Lk 16, 19 – 31
Dnešní evangelium vypráví příběh dvou mužů. Jeden je velmi bohatý a druhý velmi chudý. Bohatý každý den uspořádal velkou hostinu, chudý neměl k jídlu ani zbytky z těchto hodů. Oba zemřeli. A v nové realitě života si vyměňují místa, chudý je skvěle pohoštěn a bohatý začíná trpět velká muka.
Jeden z těchto dvou mužů má jméno a druhý jméno nemá. Jméno určuje člověka, dělá z něj konkrétní osobu. Člověk, který nemá jméno, jako by nebyl. U Boha měl jméno chudý. Boháč u Boha žádné jméno neměl.

Gn 15, 5 – 12.17 - 18; Flp 3, 17 – 4, 1; Lk 9, 28b – 36; 

Dnešní evangelium nám vypráví o proměnění Páně na hoře Tábor. Již zde na zemi nám na Ježíši Nazaretském Bůh ukázal svůj úžasný plán budoucnosti lidského života. Hora Tábor odhalila finále, které nám Bůh připravil. Tento jas velikosti a nádhery, zjevený v Ježíši na hoře Tábor, je pro nás důležitou informací na cestě našeho pozemského putování, kdy se nás neustále dotýkají nejrůznější obtíže a utrpení.

Mt 7, 7 - 12
V první části dnešního evangelia jsme povzbuzováni k vytrvalé a neúnavné modlitbě.
Všichni máme zkušenost s nevyslyšenou modlitbou. Jen málokdo nám řekne, že jeho modlitba byla vyslyšena a dá nám svědectví o konkrétní Boží pomoci. Modlitba křesťanů zdegenerovala na odříkání náboženských textů a mše svatá není prožívána, ale vyslechnuta. Naše zastavení před Bohem není osobní setkání a rozhovor s ním.

Dt 26, 4 – 10; Řím 10, 8 – 13; Lk 4, 1 - 13
Minulou středu jsme znovu začali postní dobu. Opět jsme přijali popelec, a také jsme slyšeli slova: čiňte pokání a věřte evangeliu. Někdy kněží při obřadu označování popelem říkají jiná slova: Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš. To jsou v podstatě protichůdná tvrzení. To první je slovem naděje, zatímco to druhé je velmi pesimistické. Jinak by toto tvrzení vyznělo, kdyby na konci bylo ještě řečeno: ale Pán tě vzkřísí v poslední den

Lk 5, 27 – 32
Dnes vzpomínáme na knížete a pravděpodobně i krále Svatopluka, jednoho z panovníků z doby Velké Moravy. Bylo to období, kdy na našem území křesťanství trvale zakořenilo. Člověk potřebuje slyšet Boží slovo a povzbuzení, aby otevřel své srdce Bohu a bližnímu.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli o povolání celníka Léviho. Tato událost odhaluje hloubku Božího srdce, které nikoho neodmítá a ani tím největším hříšníkem nepohrdá.

Sir 27, 5 – 8; 1 Kor 15, 54 – 58; Lk 6, 39 - 45
Dnešní evangelium nám radí, jak se stát dobrými lidmi. Potřebujeme v druhých lidech nacházet opravdové dobro, protože jen na dobrých zkušenostech je možné stavět přátelské mezilidské vztahy, ve kterých se budeme cítit bezpečně. Náš lidský život je z mnoha stran ohrožen nějakým nebezpečím.
Nemůžeme žít pokojně a radostně, když se něčeho bojíme, když zažíváme nejistotu. Jsme tím stresovaní a můžeme i onemocnět.

Mk 10, 13 – 16
Nejdůležitější text pro křesťanskou modlitbu je „Otče náš“. „Otče náš“ není jen modlitba, ale především instrukce, jak se máme modlit. Když Ježíš vedl své učedníky k modlitbě, řekl, že se k Bohu mají obracet oslovením Otče, dokonce i tatínku. Toto oslovení ukazuje, kým před Bohem jsme. Odhaluje naši totožnost. Oslovení tatínek používá dítě, když se s důvěrou obrací ke svému otci. To znamená, že křesťan je dítětem nebeského Otce.