3.12.2015, čtvrtek po 1. neděli adventní

Pokud jde o podobenství z dnešního evangelia, mně osobně velmi inspirovalo vysvětlení, které dal papež Benedikt. Upozornil na realitu vichřice, která se obořila na dům. Řekl, že bouře jsou pravidelné přírodní jevy. Nemůžeme říci, že v přirozeném rytmu přírody bouře nepřijdou. To je pevný prvek pro fungování přírodního světa. Dále papež řekl, že stejně je to i s lidským životem. Není lidský život, kterého by se nedotýkaly životní bouře, což jsou to utrpení, různé obtíže. Znovu a znovu vznikají situace, události, které otřásají naším životem. A někdy se náš život dokonce rozpadá, jde do trosek.

Chceme, aby náš život byl osvobozen od životních problémů, od utrpení. Modlíme se, aby Bůh odstranil všechny tyto obtíže a utrpení. Mnohdy prožíváme zklamání, že Bůh nám nepomohl, a to, čeho jsme se tak obávali, nás potkalo. Zůstává otázka, proč nám Bůh nepomohl, navzdory takové vroucí modlitbě?

Nechceme klidně pochopit, že Bůh nebude měnit přirozenou cestu věcí v našem životě, jako nemění rytmus přírody. Vichřice byly, jsou a budou v přírodě i v našem životě. Toto pořadí Bůh nemění, ale chce nám pomoci bránit se proti těmto životním katastrofám, které na nás utočí. Ježíš říká v evangeliu velmi jasně, že dům postavený na skále nic nezboří. Bůh neodstraňuje hrozby, ale pomáhá nám skutečně se jim bránit.

Dům postavený na skále nic nezboří, spadne spíše dům postavený na písku. Skalou pro náš bezpečný život je víra v Ježíše Krista. Pokud opravdu stavíme svůj život na této víře, žádné zlo nás nemůže zbavit klidu srdce, radosti života, protože není schopné nám opravdu ublížit.

V prvním čtení jsme slyšeli slova, která potvrzují tuto pravdu: „Pevné město máme k spáse, Pán je opatřil hradbami a valem… Doufejte v Hospodina navždy, neboť Hospodin je skála navěky“.

Bůh nám zaručuje obranu, ale my musíme být těmi, kteří udržují věrnost ve víře v Ježíše.

29.11.2015, 1. neděle adventní

Dnešní neděli – první neděli adventní, začíná nový liturgický rok. Úkolem adventu je připravit nás věřící na správné prožití Vánoc. Na začátku nového liturgického roku text Evangelia nezmiňuje události narození Božího Syna z Panny Marie, ale mluví o událostech konce času, událostech plných hrůzy a strašných katastrof. Takže na jedné straně začínáme dobu, která nás připravuje na radostné prožití Ježíšova narození, na druhou stranu slyšíme slova, která předpovídají hrozné tragédie pro svět, pro lidský život na zemi.

Abychom mohli co nejlépe pochopit tento rozpor, který se objevuje v tématech dnešní neděle, nabízím následující vysvětlení: s realitou fyzického světa je to podobné, jako s lidským tělem. Stejně jako lidské tělo, také struktura materiálního světa stárne. Nejen na konci lidského života, ale také na konci existence světa je smrt, což je úplné zničení. Hřích, který člověk udělal na začátku své existence ještě v ráji, a který každý člověk znovu a znovu opakuje, přivádí stále do reality našeho života a existence světa smrt. Vůči této tragédii ničení lidského života, zničení existence světa, jsme bezmocní. Nejsme schopni zastavit tuto destrukci, která prostupuje fyzickou realitu celého světa. Neexistuje lidský způsob, jak odstranit tento smrtelný virus. Tak jako každý jednotlivý lidský život nevyhnutelně končí smrtí, podobně jsoucnost světa, jeho existence se také pohybuje směrem ke svému konci. A stejně jako v lidském životě různá onemocnění a choroby jsou předzvěstí smrti, tak různé katastrofy na světě ukazují na jeho konec. Čím více člověk pečuje o své vlastní zdraví, je obvykle zdravější, může si život o něco prodloužit, stejné je to s tzv. zdravím světa.

