ve kterém našel Bůh zalíbení. Potvrzením toho je vzkříšení.

Když náš život žijeme v poslušnosti evangeliu Ježíše a Duch svatý v nás může být přítomen, protože mu nasloucháme, jen tak získáváme svou hodnotu.

A toto spojení našeho života s životem Ježíše se aktualizuje vždy, když přijímáme s vírou svaté přijímání.

To jsou ty věci, které se skrývají před moudrými a chytrými, a které se odhalují maličkým, jak jsme o tom slyšeli v dnešním evangeliu.

V dnešním prvním čtení je řeč o Mojžíšově setkání s Bohem, který se mu ukázal v hořícím keři. Bůh zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“. A on odpověděl: „tady jsem“. Bůh řekl: „Místo, na kterém stojíš, je půda svatá“.

Při každém vědomě přijatém přijímání stojím na svaté půdě, na místě, kde mě Bůh může volat mým jménem, protože skrze spojení s Ježíšem v eucharistii se opět stávám jeho vlastnictvím, stejně jako Ježíš.

V Ježíši také já mám jméno, to znamená, že mám význam a smysl. Spojení s Ježíšem mi přináší vysvobození z hříchu. Proto Bůh může ve mně prodlévat a učinit můj život velký a významný.

18.7.2017 úterý 15.týden v mezidobí

Mt 11, 20 – 24

V dnešním evangeliu zazněla Ježíšova ostrá slova: „Běda tobě!“ Neboť jestli se neobrátíš, „sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě“. Je to ostré napomenutí. Svá slova varování Ježíš namířil na obyvatele měst, kde nejvíc působil a učinil nejvíc znamení.

Možná nás tato Ježíšova ostrá slova překvapí, protože Ježíš přece učí lásce.

Láska je jednání, které také upozorňuje na hrozící nebezpečí. Ježíš nás opravdu miluje a nemůže nevarovat před nebezpečím. Ježíš přišel na zem, aby nás vyvedl ze smrti, kterou jsme si způsobili hříchem. Dal nám sám sebe i své učení, abychom našli cestu k životu. A pokud nás Ježíšovo poselství nezajímá, zbývá jen říci: Běda nám, protože naše hloupost nás vede k sebevraždě.

Láska nemůže nevarovat.

Je to také náš hlavní problém, že s takovou lhostejností a leností přistupujeme k otázkám věčnosti. Velice to podceňujeme. Co nás může probudit, abychom měli opravdový zájem o evangelium Ježíše Krista?

Důvěryhodnost evangelia i dnes Bůh potvrzuje svými znameními a zázraky. Také v dnešní době zázraky nechybí.

Ježíš dává člověku jedinečnou nabídku: dar věčného života. A nás, bohužel, v první řadě zajímá to, co pomíjí.

Neměli bychom se neustále ptát, jaký je můj skutečný zájem o věčnost?

16.7.2017 14.neděle v mezidobí

Iz 55, 10 – 11; Řím 8, 18 – 23; Mt 13, 1 – 23

Text dnešního evangelia je v podstatě statistikou účinnosti Božího slova. Slovo Boží vyřčené k člověku není nikdy prázdným blábolením, hromadou prázdných slov. Každým svým slovem se Bůh k něčemu zavazuje. Každé Boží slovo je kreativní, je tvůrčí.

V prvním čtení tuto pravdu prorok Izaiáš vyjádřil slovy: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se nazpět, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez užitku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal“. Bůh nehází svá slova do větru. Každé slovo něco znamená a nese v sobě úkol, který Bůh chce realizovat. Obsah tohoto slova se stane skutkem.

Zde může vzniknout otázka: Tolikrát jsme naslouchali Božímu slovu během mše svaté, nebo jsme osobně četli Bibli a přesto Boží závazky, jeho sliby, zůstaly nerealizované, neuskutečnily se. Jak máme porozumět Izaiášovu slovu, že Boží slovo se nevrátí zpátky bez účinku, dokud nevykoná to, k čemu bylo posláno, nebo, jak říká žalmista: „Hospodin je věrný ve všech svých slovech“.

Jak to tedy doopravdy s účinností Božího slova je?

