Někdy se objevují momenty, kdy dva lidé, zejména mladí - v lásce spolu navzájem, mohou překonat mnoho předsudků, ale bohužel se rychle dostává do popředí další zklamání, selhání, nedostatky druhého, jeho sobectví. Člověk potřebuje a hledá takové setkání s ostatními, kde zažívá pocit bezpečí, opravdové teplo, upřímné otevřené srdce. To jsou naše lidské touhy, ale bohužel jen touhy.
Historie setkání Marie s Alžbětou ukazuje, že vzájemná otevřenost srdcí je možná.
Co působí, že lidská srdce mohou být navzájem otevřená, mohou si důvěřovat, mohou si být blízko?
Znamením této úplné otevřenosti obou žen navzájem, je reakce dítěte v lůně Alžběty. Klíčovou postavou v tomto setkání je Maria, která je také těhotná a nosí pod svým srdcem Božího Syna, který v ní byl počat jako člověk.
Po spáchání prvotního hříchu se Adam a Eva začali bát Boha, ale také sebe navzájem. Vědomí, že jsou nazí a potřebují se ukrýt před Bohem a skrýt svou nahotu před druhými, mluví o strachu, který se objevil v jejich srdcích.
Maria je prvním člověkem, který strach z Boha úplně překonal. O tom svědčí její "fiat" - její plné svolení Bohu, aby udělal v jejím životě vše, co chce. Srdce Panny Marie bylo naprosto otevřené Bohu. V Marii byla rozptýlena každá, i ta nejmenší, obava. Maria si uvědomila, že jí od Boha nic nehrozí, a pak dala plné svolení Bohu ke každé činnosti v jejím těle. Život Marie a její tělo se také stalo zcela otevřené vůči ostatním, a tím ztratila každý strach z druhých. Věta evangelia, že Maria spěchala do hor a první pozdravila Alžbětu, nám říká, že Maria zcela překonala strach z druhého, že ten druhý už pro ni není žádnou hrozbou.
V prvním čtení prorok Micheáš oznamuje příchod Spasitele, a říká také, že jeho hlavním úkolem bude přinášet mír do života lidí a do jejich vztahů: „On sám pak bude pokojem“. Maria souhlasila s přijetím toho, který je pokojem, a tak se stala hlasatelkou a nositelkou pokoje.
Cestu k pokoji a smíření lidí navzájem ukázala Maria svým rozhodnutím: udělej se mnou, Bože, co chceš. V tomto rozhodnutí je pravý a skutečný začátek křesťanství. Účel slavení Vánoc nespočívá v opětovném prožívání tradice, ve zbožné účasti na bohoslužbách, ale v ještě hlubším pochopení, že se Boha nemusíme bát. Učme se mu dávat stále více k dispozicí své tělo, aby se Ježíš mohl rodit i v nás, to znamená, aby se stával stále víc a více reálně přítomný v našem životě.
V dnešním druhém čtení autor listu Židům vysvětluje jádro Ježíšova poselství: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli“. Ježíš svým životem odstranil jeden druh oběti, který platil do jeho příchodu. Byly to různé rituály, kterými se člověk chtěl ospravedlnit, očistit. A prostřednictvím společných oslav s dalšími chtěl nějakým způsobem prolomit bariéry, uzavírající nás jednoho před druhým. Bůh k tomu říká, že tyto oběti, dary a celopaly za hříchy nechce, nemá v nich žádné zalíbení. Zopakujme si: Bůh nechce a nepotřebuje naše oběti za hříchy. Ježíš svým životem na zemi nahradil všechny oběti, které lidé konali, aby se ospravedlnili a zachránili a přiblížili se k sobě navzájem. Ukázal novou cestu k věčnému životu, která vede přes rozhodnutí: "Tady jsem, abych plnil tvou vůli".
Oběť přinesená Ježíšem byl jeden velký konkrétní čin, kde Ježíš odevzdal Bohu celé své tělo až k smrti na kříži. List Židům říká: „Tou vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“.
Druhá osoba Trojice, Syn Boží, svým rozhodnutím stát se člověkem, přišel ukázat, jak máme žít, že máme naše tělo dát Bohu úplně k dispozici. Maria je první z lidí, která se na tuto cestu vydala. Alžběta je první, která zažívá setkání s jinou lidskou bytostí, která přestává být pro ni hrozbou, kde setkání s ní se stává zážitkem plné radosti a štěstí. A pak Jan v jejím lůně může jako další vychutnat pokoj, který staví mezi lidmi mosty opravdového přátelství. Toto je křesťanská cesta pro každého z nás a také poselství Vánoc.