13. neděle v liturgickém mezidobí

1 Král 19, 16b. 19 – 21; Gal 5, 1. 13 – 18; Lk 9, 51 - 62
V dnešním druhém čtení svatý Pavel definuje svobodu, kterou jsme obdrželi od Boha. Bůh, když stvořil člověka, daroval mu plnou svobodu rozhodovat se. Tento dar ukazuje na velikost člověka, naši podobnost s Bohem. Bůh je svobodný a my lidé jsme také svobodní. Bůh je prvním garantem lidské svobody. Nikdy nám svobodu neodebral a nikdy ji neporuší. Když Bůh daroval člověku svobodu, omezil sám sebe, svou možnost člověku pomáhat a zlé jednání člověka zastavit. Bez našeho souhlasu pro nás nemůže dělat nic. Člověk musí dát Bohu stoprocentní svolení, aby Bůh mohl v jeho životě jednat. Zde je odpověď na výčitky Bohu, proč nezastaví zlo, často tak velmi kruté.


Svatý Pavel říká, že jsme povoláni ke svobodě. Dar svobody máme užívat, nikoli zneužívat pro sebe, své zájmy a holdovaní svým egoistickým touhám. Své myšlení, své jednání máme nechat proniknout láskou, tou láskou, která ochotně slouží druhým, jako Ježíš, který dal svůj život za nás. Napodobujme Ježíše, protože tam, kde láska slábne, prosazujeme sebe, jednáme s druhými agresivně a pak se mezi sebou koušeme a požíráme.
Bůh nás nekouše ani nepožírá. V Ježíši Nazaretském zjevil svou lásku, která neničí svobodu druhého, ale naši svobodu úplně respektuje, i když tuto svobodu proti Bohu zneužijeme. Na zakoušené týrání, bičování a křižování, Ježíš odpovídá modlitbou k Bohu: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co dělají. Respektuje hranici svobody člověka.
Tato láska, zjevená Ježíšem na kříži neomezuje ani v nejmenším svobodu člověka, je příkladem pro naše chování, pro jednání s druhými. Nechceme tento příklad přijmout a jednat také tak. Nerespektujeme hranice svobody druhých. Jednáme především podle naší lidské spravedlnosti, kde na zlo odpovídáme zlem. Často i na menší zlo odpovídáme větším, jak ukazuje dnešní evangelium. Nedostatek pohostinnosti Samařanů v jedné vesnici chtěli apoštolové potrestat sesláním ohně z nebe a všechny zahubit. Ježíš dává těmto lidem svobodu a jde dál. Ježíš se nevnucuje ostatním, nenutí je konat dobro. On o dar dobra prosí. Pro nás je tento způsob myšlení a jednání nepřijatelný. Máme své vlastní tradice, svůj jednací řád, etiketu, podle které jednáme s ostatními.
Někdo v davu řekl Ježíšovi: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš“. Ježíš, mu ukázal, že to není tak jednoduché. Jsou zde vysoké nároky spojené s volbou této cesty. Je nutné rozejít se se svým starým způsobem myšlení a jednání. Pokud chci položit ruku na pluh, následovat Ježíše, nemohu se smutně dívat na starý pohodlný život, který se řídí mentalitou světa a žádostmi těla.
Z řečeného vyvstává otázka, chci vůbec jednat podle vzoru Ježíše Krista?
Nejprve si musím odpovědět na základní otázku: Chci být opravdu člověkem svobodným? To znamená tím, který druhému svobodu nebere, neomezuje jeho svobodu, který svého bližního nekouše a nepožírá?
Svatý Pavel vysvětluje: „žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla“. Následovat Ježíše Krista, žít jako on, je možné pouze, když mým tělem bude vládnout duch. Jde o to, aby naše tělo bylo chrámem Ducha Svatého. Pouze plná přítomnost Ducha svatého v nás je schopna změnit náš způsob myšlení a pak naše jednání, naše chování vůči druhým. Duch svatý nám byl dán proto, aby nám dával sílu a moc žít podle vzoru Ježíše Nazaretského.
První čtení popisuje předání prorockého poslání Elizeovi. Eliáš podle Božího slova aktem pomazání ustavuje svého nástupce v prorocké službě: „Pomaž Elizea za proroka místo sebe“. Ježíš také nám předal pomazání, když odcházel z tohoto světa. Tímto pomazáním je dar Ducha svatého. Ve svátosti křtu a především ve svátosti biřmování jsme pomazáni Duchem svatým, ustanoveni k prorocké službě. Tímto pomazáním, uvedením do prorocké služby jsme uschopněni následovat Ježíše, příklad jeho pozemského života, žít jeho lásku k bližnímu, žít ve svobodě. Tuto schopnost jsme na křtu i při biřmování obdrželi. Našim úkolem nyní je učit se stále lepší spolupráci s Duchem svatým. Stejně jako Elizeus máme pokračovat životem novou cestou. Máme nechat vše, co pochází z žádostí těla, co je mentalitou tohoto světa: „Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu“. Takto se Bůh stává naším dědičným podílem, naše tělo bydlí v bezpečí a srdce se raduje.