5. neděle v mezidobí - 2018

Job 7, 1 - 4. 6 - 7;  1 Kor 9, 16 - 19. 22 - 23; Mk 1, 29 - 39

První čtení vypráví příběh Joba. Byl to člověk velmi bohatý a také ve své rodině velice šťastný, přesto prožil tragické životní události. Ztratil většinu svého majetku, zemřely mu děti, a nakonec sám onemocněl nevyléčitelnou chorobou - malomocenstvím, kdy tělo hnije a rozpadá se. Job je obrazem člověka, který čelil obrovskému utrpení, ale toto utrpení ho nezničilo, nepřivedlo ke vzpouře proti Bohu.

 

Poté, co Job prožil tuto tragédii, přicházejí k němu jeho tři přátelé a hovoří s ním. Job řeči svých přátel odporuje, nepřijímá jejich útěchu v neštěstí. Stěžuje si, nerozumí tomu, proč ho toto utrpení potkalo. Vysvětlení, které mu nabízejí jeho přátelé, odmítá přijmout. Úryvek, který jsme slyšeli, je obrazem Jobových zápasů: úděl člověka je podobný boji, život na zemi se podobá životu nádeníka, je to utrpení a námaha od rána do noci, ztráta smyslu rychle plynoucího času.

To je i naše zkušenost. I nám život naděluje obtíže, utrpení, nejrůznější zklamání, se kterými si nedokážeme poradit, které nám přerůstají přes hlavu.

V dnešním žalmu jsme slyšeli: „On (Bůh) uzdravuje ty, jimž puká srdce, obvazuje jim rány ”. Jen velmi zřídka jsme schopni příjmout toto slovo a potvrdit, že právě toto prožívám. Tušíme, že nám chybí Bůh a Jeho pomoc. Je to mnohdy tak, jak říká Job, prožíváme měsíce utrpení, doléhají na nás noci plné trýzně, čas našeho života utíká jako tkalcovský člunek a pomíjí bez naděje.

Možná se ptáme: Takto má vypadat život křesťana? Možná si namlouváme, že je to náš další kříž, který máme s pokorou a poslušností vzít na svá ramena a nést. Utrpení a životní těžkosti nejsou cílem křesťanského života, ale mohou být prostředkem k setkání s Bohem, který je láska.

Ve druhém čtení svatý Pavel říká: „Běda mi, kdybych nehlásal Evangelium”. Co obsahuje Evangelium, které s takovým odhodláním hlásal svatý Pavel? Svatý Pavel dosvědčuje, že nechce znát nic jiného, jen Ježíše Krista a to ukřižovaného.

Co nám ukazuje ukřižovaný Ježíš? Co je tím základem, na kterém my, křesťané, máme stát i tehdy, když trpíme?

Ježíš Kristus je jedinou cestou, po které Bůh přichází na náš svět, aby pomáhal všude tam, kde se člověk potýká se zlem, utrpením a neštěstím. Evangelium píše, že všude tam, kde se objevil Ježíš, přišla s ním i potřebná pomoc, uzdravení lidí, osvobození ode všech závislostí a posedlostí zlým duchem. Máme tedy zprávu o Božím působení, které vyřešilo všechny problémy našeho lidského života na zemi. Takže neexistuje zlo, se kterým by si Bůh nedokázal poradit. Můžeme od Boha dostat odpověď, která nás vysvobodí z problémů. Je to Evangelium – dobrá zpráva, kterou svatý Pavel hlásal s takovým odhodláním.

Ježíš Kristus je ten, který na sebe vzal naše bolesti a naše nemoci. Tak tomu bylo, tak to je a tak to bude. Tuto pravdu stále společně s církví opakujeme na konci eucharistické modlitby: skrze Něho a s Ním a v Něm. S touto pravdou se setkáváme na každé mši svaté, s Ježíšovou neustálou neměnnou přítomností mezi námi.

To, že nezakoušíme Boží pomoc, když o ni prosíme, není proto, že Bůh není, nebo neslyší, nebo nám nechce pomoci, protože jsme možná příliš zhřešili a už si tu pomoc nezasloužíme.

Výše zmíněná slova svatého Pavla, že chce znát jen Ježíše ukřižovaného, jsou vyznáním, že Ježíšova oběť je dostatečná, že jeho smrt na kříži usmířila každého, i největšího hříšníka, s Bohem. Svatá Faustyna, tato sekretářka Božího milosrdenství, nám předala Ježíšovo poselství: největší hřích, jakého se člověk může dopustit na zemi, je jako kapka vody, která je hozená do velkého plamene Boží lásky.

To, že nezakoušíme Boží pomoc není v tom, že Bůh svou milost nedává, ale proto, že o ni s důvěrou neprosíme, neumíme se s vírou modlit. Svatý jakub říká, že modlitba víry bude vyslyšena.

Dnešní Evangelium ukazuje Ježíše, který „Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil”.

To je podstatná rada, co máme dělat, abychom byli vyslyšeni a schopni přijmout Boží pomoc. Potřebujeme darovat čas a mít místo k setkání s Bohem. Místo, kde nebudu rušen v soustředění na Boha, kde mohu s Bohem nerušeně hovořit. Důležitý je čas, který modlitbě věnuji. Nemůže to být jen pár minut denně. Duch Svatý musí dostat příležitost promlouvat v mém srdci, ukázat mi Boží vůli a přesvědčit mě o smyslu a dobrotě Božích plánů. Často potřebujeme těžké zkušenosti jako Job, abychom poznali Boží dobrotu.

Dnešní čtení nás vede k odvaze přít se s Bohem jako Job, přijít k Bohu se všemi našimi pochybnostmi, zklamáním, také s rozčarováním Bohem samotným. Nebojme se Boha ptát, proč se to v mém životě děje, prostě mějme odvahu být upřímní až k bolesti. Nemůžeme se Boha zeptat a pak hned utéci, abychom neslyšeli odpověď. Musíme Boha vyslechnout do konce. Toto je pravá křesťanská modlitba. Modlitba není recitace několika naučených formulek, ale darování spousty času, abychom si mohli s Bohem konkrétně promluvit. To znamená říci Bohu všechno, co mám na srdci a také vyslechnout, co mi Bůh chce říci. Amen.