13. neděle v liturgickém mezidobí 2018

Mdr. 1, 13 – 15; 2, 23 – 24; 2 Kor 8, 7.9.13 – 15; Mk 5, 21 – 43;
Dnešní evangelium popisuje dva zázraky, zázrak uzdravení a vzkříšení. Ježíš byl požádán o uzdravení vážně nemocné dívky. Cestou k ní byla uzdravena dvanáct let nevyléčitelně nemocná žena. Mezitím dívka zemřela, a Ježíš se chystá vrátit ji zpět k životu. Tyto Ježíšovy činy bychom měli dát do souvislosti s prvním čtením, kde autor knihy Moudrosti říká, odkud pochází zlo a jak se k němu vztahuje Bůh: „Bůh neučinil smrt a nelibuje si, když hynou živí...

Ale všechno stvořil, aby bylo. Stvořené věci světu přinášejí prospěch, jed záhuby v nich není, ani smrt na zemi nevládne… Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, učinil ho jako obraz vlastní přirozenosti“. A pak vysvětluje, odkud zlo a jeho vyvrcholení smrtí pochází: „ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět“.
Příčinu zla vidíme nejčastější v Bohu. Říkáme, že nám Bůh posílá kříž. A křížem nazýváme nemoc, neštěstí a všechny další tragédie. Na jedné straně vidíme zdroj našeho utrpení a neštěstí v Bohu a na druhé straně slyšíme, že máme jít právě k Bohu, abychom od něj dostali pomoc, aby vyřešil naše problémy. Vždyť je to nesmysl. Jednou říkáme, že Bůh je láska, dobrota a milost, a přitom si myslíme, že všechno utrpení posílá Bůh.
V evangeliu jsme slyšeli příběh Jaira, který přichází k Ježíšovi požádat ho o uzdravení své těžce nemocné dcerky, padá mu k nohám a snažně ho prosí. Zde vidíme člověka, který opravdu věří, že mu Ježíš může pomoci.
Potřebujeme překonat předsudky o Bohu a najít jeho skutečnou tvář, abychom našli odvahu a odhodlání Jaira, přijít k Ježíši s otevřeným srdcem požádat o pomoc.
Dnešní evangelium popisuje cestu, na které se můžeme setkat s Boží dobrotou a pomocí. Potřebujeme prolomit vnitřní odpor, který nás od Boha dělí a zbavit se strachu z Boha.
Na začátku přichází Jairos k Ježíšovi požádat o pomoc. Můžeme u něj vidět velké odhodlání. Nechal doma svou umírající dcerku. Tento čin vypovídá o jeho přesvědčení, že Ježíš může opravdu pomoci. Padá na kolena a snažně prosí. To vše vypovídá o jeho víře v Ježíše.
Setkání s Bohem a jeho milostí se koná jen na základě víry. Definice víry: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jistý tím, co nevidíme.“ Pokud se chceme setkat s Bohem, musíme věřit, že Bůh je a že slyší každé naše slovo, s nímž se k němu obrátíme. A také ve svém srdci, musíme být přesvědčeni o Boží dobrotě, že Bůh neudělá nic, čím by nám ublížil.
Další krok, který nás přivede k setkání s Boží milostí, ukazuje uzdravená žena, která dvanáct let trpěla krvácením.
Vše začíná tím, že slyšela o Ježíši. Nejprve musela uslyšet, že jí Ježíš může pomoci. To potvrzuje Ježíšovo slovo: „Dcero, tvá víra tě zachránila“. Položme si každý z nás otázku, jak mluvíme o Bohu, jak svědčíme o Ježíši, o tom, že nám Bůh pomáhá. Uvědomujeme si Boží péči o nás a dokážeme druhým o Boží pomoci říci, abychom v lidech probouzeli touhu po Bohu?
Tato žena si říkala: Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.
Všimněme si, že této ženě stačilo jen dotknout se Ježíšova roucha, aby byla uzdravena. Dnes se setkání s Ježíšem odehrává ve svátostech církve. Osobní setkání s Ježíšem prožíváme ve svátosti eucharistie, kde přijímáme Ježíšovo skutečné tělo. Této ženě stačilo jen dotknout se šatů Ježíše, aby se uzdravila. Eucharistie nám dává mnohem hlubší možnost dotknout se Ježíše, jeho těla, my toto tělo požíváme. Nevím, zda jsme schopni porozumět a vnímat tento rozdíl. Je to otázka naší víry. Bůh působí podle míry naší víry. Nakolik věřím, tolik dostanu.
Když Ježíš uzdravuje ženu, Jairos se dozvídá, že jeho dcerka zemřela. Ježíš to také uslyšel a řekl mu: „Neboj se, jen věř“.
Stává se, že když se modlíme a prosíme Boha o pomoc, věci se stávají ještě složitější, náš problém se ještě násobí. Tyto komplikace nás zbavují jistoty, ztrácíme půdu pod nohama a začínáme se bát.
Na cestě k Bohu vznikají dva druhy obav. Strach před samotným Bohem, člověk se od přirozenosti bojí Boha, a další obavy jsou spojeny s nejistotou, která vzniká v obtížích našeho života. Oba typy strachu a úzkosti jsou významnou překážkou setkání s Bohem a Jeho milostí. Strach a úzkost nás uzavírají před Bohem a Jeho pomocí. Proto Ježíš nejprve Jairovi řekl, aby se nebál, když uslyšel o smrti dcerky.
Slyšeli jsme také, co lidé Jairovi říkali: „Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Takto se navzájem utěšujeme a pomáháme si i my, místo povzbuzení ve víře v Boží pomoc. Z lidského hlediska tato situace nemá řešení, tak proč ještě volat Boha? Důsledkem takového myšlení a řečí je, že s našimi problémy zůstáváme úplně sami. Nikdo z lidí nám není schopen pomoci, a tak nevěříme, že nám Bůh může pomoci. Co pro nás může být větší tragédií?
Po příchodu do Jairova domu se Ježíš setkal s velkým nářkem a zeptal se: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete?“ Zde Ježíš znovu ukazuje na strach a úzkost, které vždy prohlubují naše bolesti a problémy a uzavírají nás Boží pomoci.
Vzkříšení dcerky se mohou zúčastnit pouze rodiče dívky a tři apoštolové: Petr, Jakub a Jan, to znamená jenom ti, kteří nepodlehli beznaději a měli v srdci důvěru v Ježíše.
Ve druhém čtení nás sv. Pavel povzbuzuje, abychom si tím, co máme, navzájem pomáhali a utěšovali se. Možná, že to, co máme, není moc, protože naše víra je malá, naše finanční možnost nejsou velké, že máme málo času, ale neříkejme, že se nedá nic dělat. Můžeme se společně modlit za potřebnou Boží pomoc, podpořit se v důvěře v moc svátostí, v hlubším rozumění Božímu slovu. Přijít jednou týdně do farnosti a společně rozjímat nad Božím slovem nevyžaduje velké úsilí.
Pro prohloubení víry potřebujeme pomoc bližních, aktivní účast na životě farnosti.