22. neděle v liturgickém mezidobí – 2. září 2018

Dt 4, 1 - 2. 6 -8; Jak 1, 17 - 18. 21b - 22. 27; Mk 7, 1 - 8. 14 - 15. 21 - 23
Během několika posledních nedělí byly čteny úryvky ze šesté kapitoly evangelia podle svatého Jana, ve kterých Ježíš vysvětloval význam svátosti eucharistie. V tomto projevu v synagoze v Kafarnaum Ježíš vysvětlil tento tajemný Boží záměr, stát se lidem zcela dostupným. Malý kousek chleba, nepatrná oplatka skrze slova konsekrace, která během mše svaté říká kněz, přebírá plnou přítomnost samotného Boha. Už to není chléb, ale samotný Bůh, nejsvětější Trojice.

Transformace – přeměna chleba v tělo Ježíše Krista - znamená, že je zde také Bůh Otec a Duch svatý. A tento tajemný zázrak je tu pro nás, abychom získali život věčný, který má být plným, nikdy nekončícím se prodléváním v přítomnosti Boha. Boha, kterého uvidíme tváří v tvář, dnes přijímáme, požíváme ve svatém přijímání. Setkáme se se stejnou láskou, jaká je mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým, láskou, která se nám zcela dává ve svatém přijímání.
V dimenzi našeho fyzického těla, ve kterém žijeme na této zemi, je Boží sestupování, které se uskutečňuje v eucharistii, pomocí, která je nepostradatelná, nezbytná pro růst ve svatosti. Dnes k nám Bůh přichází ve svatém přijímání, abychom mohli projít procesem dospívání a růstu v lásce na míru samotného Boha. Protože jenom na této cestě uvidíme Boha tváří v tvář.
Dnešní evangelium ukazuje, že svátosti církve, zvláště svátost eucharistie, tu nejsou pro nějaké náboženské obřady jako výraz křesťanské Boží bohoslužby. Náboženské rituály, zejména svátosti, nejsou určeny k plnění povinností vůči Bohu, splnění předepsané náboženské činnosti. Dnešní evangelium připomíná slova Starého zákona: Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními. Bůh nepotřebuje naše křesťanské rituály a obřady. Chce, aby nám křesťanské rituály pomáhaly na cestě za ním, aby nás jeho přítomnost mohla pronikat, a skrze to nám proměňovala naše životy, naše chování, tak aby z našeho nitra nevycházelo zlo ale pouze dobro. Setkávání s Bohem vyžaduje odstranění všelijaké nečistoty, protože jsme byli stvořeni jako velmi dobré bytosti, takže musíme být v celém našem chování velmi dobří.
Ve druhém čtení nás apoštol Jakub učí, že každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel. Proto je tak nezbytné, abychom přijímali svaté přijímání. Svaté přijímání je chléb, který sestupuje z nebe a dává život lidem. Ježíš řekl, že pokud nebudeme jíst tento chléb, nebudeme mít v sobě život. V tomto případě jde o život, který se stává stále více láskou na míru samého Boha. A pokud neporosteme v lásce, pak v nás nebude život, který nás nese směrem k věčnosti.
Svatý Jakub nám dále vysvětluje, že zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. Takové by mělo být naše křesťanské náboženství. Nemá to nic společného se zbožným posloucháním mše svaté. Ale je to schopnost přijímat svaté přijímání takovým způsobem, že to dobré, které přichází shůry od Otce světel, dokonalý dar, kterým je chléb z nebe v eucharistii dávaný, se stává pro mne zdrojem síly ke konání dobra, ke skutkům lásky. A to je autentická křesťanská bohoslužba, trvalý růst v lásce na míru samého Boha.
V prvním čtení jsme slyšeli fragment řeči, ve které Mojžíš vyzval Izrael, aby věrně poslouchal Boží přikázání. Neboť věrnost těmto Božím radám přinese národu velikost a úspěšný život.
Bohužel, naše lidské síly selhaly, a žádný člověk nebyl schopen následovat a žít věrně podle Boží moudrosti vyjádřené v Jeho přikázáních. Proto Bůh udělal svůj poslední krok, kdy nám dal svého Syna - "chléb z nebe" - tento pokrm, ve kterém je nám Bůh nepředstavitelně blízko. A tato blízkost Boha nám chce ze své strany předat touto sílu, která má moc udělat ze mě člověka moudrého a rozumného, zejména toho, který je dobrý, který je láska.
Velikost našeho lidství, krása našeho života, pravé uctívání Boha závisí právě na této jediné věci, a to, zda s plným vědomím a s vírou přijímám svaté přijímání. Vidím v přijímání eucharistie zdroj síly k jednání v duchu křesťanské lásky k bližnímu?