Nově přidáno

22.7.2017 sobota 15.týden v mezidobí

Ježíš Nazaretský nám přišel postavit cestu, která vede k věčnému životu. Hřích nás oddělil od Boha a od věčnosti. Ježíš ve svém evangeliu nabízí odstranění prokletí smrti. Ježíš Nazaretský je ten, kterého si Bůh vyvolil, který je milovaným Božím Synem, který svou službou kříže přináší člověku spásu. Potvrzením Ježíšovy mesiášské služby byla četná uzdravení a dokonce i vzkříšení.

Bůh dal mnoho důkazů o tom, že Ježíš Nazaretský otevřel člověku věčný život.

Ježíš svou nabídku věčného života nikomu nevnucuje. Je to velký Boží dar a naše svobodná volba. Ježíš vždycky říká: Jestli chceš. Ježíš se nehádá ani nekřičí.

Předávat víru v Ježíše násilím je nápad křesťanů. To svědčí o nepochopení Ježíšova evangelia. Ježíš svou věrohodnost ukazoval uzdravováním, dobrými skutky a všestrannou pomocí potřebným. Dnešní evangelium říká: „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí. Boží jednání je vždy jednání s láskou, neohrožuje, ale pomáhá.

Když Ježíš viděl, že se farizeové rozhodli zahubit ho, odešel jinam. Nebojoval s nimi, šel dál. Ježíš nenutil násilím druhé, aby se mu podřídili.

Věčný život je pouze nabídka, máme svobodu volit. Bohem nesmíme strašit. K přijetí dobra se nedá přinutit. K dobrému můžeme druhé jen povzbudit.

Primární cesta, po které k nám Bůh přichází, je eucharistie, tento malý kus chleba, který nikoho neděsí.

Jako křesťané buďme svědky Boží bezbranné dobroty.

19.7.2017 středa 15.týden v mezidobí

Ex 3, 1 – 6. 9 – 12; Mt 11, 25 – 27

Jedna z velkých osobností církve, sv. Kateřina ze Sieny měla velmi hluboké mystické zážitky. Během těchto mystických setkání s Ježíšem s ním hovořila o různých věcech. Mimo jiné se jednou zeptala Ježíše: Kdo jsem, jaký je můj význam pro ostatní a také pro Boha?

Odpověď od Ježíše, který je láska, byla pro ni zdrcující. Ježíš jí řekl, že nemá žádnou cenu. To, že je, že existuje, a to, kým je, je jen díky jeho lásce. To znamená, že člověk bez Boha nic neznamená, a to i v případě, že na zemi dosáhne největších úspěchů, jeho život nemá smysl, není nic.

Lidský život na Zemi má jen jeden důležitý smysl a to ve spojení s Bohem. Člověk opravdu existuje, když je toto spojení s Bohem živé. Jinak je život člověka jedno velké nic.

Člověk prvotním hříchem ztratil všechno a spásu získanou od Ježíše ztrácí v okamžiku páchání hříchu. Důsledkem hříchu je smrt, která způsobí, že se stáváme jedním velkým nic.

Náš život dostává smysl a význam skrze Ježíše Krista. Život Ježíše z Nazareta je jediný život na zemi, ve kterém našel Bůh zalíbení. Potvrzením toho je vzkříšení.

Když náš život žijeme v poslušnosti evangeliu Ježíše a Duch svatý v nás může být přítomen, protože mu nasloucháme, jen tak získáváme svou hodnotu.

A toto spojení našeho života s životem Ježíše se aktualizuje vždy, když přijímáme s vírou svaté přijímání.

To jsou ty věci, které se skrývají před moudrými a chytrými, a které se odhalují maličkým, jak jsme o tom slyšeli v dnešním evangeliu.

V dnešním prvním čtení je řeč o Mojžíšově setkání s Bohem, který se mu ukázal v hořícím keři. Bůh zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“. A on odpověděl: „tady jsem“. Bůh řekl: „Místo, na kterém stojíš, je půda svatá“.

Při každém vědomě přijatém přijímání stojím na svaté půdě, na místě, kde mě Bůh může volat mým jménem, protože skrze spojení s Ježíšem v eucharistii se opět stávám jeho vlastnictvím, stejně jako Ježíš.

