Tři králové 2018

Dnešní slavnost Zjevení Páně, obvykle známá jako Tří králů, je oslavou základní pravdy, že Bůh se ukázal člověku, aby se s ním setkal. Bůh nechce být nepřístupným tajemstvím, ale chce, aby ho člověk poznal, měl s ním osobní zkušenost. Bůh touží po důvěrném setkání. Proto se vždy setkává s člověkem tak, aby ho nezdrtila Boží nesmírnost, netlačila Boží velikost. Proto přichází jako malé bezbranné Dítě, proto se zjevuje v chudobě betlémské jeskyně, proto na něj ukazuje hvězda.

Vittorio Messori v jedné ze svých knih uvedl: „Bůh Ježíše Krista dal dostatečné světlo těm, kteří chtějí věřit, ale nechal dostatek stínu pro ty, kteří věřit nechtějí.“ A podobně mluví Blaise Pascal: „Bůh se ukazuje těm, kteří ho hledají celým svým srdcem, a zůstává skrytý těm, kteří od něho celým srdcem utíkají.“

Bůh mě stvořil jako člověka svobodného a nechce mi svobodu v žádném případě vzít. Bůh mě nenutí, abych cokoliv udělal. Dává mi své Slovo, které se stalo tělem v Ježíši z Nazareta. Zjevuje se jako bezbranné Dítě, v dospělosti jako hlasatel lásky a odpuštění. Svým příchodem nechce nikoho vyděsit, ohrozit, pokud se na nás obrací, činí to velmi něžně. Dává se poznat skrze znamení, prostřednictvím nepřímých důkazů.

Kdyby přišel v síle a moci, sestoupil z mraků, byli bychom přitlačeni ke zdi, přinuceni ho s jeho zákonem přijmout. A to by byl konec naší svobody a zároveň víry. Víra by se stala povinností a ne setkáním, nebyla by už prostorem důvěry, budování přátelství. Bůh nás neoslepuje svým bytím, ale zanechává stopy a znamení, protože jen tímto způsobem může stavět vztah, založený na svobodě, nikoliv na vynucené závislosti.

V dnešním evangeliu církev čte o mudrcích z východu. Můžeme říci, že byli opravdu moudrými lidmi, protože v poměrně dvojznačném znamení uviděli hloubku Božího poselství, našli k Bohu cestu. Nepochybně toto znamení na nebi vidělo mnoho dalších lidí, ale nezaujalo je, nechali je bez povšimnutí. Dnešní svátek nám říká, že máme být moudří, že máme slyšet Boha, který mluví, i když zahaleně, ale můžeme tomu porozumět.

Abraham Heschel řekl: „Bůh stále nemlčí, a člověk není vždy slepý“. Také v knize proroka Izaiáše Bůh mluví velmi jasně: „Já jsem Pán, jiného není. Nemluvil jsem potají v  koutku bezvýznamné země, neřekl jsem Jakubovu rodu: Hledejte mě v chaosu!“ Takže existuje možnost na zemi Boha poznat. Bůh se může člověku odhalit a nejen může, ale také chce. Bůh nechce být neznámým Bohem. Bůh dává ve světě i v našich životech mnoho znamení, prostřednictvím kterých nás chce k sobě přivést, abychom poznali: Bůh je, potkal jsem ho.

Znamení, která Bůh klade na naši cestu, pro nás nejsou vždy jasná a čitelná, stejně jako znamení na nebi, které uviděli mudrci z východu. Ale toto znamení je vnitřně zaujalo, začali se o ně zajímat, byli fascinováni, nevěděli přesně, co znamená, na koho ukazuje, ale riskovali hledání. Opakuji: dostáváme tolik stínu, abychom našli důvody v Boha nevěřit, ale paradoxně stejný dostatek světla, abychom uvěřit mohli. Taková je skutečnost, ve které žijeme. Potřebujeme rozhodnost mudrců z východu – dnešních patronů, jejich odhodlání poznat tajemství tohoto znamení, abychom se jako oni setkali s Bohem.

Zda jsme se opravdu setkali s Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, poznáme podle toho, jakou cestou životem jdeme. Zda starou pohodlnou vyšlapanou cestou nebo jdeme novou cestou víry, modlitby a zbožnosti. Mudrci z východu se vrátili domů jinou cestou. Toto je velmi důležitá skutečnost: člověk, který se autenticky setkal s Bohem, nevstupujte zpět na starou cestu, jde novým směrem, protože jeho život je obnoven, změněn, obrácen. Vrací se ke své práci, zbožnosti, ke svému náboženství ve „své zemi“, ale podstatně jiným způsobem.

Nový rok 2018

První den nového roku je v liturgii církve oslavována Panna Maria, Boží Rodička, a je to také Světový den modliteb za mír. V dnešní době se mnoho mluví o míru. Víme, že mír je velmi důležitý, je nezbytný, pro klidný a úspěšný život člověka na zemi. Ve světě je mnoho různých organizací, které říkají, že slouží prosazování míru, mnoho různých politických aktivit, jejichž cílem prý je pokoj. A přesto žijeme v nejistotě, ohrožení a mnozí ve válečném stavu. Když se ohlédneme zpátky, uvidíme mnoho aktivit, které nevyšly, nepřinesly mír, ať už v makroúrovni, tedy ve světě, nebo v mikroúrovni, tedy v našem osobním životě. A možná si klademe otázku, zda je dosažení míru vůbec možné.

