2. neděle postní – B – 2018

Mk 9, 2 - 10
Dnešní Evangelium nám vypráví událost proměnění Pána Ježíše na hoře Tábor. Na Ježíši je nám ukázána sláva, která čeká také nás. Sv. Pavel říká, že ani oči neviděly, ani uši neslyšely, co Bůh připravil těm, kteří ho milují. Toto tajemství nám poodhaluje hora Tábor a povzbuzuje nás, abychom měli odvahu přijmout dar nového života, který Bůh připravil těm, kteří se rozhodli s ním přebývat.


Když se tedy účastníme dnešní mše svaté, když nasloucháme Evangeliu, zkusme si na jednu stranu znovu uvědomit slávu, ke které nás, křesťany, Bůh zve, a na druhou stranu zkusme prohloubit naše vědomosti o cestě, která nás k této slávě vede.
Důležitým sdělením je Petrův návrh, že postaví tři stany. Tento nápad Bůh ihned zavrhuje.
Proč byl Petrův nápad ihned zavržen?
Bůh nechce, abychom byli jen diváky Božího zjevení, Jeho slávy. Cílem Božích zjevení není náš údiv nebo fascinace Boží velikostí. Božím záměrem je uvést nás do své slávy, zbožštit náš život. Bůh chce, abychom mu byli podobní. Nechce z nás mít diváky, pouhé pozorovatele, ale nabízí nám účast na svém životě.
Když nám ukazuje svůj záměr s naším životem, současně ukazuje cestu, která k tomuto cíli vede, proto zanechává svědkům proměnění jednoznačný příkaz: „Toto je můj milovaný Syn. Jeho poslouchejte”.
Když slyšíme výzvu k poslušnosti, požadavek poslouchat, zakrýváme si uši, odtahujeme se, nesedí nám to. Ze všech stran slyšíme hesla o svobodě, a tak poslouchání považujeme za něco zlého a nepřátelského našemu životu. Ale svoboda nás nezbavuje volby mezi dobrem a zlem. Vždycky někoho posloucháme.
Poslušnost Ježíši není ztrátou svobody, cestou k zotročení a rezignací na vlastní rozum, není svévolným přetěžováním, ani cestou k utrpení. Je to výzva k důvěře Ježíši, abychom mohli přijmout pomoc, kterou nám nabízí. Bůh od nás očekává především přijetí zdarma daného daru spásy otevřeným srdcem. O tom slyšíme v dnešním druhém čtení: Ježíš byl za nás vydán, Bůh neušetřil vlastního Syna, ale vydal ho na ospravedlnění i z největší nepravosti každého z nás. Bůh nám v ukřižovaném Ježíši jednoznačně říká, že nás neodsuzuje. Boží Syn, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, je po Boží pravici a ustavičně se za nás přimlouvá.
Poslušnost Ježíši, kterou od nás vyžaduje Bůh, není příkaz, který nám nařizuje vykonávat nějaké těžké věci, ale je to nabídka lásky, kterou Ježíš chce s námi sdílet, kterou nás chce obdarovávat.
Nám to vůbec nejde do hlavy, že nám Bůh dává všechno zdarma, veškerou pomoc v tomto životě na zemi, a především dar věčného života, jehož krásu a slávu zjevil na hoře Tábor v Ježíšově proměnění.
V prvním čtení jsme slyšeli šokující příběh, ve které Bůh požaduje po Abrahamovi, aby obětoval vlastního syna, který ale má úžasný happy end.
Když podrobněji analyzujeme tento biblický text z první knihy Mojžíšovy, můžeme se o poslušnosti Bohu hodně poučit. Abrahamův příběh ukazuje velkou práci, velkou námahu, kterou věnoval naslouchání Bohu, a tím se naučil správnému vztahu k druhým, také ke svým nejbližším i ke svému milovanému synovi. Musel pochopit hranice, které je třeba postavit mezi sebe a druhého člověka, mezi sebe a své nejbližší.
Důležitým obrazem v dnešním úryvku je oběť, kterou Abrahám nakonec vykonal na hoře Moria, a to je oběť berana. Velice často při interpretaci toho textu je beran vyměněn za beránka, jako předpověď oběti Ježíše na kříži. Ale v tomto textu máme berana, a on je pravděpodobně obrazem otce, obrazem pozemského otcovství, které směřuje především k dominanci nad životem svých nejbližších, svých dětí, vnucuje jim svou vůli, své nápady. Když Abraham putuje na horu Moria, oslovuje Izáka: Můj synu. Když odcházejí z této hory po veliké lekci, Abraham již neoslovuje Izáka můj synu. V hebrejském textu už není žádné slovo, které by ukazovalo na vlastnictví, na vlastnění. Mluví se „o mládenci“, a ne „o mém dítěti“. Všechno je popsáno tak, jakoby se dítě stalo dospělé tím, že otec přeříznul dosavadní pouto, které ho se synem pojilo. Teď, když otec opustil chybnou koncepci otcovství, syn může začít žít svůj život a otec se stává skutečně dobrým otcem, obrazem Boha.
Tento příběh o obětování Izáka popisuje také náš život víry. Často do vztahu s Bohem promítáme své nápady, svůj svět, který jsme si vytvořili. V tom se podobáme Abrahámovi, který slyší Boha, ale jakoby ho ještě úplně neslyšel a musí prožít velice těžkou zkoušku víry, aby porozuměl, že jeho obraz sebe sama, bližních a také Boha, musí zemřít, musí přestat existovat. Ta lekce, Abrahama naučila, co znamená jeho svoboda, svoboda druhého, a také svoboda Boha.
Pokud chceme zažít proměnu života, obléknout plnou záři budoucí slávy, musíme se stát učedníky Ježíše. Až do konce svých dnů se potřebujeme učit porozumět své svobodě, svobodě druhého a také svobodě samého Boha. Potřebujeme se nechat obdarovat druhými, a především Bohem, a to úplně a nezištně.