V Ježíši také já mám jméno, to znamená, že mám význam a smysl. Spojení s Ježíšem mi přináší vysvobození z hříchu. Proto Bůh může ve mně prodlévat a učinit můj život velký a významný.

18.7.2017 úterý 15.týden v mezidobí

Mt 11, 20 – 24

V dnešním evangeliu zazněla Ježíšova ostrá slova: „Běda tobě!“ Neboť jestli se neobrátíš, „sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě“. Je to ostré napomenutí. Svá slova varování Ježíš namířil na obyvatele měst, kde nejvíc působil a učinil nejvíc znamení.

Možná nás tato Ježíšova ostrá slova překvapí, protože Ježíš přece učí lásce.

Láska je jednání, které také upozorňuje na hrozící nebezpečí. Ježíš nás opravdu miluje a nemůže nevarovat před nebezpečím. Ježíš přišel na zem, aby nás vyvedl ze smrti, kterou jsme si způsobili hříchem. Dal nám sám sebe i své učení, abychom našli cestu k životu. A pokud nás Ježíšovo poselství nezajímá, zbývá jen říci: Běda nám, protože naše hloupost nás vede k sebevraždě.

Láska nemůže nevarovat.

Je to také náš hlavní problém, že s takovou lhostejností a leností přistupujeme k otázkám věčnosti. Velice to podceňujeme. Co nás může probudit, abychom měli opravdový zájem o evangelium Ježíše Krista?

Důvěryhodnost evangelia i dnes Bůh potvrzuje svými znameními a zázraky. Také v dnešní době zázraky nechybí.

Ježíš dává člověku jedinečnou nabídku: dar věčného života. A nás, bohužel, v první řadě zajímá to, co pomíjí.

Neměli bychom se neustále ptát, jaký je můj skutečný zájem o věčnost?

Tábor skautů z 91. oddílu neděle 16.7.2017

Tak jako minulou neděli i tento týden se otec Jan vydal za skauty na jejich tábor. Tentokrát ale navštívil chlapce z 91.skautského oddílu, kteří tráví prázdniny ve Valdíkově. Zde jim také sloužil mši svatou a pro všechny to bylo velké povzbuzení.

Milí skauti, přejeme vám hezký zbytek pobytu na táboře a těšíme se na vás.

(FOTO)

16.7.2017 14.neděle v mezidobí

Iz 55, 10 – 11; Řím 8, 18 – 23; Mt 13, 1 – 23

Text dnešního evangelia je v podstatě statistikou účinnosti Božího slova. Slovo Boží vyřčené k člověku není nikdy prázdným blábolením, hromadou prázdných slov. Každým svým slovem se Bůh k něčemu zavazuje. Každé Boží slovo je kreativní, je tvůrčí.

V prvním čtení tuto pravdu prorok Izaiáš vyjádřil slovy: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se nazpět, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez užitku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal“. Bůh nehází svá slova do větru. Každé slovo něco znamená a nese v sobě úkol, který Bůh chce realizovat. Obsah tohoto slova se stane skutkem.

Zde může vzniknout otázka: Tolikrát jsme naslouchali Božímu slovu během mše svaté, nebo jsme osobně četli Bibli a přesto Boží závazky, jeho sliby, zůstaly nerealizované, neuskutečnily se. Jak máme porozumět Izaiášovu slovu, že Boží slovo se nevrátí zpátky bez účinku, dokud nevykoná to, k čemu bylo posláno, nebo, jak říká žalmista: „Hospodin je věrný ve všech svých slovech“.

Jak to tedy doopravdy s účinností Božího slova je?

Velmi důležité vysvětlení nacházíme v dnešním evangeliu. Ježíš říká, že s Božím slovem je to podobně jako ze zrnem, které zasejeme do různé půdy. Ježíš vypočítává čtyři možnosti, kam semeno může spadnout: na okraj cesty, do kamenité půdy, do trní, anebo do úrodné půdy. Ze sta procent lidí, kteří poslouchají Boží slovo, kteří již projevili zájem, pouze u jedné čtvrtiny slovo zakoření a vydá nějaký užitek. Ježíš říká, že u některých třicet procent, u dalších šedesát procent, a u jiných sto procent. Ježíš mluví jen o těch, jejichž srdce se nějakým způsobem Boží slovo dotklo. O těch, kteří neprojevili zájem, nemluví.