Hlavní poškozování svého osobního zdraví a také zdraví světa se odehrává na úrovni duchovního a morálního života. Hřích člověka začal a pokračuje k úplnému zničení života. Zlo začíná rozhodnutím, které jde proti Božímu řádu. Lidské jednání je důsledkem, ovocem rozhodnutí. Když Bůh dal Mojžíšovi přikázání, jinými slovy ukázal, jak má člověk jednat, aby všechno bylo v pořádku. Před člověkem stojí volba života nebo smrti, to znamená, že člověk rozhoduje o své budoucnosti a také o budoucnosti světa. Neuvědomujeme si to, nevěříme Boží moudrosti, jdeme svými špatnými cestami. Zatím nejsme zralí a moudří, abychom jednali správně. Žijeme ve stálém zmatení hodnot.

Bůh nenechává člověka v tomto zmatku. Když člověk neví kudy kam, neví, co je správné, dobré, co dává zdraví a všemu stvoření život, Bůh posílá svou poslední pomoc, kterou je vtělení Syna Božího. V Betlémě se druhá osoba Trojice, Boží Syn rodí z Panny Marie – člověkem, Ježíšem Nazaretským. On se stává jediným zachráncem lidského života a existence světa. A tuto pomoc dostáváme přes znovuzrození, prostřednictvím nového stvoření. Slovo Boží říká, že když se skončí realita tohoto světa, bude nová země a nové nebe, to znamená, nový prostor pro lidský život. A sám člověk, aby mohl žít věčně, musí se znovu narodit z vody a z Ducha svatého, to znamená přijmout svátost křtu, a pak žít v následování Ježíše.

Proto dnešní evangelium mluví o konci současné reality lidského života a existence světa a zároveň oznamuje to nové, co Bůh připravil v Ježíši Kristu, událostí jeho vzkříšení. Ježíš povzbuzuje: „Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“.

Boží dílo vykoupení člověka, náš nový věčný život, předpovězený skrze proroky, je zapsaný na stránkách Starého zákona. Dnes jsme slyšeli pasáž, která o tom hovoří, z knihy proroka Jeremiáše: „V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek… Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí“.

Jen Bůh ví, proč nelze napravit, uzdravit tento současný život člověka a také existenci této fyzické struktury světa. Ale Bůh se rozhodl udělat něco nového. Rozhodl se k něčemu, co je nesrovnatelně velkolepější než všechno, čím žije náš současný svět. Mluvíme o novém stvoření.

Naše cesta k novému životu začíná křtem, kde náš život byl spojen s životem Ježíše Krista. Svátost křtu, začátek nového Božího života v nás, vyzývá k péči o jeho rozvoj a růst v nás. To se provádí především bděním a modlitbou, jak o tom mluví Ježíš v evangeliu, aby naše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, abychom nebyli překvapeni těmito posledními událostmi, které nám osobně přinášejí smrt a světu jeho konec. Svatý Pavel to ve druhém čtení opakuje slovy, aby naše srdce byla posilněna, abychom byli bezúhonní a svatí před Bohem, abychom se naším způsobem chování líbili Bohu a stávali se stále dokonalejšími ve vzájemné lásce.

V Adventní době se máme připravit na Vánoce, aby to opětovné setkání s pravdou o Božím vtělení, že Bůh se stal člověkem, nás mohlo posílit k následování Ježíše, aby Ježíš mohl v nás dále prohlubovat dar nového věčného života.

22.11.2015, slavnost Krista Krále

Dnešní neděle je poslední v uplynulém liturgickém roce. Příští neděli budeme slavit první adventní neděli, je to první neděle nového liturgického roku. Církev končí liturgický rok slavností Ježíše Krista Krále. Tímto svátkem církev sbírá a shrnuje vše, co jsme prožili v minulém liturgickém roce, během konkrétních jednotlivých neděl a svátků. Tématy liturgických čtení každé neděle a svátků jsme byli doprovázeni k dalšímu seznámení s osobou Ježíše Krista a k prohloubení našeho vztahu s ním. Vše, co se děje v církvi, všechno, co v ní oslavujeme, nás má vést k stále hlubšímu setkávání s celou pravdu o Ježíši Kristu, který je náš Spasitel, ten, kdo má moc nám dát život věčný.