V dnešním čtení nám Bůh říká, že je to možné, zvláště v mikroúrovni. Především Bůh si přeje mír, chce nám ho dát. V prvním čtení jsme slyšeli text Aronova požehnání, kterým byl žehnán vyvolený národ během různých náboženských obřadů. Zde je především řeč o pokoji: „Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!“ Tento text říká, že pokoj je Boží dar.

Nechceme tomu rozumět. Chceme svůj život prožít svým vlastním způsobem, také máme své představy o pokoji a jak je uvést do života. Boží nabídky nám moc nevyhovují. Bible nám jasně ukazuje, že mír je Boží dar. Člověk nenajde mír, pokud se neobrátí pokorným srdcem k svému Stvořiteli. Opravdový mír nebude zaveden nějakou lidskou dohodou, nějakou stranou nebo nějakou organizací.

Mnoho lidí se angažuje pro mír, protože je to jedno z nejhlubších přání lidského srdce, ale jde o nalezení cesty, na které pokoje dosáhneme.

Když se Ježíš Kristus narodil v Betlémě, pastýři na betlémských pastvinách uslyšeli slova andělů: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení.“ Pastýři jdou do Betléma a nachází: „Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí“.

Pastýři se dozvěděli od andělů, že na zem sestoupil mír a vidí chudou rodinu, ve které se narodilo dítě. Touto událostí Bůh ukazuje, jakým způsobem mír přichází na zem a do lidského života. Je to rodina, kde roste láska, rodina, která úplně přijímá skutečnost, v níž se ocitla, a ve které je Bůh na prvním místě. Dítě bylo úplně přijato. Na jedné straně je velká chudoba a na druhé straně srdce, které není dětem zavřeno. V této rodině je lidský život svatý. Dokud potrat bude akceptovaný, svět nepozná mír.

Další podmínkou míru je přijmout situaci, ve které se nacházím, ve kterých mám žít. Maria a Josef neproklínají lidi v Betlémě, že pro ně neměli místo. Úplně jim odpustili. Když ztratím práci, když se podmínky mého života zhorší, kolik špatných slov vychází z mých úst, kolik posuzování, proklínání a podobně. Svatý Pavel říká, že umí žít za všech okolností, zvládl všechny životní podmínky, život v nadbytku i v chudobě. Poznal obojí.

Mezi Marií a Josefem byla velká láska, schopnost navzájem si pomáhat. Prostředky byly velmi skromné, ale nezmizela jejich schopnost pozitivního pohledu na život a vzájemná pomoc. Nezatěžovali se vzájemnými stížnostmi na problémy, hořekováním a podobně. Svět nedojde pokoje, pokud nebudeme schopni budovat mír v našich rodinách. Člověk, který nedokáže vybudovat mír mezi svými blízkými, není schopen budovat mír v širším okruhu.

Pastýři, když našli Marii, Josefa a dítě ležící v jeslích, zakusili současně opravdový mír. Tato velmi chudá rodina, ve které proudila opravdová vzájemná láska, dála světu mír. Tato rodina, manželství Josefa a Marie, vyzařovala jedinečnou atmosféru úplného míru, protože plně přijala dítě, které Maria porodila.

Osmého dne dali dítěti jméno Ježíš. Díky tomuto Dítěti, díky tomu, že toto Dítě bylo z celého srdce přijaté Marií a Josefem, díky otevřenosti tomuto Dítěti vstoupil mír do vztahu mezi Marii a Josefa a zůstal v jejich rodině. Toto Dítě velmi narušilo jejich životní plány, stalo se příčinou odmítnutí příbuznými, a proto se narodilo ve chlévě. Maria a Josef prožili šok, potíže s přijetím tohoto Dítěte Navzdory obtížím, které narození Ježíše přineslo, bylo toto Dítě úplně přijaté a díky tomu Maria a Josef zůstali proniknuti pokojem. Ježíš zrozený z Marie přináší nový pohled na všechno, co se děje v našich životech, na všechny těžké věci, kterým musíme čelit. Ježíš narozený z Panny Marie, je knížetem a dárcem pokoje.

Pokoj nezískáme naší prozíravostí, našim úsilím, ale přijetím Ježíše do svého srdce; je to upřímná prosba: Ježíši, učiň si v mém srdci svůj domov! Potřebujeme stejnou otevřenost srdce k přijetí Ježíše, jakou nacházíme u Marie a Josefa.

Rodiny, které dávají Ježíši přednost, nejdůležitější místo ve svém manželském životě, jsou také místy, kde se objevuje pokoj, který vychází do světa. Svět, aby byl proniknut pokojem, potřebuje věřící rodiny, pro které je Ježíš nejdůležitější. Řeč o míru bez Ježíše je velkou iluzí, důsledkem které jsou velké tragédie v životech lidí a v dějinách světa. Opravdový pokoj přichází jen s Ježíšem.