Velmi důležité vysvětlení nacházíme v dnešním evangeliu. Ježíš říká, že s Božím slovem je to podobně jako ze zrnem, které zasejeme do různé půdy. Ježíš vypočítává čtyři možnosti, kam semeno může spadnout: na okraj cesty, do kamenité půdy, do trní, anebo do úrodné půdy. Ze sta procent lidí, kteří poslouchají Boží slovo, kteří již projevili zájem, pouze u jedné čtvrtiny slovo zakoření a vydá nějaký užitek. Ježíš říká, že u některých třicet procent, u dalších šedesát procent, a u jiných sto procent. Ježíš mluví jen o těch, jejichž srdce se nějakým způsobem Boží slovo dotklo. O těch, kteří neprojevili zájem, nemluví.

Například, když sto lidí naslouchá Božímu slovu, projeví zájem, pouze u jedné čtvrtiny z nich dojde k přijetí a zakoření se v jejich srdcích. Je to dvacet pět osob. A z těch dvaceti pěti osob jen asi osm je schopno úplně slovo přijmout.

Ježíš, když mluví o účinnosti Božího slova, říká, že záleží na půdě, do které padá. Úroda závisí na otevřenosti našich srdcí k Bohu, jak vážně Boží slovo bereme. Záleží na naší víře.

Slovo Boží je vždy účinné. Ale člověk, díky své svobodě, je může zneškodnit, slovo se stane neplodné. Také déšť může být bez účinku, pokud padá na kameny. Je to obraz tajemného vztahu mezi Boží milostí a svobodnou vůlí člověka, mezi všemohoucností Boha a lidskou svobodou.

Jako světlo je jedno, ale má spektrum různých barev: bílou, červenou, žlutou, atd. v závislosti na látce, na kterou padá, také Boží slovo je vždy živé a účinné ale působí různě, vydá ovoce v závislosti na kvalitě srdce, do kterého přichází.

Svatý Jakub ve svém dopise píše: Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle něho, ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a už neví, jak vypadá“. Stálo by za to vzít si k srdci slova, které Ježíš řekl během pokušení na poušti: „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“.

Je to výzva k odvaze důvěřovat Bohu na sto procent, přijímat každé Boží slovo jako pevný základ pro svůj život. Jde o pochopení, že mi láska k Božímu slovu přinese velký osobní prospěch.

Zda jsem úrodnou půdou, která je schopná přijmout Boží slovo a nést ovoce, je pravidelná četba Písma svatého. Láska k Božímu slovu působí, že se stávám úrodnou půdou a začínám zakoušet Boží všemohoucnost ve svém životě, začínám vidět živého Boha, a prožívat jeho konkrétní pomoc. Boží zaslíbení se v mém životě začínají naplňovat.

Žalmista v Žalmu sto devatenáctém říká: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku… Držím se tvých spravedlivých soudů. Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život“. Tato slova žalmu mluví o zkušenosti člověka, který pochopil sílu Božího slova, který našel v Božím slově účinnou odpověď na každé své utrpení. Je to velké povzbuzení, abychom se nebáli žít moudrost Božího slova.

V dnešním druhém čtení svatý Pavel říká: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“. Je to očekávání takových lidí, kteří žijí z moci Božího slova, z požehnání, které slovo v sobě obsahuje. Svět touží být více prostoupen Bohem a ne prokletím hříchu.

„Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha. I my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“. Toto sténání, které je ve stvoření a také i v nás, čeká na odpověď, kterou najdeme v Božím slově zakotveném v našich srdcích. Protože jen přítomnost Božího slova v nás, které v nás zraje, působí, že se v nás rodí a roste nový člověk, kterého svatý Pavel definuje „Boží syn“.

V práci na čistotě svého srdce, nad tím, aby se stávalo úrodnou půdou, se nachází mé osobní dobro a dobro celého světa.