V liturgii církve, což je Mše sváta, další svatosti a různá modlitební setkání, nejde o správné splnění jednotlivých bohoslužeb či náboženských obřadů, ale o další a ještě konkrétnější setkání s osobou, s událostí, kterou je Ježíš Nazaretský, který zemřel na kříži a po třech dnech vstal z mrtvých. Vyvrcholením každého následujícího liturgického roku má být získání dalšího plnějšího pochopení a pak vyznání, že vzkříšený Ježíš je ten pravý vládce celého vesmíru, kterému je vše podřízeno. A je to také ten, kterému znovu svěřuji celý svůj život, a opět se rozhoduji k plné poslušnosti Jeho evangeliu.

Základní křesťanské vyznání je toto: Ježíš Nazaretský je Pán a Spasitel. Je to prohlášení, které musí všechno ostatní v mém životě pronikat a řídit. Podívejme se blíže na význam a obsah tohoto vyznání.

O tom, jak je třeba chápat titul „Pán“ připsaný Ježíši, mluví dnešní první čtení: „Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, a ta neskončí, jeho království nebude zničeno“.

Titul „Pán“ nemluví o nějaké fiktivní osobě, neukazuje nějaký náboženský obraz, ale mluví o konkrétní osobě, o Ježíši Nazaretském. Ježíš díky své plné poslušnosti vůči Boží vůli, která ho přivedla až na kříž a události vzkříšení z mrtvých byl ustanoven Bohem za absolutního vládce nad celým vesmírem. Bůh podrobil jeho vedení všechno, co existuje.

My, křesťané jsme na tomto konkrétním místě na světě a dokonce i v celém vesmíru, kterým je církev, kde se máme učit chápat pravdu o Ježíši a pak osobně, s plným vědomím toho, co dělám, podřídit svůj život vládě Ježíšovi. Já k životu z viry potřebuji toto osobní rozhodnutí, vybrat Ježíše Krista jako svého osobního Pána, kterému podřídím v poslušnost celý svůj život. Jde o moje vědomé a jednoznačné vyznání: Ježíši, jsi můj osobní Pán.

V celém vesmíru neexistuje žádná jiná pravdivá plná vláda než Ježíš Kristus. Je, bohužel, mnoho lidí, kteří o takové moci a vládě sní a chtějí jí dosáhnout za každou cenu, nejčastěji násilím a podvodem. Nechtějí uznat, že Bůh již rozhodl jinak a tuto vládu předal Ježíšovi z Nazareta.

Vláda dána Ježíšovi Bohem se vztahuje také na naši spásu. Ježíš, jako ten jediný, má moc nám dát věčný život. O tom mluví dnešní druhé čtení: „Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi, který nás miluje, který nás svou krví zbavil našich hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce“.

Z tohoto textu vyplývá jedno: Ježíš Kristus, v jehož ruce zůstala složena veškerá vláda nad realitou každého stvořeného života a veškeré existence, může skrze svou prolitou krev na kříži očistit naše životy od hříchu, a tím nás osvobodit od jejich následků, to je věčné záhuby.

Když přijímáme s vírou krev Páně ve svatém přijímání, ona nás očišťuje od každého hříchu a odstraňuje jeho následek, věčnou záhubu. Pokud vyznávám, že Ježíš je Spasitel, musí za tím stát jasné vědomí, že nemohu sám splatit Bohu dluh za moje hříchy. Když vyznám Ježíše jako svého Spasitele, musím tím uznat, že On je jedinou a úplnou záchranou pro můj život k dosažení mé věčnosti. Takže nespoléhám na své zásluhy, za které se chci před Bohem schovat, jimi se ospravedlnit, ale snažím, se stát před Ježíšem s vděčností a úctou za jeho dílo mé spásy. A přijímám s velkou vděčností ve svatém

přijímání Jeho krev, neboť vím, že ona mě úplně očistí, učiní mě svatým. A to se stává vyznáním víry, že Ježíš je můj Spasitel.