Neděle – Svátek Svaté rodiny 2017

Lk 2, 22 – 40
První neděli po Vánocích církev oslavuje svátek Svaté rodiny, Ježíše, Marii a Josefa. Církev tímto svátkem chce zdůraznit, že novorozené dítě, aby se bylo schopno správně rozvíjet, aby dosáhlo své plnosti, potřebuje dobrou rodinu. Také Ježíš by nebyl, kým je, kdyby neměl takovou matku a takového otce; kdyby neměl Marii a Josefa. Dítě potřebuje dobré a moudré rodiče, aby zdravě a normálně zrálo, aby se stalo dospělým člověkem a aby jeho jedinečnost zazářila svou krásou a velikostí jeho lidství.
Aby se otec a matka stali skutečně rodiči svého dítěte, musí se nejprve stát opravdu manželem a manželkou. Což, jak víme, není tak jednoduché. Nejsme zbaveni opory, výborných vzorů. Nejkrásnějším, perfektním vzorem pro manžele a rodiče jsou Josef a Maria. Myslím si, že stojí za to, abychom se pozorně podívali na tento model manželství.
Velmi stručně, ale výstižně máme popsány vlastnosti Josefa jako manžela Marie. Evangelista Matouš o něm píše: „Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě“. Josef nechtěl Marii žádným způsobem ublížit. Jeho chování bylo dobré v plném slova smyslu. O Marii víme, že byla pokornou služebnicí. Víme, že spěchala sloužit své příbuzné Alžbětě, protože věděla, že potřebuje její pomoc. A stejná byla i v manželství s Josefem. Jde o zásadu, o které svatý Pavel píše v dopise Kolosanům: „Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní, projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má – li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorníkem dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj… Buďte vděční“.
V našich manželstvích je tolik vzájemného hněvu, tvrdohlavosti, neodpuštění, podezíravosti a nedůvěry. Hledáme pohodlí jen pro sebe, naplnění vlastních přání, vše chceme mít podle sebe.
Jak můžeme dozrát k postoji spravedlnosti, zralosti člověka, který opravdu druhým slouží?
O Marii a Josefovi je řečeno, že činili všechno, jak je psáno v Zákoně Páně, že jednali věrně podle Boží moudrosti, podle Božích přikázání.
Mám vůbec vůli poznávat zákon Páně, chci poznat Boží pravidla, toužím poznat Bibli? Čtu pravidelně Písmo svaté, a snažím se žít v souladu s Božími přikázáními? Řídím své chování podle těchto zásad, které nacházím v Písmu svatém?
Svatý Pavel v dopise Kolosanům píše: „Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně“. Jde o odhodlání skutečně se konfrontovat se Slovem Božím.
Nemáme zájem poslouchat Boha a jeho moudrost, protože si myslíme, že vše víme nejlépe. Důsledkem této pýchy je tolik rozbitých manželství, a ti, kteří zůstali ještě spolu, prožívají napětí, které společný život velmi ztěžuje. Žalmista doporučuje: „Blaze každému, kdo kráčí po Božích cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu“.
Božím záměrem je, aby byl život v našich rodinách proniknutý duchem Svaté rodiny. Bůh chce, aby dítě, které se narodí nebo se již narodilo v každé rodině, mělo takové podmínky, které umožní jeho růst v síle a moudrosti a aby ho milost Boží doprovázela. Jak je krásné, když vidíme dítě, které je opravdu radostné, šťastné, protože se cítí v bezpečí, protože ho opravdu miluje jeho zralý otec a zralá matka.
Dítě zažívá lásku a bezpečí jen tehdy, když se otec a matka navzájem upřímně milují. Jako první musí vyrůst láska manželská, která zakládá zdravou lásku k dítěti a umožňuje jeho zdravé dospívání. Pokud se manželé opravdu milují, pak vytvoří bezpečný domov a dítě zažívá atmosféru, která ho netlačí a nestresuje, ve které se nebojí a může zdravě růst.
Kéž v našich rodinách atmosféru bezpečného domova stále prožíváme. 

Narození Páně 25. prosince 2017

Iz 9, 1 – 3.5 – 6; Tit 2, 11 – 14; Lk 2, 1 – 14

Na Vánoce církev čte Prolog z evangelia svatého Jana, kde mimo jiné stojí, že Slovo přišlo do svého, ale vlastní ho nepřijali. Ježíš přišel do svého, ale vlastní ho nepřijali. Ježíš z Nazareta je nejen člověk ale také Syn Boží, Bůh sám. Jan evangelista popisuje totožnost Ježíše řeckým výrazem logos – slovo: „Na počátku bylo Slovo (Logos) a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. Tento Bůh a člověk v jedné osobě se zjevuje mezi svými.

Možná se ptáme, co je vlastnictvím Ježíše?

