Není to výzva, abychom se sami polepšili, abychom sami konali dobré skutky pro Boha, ale výzva k odvaze otevřít svůj život Bohu, aby nás mohl udělat svatými.
Naše lidství je jedno veliké omezení, jako křesťané říkáme, že jsme hříšníci. Co se nám opravdu daří, je hřích. Možná, že někoho tento fakt pohorší, nebere ho vážně. Ale křesťanství začíná přijetím této pravdy, protože podle Božího zjevení se svatost člověka opírá zcela o akceptování pravdy o naší hříšnosti.
Svatý Pavel sám sebe vnímá jako největšího hříšníka. A jestli se něčím chlubí, přiznává se ke svým slabostem. Za hřích se stydíme, neradi mluvíme o svých slabostech, nejsme schopni přiznávat svá selhání. Ale pouze uznání a vyznání vin a hranic umožnuje Bohu darovat nám svatost. Když se nepřiznáváme ke svým hříchům a omezením, bráníme Boží všemohoucnosti učinit nás svatými. Bůh pro nás nemůže udělat nic, pokud lžeme sobě i Bohu, popíráme pravdu o sobě. Je to samozřejmě těžká pravda, ale pravda.
O Ježíši říkáme, že je Spasitel, to znamená ten, který činí člověka svatým, který ho zbavuje každého omezení. Dnešní evangelium vypraví, že se Ježíš usadil v zemi Zabulon a v zemi Neftalim, to znamená mezi lidem, který žil v temnotě, který sídlil v krajině a ve stínu smrti. Naše lidská omezení jsou pro nás temnotou a stínem smrti. Ale jenom do této skutečnosti vchází veliké světlo Boží lásky. Minulou neděli jsme slyšeli, že Ježíš – beránek Boží, Spasitel světa sestoupil k Jordánu a přidružil se k zástupům hříšníků. V dnešním prvním čtení prorok Izaiáš předpovídá: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo … Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil“. Ježíš jasně řekl, že nepřišel ke spravedlivým ale k hříšníkům, že nepřišel ke zdravým ale k nemocným.
Výše uvedená slova nás nenechávají na pochybách. Místem setkání s Bohem a jeho milostí jsou naše omezení: naše hříšnost, naše nemoc, naše nespravedlnost. Jenom na tomto místě může pro nás vzejít světlo Boží lásky, jenom na tomto místě můžeme uvidět Boží vítězství nad každým našim omezením a slabostí, jenom na tomto místě budeme osvobozeni z každého zotročení zlem a z každé slabosti.
Jako východisko z naší bezmoci nám Ježíš nabízí své pozvání: „Pojďte za mnou“. Šimon Petr, Ondřej, Jakub a Jan jsou prvními, kteří našli odvahu uposlechnout. Svou odvahou ukázali cestu nesčetným zástupům dalších lidí. Svatost se od této chvíle stala novou cestou.
Tuto událost u Galilejského moře, povolaní těchto dvou dvojic bratrů, nejčastěji spojujeme s řeholním nebo kněžským povoláním. Ale význam těchto Ježíšových slov je mnohem hlubší. Každý opravdový křesťanský život je založen na poslušnosti těmto slovům. Pro každého z nás má Bůh svůj plán, chce nás postupně zbavovat naší bezmoci, abychom tak zráli k dokonalosti, ke svatosti podle Božího vzoru. Ježíš při svém působení u Galilejského moře uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.
Když uvěříme v Boží dobrotu a uposlechneme Ježíšovu výzvu: „Pojď za mnou“, vždy zakusíme velké požehnání. Každou naši temnotu bude pronikat veliké světlo Božích milostí. K vyřešení každého problému nám Bůh dá svou moudrost a moc. A nad stínem naší smrti bude zářit pravda o vzkříšení. Naše poslušnost Ježíšově výzvě: „Pojď za mnou“, je podmínkou, která umožňuje Ježíšovi vyprostit nás z každé naší bezmoci a předat nám svatost na míru samotného Boha.