Mk 1, 40 - 45
Dnešní evangelium hovoří o uzdravení malomocného. Malomocný měl víru v Ježíšovou moc, důvěru, že ho může očistit. To ukazuje jeho prosba na kolenou: „Chceš-li, můžeš mě očistit“. Svým postojem a slovy svědčí, že Ježíš má moc skutečně pomáhat. To je jádro křesťanství. Ve svátostech se nesetkáváme s ideou, ale s živým Ježíšem.
Od tohoto malomocného se můžeme hodně naučit. Nestačí jenom padnout na kolena, je nutná též víra v Boží moc.
Když Ježíš odpovídá na prosbu malomocného, říká: „Chci, buď čistý!“ Slovo „chci“ popisuje neustále trvající Boží vůli pomáhat nám lidem v každé nesnázi. Tehdy bylo malomocenství nevyléčitelnou chorobou. Boží moc není ničím omezená. Bůh nám chce pomáhat a je všemohoucí. K tomuto porozumění bychom si měli jako křesťané navzájem pomáhat.
Další věc, o které mluví dnešní evangelium, je neposlušnost malomocného. Po uzdravení mu Ježíš nařídil: „Ne abys o tom někomu říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš“. Ale on jedná opačně, začíná o svém uzdravení mluvit všude. Možná se ptáme, proč to je špatně?
Bůh nekoná zázraky a nepomáhá proto, aby tím vzbudil senzaci, aby lidé měli o čem mezi sebou povídat. Ježíše není léčitel, kouzelník ani mág. Boží uzdravování člověka by mělo být běžnou součástí působení církve. Svátosti jsou zdroje Božích milostí, to znamená Boží pomoci. Nepřicházíme do kostela proto, abychom se čas od času mohli podívat na něco zvláštního, ale proto, abychom postupně vzrůstali do vědomí Boží prozřetelnosti, přijímali každodenní Boží péči o nás, dosvědčovali Boží uzdravení a byli svědky vyřešení problémů Boží mocí.
Svátosti a společná modlitba křesťanů se mají stát naším domovem, prostředím, kde se cítíme bezpečně, neboť vidíme, že se o nás Bůh stará.
Našim úkolem je svědčit o přijatých Božích milostech proto, abychom si navzájem pomáhali víc a více cítit se v církvi jako ve svém domově, kde zakoušíme neustálou Boží podporu, abychom úspěšně zvládli život a došli na věčnost.