27.5.2017 sobota 6.týden velikonoční

Sk 18, 23 – 28; Jan 16. 23 b – 28

Dnešní evangelium nám přináší velmi důležitou informaci, která je podstatná pro náš plodný křesťanský život. Všechno, o co prosíme Boha, dostaneme, když žádáme ve jménu Ježíše Krista: „O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám.“

Žádost ve jménu Ježíše Krista je prosba, která se odvolává na vše, co pro nás Ježíš Kristus udělal, na celé dílo spásy. Brány nebe a celé Boží srdce nám otevřel svým křížem Ježíš Kristus. Když budeme prosit Boha o cokoli, pokaždé bychom se měli odvolávat na utrpení a smrt Ježíše Krista. Klíčem k otevření brány nebe je kříž Ježíše.

Odvolávání se na utrpení a smrt Ježíše na kříži by mělo být neustálým díkůvzdáním za Jeho oběť a za Jeho krev, prolitou na Kalvárii. Naše modlitba by měla být radostným děkováním za Ježíšovo dílo spásy. Skrze Ježíšovu smrt na kříži jsme smířeni s Bohem, a to úplně. Dnes Ježíš, který za nás dal svůj život, stojí po pravici Boží a neustále se za nás přimlouvá.

Když se modlíme, měli bychom mít tyto spásonosné události na vědomí. Bůh chce, abychom především pochopili a přijali všechno, co pro nás Ježíš na kříži udělal.

Každé obrácení se v modlitbě k Marii a ke svatým nás má přivést k pochopení oběti kříže. Modlitba bez vděčného pohledu na Ježíšův kříž není křesťanská modlitba, a proto není modlitbou, kterou Bůh chce slyšet.

Křesťanská modlitba je modlitbou ve jménu Ježíše, to znamená modlitbou, která vychází z vděčného srdce.

Kříž Ježíše nás smířil s Bohem, to znamená, zrušil naše zatracení, zeď nepřátelství, která nás oddělovala od Boha. Kříž Ježíše tuto zeď nepřátelství zboural, a tak můžeme přijímat Boží milosti.

Křesťanská modlitba by se měla vždy začínat vědomě dělaným znamením kříže. Znamením vyjadřujícím jedno velké děkuji, velkou vděčnost za Ježíšovu lásku.

Když se modlíme, jsme si vědomi daru spásy a říkat: Děkuji ti nebeský Otče za Ježíše, který mě s tebou smířil, otevřel mi tvou náruč, ve které nacházím každou potřebnou milost.

25.5.2017 Nanebevstoupení Páně

Sk 1, 1 – 11; Ef 1, 17 – 23; Mt 28, 16 – 20

Dnes církev slaví svátek Nanebevstoupení Ježíše. Tento svátek nám ukazuje a současně potvrzuje perspektivu věčného života. Ježíš, když vstoupil do nebe, zasedl po Boží pravici. Tam, po Boží pravici, je také místo připravené pro každého z nás. Jako křesťan vím, kam směřuji. Věčnost nám křesťanům není neznámý pojem. Obraz místa po pravici Boží vysvětluje vše.

Svatý Pavel tuto novou skutečnost ve druhém čtení ještě více upřesňuje, když mluví o pokladech slávy, o dědictví nového života, jehož začátkem je nepochopitelný dar vzkříšení, kde všechno bude podřízeno také pod naše nohy.

Co nám brání, že máme obrovské obtíže uvěřit v tato zaslíbení, v tuto nádheru nového, věčného života?

Myslím si, že problém leží v naší neschopnosti distancovat se od pozemských záležitostí. Neuvědomujeme si, že náš pozemsky život má nepatrnou cenu, je cestou a zkouškou, jen školou, ve které se musíme naučit chápat Boží záměry a žít podle lásky, v duchu služby bližnímu.

V prvním čtení, když Ježíš mluví o události křtu Duchem svatým, o této skutečnosti, díky které máme být uvedeni do věčného života, apoštolové tomu zcela nerozumí. Ptají se ho na obnovení Izraelského království a na Boží pomoc v přijetí vlády nad světem. Apoštoly zajímal, stejně jako nás, jen tento svět a vůbec nemysleli na život věčný.

Událost Nanebevstoupení Páně jasně ukazuje, že realita tohoto světa má nepatrný význam. Lidský život v Ježíši opustil tento svět a vešel do nového, věčného života, který nekonečně přesahuje náš pozemský život.

Ježíš si byl vědom našeho omezeného porozumění věčnosti, proto slibuje Ducha svatého, abychom v jeho síle svědčili o nové realitě lidského života. Potřebujeme jako apoštolové zdvihnout oči k nebi a snažit se uvidět Ježíše po Boží pravici. Svatý Pavel doporučuje, abychom hledali to, co je nahoře a ne to, co je dole na zemi. Máme krásné svědectví svatého Štěpána, který v největší zkoušce svého života, když stojí před hrozbou mučednické smrti, vidí nebesa otevřená a Ježíše po Boží pravici.