15.7.2017 sobota, 14 týden v mezidobí

Mt 10, 24 – 33

Podstatný křesťanský úkol je předávání radostné zvěsti o Boží lásce, kterou nám Ježíš zjevil ve svém učení a svými skutky, zvláště obětí na Golgotě. Mimo Ježíše není žádný člověk, který by řekl něco významnějšího o Bohu a také udělal něco důležitějšího pro smíření člověka s Bohem. Nikdo z lidí není nad Učitele a Pána, Ježíše z Nazareta. Máme se stát našemu učiteli podobní. My a také svět potřebuje, abychom otevřeně a veřejně hlásali všechno, co Ježíš učil a učinil. Evangelium, které nám Ježíš předal a kterému jsme uvěřili, máme hlásat na světle a ze střech. Ježíš často učil své učedníky v soukromí, ale nenechal žádné informace o Bohu, o lidské cestě do věčnosti jen pro nějakou skupinu zasvěcených. Ježíš musel co nejpřesněji předat každou zprávu o Bohu i o cestě lidské spásy, proto potřeboval jen takový počet lidí, s kterými tento úkol mohl splnit. A pak ty, které vyučil, poslal do celého světa. To platí dodnes. Každý, kdo uslyšel Ježíšovo evangelium, uvěřil tomuto slovu a dal se pokřtít, o tom nemůže mlčet, musí tuto radostnou zvěst hlásat dál: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi, ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“.

Pravda, kterou nám Ježíš předal svým životem, je pro člověka nejdůležitější, protože otevírá cestu k věčnosti. Pokud jsem uslyšel tuto pravdu, nemohu se chovat egoisticky a nechat si ji jen pro sebe. Dar spásy žádá poděkování, což je sdílení s dalšími. Nedojdu spásy, pokud svou víru nebudu předávat dál. Pravda o daru věčného života se zakoření v mém vědomí, stane se pro mě jistotou jen skrze sdílení s ostatními. Pravda o spáse je pro náš lidský život zásadní, proto mlčení o tom je velikým hříchem, který může vést k našemu zavržení.

Často se hlásání evangelia, ukazování Boží cesty spásy, setkává s odmítnutím a dokonce i s pronásledováním, ale nemá nás to vyděsit, protože ti, kteří zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Máme se bát jen toho, „který může zahubit v pekle duši i tělo“. I kdyby naše tělo bylo zavražděno kvůli hlásání evangelia, tím spíše bude vzkříšené k životu věčnému.

Ježíš věděl, že se jeho učedníci setkají s pronásledováním, proto připomíná pravdu o Boží prozřetelnosti: „U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě“. Nemusíme se bát ničeho, protože každý z nás má u Boha větší cenu než všichni vrabci, kde „ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí nebeského Otce“.

15.7.2017 čtvrtek, 14.týden v mezidobí

Mt 10, 7 – 15

Dnešní evangelium pokračuje ve vyprávění o události vyslání apoštolů kázat Boží království: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“.

Termín nebeské království hovoří o prostoru, který patří Bohu, kde vládne Bůh. Ježíš říká, že Bůh je člověku otevřený, že se člověk s Bohem může setkat již zde na zemi.

Na jedné straně je to až neuvěřitelné, že k Bohu můžeme přicházet. Ale na druhé straně máme z této přístupnosti Boha velký strach. Boha se bojíme. Ježíš nám otevřel možnost života pod Boží vládou, ale máme z této vlády strach. Nevěříme v Boží dobrotu. Boží vůli si nejčastěji spojujeme s odříkáním, něčím obtížným, co přináší strádání a bolest. Boží vůli spojujeme s křížem a kříž je pro nás utrpení.

Když Ježíš posílá své učedníky, aby hlásali nebeské království, přikázal jim: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy“. Učedníci mají konat skutky, které ukazují Boží dobrotu. Bůh se člověku otevřel ne proto, aby člověka ještě více zatížil, ale proto, aby s ním nesl těžkosti života, aby odstranil to, co člověku bere radost, štěstí a krásu. Když Bůh přichází k člověku, vždy přináší dobré dary, a dává je zadarmo. Ježíš, když poslal apoštoly, aby kázali nebeské království, řekl: „zadarmo dávejte“.

Žijeme v mylném přesvědčení, že si Boží milost musíme zasloužit, že si na ni musíme vydělat, že za ni musíme zaplatit.

Problémem jsou někdy hlasatelé nebeského království, když svůj úkol špatně pochopí. Místo, aby ukázali Boží dobrotu, Boží služebný postoj, chtějí vládnout, povyšují se, nechtějí sloužit a podobně.

Kazatel nebeského království má přinášet pokoj. Měli bychom volat k Bohu: Pane pošli dobré dělníky na svou žeň.