V evangeliu Ježíš řekl, že jeho království není z tohoto světa, protože to je zcela nová realita, odlišná od všeho, čím žije svět. Je to realita, která se nevnucuje našemu životu žádnou sílu, žádnou válkou. Bohužel, často v dějinách křesťané měli svůj vlastní způsob, jak pomoci Bohu, tím že sahali po meči, ale královská a mesiánská vláda Ježíše se zjevuje pouze lidem, kteří hledají pravdu. Nemůžeme přinutit někoho, aby uvěřil v Ježíše, který je Pán a Spasitel, můžeme jenom pomoci druhému svým svědectvím, aby se i on mohl nadchnout pro tuto pravdu a mohl s radostí vyznat, že Ježíš je i jeho osobní Pán a Spasitel.

28.11.2015, 34. týden v mezidobí 2015

Zejména první čtení ale i evangelium věnuje pozornost události posledních časů. Popis konce časů mluví o děsivých ohrožujících událostech a především o pronásledování křesťanů.

Církev mluví o těchto událostech v souvislostech s ukončením liturgického roku. Smyslem není probudit v nás strach, ale pomoci nám, abychom na všechno, co je pro nás obtížné, co nám působí utrpení, hleděli pozitivně a s nadějí.

V prvním čtení popis vývoje a šíření zla ve světě končí jasným vyhlášením vítězství všech těch, kteří se rozhodli ve svých těžkých zkouškách být věrní Bohu.

Věrnost Bohu je jedinou odpovědí na všechny složité události, které ovlivňují naše životy, a také na všechno zlo, které nás ovlivňuje a bude se i v budoucnosti dotýkat světa. Nejtragičtější je, když nás ovlivňuje a řídí strach a hrůza. Když dovolíme stresovým situacím a těžkostem, aby nás děsily, nebudeme schopni je řešit. Je pro nás velmi tragické, když mluvíme, když nasloucháme jen všemu negativnímu, co je těžké, co je utrpením. Tyto negativní rozhovory, toto naslouchaní zlu zpochybňuje víru v Boží prozřetelnost, a tím znemožňuje Bohu, aby nám pomáhal.

Víra je opakem strachu, pochybnosti. Pokud člověk věří, zároveň se nebojí. Dveře pro pomoc Boží otevíráme vírou, a zavíráme strachem a pochybnostmi.

Proto Ježíš v evangeliu říká, abychom nebyli zatíženy pozemskými starostmi, ale bděli a modlili se v každé době, neboť jenom skrze bdění a modlitbu budeme mít sílu bránit se každému zlu, které na nás zaútočí.

Takže bděme, nevstupujme do rozhovorů, ve kterých se budeme navzájem strašit tragickými událostmi a utrpením. Ale co nejčastěji se nabídněme k modlitbě, která by měla být vždy setkáním se vzkříšeným Ježíšem. On se chce s námi neustále dělit o své vítězství nad každým utrpením, nad každou tragickou událostí a především nad smrtí.

26.11.2015, 34. týden v mezidobí

V dnešním evangeliu jsme slyšeli Ježíšovu předpověď o zničení Jeruzaléma, a v kontextu těchto tragických událostí týkajících se Jeruzaléma Ježíš také zmínil události na konci časů.

Historie lidského života na zemi je stále poseta různými obtížnými nebo i dokonce tragickými událostmi. Také našich životů se znovu a znovu dotýkají různé obtíže a utrpení.

Možná, že si klademe otázku, proč to tak je, že znovu a znovu ve svých životech poznáváme těžké věci, utrpení, a že i konec času bude poznamenán velkými tragédiemi?

Jednu z odpovědí můžeme nalézt v prvním čtení. Je tam popsaný příběh proroka Daniela, který byl obviněn před králem. Daniela obvinili královi úředníci a jeho spolupracovníci. Můžeme říci, že jejich hlavním motivem byla žárlivost, závist a tak dále. Významný problém je i v tom, že lidé nevěří v Boha, jen v různé božství.

Odpověď na zkušenost s žárlivostí a závistí, na celou tragickou realitou našeho života na zemi, kdy jedno zlo následuje druhé, dává svědectví víry proroka Daniela. On věrně vytrval ve své víře. Bůh plně stál na straně svého věrného služebníka. Dokonce i hladem rozzuření lvi mu nebyli schopni nic udělat.

Král Dareios, když viděl svědectví víry Daniela, napsal tato slova: Bůh Daniela je Bohem živým, který zachraňuje a vysvobozuje své věrné.