Pozemský život nám přináší neustále nové, těžké zkoušky, až po tu poslední, kterou je naše smrt. Většinu našich problémů nemůžeme zvládnout, potřebujeme Boží pomoc. Bůh nám nebude pomáhat obnovovat naše pozemské království, abychom se v pozemském životě ještě více zabydleli. Bůh využívá všech událostí našeho života, aby nás dovedl k pochopení, že náš opravdový život je v nebi po jeho pravici.

Duch svatý, kterého Ježíš nabízí, nám má na cestě do věčnosti pomáhat. Křest nás otevřel jeho přítomnosti a pomoci, ale Duch svatý potřebuje vidět náš aktivní zájem o věčnost.

Dnes slavíme Ježíšův vstup do nebe. Tato událost potvrzuje, že také pro nás je nebe otevřené. Pokračujme k svátkům Letnic s modlitbou: Duchu svatý pomoz nám, abychom skutečně pochopili Boží dar věčnosti, a opravdově po něm toužili.

21.5.2017 6.neděle v mezidobí

Sk 8, 5 – 8. 14 – 17; 1 Petr 3, 15 – 18; Jan 14, 15 – 21

Při tragédii v ráji člověk svými pochybnostmi o Boží dobrotě ztratil všechno, především každodenní kontakt s Bohem a tím opravdové štěstí a zdar v díle. Velmi lehko a rychle se dostal do konfliktu s druhým člověkem, a tím se stal osamělým a ztratil i nesmrtelnost. V ráji člověk žil v úplném bezpečí, necítil se ničím ohrožován, nebál se Boha ani druhého člověka. Můžeme říci, že žil v atmosféře přátelství. Každá nejistota a strach, který se objevuje v našem životě, nám podkopává nohy. Strach rodí pochybnosti, zbavuje nás důvěry k Bohu i k druhému člověku a tím nás vede do samoty, což je zdrojem našich neštěstí.

Bůh se neurazil, když ho člověk odmítl. Od samého počátku Bůh hledá způsob, jak se s námi znovu setkat. Hned po hříchu, který spáchali Adam a Eva, Bůh přichází a hledá je. Volá: Adame, kde jsi? To Adam nevyšel z úkrytu, kde se schoval. Další krok, který Bůh udělal k člověku, je ten, že ho obléká do kůže zvířat, aby nebyl nahý, to je bezbranný, aby nemrzl zimou světa a masem z těchto zvířat nasytil jeho hlad. Je jasné, že zástěra, kterou si člověk udělal z listí, mu nedala potřebnou ochranu a pomoc. Tento obraz vypovídá o stavu člověka po hříchu. Člověk už nemá schopnost, vyrovnat se se svými problémy, neumí schovat před druhými svou ubohost. Obraz potopy je další krok Boha, který vodou zachránil několik lidí před úplnou lidskou zkažeností. Potopa seslaná Bohem nebyla žádným trestem, jen záchranou těch, pro které lidství bylo ještě důležité. Byla to rodina Noeho, jejíž členové žili ještě společně. Na hoře Horebu dává Bůh lidem Desatero, svou moudrost a radu, jak správně žít, aby se člověk nevzdaloval od Boha a od lidí, ale přicházel k Bohu i k člověku, aby neskončil ve zhoubné samotě. Nakonec se Bůh sám stává člověkem v Ježíši z Nazareta, dává nám vzor života, který se řídí láskou. Ve spojení s Ježíšem člověk přestává utíkat od Boha i od lidí a získává odvahu k opravdovému setkání s Bohem i s druhým člověkem. Jen skrze toto spojení je možné opravdové přátelství.

Když Ježíš odcházel z tohoto světa, byl si vědom, že nás nemůže nechat bez pomoci jako sirotky, napospas našemu sobectví, na útěku do tragické samoty. Přislíbil nám poslat nového Přímluvce, Pomocníka, který nás bude provázet a pomáhat nám, abychom se smířili s Bohem i s druhými.

Po pádu člověka do hříchu Bůh neustále a neúnavně přicházel s nabídkami záchrany, až po seslání Ducha svatého. Takže nejsme sirotci, kteří by museli mít strach z Boha a z druhého člověka a trpět velkou nejistotou.

Už v ráji člověk selhal. Eva zhřešila a hned za sebou strhla Adama. Taková je přirozenost hříšníka, že neúnavně hledá spojence. Nechce v tragédii zůstat sám. Buďme si vědomi, že kromě druhého člověka stojí při nás také Bůh ve své třetí osobě, jako Duch svatý. Bůh nám nabízí svou přízeň, aby nás vedl k plnosti života. V dnešním evangeliu Ježíš říká: „Já jsem živ a také vy budete živi“.

Možná, že se ptáte, jak se můžete setkat s Duchem svatým?

