Neděle Božího milosrdenství 2018

Sk 4, 32 - 35; 1 Jan 5, 1 - 6; Jan 20, 19 - 31
Kristus skutečně vstal z mrtvých! - Je to nyní naše ústřední téma. Také dnešní eucharistie, a především liturgie Slova nás v této pravdě upevňuje. Osm dnů po prvním zjevení apoštolům ve večeřadle Ježíš opět přichází, aby přesvědčil Tomáše, který poprvé chyběl, že žije. Tomáš po vyslechnutí svědectví ostatních apoštolů, kteří viděli zmrtvýchvstalého, prohlásil: "Pokud neuvidím, neuvěřím."

Dává se však přesvědčit zjevením zmrtvýchvstalého Ježíše. Evangelium o tom říká, že v okamžiku zmizely jeho výhrady a vyznal svou víru těmito slovy: "Pán můj a Bůh můj."
Apoštolové shromáždění v horní místnosti jsou svědky zmrtvýchvstalého Ježíše. Tomáš přesto, že na začátku nevěří, svědčí jedinečně. Odhaluje tajemství Ježíše z Nazareta, o kterém mluví jeho zmrtvýchvstání: "Pán můj a Bůh můj." Toto vyznání shrnuje podstatu spásonosných událostí, které Ježíš vykonal. Tomáš se těmito slovy připojuje k vyznání Šimona Petra u Caesareje Filipovy, kde Petr odpověděl na otázku Ježíše, " Za koho mně pouvažujete vy?" vyznáním: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Pravdě o zmrtvýchvstání porozumíme, když se připojíme k vyznání svatého Petra a Tomáše, že Ježíš Nazaretský je Bohem slíbený Mesiáš. A toto vyznání znamená, že uznáváme za pravdivé a pro svou spásu nezbytné všechny činy, které Ježíš konal.
Apoštolové přijali realitu vzkříšení na základě osobního setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Oni ho viděli po smrti mezi živými: v Jeruzalémě, ve Večeřadle, u Galilejského jezera. A tak pochopili, že Ježíš Kristus, který vstal z mrtvých, už neumírá, že "smrt nad ním už nemá vládu", že se stal Pánem smrti. Tomáš nebyl s apoštoly, když poprvé do horní místnosti Ježíš přišel. Z tohoto důvodu nevěřil a odporoval. Žádal důkaz, stejný, jaký dostali ostatní apoštolové. Tomášovi nestačila slova a informace. Chtěl se osobně přesvědčit. Chtěl vidět na vlastní oči. Chtěl se ho dotknout. Dostal to, o co žádal. Tomášova nevěra se stala dalším důkazem věrohodnosti Ježíšova zmrtvýchvstání.
Otcové církve často upozorňovali, že právě tím, že odmítal pravdu o zmrtvýchvstání, přispěl k tomu, že tato zpráva získala ještě větší věrohodnost. Tento nevěřící Tomáš se stal mluvčím důvěryhodnosti zmrtvýchvstání. Svatý Řehoř Velký říká: "Nedůvěra Tomáše nám pomohla k víře víc, než víra ostatních učedníků … A tak se učedník, který pochyboval a dotýkal se Ježíše, stal skutečným svědkem vzkříšení".
Ale jak toto tvrzení souvisí s dalšími Ježíšovými slovy, která najdeme v dnešním evangeliu, a která zní jako napomenutí nedůvěřujícímu Tomáši: "Nebuď nevěřící, ale věřící" a pak "Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." Tomáš odmítal přijmout pravdu o zmrtvýchvstání, a tímto svým postojem se nijak nelišil od ostatních apoštolů. Oni také nebyli schopni věřit informaci o zmrtvýchvstání, která se k nim dostala.
Jan Pavel druhý učí: „Fakt zmrtvýchvstání překonává lidské přesvědčení o nutnosti smrti a jejich nevratných důsledcích. Přesto si to jen s obtížemi dokážeme představit. Neboť člověk, který zemřel, již nežije mezi lidmi, už nenachází své místo mezi živými na zemi". Apoštolové přijali realitu zmrtvýchvstání na základě osobní zkušenosti se vzkříšeným Ježíšem. "Oni ho najednou viděli po smrti mezi živými na zemi."
Pokud apoštolové měli takové potíže pochopit zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých, přestože byli tak blízko Ježíši, když spolu putovali Palestinou, když slyšeli mnohokrát z jeho úst vysvětlení předpovědí Starého Zákona o jeho utrpení, smrti a vzkříšení, mnohokrát je káral za slabou víru, my jsme na tom ještě hůře.
Takže na jedné straně se setkáváme s velikým problémem uvidět a pochopit realitu vzkříšení a na druhé straně je pro naši věčnost nezbytné uvidět a přijmout zmrtvýchvstání. Jak se stát tím blahoslaveným, který neviděl, a uvěřil? Jak se stát šťastným člověkem, který ví, že bude vzkříšen a že bude žít věčně?
Myslím si, že odpovědí je zkušenost, zážitek pokoje v srdci. Když se Ježíš zjevuje, jeho první slovo je pozdrav pokoje: „Pokoj vám!“. Dnešní evangelium také mluví o daru odpuštění hříchů. Tento úkol dal Ježíš apoštolům.
Prokletí smrti je důsledkem hříchu. Přijetí odpuštění hříchů odstraňuje z našeho života smrt, a pokud smrt nevládne v našem těle, v srdci se rodí velký pokoj. Opravdové přijetí odpuštění přináší automaticky pokoj do našich srdcí.
Stejně jako před týdnem apoštolům, také i Tomášovi Ježíš ukazuje svá zranění, probodený bok. Tyto stopy utrpení a smrti na jeho těle jsou svědectvím o odpuštění hříchů. Zmrtvýchvstáním Ježíš naplnil svůj základní úkol: odstranil hřích. Osobní zkušenost s Ježíšem potvrzuje, že hřích, i ten můj osobní, je odstraněn Ježíšovou obětí na Golgotě. Pokud rozumím významu Golgoty, tak vždy, když slyším z úst nástupců apoštolů slova: ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy…., vidím Zmrtvýchvstalého a prožívám své osobní zmrtvýchvstání. A to přináší pokoj do srdce.
V jednom z rozhovorů s Ježíšem Židé připomněli, že jen Bůh může odpouštět hříchy. Zmrtvýchvstání Ježíše potvrdilo jeho postavení Mesiáše, který osvobozuje člověka od prokletí smrti způsobené hříchem. Proto každá opravdově prožitá zpověď vede k vyznání, že Ježíš je Pán a Bůh a také můj osobní Spasitel. V tom spočívá také význam dnešního svátku milosrdenství. Oslava pravdy o Božím milosrdenství není výzva: zlepši se, buď dobrý, ale nárok: uvěř v Ježíše Nazaretského, který tě zachránil a vyznávej, že On je tvůj osobní Pán a Spasitel. A jen tehdy budou tvé skutky opravdu milosrdné.