12.7.2017 středa, 14.týden v mezidobí

Mt 10, 1 – 7

Ježíšova služba je spojena s hlásáním Božího království. Ve chvíli, kdy Ježíš začal svou veřejnou službu, mohlo se Boží království začít šířit na zemi. Potvrzením toho, že Boží království je již mezi námi, byly Ježíšovy zázraky a znamení. Ježíš začal hlásat, že Bůh je člověku blízko, že je láska, a také tuto pravdu potvrzoval svými činy. Evangelium je plné příběhů o této Ježíšově činnosti.

Ježíš Nazaretský začal hlásat přítomnost Božího království na zemi, to znamená, úplnou otevřenost Boha člověku.

Dnešní evangelium hovoří o volbě dvanácti apoštolů, kterým Ježíš předává svůj úkol hlásat Boží království. To, co sám dělal, a také způsob, jak to konal, předal dalším lidem.

Evangelium přináší jména těch, kterým Ježíš svěřil tento úkol. Jména těchto zvěstovatelů dobré zprávy o Boží otevřenosti člověku ukazují, že Boží království nemůže kázat někdo neznámý, ale člověk, jehož životní příběh je nám dobře znám. Když známe něčí jméno, známe toho člověka a tomu, co říká, pak můžeme snadněji důvěřovat.

Při svěcení na kněze se říká o kandidátovi, že je vzat z lidu a pro lid ustanoven. Můžeme o něm říci, že ho známe, protože je jedním z nás. Pokud je mezi knězem a věřícími větší vzdálenost, hlásaná pravda o Božím království se stává méně důvěryhodná.

Když se podíváme, jak je evangelium hlásáno dnes, uvidíme poměrně značný rozdíl mezi Ježíšovým a našim způsobem hlásání. Je bolestné vidět, že současní následovníci Ježíše a apoštolů nejednají v souladu s Ježíšovým přáním, že si neuvědomují moc, kterou přijali ve svěcení, aby vyháněli nečisté duchy, a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.

Když nám Bůh něco předává, touží po tom, abychom dar přijali celý. Myslím si, že většina našich problémů má svůj původ v naší neschopnosti naslouchat Bohu a jednat v souladu s Božím přáním.

11.7.2017 úterý, 14.týden v mezidobí

Mt 19, 27 – 29

Dnešní evangelium ukazuje Ježíšův zázrak uzdravení němého člověka a zároveň jeho vysvobození od zlého ducha. Tento Ježíšův zázrak má hluboký obsah. Lidé žasnou nad zázrakem, ale farizeové hledají nějaký důvod, aby mohli Ježíše zdiskreditovat, aby mohli zpochybnit velké dobro, které vykonal.

Tato událost je námětem k hlubšímu zamyšlení. Jak veliká může být lidská podlost, jak snadno člověk připisuje druhému a také Bohu zlo. Není to nic výjimečného, ale patří to k našim podstatným špatnostem. Pomluva je ohavnost a neustále proniká naše vzájemné vztahy.

Nabízí se zde otázka, co s tím máme dělat?

Ježíš se nad touto podlostí nepozastavuje, nebojuje proti tomu. Jde dál a pokračuje ve svých dobrých činech: Hlásá radostnou zvěst o Božím království a uzdravuje každou nemoc a každou chorobu. Nepřestává ukazovat Boží lásku a dobrotu. Jasně tím říká, že nemá smysl zajímat se o zlo a hádat se se zlem. Odpověď na zakoušené zlo, pomluvu a nactiutrhání je činit dobro, snažit se neustále druhým pomáhat.

Podstatné situace lidského života popisuje evangelium: „byli vysíleni a skleslí jako ovce bez pastýře“. Naše těžkosti nevyřeší boj se špatnostmi druhých, ale konání dobra, snaha o pomoc lidem v jejich obtížích, především přivádění lidí k víře v Boží milosrdenství, v nekonečnou Boží milost.

V dnešním evangeliu máme zázrak uzdravení němého, který začal mluvit po vyhnání zlého ducha. Můžeme říci, že člověk začne pravdivě a užitečně mluvit jen tehdy, když bude zbaven působení zlého ducha, když přestane špatně mluvit o druhých a začne hlásat pravdu o Božím milosrdenství, vyzývat k odpuštění vin svým viníkům.