Duch svatý přichází ve svátosti biřmování. O tom vypraví první čtení. Filip hlásal v Samaří pravdu o Ježíši z Nazareta, že je Mesiáš, Spasitel a zachránce člověka. Hodně obyvatel Samařska uvěřilo v Ježíše a dalo se pokřtít v jeho jménu. Setkání s Duchem svatým začíná pochopením pravdy, že Ježíš z Nazareta nám svou obětí na kříži otevřel cestu k setkání s Bohem a též s druhými lidmi. Zničil náš hřích, který nám skrze výčitky svědomí neustále vyčítá naše špatnosti, odsuzuje nás a tak nás odděluje od sebe navzájem. Duch svatý přichází, když věříme, že Ježíš svou smrtí na kříži zboural zeď nepřátelství, kterou jsme svými hříchy vybudovali mezi sebou navzájem a mezi námi a Bohem. To znamená, že v Ježíši zmizí všechno, co nás od druhého odděluje. Když odevzdám svůj hřích Ježíši, hřích je smazán, neexistuje. A když mezi námi už nic nestojí, Duch svatý může přijít.

Takže bez křtu není možné biřmování, a bez biřmování je křest zbaven své plné účinnosti Je to tak, jako bychom se zastavili v polovině cesty.

Vy, kteří jste dosud nepřijali svátost biřmovaní, ochuzujete se o přítomnost Ducha svatého, o jeho dary a pomoc. Bez Ducha svatého nemůžete plně žít milost křtu. Vy, kteří jste již byli biřmování, ale Ducha svatého neznáte, otevřete se jeho přítomnosti a působení. Využijte blížící se svátky Letnic k opravdovému setkaní s Duchem svatým, důvěrně se mu otevřete a proste o jeho působení.

18.5.2017 čtvrtek, 5.týden velikonoční

Sk 15, 7- 21; Jan 15, 9 – 11

Ježíš nás v dnešním evangeliu zve, abychom zůstali v jeho lásce. A přebývání v jeho lásce je svázáno se zachováváním jeho přikázání. Jako příklad, jako vzor Ježíš dává svůj vztah k nebeskému Otci, své spojení a sjednocení s ním: „Jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“.

Jaká přikázání má Ježíš na mysli? Jak máme jednat, abychom ta přikázání zachovávali?

Odpověď můžeme nalézt v prvním čtení. Je tam řeč o prvním církevním koncilu v Jeruzalémě. Apoštolové se shromáždili s Pavlem a Barnabášem, aby vyřešili zásadní problém, týkající se povinností, které museli přijmout křesťané pocházející z pohanství, aby mohli zůstávat v Ježíšově lásce. Toto shromáždění přijalo rozhodnutí: křesťané se musí vyvarovat všeho, co je poskvrněno modlářstvím, dále smilstva, masa z udušených zvířat a požívání krve. A dále: „Mojžíš má od dávných časů po městech své kazatele v synagogách, kde se předčítá každou sobotu“.

Podívejme se blíže na tato rozhodnutí. Za prvé, apoštolové křesťany pocházející z pohanství, varovali před vším, co bylo poskvrněné modlářstvím. Křesťané nemají používat věci, potraviny a číst literaturu, která je spojená s uctíváním božstev. Toto je právě dnes náš problém. Kolik je těch, kteří říkají, že jsou křesťany a přitom věří horoskopům, chodí k vědmám, vyvolávají duchy, nosí amulety, meditují podle východních pohanských náboženství, učí se východním náboženským bojovým uměním a podobně. Zbožní křesťané se nezabývají nějakými okultními praktikami a esoterikou, protože vědí, že je to spojené s klaněním se zlým duchům. Duchovní život, duchovní realita je pro křesťany spojena pouze s osobou Ježíše Krista a jeho evangeliem.

Za druhé apoštolové řekli, že křesťan nemůže mít nic společného se smilstvem. To znamená, že křesťan usiluje o čistotu duše a těla. Nemůže se zabývat tématikou, která má erotický nebo pornografický obsah, která pak vede k různým sexuálním deviacím a plodí hřích. Dnes vidíme, jak upadá vážnost Bohem ustanoveného manželství.

Třetí rozhodnutí apoštolů se týká zákazu požívání masa z udušených zvířat a krve. Vypovídá to o prozíravých hygienických předpisech, ochraňujících zdraví člověka té doby. I dnes je důležité, abychom nepoškodili své zdraví ani zdraví druhých.

Poslední rozhodnutí se týká povinnosti čtení z Mojžíšova zákona a následující vysvětlení. To, co nás pevně spojuje s Ježíšem, co nás spojuje s jeho láskou, je náš zájem o Boží slovo. V centru zájmu křesťanů je Bůh, který se zjevuje v Bibli. Na stránkách Bible Bůh sděluje svá pravidla, jak máme zde na zemi dobře a šťastně žít.

Plnit Boží přikázání a tak zůstat v Ježíšově lásce znamená naše jednoznačné rozhodnutí zajímat se o osobu Ježíše a následovat jeho příklad. Z toho vyplývá starost o čistotu svého srdce a tělesné zdraví, a to i ve vztahu k ostatním. Též zájem o poznání Bible a rozhodnutí podle její moudrosti žít.