Toto slova nám mohou pomoci v posilnění naší víry. Neboť když budeme mít silnou víru v Boha a v jeho prozřetelnost, budeme také schopni se bránit každému zlu, které na nás útočí.

Poslední věta dnešního evangelia: „Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“, také mluví o tom, jak se my máme dívat na každé zlo, utrpení, které na nás útočí. Je to pro mě a pro druhé příležitost setkat se s Bohem, který chrání můj život tím, že mi dává každou potřebnou pomoc. Každý problém, jakékoli utrpení, které prožíváme, má také pozitivní stranu. Jen při pozitivním pohledu nás utrpení může naučit víře v Boží prozřetelnost, důvěře v Boží milost. Je to také příležitost pro Boha, aby mohl projevit svou starost o naše životy, jak nám to ukazuje svědectví Daniela v jámě lvové.

24.11.2015, 34. týden v mezidobí

Jeruzalémský chrám z doby Ježíše byl jednou z nejkrásnějších staveb tehdejší doby. Tato budova byla pýchou a radostí pro Židy. Na slova úžasu nad krásou této budovy Ježíš vypráví o tragédii, která se stane v blízké budoucnosti.

V prvním čtení jsme slyšeli o snu, který měl král Nabuchodonosor a vysvětlení, které pronesl prorok Daniel. Král ve snu viděl velmi mohutnou zářící sochu, která byla rozdrcena v prach úderem kamene.

Slova evangelia, stejně jako slova z prvního čtení přinášejí velmi důležité poselství. Mluví o konci všeho, co se pro nás lidi zdá být obrovské, krásné, úžasné, podivuhodné.

Ve snu krále Nabuchodonosora se objevuje kámen. Není to balvan, jen kámen, který proměnil velikost a nádheru sochy tak rychle v prach.

Obraz tohoto velkolepého chrámu v Jeruzalémě a této mohutné nádherné sochy, můžeme přenést na všechno, co my lidé budujeme, a co se nám zdá být velkolepé, obdivuhodné, ať už v sociálním, politickém, profesním, náboženském nebo v osobním prostoru.

Všechno, co člověk staví pýchou, domýšlivosti, nadutostí, bezprávím, se může zdát na první pohled skvělé, ale nakonec je to stavba na hliněných nohách.

Tento kámen z hory, uvolněný bez lidského přičinění, je oznámením vlády a moci, která přichází v Ježíši Kristu. Vláda a moc Ježíše zničí vše, co člověk vybudoval svou pýchou, nespravedlností, nafoukaností.

Lidský život na Zemi podle Boží vůle má být pokorný, plný lásky a milosrdenství, ve kterém člověk nedělá nic zlého druhým. Ježíš je král spravedlnosti, takže vše, co je v rozporu se spravedlností, se skutečným dobrem člověka, bude Kristem zničené.

Domýšlivost a pýcha spojená s židovským chrámem v Jeruzalémě, jakož i nepochopení smyslu tohoto náboženského místa, rychle přivolaly tragický konec. V sedmdesátém roce nezůstal z chrámu kámen na kameni.

Dnešními čtení Bůh ukazuje na nutnost kvality našeho jednání vůči bližnímu i vůči Bohu. Musíme být k sobě navzájem stále více lidští, a vůči Bohu pokorní.

18.11.2015, 33. týden v mezidobí

Dnešní evangelium přináší podobenství, ve kterém Ježíš popisuje realitu Božího království a jeho příchod ke konkrétnímu člověku, k jeho životu.

Realita Božího království je dar, kterým Bůh obdaruje člověka. Podobně jako ten urozený člověk z evangelia, který svým služebníkům svěřil hřivny. Boží dary nás uschopňují k růstu křesťanského života v nás. Rozvoj křesťanského života v nás není jen naše osobní úsilí, ale především spolupráce s Boží milostí. Na jiném místě Slovo Boží říká, že Bůh každému z pokřtěných určil konkrétní míru dokonalosti víry, morálního života. Od některých Bůh očekává více od jiných méně. Ale každý svou míru musí naplnit. Ti, kteří mnohonásobně rozmnožili hodnotu obdrženého daru, dostali ještě nesrovnatelně více. Ale ten, který nerozmnožil obdržený dar, byl potrestán a dar mu byl odebrán.