Ježíš říká: „žeň je sice hojná, ale dělníků málo“. V nouzi je mnoho lidí, ale chybí ti, kteří nejsou němí, a umí říci vysíleným a skleslým: Bůh ti chce pomoci, ve svátostech církve najdeš každou potřebnou pomoc. Zvláště v eucharistii Ježíš dává sám sebe jako pokrm a lék.

Zlo přemůžeme jen tehdy, když si navzájem budeme pomáhat vidět Boží království, které nás obklopuje a jeho milosti v svátostech církve.

9.7.2017, 14.neděle v mezidobí

Zach 9. 9 – 10; Řím 8, 9. 11 – 13; Mt 11, 25 – 30

Texty dnešních liturgických čtení popisují cestu k věčnosti, kterou musíme pochopit a pak přijmout. Na věčnost se nedostaneme automaticky, to není pro nás úplným tajemstvím. Věčnost je setkání s Bohem tváří v tvář, přicházíme do společenství s Nejsvětější Trojicí, kde vládne vzájemná důvěra. Na věčnosti, kterou nám Bůh nabízí, se nebude opakovat to, co se stalo v ráji, kde se člověk dal oklamat v pravdě o Bohu, tak se od něj odvrátil a pak se ukryl. Člověk přijme lež jen tehdy, když si není jistý svou pravdou, když mu chybí úplné poznání. Nedůvěra se rodí v srdci, které pochybuje o něčí dobrotě a jeho upřímných záměrech.

V dnešním evangeliu Ježíš říká: „Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn, a ten, komu to chce Syn zjevit“. Touto větou Ježíš říká, že jen on je jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem, že bez jeho pomoci nikdo nemůže přijít k Bohu.

Dnes mnoho teologů, biskupů a kněží tuto pravdu odmítá. Je pro ně nepřijatelné, aby Ježíš z Nazareta měl jedinečné postavení v předávání spásy člověku. Stále hlasitěji jsme přesvědčováni, že k Bohu vedou různé cesty, že každé náboženství nabízí cestu, po které k Bohu přijdeme. Říkají nám, že nemáme lásku k lidem jiných náboženství, když nevěříme, že na jejich náboženské cestě dojdou k Bohu. Toto ale odporuje tomu, co řekl Ježíš, že Boha poznáme jen skrze něho: „Nikdo nezná Otce, jenom ten, komu to chce Syn zjevit“. V Janově evangeliu Ježíš říká, že cestou k pravdě, po které dojdeme k věčnému životu, je jenom on.

V dnešním druhém čtení nás svatý Pavel učí, že naše smrtelná těla může probudit k věčnému životu Duch svatý, ten který vzkřísil Ježíše. Cestu pro sestupování Ducha svatého k člověku a jeho prodlévání v něm otevřel svou smrtí na kříži Ježíš z Nazareta. Duch svatý může probudit naše smrtelná těla k věčnému životu jen tehdy, když v nás bude sídlit. Toto prodlévání Ducha svatého v nás také způsobuje, že dostáváme vnitřní sílu, abychom nežili podle těla, ale podle Božích přikázání. Záludnosti těla můžeme překonat jen s pomocí Ducha, který v nás přebývá. Zde je také odpověď na konání našich dobrých skutků. Dobré skutky konáme, když se necháme vést Duchem svatým. Jenom ve spolupráci s Duchem svatým moudře porozumíme, co je opravdu dobré a pak to konáme. Ježíš říká, že tyto věci jsou skryté před moudrými a chytrými, ale jsou odhalené maličkým. Křesťanský život vyžaduje postoj dítěte, protože dítě dobře ví, že bez pomoci rodičů nic nezmůže. Naše lidská pýcha nechce uznat svá omezení, neschopnost dělat opravdu dobré skutky. Umíme dobře vyrábět válečné zbraně, rozpoutávat války, jsme odborníci na ničení štěstí a dobra druhých. Potřebujeme pokoj a soulad s druhými, toužíme po tom, ale schopnost a sílu k tomu v sobě nenacházíme.

