31. neděle v liturgickém mezidobí

Dt 6, 2 – 6; Žid 7, 23- 28; Mk 12, 28 b - 34
Ve středu dnešní liturgie slova je přikázání lásky složené ze dvou částí: lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Toto přikázání lásky shrnuje celý zákon, všechna ostatní přikázání. Ve skutečnosti jsou všechna ostatní přikázání jen upřesněním těchto dvou, v podstatě jednoho, které vyžaduje lásku.


V Bibli nacházíme mnoho textů, které definují a podrobně vysvětlují, jak máme porozumět přikázání lásky, jak máme chápat lásku v plném smyslu slova. Potřebujeme prozkoumat biblické texty, abychom víc a více lásce rozuměli a podle ní žili.
Láska není nějaký cit, nějaké emocionální nadšení nebo probuzení zvláštní sympatie k druhému, ale jsou to základní pravidla pro normální chování a jednání s bližními a také s Bohem. Jde o objektivní principy budování vztahů s druhými v každé životní situaci, které jsou neměnné. Pravá láska jedná s každým člověkem stejně bez ohledu na to, jak se ten druhý vůči mně chová.
Přikázání lásky má dvě části, první se týká Boha, druhá bližního. Boha máme milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou a bližního jako sám sebe. V přikázání lásky je řád: na prvním místě je láska k Bohu a pak láska k bližnímu. Když se učíme milovat, nejprve se musíme zabývat Bohem a pak člověkem. Ačkoli nám svatý Jan říká, že neexistuje žádná pravá láska k Bohu bez lásky k bližnímu, že žádný člověk nemůže mluvit o své lásce k Bohu, pokud neprověří svou lásku k bližnímu, ale to nemění pořádek, že Bůh je na prvním místě a pak teprve člověk.
Láska je protikladem egoismu a my jsme od okamžiku spáchání prvotního hříchu velcí egoisté. Nemáme vůli milovat láskou, která jde až k odevzdání svého života pro bližního. Proto se musíme nejprve setkat s Bohem, s touto nejdůležitější autoritou, která jediná je schopna motivovat nás k lásce a také naši lásku ocenit. V setkání s Bohem jde především o zkušenost s Boží láskou, o osobní poznání co je láska.
Má láska k bližnímu je měřítkem mé lásky k Bohu. Pokud nemiluji svého bližního, dokazuje to, že ještě nemiluji Boha. Musím se vydat na cestu, na které se naučím Boha milovat.
Bližního mám vždy před sebou, vidím ho, dotýkám se ho, mluvím s ním, a pokud jde o Boha, nevidím ho, neumím mu naslouchat, mám velké problémy s ním komunikovat. Odtud tedy otázka: jak mám milovat Boha, kterého nevidím a neslyším?
Není to tak úplně pravda, že Boha nevidíme nebo neslyšíme. Přichází k nám reálně v eucharistii. Zde ho mohu uvidět a uslyšet.
Zeptejme se každý sám sebe: Jak jsem připraven na toto setkání. Jak toto setkání probíhá, jaká je moje angažovanost?
Bohem vyhrazený čas pro setkání s ním je neděle, je to jeho den. Je pro mne neděle svatým dnem, jiným, než ostatní dny? Jak slavím tento den Páně? Nakolik je podobný ostatním šesti dnům v týdnu a nakolik se liší?
Pro setkání s Bohem je nejdůležitější způsob slavení a prožívání eucharistie. Jde o osobní nasazení, o přípravu na toto setkání s Bohem. Středem oslav neděle by měla být mše svatá, příprava na ni a podle možností osobní zapojení celým svým srdcem, celou duší a celou svou myslí. Mše svatá je skutečnou reálnou událostí, jejíž cílem je setkání, nejen naslouchání. Nejde tady o nějaké pozitivní emocionální nadšení vůči Bohu, ale o mnoho konkrétních činností, které vyžadují plnou angažovanost.
Mnozí říkají, že se setkávají s Bohem někde v přírodě nebo při poslechu hudby.
Zde se mohou nacházet impulsy, které naladí k setkání, ale nenahradí reálné a skutečné setkání s Bohem ve mši svaté. Pouze eucharistie má dimenzi fyzického setkání s Bohem, neboť v eucharistii je Ježíš, Syn Boží, dostupný v rozměru svého těla a své krve.
Eucharistie je také setkáním s plnou dimenzí lásky, protože se setkáváme s tělem, které je pro nás vydáno a s krví, která je pro nás prolita. Ježíš mě miluje svým tělem a krví tak silně, že je mi úplně k dispozici. Je to nejvyšší rozměr služby a obětování pro bližního.
Pokud nejsme účastníky tohoto setkání, pokud se neúčastníme eucharistie osobně, abychom toto tajemství lásky prožili, také bližního nebudeme opravdově milovat. V našich vzájemných vztazích potřebujeme prožívat opravdovou lásku, ne fikci, iluzi anebo lež.
Bůh je láska – to je jeho totožnost, totožnost Nejsvětější Trojice, této komunity tří božských osob. Pokud je Bůh v sobě samé štěstí a radost, může neustále nezištně milovat. Tím ukazuje, že láska je něco úžasného, něco, co dělá život nádherným, a stojí za to, abychom o tuto lásku usilovali.