Dá se říci, že Bůh žárlivě střeží dary, které nám dává. Bůh potřebuje na tomto světě své svědky. Když jsme obdrželi křest, stali jsme se křesťany, abychom dalším lidem ukázali Boha a předali víru v Ježíše Krista. Dar věčného života obdržený křtem je nesrovnatelně největší. Tento dar nemůžeme zakopat, ukrýt, nebo o něm nikomu nic neříkat. Dar nového věčného života, který jsme obdrželi od Boha, musíme sdílet s ostatními. Naši víru ve spásu, která je v Ježíši Kristu, musíme rozhodně hlásat ostatním.

Muž, který schoval obdržený dar, popsal dárce těmito slovy: Bál jsem se tě, protože jsi přísný člověk, bereš, co jsi nedal, sklízíš, co jsi nezasel. To první, o čem mluví, je jeho strach: Bál jsem se tě. Říkáme-li, že se Boha musíme bát, ztrácíme schopnost spolupracovat s Boží milostí. A tím končí naše křesťanství. Strach z Boha, který se objevuje v našich srdcích, zároveň zkresluje pravdu o Bohu, vzniká falešný obraz Boha. Vidíme Boha, který je přísný. Strach z Boha nás uzavírá jakémukoli setkaní s Ním. Tento člověk je pro nás obrazem takzvaného nedělního křesťanství, kde návštěvou nedělní bohoslužby končí všechny naše povinnosti vůči Bohu. Nedělní křesťanství je znamením, že jsme hřivnu od Boha přijatou zakopali.

Samozřejmě, že Bůh chce, abychom rozmnožili dar, který jsme obdrželi. Svatý Pavel mluví o doplnění Kristova utrpení skrze nás, ale dále říká, že utrpení, které musíme snášet nyní, je ve skutečnosti nic ve srovnání se slávou, kterou dostaneme na konci.

Úžasné svědectví o této víře máme v dnešním prvním čtení. Dokonce i kruté mučení nezpochybnilo víru v hodnotu budoucí slávy.

Takže buďme vděční za dary přijaté od Boha a horlivě se snažme je rozmnožovat v našem životě víry a buďme pro druhé svědky Boží dobroty a jeho lásky.

17.11.2015, 33. týden v mezidobí

Dnešní evangelium popisuje cestu, způsob, který nás přivádí k setkání s Ježíšem. Zacheus nám svým jednáním ukazuje kroky, které musíme udělat, abychom se setkali správně a plně s Ježíšem a skutečně v Něho uvěřili.

Na začátku je zvědavost, touha vidět tohoto muže. O Zacheovi je řečeno, že by rád uviděl Ježíše, jak vypadá. Zacheus byl zvědavý a měl touhu setkat se s Ježíšem. To nám napovídá, jak důležité je seznámení se s pravdou, kterou hlásá evangelium o Ježíši. Dá se říci, že nejsme křesťany, pokud v nás není snaha poznat Ježíše, abychom pochopili, kdo On doopravdy je. Svatý Jeroným řekl velmi jasně, že kdo nezná Bibli, nezná Ježíše. Když znám Bibli, vypovídá to o mém zájmu o osobu Ježíše Nazaretského. Takže na prvním místě je zvědavost, touha poznat, pochopit, co církev hlásá o Ježíši Kristu.

Dále se v příběhu říká, že Zacheus byl malé postavy. Je to obraz, který nám říká, že jsme na něco příliš malí, abychom sami pochopili pravdu o Ježíšovi, abychom uvěřili pravdě evangelia. Potřebujeme pomoc. To napovídá druhý krok, který dělá Zacheus: Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho viděl. Každý z nás potřebuje tento fíkovník, na který si vyleze, aby uviděl Ježíše. Co je tento můj fíkovník? Může to být svědectví druhého, který sdílí svou zkušenost setkání s Ježíšem, může to být katecheze, mohou to být duchovní cvičení a podobně. Každý z nás musí projevit zájem a udělat něco důležitého, co ho k Ježíši přiblíží.

Další krok udělá Bůh sám: Zacheus vylezl na strom, pak iniciativu bere Ježíš: Nejprve se podívá na Zachea, a pak mu říká: Zachee, pojď rychle dolů.