16.5.2017 úterý, Sv. Jana Nepomuckého

Řím 8, 31 b – 39; Mt 10, 17 – 22

Ke křesťanskému životu patří také pronásledování. Ježíš jasně řekl: Jestliže svět nenávidí mě, také vás bude nenávidět. Křesťanství je výčitkou svědomí pro celý svět, protože hlásá pravdu. Ve světě pravda není. Pravda je jenom tam, kde je Bůh. Ježíš přišel, aby dal svědectví pravdě. My křesťané jsme svědky Ježíše Krista. Tam, kde je Ježíš přijímán jako cesta, pravda a život, tam jsou také uznáváni ti, kteří tuto pravdu hlásají. Člověk nerad slyší, že myslí a jedná falešně. Ježíšův příchod na svět je spojen s výzvou: Obrať se a věř v evangelium, to znamená, změň své smýšlení. Z toho plyne, že já, člověk, nemám pravdu. Dráždí to naši pýchu. Chceme aspoň něco znamenat a Ježíš říká, že neznamenáme nic, že jsme úplně zmateni a nerozlišujeme, co je dobré a co zlé. Máme hlavní problém s poslušností. Jsme domýšliví. Těžko snášíme každou kritiku.

Opravdoví svědkové Ježíšova evangelia se zároveň stávají obětí pronásledování. Dokonce i naši nejbližší se stávají našimi nepřáteli: „Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt“. Netěší nás to, ale taková je skutečnost, protože jméno Ježíš je ve světě nenáviděno. Jenom ten, kdo vytrvá do konce, bude spasen. Jak jsem už řekl, neradi slyšíme, že neznamenáme nic, že nemáme žádnou možnost sami sebe spasit, že potřebujeme spasitele.

Když hlásáme, že Ježíš je jediným spasitelem člověka, máme proti sobě všechna další náboženství i pýchu člověka.

Ale vědomí, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých a teď je po Boží pravici a přimlouvá se za nás, je nad všechno další. Neexistuje na světě větší láska, než Ježíšova, která každého člověka ospravedlňuje. Jestliže se opírám o tuto jistotu, zároveň získávám přítele, který mi dává úplné bezpečí v pozemském životě a jistotu věčnosti. Pokud jsem se setkal s Ježíšem, který mě smiřuje s Bohem a dává mi své jméno, ve kterém mohu Boha prosit o všechno, získávám to, co mi svět nemůže nabídnout a co mě naplňuje radostí.

Takže kdo nebo co nás může odloučit od Kristovy lásky? Když jsme pronásledováni, díky přátelství s Ježíšem, „v tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“.

Dnes je pro nás svědkem této pravdy svatý Jan Nepomucký. On našel v Ježíši svého přítele a sám se stal přítelem Ježíše. Neselhal v úkolu, který mu Ježíš svěřil v kněžském povolání, byl věrný Ježíši až k smrti a tím nezradil druhého člověka. Přátelství s Ježíšem mě činí přítelem druhých lidí, kde moje láska roste až k odevzdání života za bližního.

14.5.2017 5.neděle velikonoční

Sk 6, 1 – 7

Dnešní první čtení popisuje proces vytváření organizačních struktur v církvi. Volba sedmi jáhnů v prvotní církvi ukazuje novost a zároveň odlišnost toho, co vzniklo v církevních úřadech ve vztahu ke všem ostatním náboženstvím a také ke kultu Starého zákona. Křesťanství ve svých počátcích postavilo zcela novou náboženskou strukturu, nastolilo nový způsob řízení svého náboženského kultu. V průběhu času – bohužel – se křesťanský kult přizpůsobil jiným náboženstvím. Ale začátek byl odlišný. Rád bych vám o tom něco řekl.

Musíme si uvědomit, že z právního hlediska byl Ježíš Kristus laikem. Jeho smrt z historického hlediska nebyla v žádném případě aktem náboženského kultu, ale pouze sekulární událost. Byla to poprava muže, který byl odsouzen jako politický zločinec. A přesto se tato smrt stala jedinou skutečnou liturgií světa. Ježíš před očima světa a ne v uzavřeném prostoru chrámu, kde se koná kult, vešel skrze oponu své smrti do pravého chrámu, před tvář živého Boha. Nenabídl nějakou věc, ale sám sebe. Ježíšova krev, kterou dává Bohu, není jednou z mnoha věcí, ale právě on sám, celá jeho existence. Je to dar a oběť, která nedává nic víc a nic méně, jen sama sebe. Hodina kříže se stala časem smíření celého vesmíru.

Tato událost Ježíšovy smrti, kde se místo zástupné oběti udála skutečná liturgie světa, dovršila úplné smíření s Bohem.

Takže kromě Ježíše Krista – jak říká list Židům – neexistuje jiný kněz, než ten, který tento kult vykonal, Ježíš sám. V hodině Ježíšovy smrti se chrámová opona roztrhla na polovinu, nejsvatější místo Bůh opustil a chrám ztratil svůj význam. Neexistuje tedy už žádné kněžství pro konání chrámového kultu. Zatímco pravým chrámem se stává Ukřižovaný, který umírá v plné poslušnosti Boží vůli. Toto jeho poslání, uskutečňování jeho díla pokračuje dále prostřednictvím jeho učedníků. Takže již nejsou potřební kněží chrámu, ale apoštolové, velvyslanci zvěstující Ježíšovu oběť na kříži. Skrze udílení svátostí nás dnes spojují s Ježíšovou smrtí na kříži a jeho zmrtvýchvstáním.

