21. neděle v liturgickém mezidobí

Iz 66, 18 – 21; Žid 12, 5 - 7. 11 – 13; Lk 13, 22 - 30
V dnešním evangeliu je položena otázka na podmínky získání spásy. Kdo z nás a za jakých podmínek dosáhne věčného života, tedy spásy? Ten, kdo se Ježíše ptal na dosažení věčnosti, si musel být vědom toho, že spása není něco automatického, na co má člověk po fyzické smrti nárok. Křesťané jsou dnes ale přesvědčeni, že je-li Bůh milosrdný, nemůže nás odmítnout, když o spásu prosíme.
Když Ježíš mluví o spáse, jasně říká, že ji nedostaneme automaticky, že nestačí Bohu říci: Otevři mi nebeské dveře a tyto dveře se otevřou.

Na žádost: "Pane, otevři nám," můžeš uslyšet odpověď: "Neznám tě."
Odpověď na otázku, ke komu patřím, musím ukázat kvalitou svého života, musím být spravedlivý: "Odstupte ode mne, všichni činitelé nepravosti."
Ti, kteří požadovali otevření dveří do nebe, se odkazovali na své činy a na společenství u jednoho stolu s Pánem: "Jedli jsme a pili s tebou a ty jsi učil v našich ulicích." Tato slova nás jasně odkazují na eucharistii. Pouze eucharistie nám dává příležitost hodovat s Pánem. Při mši svaté také nasloucháme Pánovu učení.
Ježíš v dnešním evangeliu vysvětluje podmínky spásy. Není zde ani zmínka o nutnosti nějaké náboženské činnosti: modlitby, půstu, oběti. Ježíš ukazuje na eucharistii a vysvětluje, že účast na ní musí mít dopad na kvalitu našeho života. Ježíš mluví o nutnosti být spravedlivým člověkem. Naučili nás, že máme povinnost být na mši svaté. Ježíš ale říká, že se máme aktivně zapojit do dění mše svaté, aby mohl proměnit náš život a učinit nás spravedlivými.
Setkávat se s Ježíšem v eucharistii znamená nechávat se jím i vzdělávat. Abychom se stali spravedlivými, musíme ve svém životě udělat mnoho změn. Být spravedlivým člověkem je ovoce umírání sobectví. Je to schopnost být objektivní především vůči sobě, vidět se pravdivě. Jediný, kdo se plně stal spravedlivým, je Ježíš Nazaretský.
Výuka ve spravedlnosti probíhá ve dvou fázích. Na začátku se seznamujeme s Ježíšem a nasloucháme jeho radám, abychom zjistili, co ve svém životě máme změnit, abychom se správně rozhodovali a dobře jednali s druhými. Následujícím krokem je aktivně přijímat eucharistii, ne jako náboženský zvyk, ale jako osobní setkání s Ježíšem, který mi dává sílu a má moc změnit můj život.
Jít cestou nápravy je pro nás, pro náš egoismus, něco nesmírně obtížného a bolestivého. O tom je dnešní druhé čtení. Autor knihy Židům říká bez obalu: „Můj synu, neber na lehkou váhu trestání Páně, nebuď sklíčený, když tě zkouší. Neboť koho Pán miluje, toho trestá, každého, koho přijímá za syna, bičuje“. A veškerá kázeň není radostná, ale těžká. Ve své pýše nechceme přijmout pokornou službu bližním.
Naší první reakcí na Boží slovo je napomínání a poučování druhých. Úplné a správné pochopení Ježíšova života a Jeho učení obsaženého v evangeliích je zaměřeno především na moji nápravu. Mluvit plodně s bližními o Bohu mám především formou svědectví, co všechno Bůh v mém životě udělal, nikoli napomínáním.
Plody pravého obrácení – jak ukazuje první čtení - jsou hlásání Boží slávy mezi národy. Můžeme říci, že tehdy si otevírám nebe, tehdy jdu po cestě své spásy, když svým životem zvěstuji Boží slávu druhým lidem, když oslavuji Boží moc a Boží milost, která ničí mé sobectví, která ze mě dělá spravedlivého muže.