Ježíšova slova přinášejí důležité poselství: Ježíš volá Zachea k sobě dolů. Pravé setkání s Bohem, pravé setkání s Ježíšem je vždycky tváří v tvář. Bůh se nechce na nás dívat z výšky, ani člověk se nemůže dívat na Boha shora, ani zdola, ale musíme se na sebe dívat tváří v tvář.

Další překvapení, s kterým se Ježíš obrátil k Zacheovi: Dnes musím zůstat ve tvém domě. Bůh chce navštívit náš život, těší se na pozvání do našeho života, a dokonce se zve i sám. Jsme schopni opravdově otevřít svůj život Boží přítomnosti?

O Zacheovi se říká, že Ježíše přijal s radostí. Svou radost ukázal i rozhodnutím: Polovinu svého majetku dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. Je to rozhodnutí napravit jednoznačně své zlé skutky.

Napravit křivdy a zlo náleží k základním požadavkům platné zpovědi. Ježíš se nezastaví v životě toho člověka, který si nechce vzpomenout na křivdy spáchané druhým, a nechce je napravit.

V prvním čtení jsme slyšeli krásný příběh o Eleazarovi, který byl přinucen jíst vepřové maso. Přátelé mu nabídli podvod, aby unikl smrti. On řekl: Přetvářka není pro mě. To nám jasně ukazuje, že přetvářka není vhodná také pro náš křesťanský život. Naše srdce má být upřímné k Bohu i k lidem.

Napodobujme Zachea v jeho poctivém pokání. Nemohu se pravdivě setkat s Bohem, když nenapravím zlo spáchané bližnímu. Stanu tváří v tvář s Bohem, když budu stát tváří v tvář s druhým.

24.9.2015, 25. týden v mezidobí

Dnešní evangelium znovu přináší otázku na Ježíšovu osobu, kým on je. Tuto otázku si klade král Herodes, protože se doslechl o tom, co Ježíš dělá, a co říká. Tyto informace o Ježíši ho zajímaly. Slyšel různé odpovědi, které ukázaly Ježíše jako někoho mimořádného, jedinečného, velkého. Herodes bedlivě pozoruje. Nechce slyšet něco nereálného, odtrženého od reality. Herodes chce znát pravdu. Snaží se ho uvidět.

Můžeme se poučit od Heroda hledat odpovědi na to, kdo je Ježíš Nazaretský. Máme také různé druhy informací, která mluví o Ježíši. Ale také potřebujeme otevřenou mysl, abychom byli schopni najít to, co je pravdivé. Nejde o to, abychom poslouchali a říkali o Ježíšovi krásná slova, ale to, co je pravda.

Jde o to, abychom byli schopni vyznat, že Ježíš Nazaretský je Pán a Spasitel, stejně jako Petr vyznal u Césareje Filipovy. Neexistuje žádná

jiná než tato pravda. Tato pravda možná zní velmi jednoduše, ale není snadné ji pochopit.

Herodes se snažil pochopit, chtěl vidět na vlastní oči. Jak se my snažíme porozumět této pravdě?

Je velmi snadné se uzavřít v nějakém zbožném náboženském světě, ale není to křesťanství. Křesťanství je v podstatě neustálé prohlubování chápání pravdy o Ježíši a následování Ho.

Neboť to není Jan Křtitel, kdo vstal z mrtvých, ale Ježíš s Nazareta. Jako křesťané Ho nemůžeme nevidět svýma očima víry. A pak nemůžeme nehlásat celým svým životem, že On je Pán a Spasitel. A toto moje hlásání musí být pravdivé, aby jiní pochopili, co tato slova znamenají.

V prvním čtení jsme slyšeli velkou výčitku, kterou Bůh říká ústy proroka. Vyčítá vyvolenému lidu, který se zabývá pouze svými vlastními záležitostmi: prácí, mzdou, péčí o

svůj domov, a tak dále, a vůbec se nestarají o chrám, o toto místo, kde se Bůh rozhodl prodlévat a být k dispozici tomuto národu. V našem případě je to naše srdce, protože naše srdce se stalo chrámem Ducha svatého. Zájem o toto místo Boží přítomnosti v nás je spojen se starostí o víru v Ježíše Krista, který je Pán a Spasitel.