Jan v Prologu říká, že svět byl stvořen skrze Slovo. „Vše, co se stalo, se stalo skrze Ježíše: Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“. Ježíš je stvořitelem celého vesmíru. A to znamená, že také já a ty jsme byli stvořeni Ježíšem, to, že žijeme je Ježíšovo rozhodnutí. A nyní Ježíš, který všechno stvořil, skrze kterého vše existuje, přichází do svého vlastního a jeho dílo, člověk, ho nechce přijmout a říká: Nepotřebuji tě, Bože. Většina z nás si možná myslí, že Ježíše neodmítáme, protože jsme přišli dnes do kostela, protože se modlíme.

Svatý Pavel v listu Efezanům píše, že si nás Bůh Otec vyvolil v Ježíši ještě před založením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní. Z toho vyplývá, že se stáváme vlastnictvím Ježíše, když se snažíme o svatost, abychom byli před Bohem bez viny. Vlastnictvím Ježíše se stává pouze ten, kdo usiluje o osobní svatost, kdo se snaží o své posvěcení, a nikoli ten, kdo myslí jen na plnění náboženských povinností, pasivní účast na liturgických obřadech. Křesťanský život je úsilí o svatost, protože jen svatý může stát před tím, který je svatý, před Bohem. Bůh řekl: Buďte svatí, protože já jsem svatý.

Pro mnoho lidí, kteří říkají, že jsou křesťané, je jediným důležitým cílem získat lepší materiální zajištění, dobré vzdělání, mít pěkného přítele nebo přítelkyni a podobně. Samozřejmě, je důležité, abychom měli slušný, úspěšný život, dobré manželství, ale nejdůležitějším cílem je naše svatost, mé osobní posvěcení. Protože na tom závisí má věčnost a také můj šťastný život na zemi.

„Všem, kdo toto Slovo (Logos) přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo uvěřili v jeho jméno“. Svatost je spojena s přijetím Ježíše. Jak tomu máme rozumět?

Ježíše přijímáme především tehdy, když jdeme ke svatému přijímání. Přijímání nesmí být jen prázdný náboženský obřad. Pro mnohé je to jen přijetí oplatku. Ti, kteří správně přijímají eucharistii, věří v Ježíšovo jméno. V dopise Filipským svatý Pavel říká: Proto Bůh (Ježíše) vyvýšil nad všechno a dal mu jméno nad každé jiné jméno, aby se každé koleno bytostí nebeských, pozemských a podzemních sklonilo před jménem Ježíšovým a aby každý jazyk vyznal k slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán.

V Ježíše opravdu věřím, když před jeho jménem upřímně pokleknu, vyznám ho, jako svého Pána, když s vnitřním přesvědčením řeknu: Buď vůle tvá, když se rozhodnu žít podle všech pravidel, která jsou v Ježíšově evangeliu. Když chci být Božím vlastnictvím, rozhoduji se pro svatost. Pak rád beru do rukou Bibli a pravidelně ji čtu, protože chci vědět, jak Ježíš žil, abych ho mohl následovat. Všem, kteří přijali Ježíše jako svého osobního Pána, kteří se rozhodli následovat ho, dává moc stát se Božími dětmi.

Odměna za následování Ježíše je skvělá. Stáváme se syny a dcerami samotného Boha. Jsme uvedeni do světla, které rozpráší každou temnotu a z Ježíšovy plnosti nám Bůh dává milost za milostí. Jan evangelista nás učí, že milost a pravda k nám přicházejí skrze Ježíše Krista. Bez pravdy a milosti není život dobrý. Ten, který nás učí pravdě, je Ježíš Kristus. On je to světlo, které prozáří každou temnotu našeho života. On nám zjevuje plnou pravdu o Bohu. „Boha nikdo nikdy neviděl, ale jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, o něm podává zprávu“.

Ti, kdo přijímají toto Slovo, které se stalo tělem, především ve svatém přijímání, stávají se Božími dětmi, znají Boha jako svého otce a žijí v jeho požehnání. Jsou zahaleni světlem a ne tmou.

Každoroční oslava vánočních svátků je opakovaným pozváním k setkání s tím, který je život a světlo. Toto dítě v jeslích je naší jedinou nadějí na klidný, bezpečný a radostný zítřek.

Čtvrtek 21. prosince 2017

Lk 1, 31 – 45

Dnešní evangelium vypráví o setkání Marie s Alžbětou, které je proniknuté velkou radostí. Setkávají se dvě věřící ženy a také jejich děti, které nosí ve svém lůně.

Radost ve vztazích je krásná, vyjadřuje jejich opravdovost a upřímnost. Když jsou lidé vůči sobě otevření a bezelstní, mohou si vzájemně důvěřovat, taková setkání vždy působí radost, protože jsme v bezpečí.

Co způsobí, že se lidé mohou vzájemně setkat v důvěře, v otevřenosti, že prožívají společnou radost?

Maria a Alžběta jsou věřící, to znamená, že jsou proniknuty Bohem, naplněny jeho láskou. Když se člověk nechá vést Bohem, když svůj život postaví na Božích přikázáních, neohrožuje druhé, protože přichází v míru a přináší dobro.

