Mk 1, 40 - 45
Dnešní evangelium hovoří o uzdravení malomocného. Tento malomocný měl víru v Ježíšovou moc, důvěru, že ho může očistit. To ukazuje jeho prosba: „Chceš-li, můžeš mě očistit“. Slovem a pokleknutím dosvědčil svou víru, že Ježíš má moc skutečně pomáhat. To je jádro křesťanství. Ve svátostech se nesetkáváme s ideou, ale s živým Ježíšem.
Iz 55, 1 – 11; 1 Jan, 5, 1 – 9; Mk 1, 6b – 11
Pro nás křesťany existují v dějinách světa dvě hlavní události. První je inkarnace - vtělení, kdy se druhá osoba Nejsvětější Trojice, Boží Syn, stala člověkem. Tento muž přijal jméno Ježíš z Nazareta. Druhou událostí je smrt a vzkříšení Ježíše z Nazareta. To jsou dva hlavní mezníky, které nám, lidem, určují cestu k získání věčného života. Věčný život nezískáme působením nějaké magické síly, magickými prostředky, jako nějaký „elixír života“. Věčný život je setkání s konkrétním mužem - Ježíšem z Nazareta a rozhodnutím plně mu odevzdat svůj život, úplně se mu poddat, podrobit.
1 Jan 4, 11 – 18; Mk 6, 45 – 52
První čtení se opět vrací k tématu láska. Svatý Jan učí, že my křesťané jsme povoláni jednat v duchu lásky k Bohu a bližnímu.
To, co sv. Jan píše ve svých dopisech, je jen připomenutím a opakováním přikázání, které nám Ježíš dal. Shrnutím všech přikázání je život v lásce, ve které napodobujeme Boha.
Mt 2, 1 - 12
Dnešní slavnost Zjevení Páně, lidově nazývaná Tří králů, je oslavou setkání Boha s člověkem. Bůh není nepřístupným tajemstvím, ale chce, abychom ho poznali a měli k němu osobní vztah. Touží po naší důvěře. Přichází k nám tak, aby nás Boží nesmírnost a velikost netlačila a nedrtila. Proto se zjevuje jako malé bezbranné dítě v chudobě betlémské jeskyně a ukazuje na něj hvězda.
Ef 1, 3 – 6. 15 – 18; Jan 1, 1 - 18
Svatý Pavel ve svém dopise Efezským píše: „aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat“. Konkrétně má Pavel na mysli, abychom věděli, k čemu jsme povoláni, jaké životní úkoly máme splnit, a také, k jaké slávě jsme pozváni.
Když se rozhodujeme pro život s Bohem, ptáme se: Neberu na sebe nějaké další povinnosti, něco, co mě ještě více zatíží?
Jan 1, 19 - 28
Dnešní evangelium ukazuje jeden z důležitých aspektů velikosti Jana Křtitele. Židé z Jeruzaléma vyslali své služebníky, aby zjistili, kdo je Jan a co o sobě říká. Jan by mohl využít svoji popularitu, kterou získal u lidí svým prorockým působením, ale neudělal to. Je k sobě velmi poctivý, můžeme také říci, že je pokorný. Říká o sobě, že je „hlas volajícího na poušti“. Neříká o sobě, že je slovem, ale jenom hlasem, tedy pouze nějakým zvukem, který upozorňuje na něco, co se blíží. Nepřipsal si zásluhy, které mu nepatřily.
Lk 2, 16 - 21
Často si představujeme, že kdyby Bůh konal zázraky, něco, co by nás mohlo překvapit, bylo by snazší v něj věřit. Bůh v Betlémě neudělal nic neobyčejného. To, co tam pastýři uviděli, byla jen velká chudoba. O tomto místě se píše, že dítě leželo v jeslích; nemělo kolébku, ve skutečnosti chybělo téměř vše, co novorozené dítě potřebuje. Bůh se zjevuje v neobvyklé jednoduchosti a velké chudobě, hluboko pod běžným standardem.
