Neděle - 10. v liturgickém mezidobí - 2018

Gn 3, 9 - 15; 2 Kor 4, 13 - 5, 1; Mk 3, 20 - 35
Cílem našeho života je zabydlet se v domově, který jsme si nevytvořili svýma rukama, ale který nám připravil Bůh v nebi na celou věčnost. Věci viditelné pominou, ale neviditelné budou trvat věčně. Svatý Pavel učí, že stan, ve kterém zde na zemi bydlíme, bude stržen. Naše fyzická podoba ve chvíli smrti pomine, ale máme Boží příslib, že dostaneme nový způsob existence, který je nám ukázán na Ježíšově vzkříšeném těle.

Svatý Pavel v dnešním druhém čtení dosvědčuje: „Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás“. Jako křesťané věříme ve zmrtvýchvstání našeho těla.
Tento Bohem přislíbený věčný život je Božím darem, který dostáváme skrze víru. Svatý Pavel dosvědčuje, že když uvěřil pravdě evangelia, otevřeně hlásal: „Věříme i my a proto také mluvíme“. Takže potřebujeme víru, že nám Bůh dar věčného života neodepře. Ale to není jednoduché.
Hlavní překážkou je náš osobní hřích. První čtení popisuje stav člověka, který se ukryl před Bohem po spáchání hříchu. To se děje pokaždé, když hřešíme. Důsledkem hříchu je strach a útěk od Boha. Když zhřešíme, naše svědomí nám to vyčítá a my se začínáme ukrývat, protože počítáme s trestem. Nejsme schopni si uvědomit, že nás Bůh za spáchané zlo netrestá. Už naši prarodiče v ráji nepochopili, že se Boha nemusí bát a utíkat před ním. Útěk je nejhorší rozhodnutí a jeho tragické důsledky si nejsme schopni uvědomit. Problémem není sám hřích, ale strach z Boha a útěk od něj.
Náš hřích také rozvrací vztahy mezi lidmi, i mezi nejbližšími. Situace v ráji nám ukazuje, že jedním z prvních důsledků hříchu je, že se zbavujeme odpovědnosti za druhého a ponecháváme ho bez pomoci. Každý chce za jakoukoli cenu přenést odpovědnost za zlo na někoho druhého. Skrze hřích vzniká myšlení zaměřené jenom na sebe, potřeba zachránit jenom sám sebe. Zbavili jsme se schopnosti být druhému bližním, který by upřímně a poctivě ukázal východisko z tragédie. Jeden druhého táhneme jenom ke zlu, aby se stal společníkem v našem neštěstí.
Hřích nás zbavil věčného života a ryzích vztahů mezi námi. Stali jsme se sobeckými. Hřích zplodil strach z Boha. Ale Bůh se před námi neuzavřel. Od začátku hledal a hledá, jak by nám mohl pomoci. Už v ráji, když Adam s Evou zhřešili, jim vyšel naproti a hledal je. Adam s Evou nevyšli ze svého úkrytu, zůstali uvězněni ve strachu. V srdci Adama a Evy se zrodil falešný obraz Boha. A tento bezmyšlenkovitě přijatý strach a tragédie věčné záhuby z něj vyplývající trvá dodnes. Je to také náš největší problém, žijeme s falešným obrazem Boha. Faleš nás nepřivede k Bohu a nedovolí přijmout od Boha nic, ani dar věčného života. Jak silně jsme nakloněni přijímat více lež než pravdu o Bohu, ukazuje dnešní evangelium.
Ježíš přišel, aby ukázal Boží dobrotu. O Bohu a jeho lásce nejen mluvil, ale uskutečňoval Boží dobrotu svými činy, konal velké zázraky, kterými dosvědčoval Boží milosrdenství, to, že Bůh netrestá, ale osvobozuje člověka z každého zla.
Komentář k Ježíšovu veřejnému působení byl paradoxní: Pomátl se na rozumu, je posedlý Belzebubem. Ježíš na výčitku, že působí mocí zlého ducha, ukazuje na nelogičnost, na nesmyslnost takové argumentace. Člověk ve svém odmítání pravdy o Bohu, který je dobrý, ukazuje jen svou bezmyšlenkovitost. Krása celého stvořeného vesmíru, Ježíšův život korunovaný jeho smrtí na kříži, je jednoznačným potvrzením Boží dobroty. Ale k pochopení a přijetí této pravdy jsme neuvěřitelně zaslepení
Dnešní evangelium nám ukazuje Ježíšovy příbuzné s jeho Matkou Marií, kteří se dali přesvědčit, že s Ježíšem není něco v pořádku a že ho musí odvést domů. Je velmi zajímavé, že se i Maria dala přesvědčit, že to, co dělá její syn, není správné. Pro mě to vypovídá o tom, že zpochybňování pravdy o Boží dobrotě je tak hluboko zapsané do lidského srdce, že se i neposkvrněné srdce Panny Marie dalo svést. Maria musela prožít, že ji Ježíš nechal stát venku, musela slyšet Ježíšovu otázku: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“, aby si znovu uvědomila pravdu o Bohu.
Zpochybňování Ježíšova poselství, jeho slov a činů, kterými svědčil o Boží dobrotě, je zároveň odporováním Duchu svatému, což vede k největšímu hříchu: „Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“. Duch svatý nám předává dar spásy, dar věčného života. Je to předávání Boží milosti, která je darem zdarma daným. Pokud jsme uzavřeni pravdě o Boží dobrotě, nevěříme, že Bůh je láska, že nám nachystal věčný život, že máme v nebi svůj domov, Ducha svatého zbavujeme možnosti cokoliv pro nás udělat. Důsledkem naší nevěry je věčná záhuba.
Potřebujeme jeden druhého, abychom se navzájem upevňovali ve víře v Boží dobrotu, ve víře, že Bůh je dobrý tatínek, který své děti miluje. K tomu nás vede naslouchání Ježíšovu evangeliu.