Neděle – 11. týden liturgickém mezidobí - 2018

Mk 4, 26 - 34
Dnešní evangelium přineslo dvě podobenství o Božím království. Boží království je skutečností, ve které zakusíme Boží přítomnost. Je to prostor, kde se setkáváme s Bohem, který je a působí. Křesťanství je realitou, která se nachází v Božím království. Církev je místem, kde se Bůh zjevuje. Svátosti jsou dary, ve kterých Bůh předává svou pomoc. Ve svátostech nám Bůh pomáhá, abychom dosáhli života věčného.


Podobenství dnešního evangelia vysvětlují, co je Boží království a jak se mohu setkávat s Bohem a zakusit jeho pomoc. Setkávání s Bohem je podmínkou, aby se můj život stal krásný a naplněný. Život s Bohem přináší spokojenost, úspěch a klidné svědomí, jistotu, že jsem na správné cestě, že mé jednání je dobré.
Obě podobenství říkají, že zrno musí být nejprve zaseto do země.
Semenem je Boží slovo a půdou - obrazně řečeno - je mé srdce, které je místem, kde dělám základní životní rozhodnutí.
Vyhýbám se Bohu, když nechci slyšet Boží moudrost, Boží názor na moji cestu životem.
Máme také podobenství, ve kterém Ježíš mluví o různé kvalitě půdy, do které je Boží slovo zaseto: cesta, skalnatá půda, půda zarostlá plevely. Aby Boží slovo rostlo a nakonec přinášelo úrodu, potřebuje dobrou půdu, to znamená otevřené srdce, které chce skutečně poznat Boží slovo. Musí mi opravdu záležet na tom, co Bůh říká. Prakticky to znamená najít si čas na četbu Bible a také místo, kde mi bude Boží slovo správně vysvětleno - v naší farnosti jsou to čtvrteční setkání nad Biblí.
V dnešních podobenstvích Ježíš říká, že slovo, které je v nás zaseto, nepozorovaně klíčí, roste a nakonec přináší ovoce. Od přijetí Božího slova až k plodnosti musí uběhnout hodně času. Ježíš řekl o člověku, v jehož životě Boží království roste, že „on ani neví jak“. Bůh má své cesty v srdci člověka, kudy musí projít, aby ho k sobě přivedl, aby ho přesvědčil o svých plánech.
Často se setkáváme s názorem, že lidé, kteří vážně hledají Boha, účastní se společných modliteb, jsou často v týdnu na mši svaté, čtou Bibli, ale nejbližší nevidí v jejich životech žádné změny, jsou stále stejně nervózní, dále různé věci zanedbávají a stále stejně hřeší, dávají svou zbožností pohoršení. Není jejich horlivost v modlitbě a četbě Písma svatého nějakou výstředností nebo neupřímností, když hned nevidíme, že svým životem následují Ježíše?
Je pravidlem, že osoby, které se obracejí, jsou kritizovány za viditelný rozpor: na jedné straně se modlí a na druhé straně hřeší. Co to má znamenat? Myslí to vážně?
Chci říci, že ano. Pokud se někdo opravdově obrací, není okamžitě dokonalý a bez hříchu. Svatým ihned - "Subito santo" – se nestáváme okamžitě, ale zhodnocení příjde až po smrti. Ježíš, když hovoří o prohlubování Boží přítomnosti v životě člověka, říká, že jde o dlouhý proces. Je to stejné jako se zrnem, které potřebuje celý svůj život, aby dozrálo a vydalo ovoce. A ovoce je poslední chvíle, poslední období života. Celý život je dozrávání ke svatosti.
Kolik dobrých úmyslů a konverzí bylo zničeno skrze posuzování, pohoršování se nebo jedovaté poznámky: Hraje si na svatého!! A tak vedle nás člověk neroste ke svatosti, ale umírá ve svých zraněních. Touží být svatým, ale vzali jsme mu sílu.
Ježíš vyprávěl podobenství o hořčičném zrnu, z něhož nakonec vyrůstá strom. To, co je zaseto, je malé, nepatrné semeno, ale nakonec z něj vyrůstá velký keř. Je to stejné jako s Božím slovem. Často to vypadá, jako by se v srdci nic nedělo, ale po čase se objeví krásné ovoce. Období, kdy je zaseto a ještě není nic vidět, je velmi citlivé, a každé ironické, hrubé slovo nebo netrpělivost může snadno setbu zničit.
Když Boží přítomnost pronikne život nějaké osoby, prospívá to všem, z tohoto požehnání má užitek mnoho lidí.
Chtěl bych povzbudit k velké opatrnosti při posuzování lidí, kteří se rozhodli spolupracovat s Boží milostí, protože proces dozrávání ovoce je dlouhý, proměna postupuje po velmi malých krůčcích: "On sám neví, jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu… když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné rostliny, vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Musíme být trpěliví k sobě i k druhým, aby v nás život víry mohl růst.