Alžběta říká o Marii, že je požehnaná, protože v sobě nese dítě, které je Synem Božím, Pánem celého vesmíru. Toto požehnání, které spočinulo na Marii, které ji učinilo šťastnou, obohacuje druhé, přináší radost a pokoj.

Od tohoto okamžiku se tato radost šíří dál. Každý, kdo v sobě nese Ježíše Krista, předává svou přítomností a jednáním dobro, neohrožuje druhé a přináší radost.

A dále Alžběta říká: „Jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně“. Dítě v lůně matky je nejvíce bezbrannou lidskou bytostí. A když je proniknuto radostí, svědčí to o bezpečí a lásce, které cítí.

Maria nepřichází sama, přichází s Ježíšem. A on je kníže pokoje, on je naším pokojem, to znamená dárce bezpečí. Když žijeme v přítomnosti toho, který přináší bezpečí, nemůžeme se neradovat.

Pro své bezpečí potřebujeme Ježíše Krista. Naše srdce musí být proniknuté vírou v Ježíše Krista, která se uskutečňuje jeho následováním.

Alžběta říká dále: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ Sami budeme šťastnými lidmi a také druhé učiníme šťastnými, když budeme žít podle Ježíšovy moudrosti, když budeme jednat podle evangelia, když budeme upřímně a poctivě následovat Ježíše.

Neděle 4. neděle adventní – 2017

2 Sam 7, 1 – 5.8 b – 12.14a.16; Řím 16, 25 – 27; Lk 1, 26 – 38

Dnešní evangelium vypraví o návštěvě archanděla Gabriela u Marii Panny. Je to krásný text, který ukazuje způsob, jak Bůh přichází k člověku, jak něžně to dělá. V tomto textu je řeč o Marii, ale týká se to i každého z nás, protože Bůh je stále stejný a způsob jeho příchodu se nemění. Jako přišel k Marii, podobně přichází i ke každému z nás. Když meditujeme nad scénou zvěstování, vidíme Boží způsob, jak k nám přichází.

Nejprve pozdraví: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Každá mše svatá začíná pozdravem, často tím nejkratším: Pán s vámi. Každé liturgické setkání s Bohem začíná pozdravem. Biskup, kněz nebo jáhen pozdraví ve jménu Boha, protože nás pozdravuje především Bůh.

Možná se ptáme, co znamená tento pozdrav? Je nezištný nebo zištný? Z naší lidské zkušenosti víme, že laskavost bývá často ziskuchtivá. Proto archanděl ujišťuje: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha“. Bůh říká: Neboj se, protože můj příchod ti neublíží. Často cítíme, že nás Boží nároky ohrožují, že nám Bůh něco důležitého bere. Často jsme slyšeli: Boj se Boha, Bůh tě potrestá, Bůh je přece spravedlivý soudce, který za dobro odměňuje, ale za zlo tvrdě trestá, tento kříž je od Pana Boha a podobně. Takže jsme velmi podezřívaví, nedůvěřujeme Bohu, to znamená, že se ho bojíme. Proto Bůh vzkazuje: neboj se! Ode mne ti nic zlého nehrozí. Bůh k nám nepřichází, aby nám ublížil. Bůh nepřišel na naši zem, aby nás odsoudil, ale aby nás zachránil, aby nám dal život, štěstí a věčnost.

Proč se Maria nemá bát, proč se také my nemáme Boha bát, odpověď je jasná: „nalezla jsi milost u Boha“. Bůh má pro mě milost, to znamená pomoc. Bůh mi chce pomoci: Ježíš říká: Nepřišel jsem proto, aby mi někdo sloužil, ale přišel jsem, abych sloužil a dál svůj život za spásu každého člověka. Bůh ví, že se bez jeho pomoci nedokážeme vyrovnat ze zlem. Rozhodl se, že se k němu můžeme obracet v každé potřebě, že ho v každé obtížné situaci můžeme žádat o pomoc.

Pak Archanděl řekl Marii: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“. Když k nám Bůh přichází, má svůj cíl: abychom se stali podobni jeho synu Ježíši Kristu. V našich životech se také má narodit Ježíš Kristus, to znamená, že naše jednání má napodobovat Ježíšův příklad, aby v nás ostatní viděli ryzího člověka. Ve vtělení Božího Syna k nám Bůh přichází se svou pomocí. Neexistuje jiná cesta, která by nás, lidi, zotročené zlem vedla k vysvobození, jen skrze Syna Božího, Ježíše Krista. Když pro nás a naše dobro Bůh něco dělá, vždy to činí skrze Krista s Kristem a v Kristu. Ježíš je cesta, pravda a život.

Podívám – li se na tento Boží záměr pozorně, zeptám se jako Maria: „Jak se to stane?“ Když k sobě budu upřímný, napadne mne: jak může moje lidství zářit plnou krásou, z mého jednání vyzařovat láska? Jak zvládnu napodobovat život Ježíše Krista, žít podle jeho evangelia?

