26. neděle v liturgickém mezidobí - 2018

Nm 11, 25 – 29; Jak 5, 1 – 6; Mk 9, 38 – 43. 45. 47 - 48
Hlavním tématem dnešních nedělních čtení je problém hříchu, pohoršení a také milosti. Uvědomme si, že hřích ohrožuje náš pozemský život i naši věčnost. Mnozí vnímají hřích jako něco banálního. Jsou přesvědčeni, že je to sice chyba, kterou ale lehce napravíme, když uděláme něco dobrého. Bible mluví jinak: trestem za každý hřích je smrt, tedy věčná záhuba.

Proto žádný člověk sám nad hříchem, který koná, nezvítězí.
Problém hříchu, této naší základní lidské tragédie, byl vyřešen Bohem před dvěma tisíci lety skrze Ježíše z Nazareta, Božího Syna, který za každého z nás šel na smrt na kříži. Jeho krev prolitá na kříži zcela efektivně vymazala každý náš hřích a očistila nás od všech následků našeho hříchu.
Svatý Pavel nás učí, že jsme darem Boží milosti spaseni, to znamená vysvobozeni od hříchu. Tímto darem, který nejsme schopni zaplatit. Musíme jen věřit v tuto neuvěřitelnou Boží dobrotu a otevřeným srdcem přijmout tento dar a být vděčni.
Dnešní text evangelia přináší zdánlivě jiný obraz boje s hříchem. Ježíš mluví o oddělení těch údů, které jsou příčinou našich hříchů. Mluví o odříznutí ruky, nohy, o vypíchnutí oka, a tak dále.
Když slyšíme tato slova, možná nás zachvátí panika: Je Bůh tak krutý, že od nás očekává takové sebepoškozování?
V historii církve máme příklad takového sebepoškození. Byl to jeden z největších teologů prvních století křesťanství, Origenes, který, když nemohl zvládnout svoji hříšnost, podrobil se kastraci. Církev tento čin nikdy neschválila. Tento muž mohl být považován za jednoho z největších světců církve, ale vzhledem k tomuto činu není.
Jak tedy máme chápat Ježíšova slova z dnešního evangelia?
Myslím si, že tato Ježíšova slova ukazují velikost tragédie, která se děje v našich životech, když hřešíme. Každý hřích je de facto takovým sebepoškozováním, zbavuje nás možnosti žít lidsky důstojným způsobem.
Někdo může říct: spáchal jsem hřích, a přece dále žiji. Když mluvíme o životě ve smyslu víry, podle Božího zjevení, máme na mysli spravedlivé jednání, které vede k věčnému životu. Je to cesta k důstojnosti, kterou Bůh připravil pro člověka, abychom mu byli podobni. Když nejdeme po cestě vedoucí k Bohu, jsme jakoby živi, ale ve skutečnosti jsme chodící mrtvoly.
Ve druhém čtení svatý Apoštol Jakub ukázal, co Bůh považuje za ohavnost, a jaký bude konec těch, kdo tak činí.
Když slyšíme nároky Božího slova dnešních liturgických čtení, měli bychom se ptát, jak můžeme být spaseni, jak můžeme dosáhnout věčného života?
Odpověď jsme slyšeli na začátku promluvy: naše záchrana je ve víře v nepochopitelnou Boží dobrotu. Bůh problém našich hříchů zcela vyřešil v Ježíši z Nazareta, v jeho smrti na kříži.
Na nás je správně pochopit a přijmout Ježíšovu výkupnou oběť na kříži. Jde o takové přijetí, které zcela pronikne naše srdce velikou vděčností Bohu za jeho dobrotu, kdy radostně vyznáváme: Ježíši, důvěřuji Ti.
V prvním čtení jsme slyšeli o sestoupení Božího Ducha na starší Izraele, kteří se dostali do prorockého vytržení. Tento obraz mluví o působení Ducha svatého. Evangelium říká, že Ježíš ve chvíli své smrti vydal Ducha. V tomto skutku Ježíš odevzdal lidem Ducha svatého, stejně jako Bůh vzal Ducha Mojžíšovi a rozdělil ho starším Izraele.
Myslím si, že vždy, když stojíme pod křížem Ježíše, když věříme v Boží spásu, která byla dokonána na kříži a celým srdcem přijímáme tuto Boží milost, dostáváme Ducha Svatého, tuto třetí osobu Nejsvětější Trojice. Duch svatý působí, že se dostáváme do prorockého vytržení, které je životem spravedlivého člověka. Stáváme se spravedlivými, když dovolíme Duchu svatému, aby nás proniknul a dal nám sílu překonávat pokušení a nehřešit.