Křesťané si na začátku dějin církve byli vědomi této novosti, která začala Ježíšovou smrtí na kříži. Když pak vytvářeli vlastní náboženské struktury a liturgii, odřízli se od náboženského jazyka antického a židovského světa, a použili sekulární výrazy. Základní pojmy rodící se křesťanské teologie jsou z hovorového jazyka, například: ekklésia (slovo pro církev) znamená shromáždění, apoštol znamená poslaný, presbyter (novozákonní označení kněze) znamená předseda, slovo biskup (episkopos) znamená správce a jáhen (diakonos) – je služebník. Jak jsem už řekl, jsou to slova z hovorového jazyka, nepatří do oblasti náboženské terminologie. Prvotní církev zamítla například slovo sacerdos – kněz, kterého se používalo v tehdejší náboženské terminologii. Slovo sacerdos – kněz, církev použila až v pozdější době.

Proč na to upozorňuji?

Jde mi o to, abychom pochopili to nové, co přinesl Ježíš z Nazareta, abychom pochopili podstatu. Svatost vstoupila do zdánlivě světských oblastí lidského života a ukázala na nesvatost všech dosavadních náboženství. Proti kultům antického světa je postavena nová forma svatosti a nový princip hierarchie v církvi, který odkazuje na lidskost člověka – Ježíše. Jak učí Benedikt šestnáctý: „Lidskost toho, který je plně člověkem a jako milující člověk vstupuje do osudů smrtelníků, a tím vysvětluje, co je skutečně kněžské. Podle svědectví Nového zákona v církvi Ježíše Krista už neexistuje žádný kněz jako sacerdos, protože je pouze jeden velekněz – Ježíš. A jeho následovníci se jmenují: vyslanci, správcové, předsedové, služebníci.“ Tyto názvy označují nové role a s nimi související

požadované vlastnosti. Tyto názvy ukazují, v jakém duchu má být podle Ježíše Krista sloužena novozákonní bohoslužba, novozákonní liturgie.

Správné pochopení této novosti významně určuje, co se děje v církvi, a jak církev funguje, zda plní svůj podstatný úkol, kterým je zpřítomňování spásonosných událostí z Ježíšova života.

Celá aktivita církve, jejich úřadů, jejich vedoucích pracovníků má být v konečném důsledku podřízena velkému cíli, kterým je shromáždění rozptýleného lidstva kolem jednoho Božího stolu a jeho sjednocení s člověkem Ježíšem.

Křesťanská liturgie je zplnomocněna hlásat smrt a zmrtvýchvstání Páně. Je vybavena takovou mocí, že samotná událost vzkříšení je v liturgii přítomná. Slavení eucharistie je centrální událostí, která shromažďuje církev, abychom se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Křesťanská liturgie není odtržena od každodenního života, ale neustále nás přivádí do živé Boží přítomnosti. Bůh chce být ve středu našeho každodenního života. Bůh touží být přítomen v našem všedním životě, aby se náš život stále více a více stával požehnaný, radostný a úspěšný.

Křesťanské náboženské obřady reálně zpřítomňují Ježíše Krista, jeho lásku ke každému člověku. Ježíš se nebál lidí, jejich nemocí, náboženské nečistoty, hříšnosti. Dotýkal se lidí svýma rukama, rušil každé rozdělení mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a Bohem. Ke stejnému jednání vyzval především ty, kterým jsou svěřeny církevní úřady. To, co církev koná v náboženské oblasti, nemá stavět magické myšlení, vzdalovat lidi od Boha, ale má učit lidi milovat a pomáhat si navzájem, spojovat člověka s Bohem.

13.5.2017 sobota, výročí zjevení P.Marie ve Fatimě

Jan 14, 7 – 14

Evangelium dnes odhaluje základní pravdu o božství Ježíše Krista. Ježíš řekl, že On a Otec jedno jsou: „já jsem v Otci a Otec je ve mně“. O přebývání Boha Otce v Ježíši svědčí Ježíšova slova a činy, které konal.

Jak důležitá je pro nás tato pravda, ukazují slova Filipa: „Pane ukaž nám Otce – a to nám stačí“. Opravdové setkaní s Bohem je pro nás a naši věčnost nejdůležitější. Živé setkání s Bohem, kdy mohu říci, že jsem ho osobně uviděl, je tou zkušeností, která všechno osvětlí a dá sílu jít Boží cestou. Tehdy se nám odhalí tajemství, nic nás už nezaskočí a také vše, co potřebujeme k šťastnému životu, je nadosah.

Když poznávám Ježíše, současně poznávám Boha. Když jsem se setkal s Ježíšem, zároveň jsem se setkal s Bohem. Lidskýma očima Boha nemůžeme vidět, ale můžeme vidět člověka Ježíše. Pravdu o Ježíši poznáme z jeho slov a činů. Místem, kde dnes můžeme slyšet Ježíšova slova a vidět jeho činy, jsou evangelia. Když čtu evangelia, setkávám se s Bohem, poznávám Boha a začínám ho vidět. To znamená, začínám chápat, kdo je.

