Jednou jsem slyšel tuto historku: Ke knězi přišel malý chlapec a zeptal se: Prosím, promiňte, Pane faráři, je to pravda, že Ježíšek byl v plenkách? Pan farář na to: Ano, je to pravda. Pak padla další otázka: A to dítě - Ježíš si nadělalo do plenek? Farář odpověděl, samozřejmě! A tento chlapec s takovou nedůvěrou: Opravdu?
Tato historka nás učí něco důležitého o Bohu. Když se živý Bůh, stvořitel nebe a země, stal člověkem, nechal se zabalit do plenek. Stal se ve všech věcech stejný jako my, lidé. Stejně jako každý novorozenec, i Ježíš ležel v plenkách, protože Bůh se stal skutečně člověkem.
Vykupitel světa, Spasitel člověka, nepřišel na svět jako hrdina, nějaký superman. Přišel jako malé bezmocné dítě. Tuto skutečnost nemůžeme obejít, když chceme správně pochopit evangelium. Autor dopisu Židům o několik let později píše: Máme před Božím trůnem nejvyššího velekněze, který má soucit s našimi slabostmi, protože jako člověk prožil všechno lidské trápení. Nedává nám ve svém postavení a ze své moci moudrá teoretická poučení, jak dojít spásy a věčného života. Ježíš zná celou naši lidskou slabost, všechno lidské utrpení, naši bezmocnost vůči zlu, protože to všechno prožil na svém vlastním těle. Proto rozumí každé naší situaci. Z toho vyplývá, že nikdo z lidí na světě nemůže říci: Mě Bůh nerozumí, není schopen vcítit se do mé situace.
Syn Boží prošel každou lidskou bídou, každou lidskou slabostí. Spasitel narozený v Betlémě nás zcela zná. Stal se bezmocným miminkem, nechal se položit do jeslí v chatrném přístřešku, kde bylo chladno a temno. Zavinuli ho do plenek.
Možná, že příběh o narození Ježíše je pro některé z vás příliš banální, ale i tato skutečnost je pro Boha i pro nás velmi důležitá, protože je součástí naší záchrany. Vypovídá o Bohu, jaký je.
Dnešní evangelium také mluví o pastýřích, kterým anděl oznámil: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel“. Radostná předpověď, na kterou vyvolený národ čekal stovky let, se stala skutečností.
Pastýři jdou do chléva, a jsou překvapeni.
Boží Dítě leží v jeslích zavinuté v plenkách. Vypadá to jako velká Boží provokace. Očekáváme Spasitele, toho, který nás má vysvobodit z otroctví zla a hříchu, a před námi leží bezbranné miminko, zavinuté do plenek. Je toto Dítě opravdu Spasitelem světa?
Je to vůbec pravděpodobné? Bůh, který má překonat všechno zlo, se zjevuje jako nemluvně zavinuté do plenek a leží v jeslích v totální chudobě. Je to neuvěřitelné.
Jak je to dnes? Přichází k nám dnes Bůh jinak? Nejsme ve stejném postavení jako pastýři z betlémských pastvin?
Během každé mše svaté kněz zvedá malý kousek chleba – oplatek, a my máme věřit tomu, že tento kus chleba je skutečně Bůh. Jsme schopni tomu skutečně uvěřit?
Není to tak banální, až neuvěřitelné?
V tomto malém kousku chleba po slovech proměnění je reálně, skutečně, pravdivě přítomný ten, který všechno stvořil, který vše, co je, udržuje v existenci. Snadno to můžeme zpochybňovat, odmítnout jako absurdní: Vypadá jako chléb, chutná jako chléb, dá se požívat jako chléb. Jak to může být živý Bůh?
Pastýři mohli říci: Vypadá jako dítě, pláče jako dítě, dělá do plének jako dítě, jak to může být Spasitel světa?
Ale taková je Boží cesta, velmi a velmi provokuje náš rozum. Jinou cestu si Bůh nezvolil ani nezvolí. Bůh se rozhodl mluvit s námi tímto způsobem. Pro některé je to skandál pro druhé čistá hloupost. Ale také můžeme jako pastýři, kteří poklekli před jeslemi a uznali v dítěti zavinutém do plének svého Spasitele, stajně pokleknout před tímto proměněným kouskem chleba a vyznat: je to můj osobní Pán a Spasitel.
Ježíš se člověku nevnucuje. Jemně klepe na naše srdce. On prosí, abychom mu otevřeli.
Snad poznáš v tomto proměněném kousku chleba, který přijmeš ve svatém přijímání, skutečnou přítomnost svého Boha, pak poklekneš na kolena a vyznáš, že pod způsobou chleba je můj Spasitel, a tak se vrátíš domů proniknutý radostí.