Odpověď je jedna: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní“. Skutečně lidský se nestanu svou mocí, protože v sobě nemám sílu být spravedlivý, ale je to ovoce Ducha svatého. V okamžiku přijetí svátosti křtu jsme přijali Ducha Svatého a od té chvíle nás moc Nejvyššího zastínila. Svatý Pavel v dopise Římanům říká: „Nepřijali jsme přece Ducha otroctví, abychom opět propadli strachu, nýbrž přijali jsme Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“

A pokud tomu ještě nerozumíte, poradím vám: Dívejte se na život svatých v církvi. Oni jsou svědky a ukazateli na cestu ke spolupráci s Duchem svatým. I Marii archanděl ukazuje na její svatou příbuznou Alžbětu: „I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného“. Podívejte se pozorně na svaté v církvi a uvidíte, že u Boha není nic nemožného. Bůh může náš život udělat šťastným, naplněným a opravdu úspěšným. Bůh nikomu neublížil. Je na nás, abychom konečně uvěřili Bohu a s plnou důvěrou vložili svůj život do Boží ruky jako Maria, abychom spolu s Marií řekli: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“.

Zásadním okamžikem v našem životě je, když s plnou důvěrou řekneme Bohu: „Buď vůle tvá“. Takové je poselství dnešního evangelia, cíl hlubokého prožití vánočních svátků, aby se Kristus narodil nejen v betlémské jeskyni, ale také v našem životě.

10.12.2017, 2.neděle adventní

Mk 1, 1 – 8

Dnešní evangelium nám ukazuje svatého. Jana Křtitele a jeho poselství, s kterým se obrátil k lidem, kteří k němu přicházeli: „připravte cestu Pánu!“. Papež Benedikt šestnáctý, ještě jako kardinál, v jednom ze svých projevů řekl o Janu Křtiteli: „Základní obsah Starého zákona je stručně vyjádřen ve zprávě Jana Křtitele: Čiňte pokání! K Ježíšovi nepřistoupíme bez Jana Křtitele. Nemůžeme se k Ježíši dostat, dokud nezaslechneme volání jeho předchůdce. A navíc i sám Ježíš přijal Janovo poselství do vlastního kázání: „čiňte pokání a věřte evangeliu!“

V dnešním evangeliu svatý Marek říká: „Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání na odpuštění hříchů“. Měli bychom se ptát: Co po nás Jan vyžaduje ve svém volání, když říká, že se máme obrátit?

Řecké slovo pro obrácení (metanoia) znamená, že máme přemýšlet a udělat nutnou revizi individuálního a společenského života a tak umožnit Bohu proniknout do principů, které řídí naše životy. Nemůžeme se nechat vést obecně přijímanými názory.

Obrácení znamená, že nežiji jako všichni ostatní, že nejednám jako všichni ostatní, že své špatné činy neospravedlňuji tím, že jiní jednají stejně. Ale dívám se na svůj život očima Boha, proto volím dobro, i když je to nepohodlné a obtížné. Žiji novým životním stylem, kde v centrum stojí setkání se vzkříšeným Ježíšem.

Obrácení (metanoia) znamená, že odmítám soběstačnost a uvědomuji si nutnost přilnout k Ježíši Kristu, že potřebuji jeho odpuštění a přátelství. Kde se jeho láska stává měřítkem a kritériem mého vlastního života. Ježíš Kristus se musí stát mým přítelem, kterého jsem potkal a nechal jsem se proniknout jeho láskou.

Pokud se mé křesťanství zakládá na několika definicích z katechismu a modlitba je jen bezmyšlenkovitým recitováním modlitebních textů, pak můj duchovní stav vyžaduje obrácení, protože Bůh existuje, Bůh žije, není nějakou neosobní skutečností, ale osobou, se kterou se mám setkat tváří v tvář.

Důležitým problémem naší doby je krize poznání Boha, maskovaná prázdnou religiozitou. Žijeme, jako by Bůh neexistoval, a pokud připustíme, že existuje, nevěříme, že nám pomůže, takže spoléháme jenom na sebe. Jsme přesvědčeni, že všechno záleží na nás, a že také naše věčnost závisí na našem osobním úsilí.

Proto výzva Jana Křtitele k obrácení, to znamená k osobnímu setkání s tím, který křtí Duchem svatým, je pro nás tak zásadní.

Papež Benedikt šestnáctý vysvětluje podstatu obrácení takto: „K poznání Boha nepřivedeme člověka jen samými slovy. Podobně jako se neseznámíme s druhým člověkem skrze informace z druhé ruky, stejně nepoznáme Boha, když o něm budeme mít jen teoretické informace, získané v katechezi církve. Hlásat Boha znamená přivést člověka do živého vztahu s Bohem; a to znamená učit ho modlitbě, která je rozhovorem s Bohem, která je setkáním s ním. Pouze díky zkušenosti, že mohu mluvit s Bohem, podobně, jako mluvím s druhým člověkem, se jeho existence stává zřejmá. Proto jsou tak důležité školy modlitby, místa, kde se křesťané společně modlí“.

