2. neděle v liturgickém mezidobí – cyklus C

Iz 62, 1 – 5; 1 Kor 12, 4 – 11; Jan 2, 1 – 12
Bůh nám přeje nádherný a šťastný život. Život zdrcený zlem a utrpením neukazuje pravdu o Bohu. Bůh v Ježíši z Nazareta sice prošel utrpením a smrtí, ale na konci této cesty není kříž s Ježíšovým umučeným tělem, ale jeho slavné vzkříšení.
V prvním čtení nás prostřednictvím proroka Izajáše Bůh utěšuje.

Říká, že nespočine a nezastaví se, dokud dar jeho spásy nezazáří v našich životech plnou nádherou. Přeje si, abychom byli krásnou korunou, královskou čelenkou v jeho ruce. Bůh nechce, abychom byli opuštěni a zničeni, ale touží po tom, abychom dosvědčili, že jsme Boží radostí a že v nás má zalíbení.
Jak máme žít, abychom byli Boží slávou a zažívali radost a štěstí?
Ve druhém čtení sv. Pavel mluví o Duchu svatém a Jeho jednání v životech lidí. Příchod Ducha svatého k člověku a jeho působení je zaměřeno na uskutečňování dobra. Dobro, které se zrodí v našem životě přítomností Ducha svatého, slouží nejen nám, ale i druhým. Když nám Duch svatý dává různé dary a dovednosti, očekává od nás, že se jimi budeme navzájem obohacovat. Velikost a krása lidského života a odhalování Boží slávy je vždy spojeno a roste s konáním dobra bližním. Napodobujme Boha, který je vždy dobrý. Člověk dosahuje největší radosti tehdy, když je dobrý k druhým, jak je tomu u samotného Boha.
Když Bůh stvořil člověka, řekl, že všechno je velmi dobré, to znamená, že počátečním obsahem lidského života bylo konání dobra. Hřích to zcela změnil, zbavil člověka schopnosti dělat skutečné dobro. Hřích učinil z člověka egoistickou bytost. Proto potřebujeme pomoc shora, potřebujeme Ducha svatého, aby nás svou aktivní přítomností uschopnil sdílet dobro s ostatními, až ke konání dobra i našim největším nepřátelům.
Podmínkou, jak se stát šťastnými lidmi, v jejichž životech Bůh odhaluje svou slávu, je přítomnost Ducha svatého v nás.
Dnešní evangelium popisuje Ježíšův zázrak v Káni Galilejské. Ježíš proměnil vodu ve víno.
Nabídnu vám trochu jiný obraz. Bůh má na světě k dispozici nás, hříšné lidi, to je tato voda. Bůh má také nádoby, do kterých je možné nalít tuto vodu, to je stálá přítomnost Ježíše Krista a jeho díla spásy v tomto světě, zvláště účinná ve svátostech. Nádoby musely být naplněny vodou. To znamená, že se musíme nechat zachytit a proniknout svátostmi, musíme být v nádobách, na místech, na kterých nás Bůh může proměnit svými milostmi.
Naplnění nádob vodou vyžadovalo velké úsilí. Také hluboké prožívání svátostí a přijímání Božích milostí toto úsilí vyžaduje, bez něho se s Bohem nesetkáme. Nejedná se přitom o získání nějakých zásluh, ale o spočinutí před Bohem. Jde o čas modlitby. Moje kolena, obrazně řečeno, by měla dosvědčit, že jsem se před Bohem zastavil. Pro služebníky, kteří nosili vodu do nádob, mohl Ježíšův příkaz vypadat iracionálně, zvláště tehdy, kdy se únava prohlubovala a do nádob se muselo nalít ještě hodně vody. Možná se sami sebe ptáme: Proč bych se měl pravidelně modlit, když nic necítím, když se nic neděje, když Bůh mlčí?
Velkou pomocí a neustálým povzbuzením ve vytrvalosti na modlitbách je nám Panna Maria. Připomíná nám, abychom dělali to, co říká Ježíš, abychom v modlitbě neustávali, abychom bděli.
Nádoby musely být naplněny po okraj. Také naše příprava na přijímání svátostí, k přijetí Božích milostí, jinými slovy, Ducha svatého, vyžaduje potřebnou míru. To je přiměřené množství času na přemýšlení a probuzení touhy.
Mám zkušenost, že nás Duch svatý může proniknout, když uzrajeme a porozumíme, když souhlasíme s jeho přítomností a činností v nás.
Této vody musíme nanosit plnou nádrž, musíme udělat všechno, abychom se skutečně zastavili před Bohem. Prosme Pannu Marii, aby nám pomohla vytrvat na modlitbách, abychom pochopili, že opravdu potřebujeme Ducha svatého.