Janův křest ukázal také na nutné kroky, které člověk musí udělat, aby mohl platně přijmout Ježíšův křest.
Jan svým křtem ukazuje na nutnost určitého obřadu, který člověka přivádí k Bohu, kterým se člověk spojuje s Božím životem. Podstatným elementem je voda, do které je člověk ponořen nebo kterou je politý. Voda při křtu stojí skutečně na místě smrti a zmrtvýchvstání Ježíše. Ponoření člověka do vody nebo polití hlavy vodou ve svátosti křtu spojuje člověka nerozdílně s Ježíšovou smrtí na kříži a pak s jeho zmrtvýchvstáním, to znamená s těmito událostmi, které nám otevřely věčný život. Ježíšova smrt na kříži odstranila náš hřích a jeho zmrtvýchvstání je zárukou našeho vzkříšení.
Jan křtil ty, kteří s hříchem měli problém a chtěli se ho zbavit. Proto šli k Jordanu, měli odvahu svůj hřích vyznat a pokorně naslouchali Janovu kázání, ve kterém je přímo a otevřeně káral. Každé znevažovaní a snižování závažnosti hříchu, zbavuje svátost křtu účinnosti. Křest se stává prázdným obřadem, nefunguje. Křest je Boží odpověď na naši bezmocnost proti destruktivním silám zla, způsobeným hříchem. Když bagatelizujeme destruktivní síly zla, způsobené hříchem, svátost křtu ztrácí účinek, stává se náboženskou hrou a okrádá nás o Boží požehnání.
Křest vyžaduje řádnou přípravu a přijetí darů, které křest přináší. Bůh ví, že se bez jeho pomoci nevyrovnáme s destruktivním působením hříchu. On tuto pomoc nachystal. Ježíš za nás umřel na kříži. My si tuto pravdu musíme plně uvědomit a uvěřit tomuto daru Boží milosti. Dříve, než církev udělí křest, ptá se na víru. Chce slyšet, že člověk, který má být pokřtěn, ví, že hřích přinesl věčnou záhubu. Tohoto hříchu se zříká a pak vyznává v Ježíši svého Spasitele, který moc hříchu zničil, odevzdává se úplně do jeho rukou, rozhoduje se následovat Ježíše. Křest není událost, která je odtržena od našeho všedního života. Křest přijímáme proto, aby s námi Ježíš byl stále, mohl náš život řídit, a tak nás vést, abychom už nehřešili.
Aby nám Bůh mohl darovat milost křtu, vyžaduje naše rozhodnutí svěřit se mu, vyžaduje přijetí všeho, co Bůh udělal v Ježíši Kristu, podřízení se vládě Ježíše a život podle Božích přikázání.
Aby křest působil, musím věřit, že mě křest spojil s Ježíšovou spásonosnou smrtí, že jsem obdržel odpuštění svých hříchů a přijal dar věčného života. Rozhodnutí pro křest musí být svobodné.
Většina z nás přijala křest jako malé dítě. Neměla možnost se vědomě do této události zapojit. Dříve, než církev pokřtí malé dítě, ptá se rodičů a kmotrů na jejich víru, a také na připravenost vychovat své dítě v křesťanské víře a morálce. Myslím si, že většina rodičů a kmotrů si tuto povinnost neuvědomuje a nevynakládá potřebné úsilí ke křesťanské výchově dítěte. Nejsou prvními svědky víry svému dítěti, nevedou je k živému setkaní ze zmrtvýchvstalým Ježíšem. Za dítě do plnoletosti rozhoduje víra rodičů. Když dítě dospěje, musí samo dar křtu vědomě přijmout. Rozhodnutí pokřtěného dítěte pro víru připravují rodiče a kmotři zodpovědnou výchovou ve víře, svou modlitbou a příkladem křesťanského života. Příležitost k osobnímu rozhodnutí pro křesťanství církev nabízí vždy, když zve k obnovení křestních slibů.
Bůh bez našeho vědomí nic nedělá, respektuje naši svobodu. S každým Božím jednáním musíme vědomě souhlasit. Bůh nám dal svobodu a hranice naší svobody nepřestupuje. Také každou svátost, aby mohla efektivně působit, musíme vědomě přijmout. Musíme znát, co Bůh skrze svátosti působí a pak s tím souhlasit. Bůh nejedná magicky.
Dnešní evangelium nám říká: Když Ježíš vystoupil z vody, z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“. Tato slova byla požehnáním pro Ježíše a mohou být požehnáním také pro nás, když ho budeme následovat a když vyznáme v Ježíši svého osobního Pána a Spasitele.