Středa 7. března 2018

Dt 4, 1. 5 – 9; Žl 147; Mt 5, 17 – 19
Dnešní liturgická čtení nám připomínají význam Božích přikázání. V evangeliu Ježíš říká, že nepřišel zrušit nic z toho, co řekl Bůh ústy proroků ve Starém zákoně, nebo snížit Boží nároky na náš život.


Cokoliv Bůh řekl, a co čteme v jeho slově, je neměnná pravda. Pravda je jedna a nemůže být změněna. Kdybychom Boží pravdu překrucovali, snižovali nebo ignorovali, odmítneme samotného Boha a vystavíme se neklidu a chaosu. Když nevěřím Božím pravdám, co je pak tou mojí pravdou? Mohou moje nároky a názory získat status obecné pravdy?
V dnešním evangeliu Ježíš vysvětluje, že všechno, co řekl, je v souladu s Božím slovem. Není v tom lež, ani žádný podvod, nic, co by mohlo mít negativní vliv na náš život a učinit nás nešťastnými.
Ježíš vyžaduje, aby to, co zaznívá z kazatelny jako učení církve, bylo věrným hlásáním pravdy, kterou Ježíš zanechal ve svém evangeliu.
V prvním čtení jsme slyšeli slova Mojžíše, který ukázal, že život v souladu s Božími přikázáními nám dává poznání a jistotu, potřebnou k tomu, abychom byli moudří a vůči druhým velkorysí, aby náš život rostl do velikosti samotného Boha.
Každý z nás někdy narazí na svou neschopnost důvěřovat Bohu. Ptáme se: jsou Boží nároky v pořádku? Toužíme mít jistotu a nepochybovat o pravdivosti Božího slova, ale jak máme přemáhat svoji nevěru?
Základní návod můžeme nalézt ve slovech dnešního žalmu. Žalmista je Bohu vděčný za Jeho slovo a rád Božímu slovu naslouchá. Také my bychom měli začínat svou modlitbu vyjádřením vděčnosti, že k nám Bůh promlouvá ve svém slově, že nám daroval rady ve svých přikázáních. Náš vztah k Bohu se pravdivě ukazuje v tom, jak často bereme Bibli do rukou a také, kde má v našem domově Bible své místo.