14. neděle v liturgickém mezidobí - 2018

Ex 2, 2 – 5; 2 Kor 12, 7 – 10; Mk 6, 1 - 6
V dnešním evangeliu nám svatý Marek popisuje Ježíšovu návštěvu v jeho rodném městě Nazaretě, kde Ježíš žil, vyrůstal a pracoval. Poté, když přišel čas a Ježíš začal veřejně působit a hlásat Boží království, spoluobčané jej začali vnímat rozpačitě. Ti, se kterými Ježíš prožil více než dvacet let, nemohou pochopit, že jejich příbuzný, přítel, kamarád a krajan dělá zázraky, je skvělým učitelem a možná je dokonce i Mesiášem, Synem Božím.


Jak je možné, že tento jednoduchý "chlapec" - syn tesařův, který se sám zabýval tesařstvím, nežil v bohatství, ale v chudobě, se najednou ukazuje jako velmi výjimečný?
Myslím si, že hlavním důvodem tohoto pohledu na Ježíše jsou ambice obyvatel Nazareta. Jak se tenhle bezvýznamný člověk může najednou stát tak důležitým?
Jeho nejbližší příbuzní Ježíši nerozumí, proto spolu s Marií jdou, aby Ježíše přivedli domů, protože si myslí, že se pomátl. A pokud ani v rodině významný není, jak může být důležitý pro cizí lidi?
Tento problém s pochopením významu Ježíše máme i my. Pro většinu křesťanů, lidí církve, je obtížné Ježíše pochopit.
Ten, který je tichý a pokorného srdce, netrestá své protivníky, nebrání se výsměchu, nechává se využívat, šlapat po své důstojnosti, jak může být našim Bohem?
Dříve instituce církve zajišťovaly Ježíši postavení, velikost a úctu, ale dnes, kdy církevní instituce ztratily svůj význam, protože kdo z mocných tohoto světa počítá s církví, Ježíšův význam v myslích lidí viditelně klesá. Lidé Ježíše z čestného a čelního místa, které po staletí mezi lidmi měl, rychle a klidně odstraňují.
V církvi jsou ještě lidé, kteří se snaží Ježíšův význam ukazovat. Zeptejme se ale poctivě, zda jim nejde především o zachování prestiže a postavení "církevních úředníků" a institucí církve.
Ježíš byl během svého veřejného působení stejný jako v rodině v Nazaretě, od dětství až do dospělosti. Neměl ostré lokty, netoužil být významným, nehledal významné postavení, nechal se využívat. Nikdy nalomenou třtinu nedolomil, doutnající knot neuhasil. Když ho někde nepřijali, šel jinam, nevyhrožoval potrestáním, nevnucoval se, šel na poušť. Když něco nabízel, vždycky říkal: jestli chceš.
Vyhovoval by nám takový životní postoj? Jsme schopni žít podle takových pravidel?
Způsob, jakým Ježíš žil a jednal, nebyl v žádném případě hledáním ambicí. Pro něj bylo důležité jedno, plnit vůli Otce. Pokora prostupovala celou jeho bytost.
Podle lidských měřítek takového člověka nejsme schopni brát vážně. A pokud se něco skrze takového člověka děje, nemůže to přece být dobré.
Do jaké míry jsme my křesťané Ježíše z Nazareta a jeho způsob života pochopili? Do jaké míry jsme schopni tento způsob života napodobovat?
Současná krize církve vyplývá primárně z toho, že církevní hierarchie stejně jako obyčejní věřící nenásledují Ježíše z Nazareta. To, čím se řídíme v životě, jsou naše ambice, naše domýšlivost, touha stát se lepším než druhý.
Když nenásledujeme Ježíše, jeho způsob života a jeho pokoru, vytváříme falešný obraz Ježíše jako "supermana", takže podnikáme své kroky, kterými chceme ukázat, že jsme významní, že něco dokážeme. Jsme přesvědčeni, že jako křesťané, musíme světu ukázat, že hodně znamenáme, že umíme tolik věcí udělat.
Ve druhém čtení sv. Pavel svědčí: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi… Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti… Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“
A k tomuto postoji vede tato cesta pokory: „Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře… Ale Pán mi řekl: Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabostech“.
V prvním čtení prorok Ezechiel hovoří o svém pověření: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil… Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce“.
Myslím si, že ti, ke kterým jsme jako křesťané posláni, jsme především my sami.
Když v mém srdci vládnou ambice, jsem muž zatvrzelého srdce, drzé tváře, člověk vzpurný. Nedivme se proto, že nám ostny v těle nechybí. Protože jak jinak nás může Bůh zachránit?