Léčení byla práce. A lékař také nesměl pracovat v sobotu.
Ježíš svým učením a konáním zázraků ukazoval na Boží dobrotu a na skutečnost, že konání dobra nesmí být ničím omezené, že nic posvátného nemůže bránit konání dobra a poskytování pomoci. Člověk, jeho dobro a zdraví je u Boha nadřazenou hodnotou. Boží přikázání nestojí nad člověkem, ale mají mu pomáhat, aby byl jeho život dobrý. Nemají zatěžovat. A pokud je vnímáme jako omezení a těžkost, znamená to, že jsme jejich význam nepochopili a nedocenili. Bůh nás svým působením, moudrostí a darovanými pravidly nechce zatěžovat, ale ulehčit nám cestu životem a pomoci nám dosáhnout věčnosti.
Ježíš svým veřejným působením ukazoval, že Židé Boží přikázání špatně pochopili. Na Boží autoritě postavili velkou náboženskou instituci, zbavenou milosrdenství, která si hrála s lidskou bezmocí vůči zlu, která vyžadovala plnění nesmyslných pravidel a podrobení se utrpení. Když mě v noci z pátku na sobotu například bolí zuby, jsem odsouzen celou sobotu trpět velké bolesti, protože taková je podle učitelů zákona Boží vůle. K lékaři mohu jít až po šabatu, v neděli.
Farizeové nasadili Bohu masku tvrdé, neústupné a nemilosrdné osoby, která číhá na lidské chyby a tak uzavírá člověka v beznaději, nutí mu zhoubné přesvědčení, že má spoléhat jen na sebe sama. A sami přece zlo nepřekonáme.
Evangelium říká, že Ježíš se podíval na farizeje s hněvem, zarmoutila ho zatvrzelost jejich srdcí. Také my máme problém uvěřit v Boží dobrotu, v to, že Bůh je láska. Často vidíme Boha jako přísného soudce. Zeptejme se sami sebe, co nám přináší víra v přísného Boha? Může nás taková víra přivést k přijetí Boží pomoci?