Mt 24, 37 – 44
Dnes, o první neděli adventní, začíná pro církev nový liturgický rok. Liturgické texty, které církev dnešní neděli předkládá, mluví o posledním příchodu Ježíše na konci časů. Z Boží perspektivy se dějiny lidstva začaly stvořením člověka a dojdou cíle ve druhém příchodu Syna Božího, kdy člověk bude zbožštěn a zasedne s Ježíšem Kristem po Boží pravici.
Lk 21, 34 - 36
Slovy dnešního evangelia nás Ježíš upozorňuje na základní překážky, které nám brání zakusit Boží pomoc, znemožňují působení Boží prozřetelnosti v našich životech, brání Bohu o nás pečovat: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi“.
Myslím si, že pro většinu z nás nestřídmost a opilství problém není. Ale máme veliký problém s pozemskými starostmi. Pro většinu křesťanů je pěstování pozemských starostí zbožnou praxí. Staráme se o mnoho záležitostí, znepokojujeme se, jako by vše záleželo na nás.
Známe slova: dělej, jako by vše záleželo na tobě, a důvěřuj, jako by vše záleželo na Bohu. Zní to velmi zbožně, ale v praxi se toto tvrzení zvrátilo. Náš hlavní problém je právě v neschopnosti důvěřovat Bohu, protože se Boha bojíme. Když máme strach z Boha, jsme přesvědčeni, že vše záleží jen na nás. A toto přesvědčení nás úplně zavírá Bohu a tak zbavuje Boha možnosti nám pomáhat.
Křesťanství ve své podstatě má být školou, která učí člověka plné důvěře v Boha, má pomoci zbavit se strachu z Boha. Naše životní obtíže jsou nástrojem, který nás má naučit, že se nedá bez Boha nic dobře zvládnout. Často si myslíme, že běžné záležitosti vyřešíme sami. Ale je to jen zdání.
Důvěra v Boha je zároveň vírou v Boží milost. Naše spása, náš věčný život je zdarma darovaným darem Boží milosti. Pokud se Bůh postaral o nejdůležitější záležitost v našem životě, o naši věčnost, pak také všechno ostatní musí být podřízené Bohu. Důvěře v Boha se učíme na běžných malých věcech, abychom se naučili uvěřit v nejdůležitější skutečnost, kterou je naše věčnost. Proto Ježíš říká: „Bděte a modlete se, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“.
Takže v každé naší pozemské starosti důvěřujme Bohu a spolupracujme s jeho milostí. Měli bychom se na poslední okamžik života, kdy nám Bůh nabídne věčnost, připravovat, abychom ze strachu tento dar neodmítli.
Lk 21, 20 – 28
V dnešním evangeliu Ježíš předpovídá zničení Jeruzaléma. K této tragédii došlo v sedmdesátých letech po Kristu. Pak Ježíš mluví o událostech předcházejících konci světa. Když se blíží nějaký konec, předcházejí mu vždycky nějaká znamení. Konec našeho života, kterým je fyzická smrt, předcházejí různá onemocnění, stárnutí těla a podobně. Mnohým životním tragédiím můžeme uniknout, zachránit se před nimi.
Lk 21, 5 – 19
Tragické události, které se dějí na zemi, nás přivádějí také k otázkám o konci světa. Tušíme, že život na Zemi a existence světa směřuje ke svému konci. V srdci ale toužíme po nesmrtelnosti. Lidé vždy hledali a hledají možnosti a prostředky, které život prodlouží a zajistí jim stálé mládí. Bolestné události v našem životě nebo ve světě, nám nahánějí strach, protože ukazují, že tento náš i tak krátký život, může být ještě kratší. To, co vlastníme: zdraví, vědomosti, majetek i život, můžeme rychle ztratit a to nás zneklidňuje.
Lk 18, 1 – 8
V evangeliu nám Ježíš připomíná Boží dobrotu. Jestliže jsme k sobě navzájem mnohokrát velmi zlí, bolestivě si ubližujeme, ale umíme být také dobří, umíme si navzájem pomáhat, mnohem více dobrý je Bůh: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?“ Ježíš nám dal příslib: „říkám vám, že se jich rychle zastane!“
Bůh se neraduje z našich bolestí, trápení a bezradností. Ale my je Bohu často přičítáme. Říkáme, že nás trestá, že nám posílá stále nějaké kříže.
Lk 17, 20 – 25
V dnešním evangeliu se farizeové ptali Ježíše na příchod Božího království. V židovském vědomí bylo Boží království spojené s určitým teritoriem a s jejich národem, ve kterém Bůh vládne. Ježíš odpověděl, že Boží království se nepodobá lidským strukturám státu. Bůh svou vládou neuplatňuje způsobem, který známe ze struktur vlády na zemi.
1 Kor 3, 9 c -11. 16 – 17; Jan 2, 13 - 22
Dnes, na svátek Posvěcení Lateránské baziliky, nám evangelium vypráví, jak Ježíš vyčistil jeruzalémský chrám. Abychom mohli lépe pochopit tento Ježíšův čin, kdy vyhnal prodavače obětních zvířat a směnárníky, musíme si uvědomit rozčlenění jednotlivých chrámových nádvoří a jejich náboženskou funkci. Ne všude mohli lidé volně přicházet. Vstup do většiny chrámových nádvoří byl ženám a zvláště pohanům zakázán. Když někdo vstoupil do nádvoří, kam nesměl, znesvětil tak celý chrám. Židé velmi dbali, aby nikdo neznesvětil toto jejich nejsvětější místo.