Například, když sto lidí naslouchá Božímu slovu, projeví zájem, pouze u jedné čtvrtiny z nich dojde k přijetí a zakoření se v jejich srdcích. Je to dvacet pět osob. A z těch dvaceti pěti osob jen asi osm je schopno úplně slovo přijmout.

Ježíš, když mluví o účinnosti Božího slova, říká, že záleží na půdě, do které padá. Úroda závisí na otevřenosti našich srdcí k Bohu, jak vážně Boží slovo bereme. Záleží na naší víře.

Slovo Boží je vždy účinné. Ale člověk, díky své svobodě, je může zneškodnit, slovo se stane neplodné. Také déšť může být bez účinku, pokud padá na kameny. Je to obraz tajemného vztahu mezi Boží milostí a svobodnou vůlí člověka, mezi všemohoucností Boha a lidskou svobodou.

Jako světlo je jedno, ale má spektrum různých barev: bílou, červenou, žlutou, atd. v závislosti na látce, na kterou padá, také Boží slovo je vždy živé a účinné ale působí různě, vydá ovoce v závislosti na kvalitě srdce, do kterého přichází.

Svatý Jakub ve svém dopise píše: Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle něho, ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a už neví, jak vypadá“. Stálo by za to vzít si k srdci slova, které Ježíš řekl během pokušení na poušti: „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“.

Je to výzva k odvaze důvěřovat Bohu na sto procent, přijímat každé Boží slovo jako pevný základ pro svůj život. Jde o pochopení, že mi láska k Božímu slovu přinese velký osobní prospěch.

Zda jsem úrodnou půdou, která je schopná přijmout Boží slovo a nést ovoce, je pravidelná četba Písma svatého. Láska k Božímu slovu působí, že se stávám úrodnou půdou a začínám zakoušet Boží všemohoucnost ve svém životě, začínám vidět živého Boha, a prožívat jeho konkrétní pomoc. Boží zaslíbení se v mém životě začínají naplňovat.

Žalmista v Žalmu sto devatenáctém říká: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku… Držím se tvých spravedlivých soudů. Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život“. Tato slova žalmu mluví o zkušenosti člověka, který pochopil sílu Božího slova, který našel v Božím slově účinnou odpověď na každé své utrpení. Je to velké povzbuzení, abychom se nebáli žít moudrost Božího slova.

V dnešním druhém čtení svatý Pavel říká: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“. Je to očekávání takových lidí, kteří žijí z moci Božího slova, z požehnání, které slovo v sobě obsahuje. Svět touží být více prostoupen Bohem a ne prokletím hříchu.

„Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha. I my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“. Toto sténání, které je ve stvoření a také i v nás, čeká na odpověď, kterou najdeme v Božím slově zakotveném v našich srdcích. Protože jen přítomnost Božího slova v nás, které v nás zraje, působí, že se v nás rodí a roste nový člověk, kterého svatý Pavel definuje „Boží syn“.

V práci na čistotě svého srdce, nad tím, aby se stávalo úrodnou půdou, se nachází mé osobní dobro a dobro celého světa.

Ohlášky 16.7.2017 15.neděle v mezidobí

V tomto týdnu budeme slavit:

– Sobota 22. července – svátek sv. Marie Magdalény; v naší bazilice bude mše svatá i večer v 18:00 hod. s tradiční pobožností ke sv. Ritě. Svatá Rita je přímluvkyně v lidsky neřešitelných situacích a pomocnice v usmíření. Podle tradice přinášíme k žehnání tři růže, jednu dáváme k oltáři sv. Rity spolu s prosbou, druhou si neseme domů a třetí růži darujeme někomu, kdo prožívá těžké období.

· Ve středu 19. července uplynou 3 měsíce od úmrtí P. Jana Budila, v 18:00 hod. za něj bude sloužena mše svatá. Prosíme, vzpomeňte na něj ve svých modlitbách.

· Děkujeme farníkům za pomoc při úklidu baziliky.

· Farní kavárna je otevřena každou neděli i během prázdnin, vždy po mši svaté, která začíná v 9:00 hod. Vchod brankou u dvou tují. Zveme vás na společná setkání.

