23. neděle v liturgickém mezidobí – 9. září. 2018

Iz 35, 4 - 7a; Jak 2, 1 - 5; Mk 7, 31 - 37
Během posledních několika nedělí se liturgická čtení týkala tématu eucharistie, této tajemné Boží přítomnosti. Neboť Eucharistie je událostí, která se v církvi neustálé děje, v ní je Bůh člověku nepředstavitelně blízko. Bůh sám se rozhodl, že bude našim pokrmem. A je to nepochopitelné snížení Boha.


Vtělení Syna Božího, který se stal člověkem a na konci svého pozemského života se nechal přibít na kříž, už vypovídá o hlubokém obnažení Boha, který odložil svou velikost a důstojnost. Svatý Pavel říká, že Bůh se stal člověkem a ponížil se tak, že se stal služebníkem, který ve své službě přinesl oběť na kříži. Ale to není všechno, protože Syn Boží se jako Ježíš Nazaretský rozhodl, že se pro mě stane pokrmem. A to je eucharistie.
Existuje něco nepravděpodobnějšího?
Pro co se Bůh rozhodl, to udělal, a dále činí ve svátosti eucharistie. On je opravdu láska, absolutní láska. Z toho vyplývá, že Bůh člověku nikdy neublíží, neprovede nic špatného.
Jeden ze současných polských filosofů Otec Jozef Tischner popsal znaky, které umožňují rozlišovat mezi Bohem a modlou. Lidský život probíhá ve fyzické a duchovní realitě. Duchovní realita má dva zdroje: Boha nebo zlého ducha. Člověk potřebuje rozlišovat, jaká duchovní skutečnost se ho zrovna dotýká. Josef Tischner zjistil, že idol – jinými slovy, zlý duch se vždy staví nad člověka, když ho seshora sleduje, člověk se cítí touto skutečností utlačený, odsouzený a nahý. Zatímco, když přichází k člověku Bůh, vždy kleká u jeho nohou. Boha můžeme najít pouze u našich nohou jako služebníka, který chce umývat naše nohy, a nakonec se stává i našim pokrmem.
V dnešním prvním čtení prorok Izaiáš o příchodu Boha říká: "Vzmužte se, nebojte se. Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou. On sám přijde a spasí vás".
Boží odplata a pomsta za naše zlé skutky, za to, že jsme se tak snadno odvrátili a nadále se otáčíme k Bohu zády a konáme hřích a tím ničíme celé Boží stvoření, je spása. Takzvaný Boží trest spočívá v tom, že Bůh nás odměňuje nepochopitelným dobrem. Boží odpověď na náš hřích je dar nového života, který je něčím nekonečně velkolepějším než tento aktuální. Slovo Boží říká, že Bůh nám připravil místo po své pravici, a že máme být jako On. To znamená, že Bůh neodpovídá na náš hřích trestem, ale odměnou, úžasným vyvýšením, darem nesmrtelnosti.
Veškeré dobro, které nám Bůh dává, máme v eucharistii. Pokud chceme poznat, jaký je Bůh, potřebujeme se podívat na svátost eucharistie. Zapamatujme si: O tom, jaký je Bůh, nejvíce vypovídá eucharistie, pokrm, který přijímáme ve svatém přijímání.

Dnešní evangelium hovoří o uzdravení hluchoněmého. Také my potřebujeme Boží působení, abychom konečně mohli uslyšet a uvidět, co Bůh pro nás připravil a činí skrze Ježíše Krista přicházejícího v eucharistii. Bohužel jsme velmi slepí k pravdě o Boží lásce. Spíše věříme v Boha, který je lhostejný nebo trestá, než v Boha, který dává spásu, to znamená, který zdarma zachraňuje. Nám to vůbec nedochází, že Bůh může být až tak dobrý.
Naštěstí je to tak. Bůh je absolutní láska, absolutní dobrota. Jeho jedinou touhou je konat dobro. A největší radost má, když potká srdce otevřené pro něj a pro jeho dary, které se ho nebojí.
Dříve se při udílení svátosti křtu konal obřad „Effatha“, to znamená: Otevři se. Tímto obřadem se církev modlila za otevření našich očí a uší k pravdě o naší spáse. Dnes se tento obřad bohužel vynechává. Ale potřebujeme vroucí modlitbu k Duchu svatému, aby otevřel oči a uši našeho srdce k pravdě o Boží lásce, abychom přijali dar naší spásy.
Ve druhém čtení svatý Jakub napomíná křesťany, aby se během modlitebních a liturgických shromáždění mezi sebou nerozdělovali podle bohatství a společenského postavení.
Myslím si, že dokud nezakusíme Boží lásku a nezištnost, budeme sobečtí, budeme mezi sebou dělat rozdíly. Člověk sám od sebe nemůže být opravdu nezištný, k tomu potřebuje zažít Boží nezištnost a vidět následné požehnání.
Ze své přirozenosti jsme sobečtí, to znamená, že nechápeme, co je opravdová láska, proto potřebujeme zkušenost pravé lásky, to je eucharistie.
Ježíš, který vždy konal dobro, se nejširším možným způsobem zjevuje v eucharistii, protože zde ho můžeme vidět, jak za nás vydává své tělo a prolévá svou krev, aby nás zachránil. Takže, pokud nepochopíme eucharistii, nebudeme umět opravdu milovat. Velikost mé lásky, velikost dobra konaného skrze mě, závisí na hloubce setkání s Ježíšem v eucharistii.