Bůh v nás bude mít jenom tehdy zalíbení, když budeme pravdivě svědčit životem o své víře v Ježíše Krista, který nám daroval spásu svou smrtí na kříži. A pokud najde zalíbení v nás, bude vždy odpovídat svým požehnáním, svou pomocí, která je pro náš šťastný život tak nepostradatelná.

29.6.2015 svátek svatých Petra a Pavla

Dnes máme slavnost svatého Petra a Pavla. Velikost těchto dvou apoštolů stojí na pochopení pravdy o Ježíši Nazaretském.

Myslím si, že i naše velikost, velikost našeho života je spojena s pochopením pravdy o Ježíši Kristu. Naše velikost roste s vírou, že Ježíš z Nazareta je Pán a Spasitel. A velikost naší víry ukazuje naše důvěra k Ježíši, naše zaujetí osobou Ježíše, jak tomu bylo u Petra a Pavla.

Ta nejdůležitější událost v životě Petra bylo vyznání u Cesareje Filipovi, kde Petr jednoznačně řekl: Ty jsi Mesijáš, Syn živého Boha.

Všechno, co Petr ve svém životě až do tohoto okamžiku prožil a udělal, se ukázalo správným, dobrým, protože ho to připravilo k tomuto vyznání. Petr pak žil podle tohoto vyznání věrně po celý život, a tak všechno, co konal, bylo dobré a nepokřivilo Boží obraz.

Petra na vyznání pravdy o Ježíši připravil dobrý život a poctivá práce. Ve Skutcích apoštolů nám Petr dosvědčuje, že Boží přikázání ve svém životě nikdy nepřestoupil. Potom udělal neobvyklé rozhodnutí, nechal všechno: práci, rodinu a věrně následoval Ježíše, podle výzvy: následuj mne.

Totéž se stalo v životě Pavla. Klíčovou událostí pro něj bylo zjevení Ježíše před branami Damašku. Tato situace postavila před Pavla otázku víry v Ježíše. Ježíš se zeptal také Pavla, zda věří, že je Pán a Spasitel. Tato otázka byla položena nepřímo, slovy: proč mě pronásleduješ? Když Pavel přijal křest, bylo to jeho vyznání víry v Ježíše Krista, jako Pána a Spasitele.

Také v Pavlově případě, všechno, co prožil, ho přivedlo k tomuto rozhodnutí. Jak sám říkal, cílem jeho života, všechno, co dělal, byla horlivost pro Boží věci. Také to, když pronásledoval první křesťany. Tato Pavlova opravdová horlivost pro Boží věci umožnila Ježíši zjevit se a obrátit Pavla.

A po křtu Pavla, všechno jeho jednání ukazovalo na Ježíše Krista. Pavel svědčil: už nežiji já, ale žije ve mně Ježíš.

Totéž platí i v našem životě. Má smysl a opravdu nám poslouží jen to, co nás přivádí k vyznání pravdy o Ježíši Kristu, že On je Pán a Spasitel. Ovocem správného vyznání je následování pozemského života Ježíše.

Náš životní příběh, povolání, naše rodina, náboženské cítění, to vše, co máme a prožíváme, nás připravuje na toto zásadní rozhodnutí: uznat Ježíše Krista jako svého osobního Pána a Spasitele.

Přijali jsme křest, ale potřebujeme tuto událost definitivně potvrdit. Postavit křest a vyznání víry na první místo ve svém životě. Od křtu a vyznání víry pak odvíjet svůj život, svá rozhodnutí a své priority. Žít z této milosti.

Dnešní patronové nám mohou pomoci v horlivosti pro Boží věci, abychom poznali v Ježíši svého osobního Pána a Spasitele, a tak se mu stávali stále více a více poslušnými. Velikost naší poslušnosti Ježíši a jeho evangeliu, ukáže naši horlivost pro Boha.

Vědomé přijetí křtu a vyznání víry ovlivňuje kvalitu našeho života. Způsobuje, že se staneme skálou, kterou nezničí žádné životní bouře. Můžeme se stát skalou, kterou nepřemohou žádné pekelné mocnosti.

Amen.