· Dne 5. srpna chtějí uzavřít v naší bazilice svátost manželství náš farník Zbyněk Vozdecký a Kateřina Müllerová. Kdo by věděl o nějaké překážce tohoto zamýšleného sňatku, ať to ohlásí faráři zdejší farnosti.

· Přihlášky dětí do náboženství na příští školní rok si vyzvedněte v sakristii. Rozvrh hodin je na nástěnce. Rodiče, kteří chtějí své děti přivést k 1. svatému přijímání, přihlaste své děti v sakristii během prázdnin.

· Příští víkend 21. – 23. července proběhnou oslavy výročí narození Gregora Johanna Mendela. Program začne v pátek v 15:00 hod. odbornými přednáškami v prostorách Mendelova muzea. V sobotu v 15:00 hod. začíná v zahradách Augustiniánského opatství program pro děti i dospělé. Oslavy budou zakončeny v neděli v 11:00 hod. mší svatou v naší bazilice. Program oslav najdete na vývěsce.

· Naše farnost pořádá od 4. – do 10. srpna již tradiční cyklopouť do Mariazell. Bližší informace v sakristii nebo u P. Angela.

· Otec Wit a komunita Augustiniánů vám přeje požehnanou neděli a celý příští týden, pod ochranou Panny Marie. Těm, kteří odjíždějí na dovolenou, přejeme vydatný odpočinek a šťastný návrat domů.

15.7.2017 sobota, 14 týden v mezidobí

Mt 10, 24 – 33

Podstatný křesťanský úkol je předávání radostné zvěsti o Boží lásce, kterou nám Ježíš zjevil ve svém učení a svými skutky, zvláště obětí na Golgotě. Mimo Ježíše není žádný člověk, který by řekl něco významnějšího o Bohu a také udělal něco důležitějšího pro smíření člověka s Bohem. Nikdo z lidí není nad Učitele a Pána, Ježíše z Nazareta. Máme se stát našemu učiteli podobní. My a také svět potřebuje, abychom otevřeně a veřejně hlásali všechno, co Ježíš učil a učinil. Evangelium, které nám Ježíš předal a kterému jsme uvěřili, máme hlásat na světle a ze střech. Ježíš často učil své učedníky v soukromí, ale nenechal žádné informace o Bohu, o lidské cestě do věčnosti jen pro nějakou skupinu zasvěcených. Ježíš musel co nejpřesněji předat každou zprávu o Bohu i o cestě lidské spásy, proto potřeboval jen takový počet lidí, s kterými tento úkol mohl splnit. A pak ty, které vyučil, poslal do celého světa. To platí dodnes. Každý, kdo uslyšel Ježíšovo evangelium, uvěřil tomuto slovu a dal se pokřtít, o tom nemůže mlčet, musí tuto radostnou zvěst hlásat dál: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi, ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“.

Pravda, kterou nám Ježíš předal svým životem, je pro člověka nejdůležitější, protože otevírá cestu k věčnosti. Pokud jsem uslyšel tuto pravdu, nemohu se chovat egoisticky a nechat si ji jen pro sebe. Dar spásy žádá poděkování, což je sdílení s dalšími. Nedojdu spásy, pokud svou víru nebudu předávat dál. Pravda o daru věčného života se zakoření v mém vědomí, stane se pro mě jistotou jen skrze sdílení s ostatními. Pravda o spáse je pro náš lidský život zásadní, proto mlčení o tom je velikým hříchem, který může vést k našemu zavržení.

Často se hlásání evangelia, ukazování Boží cesty spásy, setkává s odmítnutím a dokonce i s pronásledováním, ale nemá nás to vyděsit, protože ti, kteří zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Máme se bát jen toho, „který může zahubit v pekle duši i tělo“. I kdyby naše tělo bylo zavražděno kvůli hlásání evangelia, tím spíše bude vzkříšené k životu věčnému.

Ježíš věděl, že se jeho učedníci setkají s pronásledováním, proto připomíná pravdu o Boží prozřetelnosti: „U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě“. Nemusíme se bát ničeho, protože každý z nás má u Boha větší cenu než všichni vrabci, kde „ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí nebeského Otce“.