Ježíš dále říká, že kdo v něj věří, bude konat skutky, které On konal a dokonce ještě větší. Je to až neuvěřitelné zaslíbení. Bůh nám dává možnost dělat věci, které mohou překročit svou velikostí všechno, co dělal Ježíš.

Někdy se ptám, zda skutky svatých nejsou potvrzením těchto Ježíšových slov. Například mystici, kteří prožili několika set krát muka Golgoty, ukřižování, desetiletí nosili na svém těle Ježíšova stigmata. Tato skutečnost nepocházela od nich, ale ze sjednocení s Ježíšem, kterého poznali a zažili jeho lásku.

Ježíš v dnešním evangeliu také dvakrát opakuje slova: „Za cokoli budete prosit v mém jménu, to všechno udělám“. Bůh svou milostí na naše prosby odpoví jen tehdy, když je předneseme v Ježíšově jménu. To znamená, když Ježíše budeme dobře znát. Biblicky znát jméno znamená důvěrně poznat tuto osobu. Pokud důvěrně znám druhého, vím dobře, oč ho smím požádat.

Dnes prožíváme sté výročí fatimských zjevení. Maria vyzvala křesťany k opravdovému obrácení k Bohu, kde začátkem je hluboká modlitba. Maria se nabízí jako prostřednice, proto nás vybízí k modlitbě růžence. Když se modlíme růženec, spojujeme se s Marií a spolu s Ní přicházíme k jejímu Synu, a zároveň k Bohu. Ona nám nabízí svou podporu, aby naše modlitba, náš

rozhovor s Bohem byl plodný. Neustále se opakuje potřeba skutečně vidět Boha v Ježíši z Nazareta. Musíme plnit určité podmínky, abychom našli cestu k Bohu. Potřebujeme slyšet a přijímat Boží nabídky. Maria se nám nabízí jako pomocnice, proto mluví o zasvěcení se jejímu neposkvrněnému srdci. Tuto pomoc nejvíce nacházíme v modlitbě růžence.

Fatimské zjevení mělo lidem pomoci před blížící se vlnou zhoubných ideologií, zvráceného myšlení. Tragické události a celé zlo minulého století vzniklo, protože člověk odešel od Boha, přestal přijímat Boží moudrost a jeho pravidla, ztratil z obzoru Ježíše, a tak ztratil schopnost správně rozlišovat mezi dobrem a zlem. Slova Filipa: „Pane ukaž nám Otce – a to nám stačí“ mají podstatný význam. Vidět Boha a porozumět jeho moudrosti je základ pro šťastný a bezpečný život na zemi, neboť překonat zlo můžeme jen s Boží pomocí.

Dnes znovu stojíme před nebývale velkým ohrožením lidstva současnými ideologiemi a dosud nevídanou averzí k Bohu. Bůh je vyháněn z každé oblasti našeho života. Pravda o Ježíši je dnes překrucována v nebývalých rozměrech. Rozdělení v církvi mezi tradicionalisty a novátory se stále prohlubuje. Před tímto varoval už papež Jan Pavel II. a Benedikt XVI.

Největší problém není náš hřích, ale odvrácení se od Boha, odmítnutí pravdy, že Ježíš je ten jediný prostředník mezi námi a Bohem.

Když člověk odmítá Boha, zároveň se zbavuje zdroje pomoci. Potřebujeme pomoc Panny Marie, abychom se opravdu obrátili k Bohu a nechali si pomoci jeho milostmi, protože prodlévání ve společenství s Bohem nás přetváří ke konání dobrých skutků. Dnešní evangelium říká, že můžeme konat větší skutky, než Ježíš, že můžeme odvrátit každé hrozící zlo. Myslím si, že v tom spočívá hlavní smysl oslav fatimského výročí.

11.5.2017 čtvrtek 4.týden velikonoční

Sk 13, 13 – 25; Jan 13, 16 – 20

V prvním čtení svatý Pavel ukazuje Boží působení v historii vyvoleného národa, kterým chystal příchod Spasitele světa. Skrze různé historické události Bůh připravoval tento národ, aby z něj mohl vyjít Mesiáš. Z toho vyplývá, že setkání s Bohem, s jeho milostí, vyžaduje naši přípravu. Vyvolený národ ve své historii zažil události velké a radostné, ale také velmi těžké a tragické. Jedno přísloví říká: Bůh píše rovně na křivé řádky našeho života.

Historie vyvoleného národa, stejně jako i naše osobní, vede k setkání s Bohem. Setkání s Bohem, s jeho dílem spásy je tím jedinečným cílem, ke kterému směřuje historie světa, historie národů a je i cílem každého člověka.

Dějiny vyvoleného lidu ukazují, že všechno, co se stalo, Bůh svým způsobem použil k dosažení zamýšleného cíle. Pochopení této pravdy přináší velký pokoj našemu srdci. Boží prozřetelnost je jedním velikým milosrdenstvím. Boží myšlenky a kroky vedou k jednomu finále, aby dobro a život mohly zvítězit. Říká se, že Bůh svou věrnost člověku nikdy neporuší, protože jeho láska nikdy nekončí.

