Neřekl, že je slovem, ale jenom hlasem, tedy pouze nějakým zvukem, který upozorňuje na něco, co se blíží. Nepřipisoval si zásluhy, které mu nepatřily.
Jan vidí svůj úkol připravit setkání s tím, který už přichází, a kterého každý z lidí nezbytně potřebuje ke své spáse. Jan si byl svým posláním jistý. Měl ukázat na toho, který je jediným zachráncem člověka, dárcem věčnosti. Jan byl poctivý, byl si vědom, že jeho hlásání a působení u Jordánu neodstraní z lidského života věčnou záhubu.
Janovo působení je obrazem působení církve. Církev spásu nikomu nedá, ale přivádí lidi ke Spasiteli, Ježíši Kristu. Nabízí prostředky nutné k setkání člověka se Spasitelem.
Naše úcta k Ježíši dává věrohodnost našemu hlásání pravdy o něm, stejně jako Janovo pokorné svědectví: „Nejsem hoden rozvázat mu řemínek u opánků“. Jan si je také vědom omezenosti svého působení: „Já křtím vodou“. Tím říká, že prostředky, které používá, jsou pozemské, ale pro získání spásy člověk potřebuje prostředky Boží.
Nejdůležitější pomoc lidem je ve zprostředkování skutečného setkání se Spasitelem. Nemůžeme k sobě lidi poutat, protože nejsme Mesiášové.
Podobně jako v době Jana Křtitele, i dnes, je těžké vidět v Ježíši svého Spasitele. Jako tehdy Jan Křtitel ukazoval v Ježíši z Nazareta Spasitele, i my si dnes máme navzájem odhalovat ve svátostech církve a v hlásaném slově toho, který stojí mezi námi, a který je naším Spasitelem.