15.7.2017 čtvrtek, 14.týden v mezidobí

Mt 10, 7 – 15

Dnešní evangelium pokračuje ve vyprávění o události vyslání apoštolů kázat Boží království: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“.

Termín nebeské království hovoří o prostoru, který patří Bohu, kde vládne Bůh. Ježíš říká, že Bůh je člověku otevřený, že se člověk s Bohem může setkat již zde na zemi.

Na jedné straně je to až neuvěřitelné, že k Bohu můžeme přicházet. Ale na druhé straně máme z této přístupnosti Boha velký strach. Boha se bojíme. Ježíš nám otevřel možnost života pod Boží vládou, ale máme z této vlády strach. Nevěříme v Boží dobrotu. Boží vůli si nejčastěji spojujeme s odříkáním, něčím obtížným, co přináší strádání a bolest. Boží vůli spojujeme s křížem a kříž je pro nás utrpení.

Když Ježíš posílá své učedníky, aby hlásali nebeské království, přikázal jim: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy“. Učedníci mají konat skutky, které ukazují Boží dobrotu. Bůh se člověku otevřel ne proto, aby člověka ještě více zatížil, ale proto, aby s ním nesl těžkosti života, aby odstranil to, co člověku bere radost, štěstí a krásu. Když Bůh přichází k člověku, vždy přináší dobré dary, a dává je zadarmo. Ježíš, když poslal apoštoly, aby kázali nebeské království, řekl: „zadarmo dávejte“.

Žijeme v mylném přesvědčení, že si Boží milost musíme zasloužit, že si na ni musíme vydělat, že za ni musíme zaplatit.

Problémem jsou někdy hlasatelé nebeského království, když svůj úkol špatně pochopí. Místo, aby ukázali Boží dobrotu, Boží služebný postoj, chtějí vládnout, povyšují se, nechtějí sloužit a podobně.

Kazatel nebeského království má přinášet pokoj. Měli bychom volat k Bohu: Pane pošli dobré dělníky na svou žeň.

12.7.2017 středa, 14.týden v mezidobí

Mt 10, 1 – 7

Ježíšova služba je spojena s hlásáním Božího království. Ve chvíli, kdy Ježíš začal svou veřejnou službu, mohlo se Boží království začít šířit na zemi. Potvrzením toho, že Boží království je již mezi námi, byly Ježíšovy zázraky a znamení. Ježíš začal hlásat, že Bůh je člověku blízko, že je láska, a také tuto pravdu potvrzoval svými činy. Evangelium je plné příběhů o této Ježíšově činnosti.

Ježíš Nazaretský začal hlásat přítomnost Božího království na zemi, to znamená, úplnou otevřenost Boha člověku.

Dnešní evangelium hovoří o volbě dvanácti apoštolů, kterým Ježíš předává svůj úkol hlásat Boží království. To, co sám dělal, a také způsob, jak to konal, předal dalším lidem.

Evangelium přináší jména těch, kterým Ježíš svěřil tento úkol. Jména těchto zvěstovatelů dobré zprávy o Boží otevřenosti člověku ukazují, že Boží království nemůže kázat někdo neznámý, ale člověk, jehož životní příběh je nám dobře znám. Když známe něčí jméno, známe toho člověka a tomu, co říká, pak můžeme snadněji důvěřovat.

Při svěcení na kněze se říká o kandidátovi, že je vzat z lidu a pro lid ustanoven. Můžeme o něm říci, že ho známe, protože je jedním z nás. Pokud je mezi knězem a věřícími větší vzdálenost, hlásaná pravda o Božím království se stává méně důvěryhodná.

Když se podíváme, jak je evangelium hlásáno dnes, uvidíme poměrně značný rozdíl mezi Ježíšovým a našim způsobem hlásání. Je bolestné vidět, že současní následovníci Ježíše a apoštolů nejednají v souladu s Ježíšovým přáním, že si neuvědomují moc, kterou přijali ve svěcení, aby vyháněli nečisté duchy, a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.

Když nám Bůh něco předává, touží po tom, abychom dar přijali celý. Myslím si, že většina našich problémů má svůj původ v naší neschopnosti naslouchat Bohu a jednat v souladu s Božím přáním.