Dnešní úryvek evangelia vypráví o Poslední večeři. Ježíš řekl, že ví, co se děje, i co dělá Jidáš. Jednání Jidáše bylo nezbytné, aby se naplnil výrok Písma. To, že Jidáš nenašel cestu k pokání, k Bohu, to je jeho tragédie, ale stalo se, co Písmo předpovědělo, co bylo nezbytné k realizaci Božích úmyslů.

Tento obraz nám může hodně pomoci pochopit špatné chování druhých, jejich provinění a také naše špatné chování vůči ostatním. Ježíš všechno, s čím se setkával, odevzdával Bohu. Odpustil každé zlo. Říká: „Služebník není víc než jeho pán, posel není víc než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, když podle toho jednáte“. A pak říká: „Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne, kdo však přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal“. A pravdou je, že ne každý, koho k nám Ježíš posílá, nám prospěje.

Bůh nás našim pozemským životem připravuje ke konečnému setkání tváří v tvář, k přijetí daru naší spásy. Pochopme konečně, že všechno, co se stalo v našem životě, všechno, co jsme udělali sobě i druhým, a také všechno, co jiní udělali nám, musíme úplně odevzdat Bohu a Jeho milosrdenství, aby Bůh mohl realizovat plán naší spásy.

7.5.2017 4.neděle velikonoční

Sk 2, 14 a. 36 – 41; 1 Petr 2, 20b – 25; Jan 10, 1 – 10

Základem křesťanského života je víra v Ježíše z Nazareta, Pána a Spasitele. V dnešním prvním čtení to svatý Petr vysvětluje: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem (to znamená Spasitelem) ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“. Na první pohled vyznání, že Ježíš je Pán a Spasitel zní velmi jednoduše, ale v těchto dvou slovech je vysoký nárok, který jen těžko přijímáme. Není to krásná idea k diskusi, ale velmi konkrétní požadavek na směr našeho myšlení, a též našeho jednaní. Když člověk pravdivě vyznává, že Ježíš z Nazareta je Pán a Spasitel, zároveň podřizuje celý svůj život obsahu těchto slov.

Potřebujeme si neustále uvědomovat a prohlubovat vědomí, co znamená, že Ježíš je Pán, že je Spasitel, aby naše vyznání víry bylo vědomé, upřímné a tím pravdivé.

Dnešní evangelium přináší obraz Ježíše jako dobrého pastýře. Úkolem pastýře je péče o stádo ovcí. Pastýř udělá všechno, co stádo potřebuje. Ví, kde jsou dobré pastviny, má schopnost a sílu chránit stádo před záhubou, touží přivést ztracenou ovci zpátky do stáda, aby nezahynula. Ovce bez pastýře nemůže existovat, směřuje ke zmaru. My křesťané jsme podle evangelia přirovnáni k ovcím. Toto přirovnání naše lidská pýcha velmi těžce akceptuje. Myslíme si, že se umíme dobře rozhodovat, volit správný směr svého života. Víme, co je pro nás dobré a co je zlé, jakou cestou dosáhneme úspěchu. Nedovedeme si představit, a už vůbec ne s tím souhlasit, abychom se někomu úplně podřídili, nebo se někým nechali řídit.

Obraz pastýře a také význam slova Pán právě na to ukazuje. Biblický titul Pán, v Řečtině Kyrios je oslovení absolutního vladaře. Svatý Pavel ve svých dopisech několikrát říká, že Bůh položil všechno Ježíšovi k nohám, že on je nade vším, co existuje. Když vyznávám víru, že Ježíš je Pán, zároveň se rozhoduji k absolutní poslušnosti tomuto člověku. Ježíš je po zmrtvýchvstání dále člověkem, jedním z nás lidí, již proměněný, ale stále člověk. Skrze vyznání, že Ježíš je Pán, přijímám poslušnost jeho evangeliu. Slova evangelia pak řídí celý můj život. Vyznání, že Ježíš je Pán, je neustálou výzvou k poslušnosti a k podřízenosti.

Další část tohoto základního vyznání víry zní: Ježíš je Spasitel. Spása znamená, že my lidé, kteří podléháme smrti, získáme život věčný. Naše smrt je překonána. Smrt z našeho života může odstranit jen Ježíš z Nazareta. V dnešním druhém čtení apoštol Petr vysvětluje: „On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtvi hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jsme uzdraveni“. Tato slova ukazují, že všechno, co se týká naší věčnosti, je podřízeno Ježíši. Potvrzuje to i dnešní evangelium: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn“. Takže vyznání, že Ježíš je Spasitel, ukazuje, že nám jen Ježíš dává spásu, otevírá nám věčnost.

Vyznání, že Ježíš je Spasitel ukazuje na naši nedostatečnost a neschopnost udělat aspoň něco pro naši věčnost. Život věčný je darem Ježíše z Nazareta, protože on na svém těle vynesl naše hříchy na kříž, on zemřel za každý náš hřích, jen jeho krev má moc očistit nás ze špíny hříchu a tak nás zachránit pro věčnost.