Diskuze o Bohu by vždy měly vést k rozhovoru s ním. Pravé hlásání Boha musí vést k setkání s Bohem, který žije, který existuje, aby pak z tohoto setkání vzniklo pouto přátelství, živé společenství, které

vede k rozhodnutí: Veď mě Bože, protože jsem pochopil, že v každém okamžiku života potřebuji, abys mi pomáhal.

Když se takto rozhodneme, tehdy nám Bůh dává milost spravedlivého života, to je života, který je stále méně ovládán hříchem. Pokud dáme Bohu skrze Ježíše Krista souhlas, aby nás vedl životem, protože chápeme, že on pro nás není konkurence, ale zárukou naší velikosti, tehdy se náš život na zemi stane velikým a získáme nesmírnou hodnotu. Boží přítomnost postaví hranici všem mocnostem tohoto světa, včetně hříchu.

V Janově výzvě k obrácení máme pochopit tento směr myšlení, zvolit nový směr života, kde všechno opíráme o živé přátelství se zmrtvýchvstalým Ježíšem, který nám dává Ducha svatého, tuto jedinou pomoc, která umožnuje volit dobro a pak je i konat.

9.12.2017 sobota 1.týden adventní

Žalm 147; Mt 9, 35 – 10, 1. 5 – 8

Boží království je prostorem, ve kterém se člověk uzdravuje z každé nemoci a Bůh řeší každý náš problém. Tak definuje Boží království dnešní evangelium. Nejprve sám Ježíš svými činy odhaluje způsob fungování Boží vlády. Když Ježíš hlásá radostnou zvěst o Božím království, zároveň uzdravuje každou nemoc a každou chorobu.

Boží království není teoretickou informací o Bohu, nábožným přáním, ale jsou to reálné Boží činy, které uzdravují člověka z každé nemoci.

V dnešním evangeliu nacházíme tři zprávy o uzdravení a síla uzdravení se postupně zesiluje. Ve druhé zprávě o uzdravení je přidáno vyhánění zlých duchů a ve třetí zprávě se píše o vzkříšení mrtvých a očištění malomocných. Tím je podtržena pravda, že Boží vůle uzdravovat člověka je bezmezná, že se Bůh rozhodl a má moc zasahovat do každého místa, které je v područí zla.

Ale Boží království, toto uzdravující působení Boží lásky, potřebuje své zvěstovatele. Ježíš řekl, že žeň je hojná, ale dělníků je málo. Člověk je skrze působení hříchu nemocný, ohrožený smrtí. Potřebuje nezbytně pomoc Boží milosti. Ale Bůh se neobejde bez člověka jako prostředníka, aby nám mohl pomáhat.

K předávání Boží pomoci a uzdravení jsou na prvním místě ustanoveni biskupové a kněží. V dnešním evangeliu slyšíme, že Ježíš dal apoštolům „moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu“. Nenacházíme žádnou informaci, že by Ježíš tuto pravomoc apoštolům a jejich nástupcům odňal. To znamená, že tento úkol v církvi dále platí.

To, že tato služba v církvi dnes hodně chybí, pravděpodobně souvisí s nedostatkem modlitby podle doporučení Ježíše: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“.

Ježíš nám řekl, jaká Boží milost působí v Božím království. Je důležité, abychom doporučení Páně uzdravovat nemocné pochopili a modlili se za nemocné s vírou, jak říká svatý Jakub: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, a oni ať ho pomažou olejem ve jménu Páně a pak se nad ním modlí. Modlitba víry zachrání chorého a Pán ho pozvedne.“

7.12.2017, čtvrtek 1.týden adventní

Mt 7, 21. 24 – 27

Člověk má na výběr mezi dvěma základy, na kterých může stavět svůj život. Může vybírat mezi dvěma cestami, po kterých může kráčet do budoucnosti. Neexistuje třetí cesta nebo třetí základ. Člověk může žít s Bohem nebo bez Boha, jinou volbu nemá.

Když člověk zvolí Boha, zároveň si volí život, který nikdy neskončí, a když odmítne Boha, zároveň si vybere smrt, věčnou záhubu.

V dnešním evangeliu Ježíš říká, že je možné stavět dům na pevném základě nebo na písku. Všechno funguje dobře do okamžiku, než přijde vichřice, než se přivalí povodeň. Katastrofa prověří stabilitu stavby. A katastrofy k přírodě patří. Katastrofám nezabráníme.

Když Ježíš používá obraz stavby domu, odvolává se na lidskou zkušenost, aby ukázal, že člověk pro svůj klidný a bezpečný život potřebuje pevný základ, to znamená jasné hodnoty, o kterých nejen ví, ale podle nichž také žije: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane!, vejde do nebeského království“, ale ten, kdo podle nich jedná.

Bůh člověku nabízí svou moudrost, aby člověka chránila a ne proto, aby ho zatěžovala a obtěžovala. Boží moudrost člověka chrání před útoky zla. Bůh nás nechce zatěžovat, ale chce nám život podstatně ulehčit.