V prvním čtení prorok Zachariáš předpovídá příchod tohoto člověka, který bude spravedlivý a pokorný, který bude mít moc zničit všechny válečné zbraně. Nepřijde proto, aby mu ostatní sloužili, ale bude sloužit a přinese pokoj a bude učit správnému lidskému jednání.

V evangeliu Ježíš nabízí sebe: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“, ale také vybízí, abychom se od něj učili: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“. Je to výzva k následování Ježíše.

Minulou neděli jsem říkal, že křest není prázdný náboženský obřad, když pokřtěný uvádí do života pravidla, podle kterých Ježíš zde na zemi žil. Křest je jednoznačným rozhodnutím následovat Ježíše.

Ježíš je jediný člověk, který prožil lidský život od počátku do konce bezúhonně. Je to jediný lidský život, který našel úplné zalíbení u Boha. Ježíšovo tělo bylo tělem, ve kterém Duch svatý prodléval,

protože Ježíš žil podle Ducha a ne podle žádostí těla. Ježíšovým tělem jsme proniknuti, když přijímáme svaté přijímání. A když jsme proniknuti Ježíšovým tělem, Duch svatý v nás může prodlévat a působit.

Ježíš říká, že opravdový odpočinek pro svou duši najdeme v přilnutí k němu a v poslušnosti jeho evangeliu: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě“. Ježíš nás chce naučit poslušnosti v tichosti a pokoře srdce. Následování Ježíše netlačí a netíží, protože se na této cestě setkáváme s Duchem svatým, který vždy poskytuje nutnou pomoc.

8.7.2017 sobota, 13.týden v mezidobí

Mt 9, 14 – 17

Dnešní evangelium nás upozorňuje, že naše náboženské křesťanské chování se má podobat pozemskému jednání Ježíše Krista. Křesťan si musí neustále klást otázku, proč to dělám? Proč se modlím, proč se postím, proč chodím do kostela, proč dávám almužnu, a tak dále. Je nutné spojovat nauku a jednání, rozum a srdce. Poznané uvádět v život.

Křesťanská modlitba není jen bezmyšlenkovité odříkání modlitebných textů. Modlitba je pro křesťana rozhovorem, ve kterém mluví k Bohu, ale také mu naslouchá. Není to něco, co trvá méně než dvě minuty, nebo jen neustálý monolog. Základní částí modlitby je čtení Božího slova. Čtením Božího slova dávám Bohu příležitost, aby mi něco řekl. Také já říkám Bohu o svých bolestech, radostech a problémech. Křesťanská modlitba je rozhovorem a sdílením.

Křesťanský půst není omezení jídla, protože chci zhubnout, chci vypadat asketicky, nebo se chci uzdravit. Půst je prostředek, jehož prostřednictvím se spojuji s Ježíšovým utrpením. Postem se také přibližuji k chudým. Skromně jím, abych se o to, co ušetřím, mohl rozdělit s chudými.

Křesťan nechodí do kostela plnit náboženskou povinnost, ale setkat se z Ježíšem, od kterého přijímá slovo napomenutí, povzbuzení, poučení, od kterého potřebuje pokrm a lék. Křesťan ví, že pro správný život potřebuje sílu, kterou dává tělo Pána Ježíše. V eucharistii přijímá lék na všechny nemoci.

Křesťan dává almužnu, protože ví, že všechno, co má, dostal od Boha a učí se všechno upřímně sdílet s potřebnými. Almužna je prostředek, nástroj, který mi dává svobodu od materiálních statků. Almužna mě učí chápat, že mým jediným bohatstvím je Bůh a jeho péče o mě.

Dnešní evangelium nás učí novému přístupu k životu. V centru našeho zájmu má být víra v Ježíše a jeho následování.

Když křesťanské pravdy přijímáme jen jako znalost, jako vědu o Bohu a ne jako cestu pro svůj život, naše chování se podobá záplatě z neseprané látky na starých šatech, nebo nalévání mladého vína do starých měchů.

Stali jsme se křesťany, abychom následovali Ježíše Krista, aby se náš život stával více a více podobný životu Ježíše Nazaretského. V opačném případě to vede k velké vnitřní roztržce. Naše svědomí selhává a srdce není schopné prožívat pokoj. Náš rozum a cit stojí proti sobě a přináší neklid.