Ovce jdou za pastýřem jen tehdy, když znají jeho hlas. K věčnému životu půjdeme jen tehdy, když uznáme v Ježíši svého Pana a budeme ho poslouchat. V Ježíši poznáme svého pastýře, když se ho přestaneme bát a budeme mu důvěřovat. Ježíšův hlas zná ten, kdo mu důvěrně naslouchá. Pokud nenajdu odvahu důvěřovat, nenajdu svého Pastýře, svého Spasitele. Důvěra se rodí z přijetí pravdy, že Ježíš přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti.

Dnešní evangelium nás upozorňuje také na zloděje, který přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu.

Na zemi se nacházíme v situaci, kde na nás zvenku útočí náš věčný nepřítel, který nás chce zničit – zlý duch, satan, a uvnitř máme sami obtíž poslechnout Ježíše jako svého Pastýře a Spasitele, a tím získat bezpečí zde na zemi a jistotu věčnosti. Bojíme se upřímně vyznat, že Ježíš je můj osobní Pán a Spasitel.

Myslím si, že skutečnou pomoc k vyřešení tohoto tragického problému nalezneme v neustálém opakování Ježíšových slov: „Já jsem přišel, aby měli život a aby ho měli v hojnosti“. A také žalmu dvacátého třetího: „Ježíš je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života“.

6.5.2017 první sobota v měsíci

  1. Sk 9, 31 – 42; Jan 6, 60 – 69

Dnešní evangelium přineslo poslední část Ježíšovy řeči, kterou pronesl v synagoze v Kafarnau. Ježíš vysvětlil význam eucharistie, tohoto chleba, který se po slovech kněze stává skutečně jeho tělem. Tento chléb dává věčný život těm, kteří ho požívají s vírou. Když Ježíš řekl, že tento chléb, který on bude dávat v eucharistii, bude jeho skutečným tělem, většina posluchačů a také mnoho jeho učedníků se hrozně pohoršilo a šlo pryč. Ježíš se pak zeptal Apoštolů: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“.

Ježíš nám dal eucharistii, tuto činnost, skrze kterou se plně zpřítomňuje. Rozhodl se předávat nám křesťanům pod způsobou proměněného chleba své reálné tělo a v proměněném vínu svou krev. Toto obrovsky provokuje náš rozum. Abychom pochopili význam eucharistie, potřebujeme víru, která nás postaví nad zkušenost našeho zraku a naší chuti.

Proměněný chléb, eucharistie, kterou přijímáme, nám dává především život věčný. Je také pokrmem, který dává nám slabým a nespolehlivým sílu překonávat všechna naše omezení. Je lékem, který nás nemocné a poraněné uzdravuje.

Eucharistický chléb nám přináší každou potřebnou pomoc. Neboť v tomto chlebu je přítomen sám Bůh. Tato skutečnost převyšuje možnost lidsky to pochopit. Lidé, kteří poslouchali Ježíše v Kafarnau, se velice pohoršili a zklamaně odešli: „Je to tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Naproti tomu Petr odpovídá: My věříme, že tato slova, která říkáš, jsou slova věčného života.

Prvotní církev ve svých katechezích vysvětlovala kandidátům křesťanství všechno, kromě významu eucharistie. Říkala: Pochopíš, až začneš přijímat eucharistický chléb ve víře, že je to opravdu tělo Páně.

První čtení podává zprávu o uzdravení ohrnutého Eneáše a pak o vzkříšení Tabity. Tyto dva zázraky udělal Petr, když se obrátil k Ježíši Kristu a v modlitbě prosil o potřebnou milost.

Pokaždé, když církev slaví eucharistii, je Ježíš přítomný a dostupný. Tuto dostupnost Ježíše získáváme jasným přesvědčením a vyznáním: Pane, my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží, který k nám přichází v podobě tohoto eucharistického chleba.

Nejprve potřebujeme sami uvěřit v zázrak eucharistie, že tento chléb, přijímaný ve svatém přijímání, je skutečně tělem Pána. Pak teprve můžeme k Ježíši přivádět další lidi v jejich potřebách.

Dnes se opět setkáváme s Pannou Marií ve Svatotomské ikoně. Maria nám skrze tento svatý obraz ukázala, že může vyprosit u Boha veliké milosti. Věřím, že se nikdy neunaví, že nám stále bude zprostředkovávat plné prožívání eucharistie, aby Ježíš, přijímaný ve svatém přijímání, skrze nás stále více zářil svou láskou, abychom byli opravdovými svědky jeho milostí. Lidé ve světě potřebují dosvědčit, že Bůh je živý, je láska, nenechá člověka v obtížích, ale přichází skrze lidi církve s potřebnou pomocí. Lidé z Lyddy věděli, kam se mají obrátit o pomoc. Víme o síle naší Svatotomské ikony, víme, že se před tímto svatým obrazem můžeme setkat s reálnou pomocí Panny Marie?

Pomáhejme si navzájem pochopit význam tohoto místa a moci Mariiny přímluvy, a tak plodně prožívejme každou eucharistii.