Jak jsem řekl, není možné, abychom se vyhnuli životním vichřicím. Ony patří neodvolatelně k naší pozemské cestě. Jde o to, aby nám neublížily. Když jsme pod tlakem zla, ztrácíme schopnost logicky myslet, ztrácíme hlavu. Ve skutečnosti nevidíme všechny aspekty a důsledky probíhající situace.

Ten, kdo má komplexní znalost každé události a kdo nikdy neztrácí hlavu, je Bůh. Žalmista nám napovídá: „Lépe je utíkat se k Hospodinu, – než důvěřovat v člověka. – Lépe je utíkat se k Hospodinu, – než důvěřovat v mocné“. Rozvážný člověk ve svých rozhodnutích se vždy opírá o Boží moudrost, spoléhá na Boží slovo, poslouchá Boží přikázání.

3.12.2017, 1.neděle adventní

Iz 63, 16b – 17. 19b; 64, 2b – 7; 1 Kor 1, 3 – 9; Mk 13, 33 – 27

Dnešní neděle je první neděle adventní, v církvi začíná nový liturgický rok. Na začátku nového liturgického roku nás evangelium vyzývá k pozornosti, k bdění: Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den.“

Svou přítomností zde v kostele na Eucharistii, vyjadřujeme skutečnost, že jsme Ježíšovi učedníci. A to znamená, že také nám Ježíš říká, abychom pozorně bděli. Můžeme se ptát: na co máme dávat pozor, a proč máme bdít? Ježíš říká, abychom nepromeškali čas Božího navštívení, abychom nezaspali poslední den, čas návratu Páně, který se blíží.

V původním řeckém textu evangelia je čas vyjádřen slovem KAIROS. Toto slovo znamená čas, ve kterém Bůh přichází, aby jednal. Kairos je Boží čas, čas spásy, čas milosti, je to také čas boje pravdy se lží, dobra se zlem. Tento zvláštní čas Božího působení v lidském životě již trvá.

Příchodem Ježíše na svět začal lidem čas milosti a spásy. Pro nás se tento čas začal okamžikem přijetí svátosti křtu.

V prvním čtení prorok Izaiáš zvolal: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!“ Nyní tuto výzvu nemusíme opakovat, protože Bůh již sestoupil, stal se v Ježíši Kristu jedním z nás, je nám dostupný. Svatý Pavel v druhém listu Korinťanům opakuje slova proroka Izaiáše: „V příhodnou chvíli jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem tě podpořil“ a pak dodává: „Hle nyní je ta příhodná chvíle, hle nyní je ten čas spásy“. Je však důležité, abychom tento čas poznali, aby se pro nás stal aktuální.

Tento kairos – čas milosti, čas spásy je popsán v prvním čtení těmito slovy: „Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by nějaký bůh, mimo tebe, jednal tak s těmi, kdo v tebe doufají“. A svatý. Pavel ve druhém čtení píše: „Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru“.

Kairos – tento zvláštní čas milosti, doba Božího jednání, je pozitivní realitou, která nás může učinit opravdu šťastnými, která nám zprostředkuje bezpečí. Toto mohu prožívat, pokud budu prozíravý a bdělý, jak upozorňuje Ježíš v dnešním evangeliu. Vyvstává otázka, co znamená být prozíravý, jak mám bdít.

Ježíš dále vysvětluje: „Je to podobné jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl“. Bůh nám dal svět, dal nám život, dal nám církev. A dal nám svobodu. Předal nám starost o všechno. Stali jsme se správci. Každý z nás má ve světě a v církvi, určené místo, každý z nás dostal konkrétní povolání, to znamená svůj díl práce: mám být takovým mužem, takovou ženou, babičkou dědečkem, sousedem, mám takové zaměstnání, a podobně. Ve své roli jsem nenahraditelný. Nadto mám i v církvi určený úkol, který mám splnit, například ministrovat, zpívat ve sboru, modlit se růženec a podobně. Bůh od každého očekává členství v nějaké pastorační aktivitě.

Pozornost a bdění, ke kterému nás Ježíš vyzývá, není nic jiného, než rozhodnutí být věrný svému životnímu povolání, povinnostem, které jsem na sebe vzal, věrnost daným slovům a také aktivní účast na pastoračních aktivitách, které nám církev připravuje.

Při této angažovanosti si musím být neustále vědom nutnosti Boží pomoci a spolupráce s Boží milostí. A je to právě pochopení tohoto kaira, času, kdy nás Bůh navštěvuje.

Prorok Izaiáš to komentuje: „A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!“

Bdění a pozornost zahrnuje odpovědný přístup k životu: Chci být v pořádku, nechci dělat šmejdy. Chci být spravedlivý, upřímný, solidní, chci být opravdu lidský.

Ale také vím, že to sám neudělám, proto čekám na milost, to je na pomoc Ježíše Krista. Jsem si jistý, že mi Bůh ve své lásce dá vytrvat až do konce, takže budu bez úhony v onen poslední den, kdy Ježíš Kristus příjde se svými svatými a uvede mě do svého společenství na celou věčnost.