Sobota - 12. týden v liturgickém mezidobí 2018 týden

Mt 8, 5 - 17
Dnešní evangelium končí slovy: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“. Toto Izaiášovo proroctví se vyplnilo na Ježíši z Nazareta. Ale nejen na něm. Ježíš otevřel dokořán dveře Božího milosrdenství, Boží vůli pomáhat každému potřebnému člověku. Tento úkol předal především pastýřům církve. Dveře pro působení Božích milostí jsou otevřené dokořán. Ale každý z nás se musí pro toto působení sám otevřít. Klíčem k Božím milostem je víra.

Na to upozorňuje text dnešního evangelia, který ukazuje víru setníka z Kafarnaa.
Slova, vyjadřující víru tohoto setníka, opakujeme před každým přijetím eucharistie. Svaté přijímání je pro křesťany setkáním s největší Boží pomocí. Všechno, co potřebujeme k uzdravení nemocí našeho těla a duše, a k posílení v našich slabostech, dostáváme právě v tomto kousku proměněného chleba. Eucharistie je pokrm a lék.
V dopise Židům se píše: „Bez víry se nelze líbit Pánu. Protože kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají“. Takže všechno, co uděláme bez víry v Boží nekonečnou dobrotu, v jeho neomezené milosrdenství, je prázdné, a stává se i našim prokletím, protože je podstatnou překážkou pro zjevení Boží lásky světu. Bůh chce zjevit světu svou lásku a všemohoucnost, ale potřebuje nás křesťany jako prostředníky.
Na to také ukazuje dnešní evangelium. Setník se stává pro svého služebníka prostředníkem Boží milosti. Víra setníka otevřela Bohu možnost uzdravovat. V případě Petrovy tchyně Ježíš sám přichází do domu, vidí nemocnou tchýni a uzdravuje ji. Večer přicházeli další lidé, přinášeli k Ježíši své nemocné nebo posedlé zlými duchy.
Ježíš dnes přichází, když se dva nebo více křesťanů shromáždí v jeho jménu, a v tomto jménu prosí Boha Otce o potřebnou pomoc. Ježíš je k našim potřebám pozorný. Vidí nouzi bližních. Měli bychom být stejně vnímaví. Opravdová modlitba stojí na napodobování Ježíšovy otevřenosti ke každému člověku.
Základní postoj křesťana by měla charakterizovat víra v neomezenou Boží dobrotu. My ale nejčastěji druhé posuzujeme, a nepřejeme druhým to nejlepší. Závidíme, těšíme se ze zla, které druzí zakoušejí. Křesťan by měl být člověkem zodpovědným za dobro a štěstí druhých. Křesťanský postoj nemůže být nelaskavý.
Další problémy naší víry jsou svázané s duchovní vyprahlostí, s intelektuálními pochybnostmi, se zklamáním z nevyslyšených modliteb, s neposlušností a náboženským formalismem. Mnohé modlitby jsou blokovány nevěrou lidí, kteří si myslí, že stojí blízko Bohu. Vzpomeňme například na Zachariáše, když mu anděl zvěstoval početí Jana Křtitele.
Možná se modlíme často a dlouho, ale nic se neděje. Kde je chyba?
Především v naší nedůvěře nebo v pochybnostech: „Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané sem a tam. Neboť kdo pochybuje, má myšlenky a přání navzájem neslučitelné. Myslí na Boha jako na dobrého i lhostejného, současně ochotného i neochotného splnit naše prosby a podobně. Někdo radí, abychom spoléhali na Boha, jiný, abychom na Boha nedali, že to není k ničemu. A tak jsme v pohybu jako vlny na moři: nahoru a dolů, bez cíle a klidu. Při takovém vnitřním zmatení se nesetkáme s Boží milostí. Také, když pokládáme svou modlitbu za marnou, zůstane opravdu marnou.
Rozpolcený člověk se nesetká s Bohem, je člověkem dvojí mysli, nestálým v myšlení a jednání. Běhá sem a tam a na žádné cestě nenachází pokoj a spravedlnost. Chtěl by si počínat jako Boží člověk, ale jedná jako člověk světa. Modlí se lehkomyslně a ze zvyku, nevnímá, že stojí před všemohoucím Bohem, který touží prosby vyslyšet. Modlitba, která je pronášena s nedůvěrou nebo vůbec nečeká na vyslyšení, je nejen marná a zbytečná, ale je zneužitím Božího jména.