Neděle – 16. v liturgickém mezidobí

Jer 23, 1 - 6; Ef 2, 13 -18; Mk 6, 30 - 34

Myslíme si, že o životě na zemi téměř všechno víme. K tomuto pohledu přispěl i náš otec Gregor Johann Mendel svými výzkumy na poli genetiky. Věda velmi pokročila ve vysvětlování vzniku vesmíru, existence života, souvislostí mezi živou a neživou přírodou, také v technickém pokroku. Na jedné straně máme velkou sumu znalostí, neuvěřitelné možnosti, na druhé straně však lidé ve svém srdci bloudí a nenacházejí naplnění a uspokojení.

Velmi těžce hledáme správný směr vlastního života. Selháváme v nejobyčejnějších věcech. Když stojíme před závažnými otázkami života, ztrácíme hlavu, děláme unáhlená rozhodnutí a často jednáme nerozvážně. Samotné znalosti o světě a lidském životě k vyřešení konkrétních problémů nestačí. To dokládá obrovský nárůst depresí a sebevražednosti v nejvyspělejších zemích, nárůst závislosti na alkoholu a drogách, bezradnost psychologů a psychiatrů a nízká úspěšnost jejich pomoci. 

I v Ježíšově době byli bezradní lidé, kteří nezvládali své problémy. Dnešní evangelium říká, že Ježíš viděl velký zástup lidí, kteří byli jako ovce bez pastýře a bylo mu jich líto.
Když Ježíš viděl tento velký zástup bezradných lidí, kde jen mužů bylo asi pět tisíc, rozhodl se tyto lidi nasytit. Učinil zázrak rozmnožení chlebů. Rozmnožení chlebů je předobrazem eucharistie, této svátosti, ve které je Ježíš plně přítomen, skrze kterou Bůh stále dává člověku veškerou pomoc.
Bůh vidí naše bloudění, a tak se rozhodl jít nám naproti. A dělá to skrze Ježíše Krista, a to jen skrze něho. Ve druhém čtení sv. Pavel říká, že Bůh je blízko každému člověku. Když Ježíš přišel, zvěstoval pokoj těm, kteří byli daleko i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme všichni přístup k Otci v jednom Duchu.
Máme problém setkat se osobně s Ježíšem Kristem, který je jediným prostředníkem mezi námi a Bohem. O tom jsem již několikrát mluvil během nedělních kázání. Křesťanství je ve své podstatě setkání se vzkříšeným Ježíšem a my ho míjíme. Boží milost není nějaká éterická síla, ke které se můžeme dostat skrze náboženské obřady. Boží milost získáme při osobním setkání s živým Ježíšem Kristem, především ve svátostech církve. Proto jsou všechny svátosti církve tak důležité.
Je to prosté, v křesťanství jde především o setkání se vzkříšeným Ježíšem, ale potřebujeme prostředníka, který nás ke zmrtvýchvstalému Ježíši uvede, ukáže nám správnou cestu.
Dnešní evangelium mluví o ztrácených ovcích, které potřebují pastýře. Ano, Bůh chce, abychom si navzájem svědčili a pomáhali. V běžném životě ani na cestě k Bohu se jeden bez druhého neobejdeme. Proto máme v církvi úřad biskupa a kněze. Bůh volá některé lidi, aby se ve jménu Ježíše stali pastýři. A dlouhá historie církve ukazuje, že mnozí tento svěřený úkol nekonali. Už otcové církve v prvních staletích křesťanství se trápili nad tím, že biskupové a kněží s radostí přijímali tento čestný úřad, ale těžkého úkolu pastýře se nezhostili. Člověk velmi rád přijme významné postavení ve společnosti a s ním spojené výhody, ale vyhrnout si rukávy a pustit se do konkrétní práce a služby s tímto postavením spojené se mu nechce. Bůh k tomu jasně říká: odměním vás podle vašich skutků. Takto dnešní první čtení vyslovuje Boží soud nad pastýři, kteří špatně plní svěřené úkoly.
V prvním čtení nám Bůh přislíbil pastýře, kteří budou dobře konat svou práci: „Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí.“
Jak máme rozumět dnešnímu slovu z Knihy Jeremiáše, ve kterém Bůh slibuje dát pastýře, kteří budou dobře plnit svůj úkol přivádět nás k Ježíši a Jeho milostem?
Myslím si, že zodpovědnost neleží jen na pastýřích, ale i na věřících, které pastýři vedou. Duch svatý dává církevním obcím dar rozlišování duchů. To znamená schopnost vidět, zda pastýř vede skutečně k Ježíši a jeho milosti, nebo věřící poutá na sebe a hlásá své představy o Bohu a svůj výklad evangelia.
Zeptejme se každý sám sebe, zda toužíme setkat se s Bohem a přijmout jeho pomoc, nebo přicházíme jen plnit takzvané náboženské povinnosti.
Pokud hledám Boží pomoc k vyřešení problémů svého života, budu hledat kněze, který je opravdu dobrý pastýř.
Ježíš řekl, že ho poznáme po ovoci. Takže snadno zjistím, zda mi tento kněz zprostředkoval Boží milost, nebo ne.
Dobré pastýře v církvi najdeme, ale musíme je hledat. Stojí nás to nějaké úsilí, často cestu ke vzdálenému kostelu, aktivní zapojení do pastorační práce a podobně.
Dnes slavíme výročí narození Gregora Johanna Mendla, který zde byl knězem a opatem, to znamená také pastýřem. Ptáme se, zda byl dobrým pastýřem. Jeho působení ukazuje na velkou snahu pomáhat potřebným. Jeho vědecká práce byla nesena především touhou usnadnit a zkvalitnit těžkou práci v zemědělství. Jako kněz a učitel byl velmi zodpovědný a také oblíbený. Jeho velikost není dílo náhody, vyrostla z prostředí, ve kterém žil a dospíval. Důležitým průvodcem na cestě mu byl opat Cyril František Napp a další spolubratři z augustiniánské komunity. Získal potřebnou podporu a porozumění, také finanční zajištění. To ukazuje, že velikost člověka roste z dobrého zázemí. Potřebujeme dobré pastýře, kteří umějí zušlechťovat lidská srdce a otevírat mysl lidí pro službu druhému. Gregor Mendel nalezl zde v opatství dobré pastýře a tak se dobrým pastýřem stal. Krásným svědectvím je přijetí a podpora Leoše Janáčka. Ať nás tyto vzory inspirují v konání dobrého. Každý z nás potřebuje nalézt v druhých oporu a pomyslnou trampolínu, ze které se odrazíme do výše.